ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.336.2018:25
sp. zn. 1 As 336/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Rašelina a. s., se sídlem
Na Pískách 488, Soběslav, zastoupena JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem se sídlem
Pražská 79/5, Plzeň, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína
Čermáka 2a, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 17. 9. 2015, č. j.
O-504808/D15022160/2015/ÚPV, za účasti osoby zúčastněné na řízení: AMAGRO s. r. o.,
se sídlem 28. pluku 27/443, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 8 A 217/2015 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 8 A 217/2015 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 29. 5. 2013 přihlášku slovní ochranné známky ve znění
„LIGNOHUMIN“. Dne 18. 12. 2013 uplatnila osoba zúčastněná na řízení námitky proti zápisu
přihlašovaného označení podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Namítala, že na straně
veřejnosti existuje pravděpodobnost záměny napadeného označení s jejími slovními ochrannými
známkami č. 286502 ve znění „LIGNOHUMAT“ a č. 286503 ve znění „LIGNOHUMÁT“.
[2] Žalovaný (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 13. 2. 2015 rozhodnutí
č. j. O-504808/D080451/2013/ÚPV o zamítnutí námitek, které odůvodnil tím, že na straně
veřejnosti neexistuje, ani s ohledem na zjištěnou shodnost nebo podobnost napadených
a namítaných výrobků, pravděpodobnost záměny mezi napadeným označením a namítanými
staršími slovními známkami osoby zúčastněné na řízení.
[3] K rozkladu osoby zúčastněné na řízení předseda žalovaného (dále jen „žalovaný“) vydal
v záhlaví označené rozhodnutí, kterým napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil
tak, že námitkám osoby zúčastněné na řízení se vyhovuje v celém rozsahu a přihláška ochranné
známky žalobkyně se zamítá pro výrobky zařazené do třídy 1 podle mezinárodního třídění
výrobků a služeb (tj. hnojiva rostlinného nebo živočišného původu, hnojiva, stimulátor růstu
rostlin, substráty, zemina pro pěstování, chemické přípravky pro zkvalitnění půdy, půda, humus,
přípravky pro hnojení, ledek, kompost, rašelina, mořidla na ochranu semen, vzácné zeminy,
chemické přípravky pro zkvalitnění půdy). Pro následující výrobky zařazené do tříd 5 a 31 podle
mezinárodního třídění výrobků a služeb se toto slovní označení postupuje k zápisu do rejstříku
ochranných známek [třída 5: přípravky na ochranu rostlin, zejména insekticidy, fungicidy,
herbicidy, pesticidy, chemické přípravky proti mšicím, chemické přípravky na hubení hmyzu,
akaricidy, přípravky pro sterilizaci půdy, přípravky proti parazitům, chemické přípravky na hubení
škodlivých zvířat - potkanů, myší, krys a škůdců; třída 31: osiva, travní směsi, kůra mulčovací,
chovatelské a pěstitelské produkty, krmiva, kultura houbová na výsev, rostlinná semena, slaměný
mulč (materiál na pokrytí povrchu půdy)].
[4] Žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že existuje vizuální a fonetická podobnost
porovnávaných označení, neboť obsahují shodnou převážnou část „LIGNOHUM“, dvě písmena
přitom k odlišení nepostačují. Sémantické hledisko je za této situace nerozhodné s ohledem
na fantazijní vnímání těchto označení ze strany většiny průměrných spotřebitelů. Průměrný
spotřebitel se podle žalovaného nezabývá rozborem významů jednotlivých částí porovnávaných
označení, resp. nelze u něj očekávat ani znalost odborných termínů, jako latinského názvu dřeva
– „ligno“, ani povědomí o existenci látek a preparátů z oblasti organické chemie („humin“
a „humát“). Vzhledem k podobnosti porovnávaných označení a zjištěné podobnosti nebo
shodnosti dotčených výrobků s namítanými výrobky nelze vyloučit pravděpodobnost záměny
porovnávaných označení.
II. Rozsudek městského soudu
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, ve které zejména namítala
nesprávné posouzení pravděpodobnosti záměny porovnávaných označení a chybnou identifikaci
průměrného spotřebitele.
[6] Městský soud napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zrušil z důvodu, že skutkový stav, který vzal
žalovaný za základ, vyžaduje zásadní doplnění.
[7] Soud nejprve citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU
týkající se posuzování zaměnitelnosti výrobků a dobrého jména ochranné známky. Na základě
citovaných judikaturních závěrů přisvědčil žalobní argumentaci v tom, že průměrný spotřebitel
výrobku žalobkyně i osoby zúčastněné na řízení se musí v těchto výrobcích a jejich složení
orientovat, neboť nevhodným nákupem by negativně ovlivnil svou úrodu, této skutečnosti
si musí být spotřebitel vědom. Podle soudu „[n]icméně nelze předem a za všech předpokladů vyloučit,
že v případě, kdy přihlašovaná ochranná známka s drobnými rozdíly reprodukuje označení tvořící starší ochranné
známky, které mají nízkou rozlišovací způsobilost, budou moci spotřebitelé předpokládat, že tyto rozdíly mezi
kolidujícími označeními jsou důsledkem rozdílu v povaze výrobků anebo že plynou z marketingových důvodů,
přičemž z nich není patrný odlišný obchodní původ, a že tedy u veřejnosti může existovat nebezpečí záměny“.
[8] Dále soud uvedl, že se nemohl zabývat dalšími konkrétními žalobními námitkami
týkajícími se porovnání dotčených slovních ochranných známek, protože v rejstříku ochranných
známek zjistil, že dne 29. 6. 2016 došlo k zániku práv k namítaným ochranným známkám osoby
zúčastněné na řízení uplynutím ochranné doby, aniž by bylo využito práva na obnovu zápisu.
V posuzované věci se tedy již nejedná o spor přihlašovatele napadené slovní ochranné známky
ve znění „LIGNOHUMIN“ s majitelem dvou starších namítaných slovních ochranných známek.
Zavázal proto žalovaného, aby se s touto skutečností v novém řízení vypořádal.
III. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[9] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu jeho
nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadených rozsudek zrušil a vrátil
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel namítl, že zrušení rozhodnutí žalovaného z důvodu zániku namítaných
ochranných známek po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a následné zavázání stěžovatele,
aby se s touto skutečností nově vypořádal, je v rozporu se zásadou časového přezkumu správního
rozhodnutí soudem, vyplývající z §75 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení, na něž městský
soud sám poukazoval, je třeba při přezkumu rozhodnutí vycházet z právního a skutkového stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jde o časové ohraničení, které zároveň
stanoví meze rozsahu soudního přezkumu. Správní soudnictví nezohledňuje případné změny,
k nimž došlo v mezidobí po stránce skutkové či právní, neboť vykonává svou kontrolní funkci
„zpětně“. V daném případě zanikla platnost namítaných ochranných známek č. 286502 ve znění
„LIGNOHUMAT“ a č. 286503 ve znění LIGNOHUMÁT“ ke dni 29. 6. 2016, tedy až po datu
nabytí právní moci napadeného rozhodnutí žalovaného dne 23. 9. 2015. Podání žaloby přitom
nemá odkladný účinek a nelze ani zohlednit skutečnosti, které nastaly až v průběhu soudního
řízení. Závěr soudu, že skutkový stav, jenž vzal žalovaný za základ, vyžaduje zásadní doplnění,
tak nekoresponduje s požadavkem na přezkum správního rozhodnutí zakotvený v §75 odst. 1
s. ř. s. Soud přitom nijak neodůvodnil, proč by se na daný případ neměla uvedená
zásada vztahovat. Stěžovatel je s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Afs 32/2008 – 59 přesvědčen, že soud zatížil napadený rozsudek vadou mající vliv na jeho
zákonnost, neboť vycházel z jiného skutkového a právního stavu, než který byl v době vydání
napadeného rozhodnutí. V této souvislosti napadl stěžovatel i výrok o náhradě nákladů řízení.
[11] Věcné hodnocení provedené městským soudem je podle stěžovatele vnitřně rozporné
a nesrozumitelné. Soud se totiž v rámci rozboru judikatury zabýval posouzením dobrého jména
ochranné známky, které vůbec nebylo předmětem žaloby, napadeného rozhodnutí ani celého
správního řízení. Není rovněž zřejmé, z jakého důvodu soud hodnotil rozhodnutí žalovaného
po stránce věcné a zabýval se mimo jiné posouzení průměrného spotřebitele v dané věci,
aby nakonec konstatoval, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení ve smyslu §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[12] Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě
nevyjádřili.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[14] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích uplatněných námitek a zkoumal
přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Jádrem kasační argumentace je, že městský soud porušil zásadu soudního přezkumu
stanovenou v §75 odst. 1 s. ř. s., pokud zavázal žalovaného k doplnění skutkového stavu
o skutečnosti, které nastaly až po vydání jeho rozhodnutí.
[17] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“. Toto ustanovení tak stanovuje časový
okamžik, ke kterému soud v rámci přezkumu správního rozhodnutí posuzuje skutkovou a právní
stránku věci. Jedná se tedy o časové ohraničení „skutečností“ (skutkových či právních), ke kterým
soud může, a ke kterým naopak nesmí přihlížet. Obecně tedy platí, že závěry žalovaného
správního orgánu nelze zpochybnit skutečnostmi nastalými až po vydání napadeného rozhodnutí
žalovaného (viz např. rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 7 Ads 1/2003 - 45). Je totiž nutné
respektovat rozdělení moci výkonné a soudní a nezasahovat nad rámec zákona do výkonu státní
správy správním orgánem (viz Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.:
Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2016, k §75).
[18] Rozhodne-li krajský soud v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. podle skutkového a právního
stavu existujícího v době vydání svého rozsudku, nikoliv podle skutkového stavu, který
byl v době rozhodnutí žalovaného, jedná se o vadu řízení. Toto pochybení nemusí vést ke zrušení
rozsudku krajského soudu pouze tehdy, nemělo-li vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé
(viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 – 59).
[19] V posuzovaném případě bylo rozhodnutí žalovaného vydáno dne 17. 9. 2015. Městský
soud v napadeném rozsudku žalovaného zavázal, aby při dalším posouzení věci vzal v úvahu,
že dne 29. 6. 2016 došlo k zániku práv namítaných ochranných známek osoby zúčastněné
na řízení. Stěžovateli tak lze přisvědčit, že městský soud považoval za rozhodující pro posouzení
věci skutečnost, která nastala až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. V rozporu
se zásadou stanovenou v §75 odst. 1 s. ř. s. tak vycházel ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době jeho rozhodování, nikoliv v době rozhodování správního orgánu.
[20] Nejvyšší správní soud vzal při hodnocení věci v úvahu, že zásada stanovená v §75 odst. 1
s. ř. s. neplatí absolutně. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil možnost přihlížet ke skutkovým
či právním novotám ve výjimečných případech, kdyby vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu nebylo možné důslednou aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s. z ústavně právního hlediska
akceptovat (viz např. nálezy ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, nebo ze dne 28. 6. 2007,
sp. zn. I. ÚS 712/05). V některých případech tak bude možno ke změně skutkového a právního
stavu, která nastala až po vydání rozhodnutí správního orgánu, přihlédnout. Například
při přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, je soud povinen přihlédnout
i ke skutečnostem nastalým po ukončení exekučního řízení, pokud jde o skutečnosti
zpochybňující existenci samotného exekučního titulu (viz rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2011,
č. j. 9 Afs 28/2011 - 181). Skutkové novoty jsou přípustné též v situaci, kdy mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví povinnost přihlížet k určitým skutečnostem
kdykoliv v průběhu řízení. Jedná se např. o nutnost respektování zásady non-refoulement v řízení
o mezinárodní ochraně (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131,
či ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65).
[21] Městský soud však v napadeném rozsudku svůj závěr o prolomení zásady stanovené
v §75 odst. 1 s. ř. s. nijak blíže nevysvětlil. Naopak v bodě 18 konstatoval, že při přezkumu
rozhodnutí žalovaného vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu se nakonec od této zásady
odchýlil a zavázal žalovaného doplnit skutkový stav o skutečnosti, které nastaly až po vydání jeho
rozhodnutí. Nad rámec Nejvyšší správní soud poznamenává, že důvody, jež by v daném případě
opodstatňovaly přihlédnout k těmto skutečnostem a nerespektovat tak obecně platnou zásadu
soudního přezkumu dle §75 odst. 1 s. ř. s., sám neshledal.
[22] Městský soud tedy nesprávně vycházel ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době jeho rozhodování, a nikoliv v době rozhodování správního orgánu, což ho vedlo
ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Toto pochybení tak představuje vadu mající vliv
na zákonnost napadeného rozsudku.
[23] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou rovněž druhou kasační námitku týkající
se vnitřní rozpornosti a nesrozumitelnosti věcného posouzení provedeného městským soudem.
Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž skutečně není zřejmé, jak se citované judikaturní
závěry vztahují k nyní posuzované věci a co z nich městský soud pro hodnocení projednávaného
případu vyvodil.
[24] V dalším řízení bude na městském soudu, aby žalobu znovu věcně posoudil a vycházel
přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Pokud přitom bude nadále vycházet z již citované judikatury, bude vhodné, aby vysvětlil, jak tyto
její závěry dopadají na nyní posuzovanou věc.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedeným důvodům napadené rozhodnutí
dle §110 odstavce 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odstavec 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu