ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.387.2018:27
sp. zn. 1 As 387/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Odborová
organizace Sluníčko, se sídlem Tovární 1072/14, Moravská Třebová, proti žalované: Česká
advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne
16. 5. 2018, č. j. 10.01-000520/18-002, ze dne 21. 5. 2018, č. j. 10.01-000599/18-002, a ze dne
28. 5. 2018, č. j. 10.01-000599/18-002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze, ze dne 19. 10. 2018, č. j. 9 A 134/2018 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z n á v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobkyně podala tři žádosti o určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/19996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná předmětným žádostem nevyhověla.
Žalobkyně se proto obrátila na správní soud a požádala o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze ji mimo jiné vyzval k vyplnění formuláře „Prohlášení o majetkových poměrech“.
V zaslaném prohlášení uvedla, že nevlastní žádný majetek, nemá bankovní účty ani žádné
pohledávky.
[2] Soud žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyhověl. V usnesení zdůraznil,
že s předmětem činnosti žalobkyně úzce souvisí nezbytnost zapojovat se do soudních řízení
a v případě jejich zahajování též povinnost hradit soudní poplatky tak, jako je tomu obecně
u všech ostatních žalobců, či hradit jiné náklady, které je potřebné vynaložit např. na vytváření
podkladů k činnosti žalobkyně apod. Pokud se žalobkyně dobrovolně rozhodla poskytovat služby
spočívající zejména v pomoci svým členům se zastupováním v občanském soudním řízení
při obraně jejich sociálních, hospodářských a dalších zájmů, potřeb a práv, bylo
na ní, aby s takovými náklady počítala a své poměry uspořádala tak, aby měla dostatečné finanční
prostředky k dispozici. Žalobkyně zjevně na svou činnost žádné finanční prostředky
neakumuluje. Přesto se rozhodla dohlížet nad chodem justice, včetně nahlížení do soudních spisů
a získávání informací k výzkumným účelům Ty stály na počátku soudních sporů žalobkyně,
k jejichž dalšímu vedení žádala o určení advokáta.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[4] V ní uvádí, že městský soud nezohlednil její zvláštní postavení. Poukázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1917/2016, podle něhož „soud při zkoumání
podmínek pro výkon této její zástupčí činnosti nesmí (není oprávněn) posuzovat ani to, jaké jsou skutečné zájmy
sdružení, ani okolnost, jaká naplňuje kritéria činnosti odborových organizací.“ Správní soudy se však
nesprávně řídí závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, které jsou v rozporu
s evropským a mezinárodním právem, o které se protichůdné usnesení Nejvyššího soudu opírá.
V hierarchii práva je (podle stěžovatelky) nejvýše Nejvyšší soud.
[5] Stěžovatelka neposkytuje svým členům pouze „soudní agendu“, ale také další činnosti
(zastupuje je v pracovněprávních věcech či organizuje veřejnou službu). Členy jsou prozatím
pouze nemajetné osoby, které jsou od soudních poplatků osvobozené ze zákona. Soudním
poplatků se proto dá takto „vyhnout“.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že žalobkyně není
odborovou organizací, nýbrž spolkem, a tento fakt dále zevrubně rozvedla. Své vyjádření uzavřela
tím, že stěžovatelka tyje z postavení a významu skutečné odborové organizace, a připomněla,
že „nemůže být ze strany justice dopřáno sluchu tomu, komu namísto ochrany veřejných subjektivních práv
jde především o vlastní souzení pro samotné souzení…“
[7] K vyjádření žalované žalobkyně zaslala stanovisko, ve kterém poukazuje na význam
veřejné listiny, kterou byla ve veřejných rejstřících zapsána jako odborová organizace.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody. Soud proto posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím
rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Právní otázka, která je jádrem sporu - zda stěžovatelka je či není osvobozena od soudních
poplatků pro svou povahu a právní formu – již byla předmětem jiných kasačních řízení před
Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudky ze dne 28. 3. 2018, č. j. 6 As 68/2018 - 14, ze dne
29. 3. 2018, č. j. 9 As 79/2018 - 17, či ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 As 79/2018 - 20). V nyní
projednávané věci stěžovatelka zásadně opakuje argumenty posuzované ve výše uvedených
rozsudcích.
[11] V těchto rozsudcích se soud zevrubně vyjádřil k právní formě stěžovatelky, která
je spolkem a nikoliv odborovou organizací. Vycházel zejména z veřejných rejstříků, na které
dopadá princip materiální publicity, tedy důvěra v zapsané údaje. Všechny rozsudky jsou
v souladu s (jinak nezávaznými) závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn.
21 Cdo 1917/2016, které jsou nosné pro žalobní i kasační argumentaci stěžovatelky. V usnesení
Nejvyššího soudu se totiž stanoví, že „pro zastoupení účastníka odborovou organizací soud musí
(je oprávněn) zjišťovat pouze to, zda 1) byla odborová organizace zapsaná do spolkového rejstříku jako odborová
organizace, 2) účastník je členem této odborové organizace, 3) odborová organizace převzala zastoupení tohoto
svého člena a 4) nejde o řízení ve věcech ‚týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské
činnosti‘.“ V žádném z řízení vedených u Nejvyššího správního soudu, na které se odkazuje
v bodu [10], stěžovatelka nebyla v postavení odborové organizace, která by zastupovala svého
člena ve smyslu §35 odst. 3 s. ř. s. V nyní projednávané věci tomu není jinak. Hned první
podmínka pro aplikaci závěrů Nejvyššího soudu tak není splněna. Účastníkem řízení není
ani žádný ze stěžovatelčiných členů (tím je totiž stěžovatelka sama).
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené odkazuje pro stručnost a přehlednost
na závěry citovaných rozsudků a shledává, že městský soud posoudil existenci podmínek
pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků správně a v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a proto zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu