ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.204.2019:42
sp. zn. 1 Azs 204/2019 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: I. D., zastoupen JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 2. 2019, č. j. OAM-1110/ZA-ZA12-ZA19-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. 13 Az 14/2019 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M. se p ř iz n á v á
odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný vydal dne 26. 2. 2019 v záhlaví specifikované rozhodnutí, kterým zastavil řízení
o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, neboť shledal jeho žádost nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
Uvedl, že státem příslušným k posouzení žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále
jen „dublinské nařízení“), je Litevská republika.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou městský soud neshledal důvodnou
a zamítl ji. Žalovaný dle soudu správně určil příslušnost státu k posouzení žalobcovy žádosti
podle čl. 12 odst. 2 dublinského nařízení, neboť žalobce byl v době podání žádosti držitelem víza
vydaného Litevskou republikou. Skutečnost, že žalobce v Litevské republice nikoho nezná
a že v České republice má kamaráda, přitom nezakládá povinnost žalovaného uplatnit diskreční
oprávnění dle čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení a rozhodnout o posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu v České republice.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel nejprve uvedl své přesvědčení, že jeho podání splňuje podmínky přijatelnosti
dle §104a s. ř. s. Namítl, že správní orgán porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
neboť nedostatečně zjistil skutkový stav a v rozporu s §2 odst. 3 a 4 správního řádu nepřiložil
váhu specifickým okolnostem jeho případu.
[5] V případě stěžovatele existují skutečnosti, které zakládají důvod pro aplikaci čl. 17 odst. 1
dublinského nařízení. Stěžovatel vysvětlil, že Litva nikdy nebyla jeho cílová země, tamní vízum
použil pouze za účelem cesty do České republiky, kde má zázemí. V případě nuceného
vycestování by ztratil kontakt s jedinou osobou (se svým kamarádem), která mu v Evropě
pomáhá s integrací do společnosti a překonáním jazykové bariéry. Městský soud nesprávně uvedl,
že stěžovatel neměl v České republice žádné socioekonomické vazby. Absence zázemí na území
Litvy tak zásadně hovoří proti přesunu stěžovatele, neboť tam bude muset setrvat v zařízení
pro žadatele o azyl.
[6] Byť může být Litva považována za bezpečnou zemi, neznamená to, že stěžovatelova
žádost bude posouzena nestranně a že mu nehrozí nebezpečí. Stěžovatel není přesvědčen
o řádném fungování azylového systému v této zemi. Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže
být stěžovateli odepřeno právo na meritorní projednání jeho žádosti. Městský soud měl jeho
situaci posoudit i na základě pravidla non-refoulement.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost není důvodná, a proto navrhl,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud
neshledal žádný z důvodů přesahu vlastních zájmů stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného
i městského soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl ve světle
konkrétních okolností případu řádně a správně vyhodnocen. Městský soud se dostatečně
vypořádal se všemi žalobními námitkami a je zřejmé, proč dospěl k závěru o zamítnutí žaloby.
Napadený rozsudek tak splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
[11] Městský soud vyložil čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu (rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24), pokud
dospěl k závěru, že stěžovatelův případ není zvláštního zřetele hodný, a nebylo proto namístě
využít diskreční oprávnění žalovaného a rozhodnout o jeho žádosti v České republice. Zvláštní
vztah stěžovatele k České republice nelze dovodit toliko ze skutečnosti, že se zde nachází jeden
jeho kamarád z Uzbekistánu, který stěžovateli pomáhá s integrací v evropské společnosti.
[12] Žalovaný i městský soud s odkazem na informaci OAMP (odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra ČR) ze dne 31. 1. 2017 o litevském azylovém systému, jejíž obsah
stěžovatel nezpochybnil, přesvědčivě vysvětlili, že v Litevské republice funguje azylový systém
řádně a nejsou zde pochybnosti, že žádost stěžovatele bude vyřízena nestranně. Tento závěr
odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 17. 10. 2018, č. j.
10 Azs 197/2018 – 44).
[13] Městský soud ani žalovaný proto nepochybili, pokud v souladu s výše citovanou
judikaturou dospěli k závěru, že stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná.
[14] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[16] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j.
1 Azs 204/2019 - 21, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Soud určil odměnu advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), částkou 2 x 3.100 Kč za dva úkony právní služby (příprava a převzetí
zastoupení, podání kasační stížnosti) a dále částkou 2 x 300 Kč, která představuje paušální
náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí celkem
6.800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu