ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.129.2019:38
sp. zn. 1 Azs 129/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 1. 2019, č. j. CPR-11235-10/ČJ-2017-930310-V238,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 2 A 3/2019 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z n á v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „prvostupňový
správní orgán“) rozhodnutím ze dne 25. 3. 2017 uložila žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod
1 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění
a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce tří let. Odvolání žalobce žalovaná dne 7. 1. 2019 zamítla.
[2] Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce pobýval na území České republiky
od 30. 3. 2016 do 24. 3. 2017 bez platného víza a skutečnost, že při pobytové kontrole
se prokázal padělaným dokladem.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu
neshledal důvodnou a zamítl ji.
[4] Městský soud uvedl, že správní orgán I. stupně si v souladu §120a zákona o pobytu
cizinců v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádal závazné stanovisko ministerstva
vnitra, které je dne 25. 3. 2017 vydalo a uvedlo, že vycestování žalobce je možné. Toto stanovisko
bylo v odvolacím řízení potvrzeno stanoviskem ministra vnitra ze dne 7. 11. 2018.
[5] K námitce, že byl žalobce povolán k výkonu vojenské služby a že mu po odmítnutí hrozí
trestně právní následky, včetně věznění v nepřijatelných podmínkách ukrajinských vězeňských
zařízení, ministr vnitra uvedl, že ji považuje za zcela zjevnou spekulaci žalobce, neboť jak vyplývá
z dostupných informací, na Ukrajině již neprobíhají žádné nové mobilizace osob za účelem
nasazení do východních částí země a prezident Ukrajiny již ve svém prohlášení ze dne 2. 11. 2016
sdělil, že v současné době nejsou na východoukrajinské frontě již žádní mobilizovaní vojáci,
ale pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. Ministr vnitra tedy konstatoval,
že obava žalobce je již v současné době bezpředmětná. Nadto v průběhu výslechu před správním
orgánem žalobce žádné důvody, které by mu znemožňovaly vycestování, netvrdil, jeho námitky
tak považoval ministr za účelové.
[6] Městský soud uzavřel, že ministr vnitra se v závazném stanovisku k možnosti vycestování
tvrzenou obavou žalobce z možného uvěznění v důsledku nenastoupení do armády dostatečným,
srozumitelným a přezkoumatelným způsobem zabýval a závěr, ke kterému dospěl, že v současné
době žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a tedy naplnění skutečného nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, je podložen aktuálními informacemi
o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu žalobce.
[7] Jestliže žalovaný v projednávané věci z tohoto závazného stanoviska při svém
rozhodování o vyhoštění žalobce vycházel a uvedl, že na žalobce se nevztahují důvody
znemožňující vycestování ve smyslu §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, postupoval
dle názoru soudu v souladu se zákonem. Na jeho rozhodnutí nelze v tomto směru pohlížet
jako na rozhodnutí nepřezkoumatelné.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu,
který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). S kasační stížností spojil též návrh na přiznání odkladného účinku.
[9] Stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci městským soudem. V průběhu správního řízení
uvedl, že se obává odvedení do armády a že mu již byl doručen povolávací rozkaz.
Žalovaná tedy byla informována o tom, že stěžovatel odmítá nastoupit vojenskou službu,
a z toho důvodu se nechce vrátit na Ukrajinu. Žalované i ministerstvu vnitra přitom bylo
známo, že za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině hrozí nikoliv zanedbatelný trest odnětí
svobody. V případě nuceného návratu stěžovatele na Ukrajinu by bylo možné předpokládat,
že po jeho odmítnutí nástupu do armády bude vystaven věznění v ukrajinských věznicích,
což si bezesporu vyžaduje samostatnou úvahu, kterou žalovaná v rozhodnutí zcela opomněla.
[10] Je přitom notorietou, že neakceptovatelné podmínky v ukrajinských vězeních by mohly
vést k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“), a tudíž by byly důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel poukazuje
na monitorovací zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2014, která popisuje nevhodnost podmínek ve vazebních
zařízeních způsobenou jejich přeplněním. Nejde přitom o individuální a nahodilé situace,
ale o strukturální nedostatek ukrajinského vězeňského systému. K tomu stěžovatel odkazuje
na rozsudky ESLP ze dne 15. 7. 2002 Kalashnikov v. Ruská federace, ze dne 28. 3. 2006
Melnik v. Ukrajina, ze dne 1. 7. 2010 Davydov a ostatní v. Ukrajina a ze dne 15. 5. 2012 Kaverzin
v. Ukrajina.
[11] Ačkoliv tedy obava z porušení čl. 3 Úmluvy v případě nuceného vycestování stěžovatele
na Ukrajinu a jeho ohrožení omezením osobní svobody nepochybně existuje, žalovaná ji úplně
pominula, otázkou se nezabývala a své rozhodnutí tak zatížila vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto
vadu nenapravil ani městský soud, tudíž vadou nezákonnosti zatížil i samotný rozsudek.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že námitka stěžovatele je nedůvodná
a odkázala na strany 4 a 5 svého rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[14] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[15] Předmětem sporu je posouzení, zda se správní orgány v řízení o správním vyhoštění
dostatečným způsobem zabývaly důvody znemožňujícími vycestování stěžovatele, konkrétně
jeho obavou z možného uvěznění jako následku odmítnutí nastoupit vojenskou službu ve spojení
se špatnými podmínkami v ukrajinských věznicích.
[16] Dle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním
vyhoštění povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda je vycestování cizince možné.
Dle §179 odst. 1 téhož zákona: „Vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud
by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“.
[17] Za vážnou újmu se dle §179 odst. 2 považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
[18] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že správní
orgány se jeho situací nezabývaly. Již městský soud shrnul, že ministr vnitra v potvrzujícím
závazném stanovisku reagoval na stěžovatelovu námitku a dostatečně odůvodnil, proč jeho obava
není jako překážka znemožňující vycestování relevantní.
[19] Ačkoliv stěžovatel uváděl, z jakých důvodů nejsou ukrajinské věznice vyhovující
z hlediska požadavků čl. 3 Úmluvy, ministr vnitra v potvrzujícím stanovisku jasně vysvětlil,
že stěžovateli uvěznění z jím namítaných důvodů (odmítání nástupu do armády) nehrozí.
V takové situaci je již zcela neúčelné zabývat se vlastními podmínkami v ukrajinských věznicích.
[20] Stanovisko k možnosti vycestování cizince je pro správní orgán rozhodující o vyhoštění
cizince závazné. Správní orgán rozhodující o vyhoštění nemá možnost učinit si o možnosti
vycestování cizince úvahu sám či se od vydaného stanoviska odchýlit (srov. přiměřeně rozsudek
ze dne 23. 9. 2010, čj. 5 As 56/2009-63, č. 2167/2011 Sb. NSS či ze dne 13. 2. 2019, č. j.
8 Azs 76/2018-59). Závazné stanovisko je následně podrobeno přezkumu v rámci konečného
rozhodnutí dle §75 odst. 2 s. ř. s.
[21] Městský soud proto správně uvedl, že žalovaná nepochybila, pokud v rozhodnutí
ze závazného stanoviska ministra vnitra vycházela. Stejně tak správně zhodnotil,
že toto stanovisko se dostatečně zabývalo námitkami stěžovatele v kontextu podkladů týkajících
se aktuální bezpečnostní a politické situace na Ukrajině. Rozhodnutí žalované ani závazné
stanovisko tak nejsou nepřezkoumatelná či věcně nesprávná.
[22] Stěžovatel s podáním kasační stížnosti dne 12. 4. 2019 požádal o přiznání odkladného
účinku. Ještě před rozhodnutím o odkladném účinku došlo dne 25. 4. 2019 k vyhoštění
stěžovatele (viz č. l. 25 spisu Nejvyššího správního soudu). S ohledem na tuto skutečnost soud
již o návrhu na přiznání odkladného účinku nerozhodoval, neboť ani vyhovění návrhu nemohlo
stěžovateli přinést žádaný efekt a rozhodnutí o něm se tak stalo bezpředmětným.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu