ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.244.2018:67
sp. zn. 1 Azs 244/2018 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyň: a) O. D.,
b) nezletilá S. D., zastoupených Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem Kopeckého
sady 15, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2017, č. j. OAM-484/ZA-ZA06-K02-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018,
č. j. 53 Az 1/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Pavlíny Malíkové se u rču je částkou 6.800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017 neudělil žalobkyním mezinárodní ochranu
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobkyně napadly rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobou, kterou Krajský
soud v Praze zamítl.
[3] Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda byl naplněn důvod pro udělení azylu
dle §12 písm. b) pro odůvodněné obavy žalobkyň z pronásledování z důvodu národnosti
a příslušnosti k určité sociální skupině v Moldavské republice (výlučně rusky hovořícímu
obyvatelstvu). Soud zrekapituloval obsah výpovědi žalobkyně a) i obsah shromážděných
podkladů o zemi původu žalobkyň. Tvrzení obsažené v žalobě, že „přístup k práci je však ruskému
obyvatelstvu v Moldavsku takřka zcela zamezen, neboť se denně setkávají s diskriminací a útlakem právě
pro svou příslušnost ke skupině rusky hovořících obyvatel“, na jejich základě neshledal pravdivým.
Žalobkyně a) byla schopna změnit práci poté, co zjistila, že k povýšení je třeba znalost
moldavštiny. V novém zaměstnání pobírala vyšší mzdu. Kvalifikační požadavek znalosti jazyka
pro výkon odpovědnější funkce může být věcně opodstatněn, v takovém případě se nemusí
jednat o diskriminaci.
[4] Soud připustil, že pouhý odkaz na existenci právních předpisů týkajících se ochrany před
diskriminací nemůže bez dalšího vyvrátit tvrzení žalobkyň o odůvodněném strachu
z pronásledování (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101). Zprávy
o zemi původu (zejména zpráva organizace Equal Rights Trust) se však zabývají i faktickou
situací v Moldavsku, především popisují zaznamenané nedostatky a incidenty, k nimž v minulosti
došlo. Obsah zpráv shledal soud relevantním z hlediska důvodů uplatněných v žádosti žalobkyň.
[5] Z informace organizace Equal Rights Trust plyne, že ve městě Balti, kde žalobkyně žily,
se s těžkostmi setkává moldavsky hovořící obyvatelstvo, neboť veřejné informace byly
poskytovány pouze v ruštině. To odpovídá tvrzení žalobkyň, že v místě jejich bydliště žije
převážně rusky hovořící menšina. Lze se tedy domnívat, že jazyková bariéra v místě bydliště
žalobkyň bude o to menší. Přístup ke státním orgánům v ruském jazyce by měl být zajištěn,
neboť podmínkou práce ve státní správě je znalost jak moldavštiny, tak ruštiny. Ačkoliv podle
zmíněné zprávy diskriminace na základě jazyka může mít také vliv na rovnocenný přístup
ke zboží a službám, neboť osoby hovořící rumunsky i rusky zažívají problémy, pokud chtějí
zboží či služby od těch, kteří hovoří druhým jazykem jako svým hlavním jazykem, těžko lze tyto
potíže chápat jako pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu, jak tvrdí žalobkyně a).
[6] Soud uvedl, že ze zpráv zdaleka nevyplývá, že by ruská menšina byla v Moldavsku
vystavena pronásledování či útisku ze strany jak veřejných, tak soukromých subjektů,
jak žalobkyně tvrdily. Pokud v zemi původu žalobkyň dochází k zavírání některých škol, v nichž
probíhá výuka v ruském jazyce, není to v důsledku státem prosazovaného útlaku či diskriminace
této menšiny, ale v důsledku školské reformy, jež zachování výuky v mateřském jazyce činí závislé
na určitém počtu studentů (srov. odst. 25 a násl. zprávy zvláštní zpravodajky pro záležitosti
menšin o její misi do Moldavské republiky ze dne 11. 1. 2017). Vzhledem k tomu, že žalobkyně
žijí ve městě Balti, kde je ruská menšina početně zastoupena, jsou jejich obavy o uzavření
ruskojazyčných škol v tomto městě zřejmě nedůvodné.
[7] Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že jakkoliv jsou v praxi zaznamenávány určité
potíže těch příslušníků ruskojazyčné menšiny, kteří nejsou schopni komunikovat v moldavštině,
nejedná se o žádné systematické pronásledování, natož takové intenzity, že by zasahovalo
do těch nejzákladnějších lidských práv, z nichž lidskoprávní smluvní instrumenty nedovolují
učinit výjimku, nebo že by jeho následkem byl zásadní zásah do lidské důstojnosti. Ani samy
žalobkyně nebyly v minulosti terčem útoků tak zásadní intenzity. Ústrky, jimž žalobkyně čelily
před svým odchodem ze země původu, resp. jimž by mohly být vystaveny v případě návratu
do země původu z důvodu, že nejsou schopny komunikovat v moldavštině, nedosahují intenzity
pronásledování.
[8] Dále soud zdůraznil, že z tvrzení žalobkyň ani zpráv o zemi původu nelze dovodit,
že by původcem těchto ústrků byly státní orgány, resp. že by státní orgány takové ústrky
tolerovaly. Žalobkyně se přitom nepokusila využít žádný z prostředků ochrany proti diskriminaci,
které moldavský právní řád obsahuje. Jelikož ze zpráv o zemi původu neplyne, že by formálně
existující prostředky právní ochrany před diskriminací byly nedostupné či neefektivní v situacích,
jimž žalobkyně čelily, není důvod netrvat na požadavku jejich vyčerpání (nejde o případ
srovnatelný s případem, k němuž se vztahuje žalobkyněmi citovaný rozsudek NSS
č. j. 1 Azs 86/2008 – 101).
[9] K humanitárnímu azylu soud uvedl, že žalovaný se zabýval skutkovým okolnostmi
v kontextu §14 zákona o azylu (viz strana 8 až 9 napadeného rozhodnutí). Žalovaný vzal v úvahu
věk žalobkyň, jejich zdravotní stav i schopnosti žalobkyně a) postarat se o potřeby své a i nezletilé
dcery, přičemž stručně vyložil, kdy je třeba §14 zákona o azylu aplikovat. Jinými slovy, žalovaný
vyložil neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ a dospěl k závěru, že tvrzené
skutkové okolnosti nelze podřadit pod toto ustanovení. Soud odkázal na ustálenou judikaturu
(rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016,
č. j. 6 Azs 34/2016 – 30) a konstatoval, že žalobkyně neuvedly žádné okolnosti mimořádného
charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně (stěžovatelky) kasační stížnost.
[11] Soud dle stěžovatelek posuzoval splnění či nesplnění podmínek §12 zákona o azylu písm.
a) a písm. b) jako podmínky, které by měly být naplněny kumulativně, ačkoliv z jazykového
vyjádření §12 zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že tyto podmínky jsou výčtem alternativním.
Ostatně žalobkyně a) v azylovém řízení ani netvrdila důvody podání žádosti o udělení azylu podle
§12 písm. a) zákona o azylu, tedy, že by měla strach z pronásledování z důvodu uplatňování
politických práv a svobod, ale domáhala se udělení azylu pro pronásledování z důvodu
národnosti a příslušnosti k sociální skupině v Moldavské republice.
[12] Stěžovatelky jsou obě ruské národnosti a neovládají úřední jazyk Moldavské republiky,
jímž je moldavština (rumunština). Z těchto důvodů se cítí diskriminovány a je jim zamezen stejný
přístup ke vzdělání [ve vztahu ke stěžovatelce b)] a zaměstnání [ve vztahu ke stěžovatelce a)],
rovněž tak v komunikaci se státními úřady a institucemi v ruském jazyce. Přestože ze zpráv
týkajících se situace v Moldavsku vyplývá, že v Moldavsku existují zákony zakazující diskriminaci,
prosazující dodržování základních lidských práv, zakotvující zásadu rovnosti a zajištění ochrany
práv menšin včetně práva na komunikaci se státními institucemi v ruštině, tyto zákony jsou však
dle názoru stěžovatelky a) naprosto neúčinné a situace v zemi je zcela jiná. Stěžovatelka
a) má za to, že v zemi původu podstoupila pronásledování z hlediska diskriminace z důvodu
národnosti a příslušnosti k určité sociální skupině a byl na ni činěn intenzivní psychický nátlak.
Dle stěžovatelky a) ze správního řízení a ze zpráv o zemi jejího původu vyplynulo, že tento stát
není schopen, popřípadě ochoten odpovídajícím způsobem zajistit jí a její dceři ochranu před
tímto jednáním.
[13] Stěžovatelky se dále domnívají, že žalovaný nedostatečně zvážil možnost udělení
humanitárního azylu, ačkoliv je jim známo, že na udělení není právní nárok. Stěžovatelky jsou
však přesvědčeny, že možnost udělení azylu dle §14 zákona o azylu dopadá na závažnou situaci
týkající se nemožnosti absolvovat základní školní docházku a vzdělání stěžovatelky b) ve svém
mateřském jazyce, jímž je ruština. Stěžovatelky nemají možnost doložit, že v zemi původu není
respektováno právo na vzdělání v mateřském jazyce. Tyto informace měl ověřit správní orgán,
případně soud. V případě návratu stěžovatelek do země původu tak bude stěžovatelka
b) vystavena situaci, kdy nebude schopna nastoupit do školy a absolvovat základní školní
docházku, neboť neovládá úřední jazyk a dle informací stěžovatelky a) ve městě Balti není
v současné době otevřena žádná ruská škola.
[14] Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že důvody pro udělení ochrany dle §14 případně §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu nebyly dostatečně zhodnoceny. Rozpor s mezinárodními závazky
shledávají stěžovatelky právě v odnětí možnosti vzdělání v mateřském jazyce stěžovatelce b),
ačkoliv Česká republika je mimo jiné vázána Mezinárodním paktem o občanských a politických
právech, který v čl. 27 zakotvuje ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové
menšiny, právo jejich příslušníků užívat spolu s ostatními příslušníky menšiny svou vlastní
kulturu, vyznávat a projevovat své vlastní náboženství nebo používat svůj vlastní jazyk.
[15] Kasační stížnost je dle stěžovatelek přijatelná, neboť svým významem přesahuje jejich
vlastní zájmy. Zejména otázka, zda odnětí přístupu ke vzdělání v mateřském jazyce splňuje
možnost udělení azylu podle §12 písm. b), popřípadě udělení azylu z humanitárního důvodu
či doplňkové ochrany podle §14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu nebyla dosud judikaturou
Nejvyššího správního soudu řešena.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na správní spis a své vyjádření
k žalobě. Domnívá se, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.
[18] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[19] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost svým významem přesahuje zájmy
stěžovatelek, neboť otázkou, zda je stěžovatelkami tvrzená diskriminace v oblasti pracovního
trhu a vzdělání na základě znalosti výlučně jazyka národnostní menšiny azylově relevantní
skutečností dle §12 písm. b) zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dosud
dostatečně nezabýval.
[20] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s námitkou, že by krajský soud vyžadoval
kumulativní naplnění podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Krajský
soud již na počátku svého posouzení uvedl, že námitka žalobkyně týkající se odůvodněné obavy
z pronásledování z důvodu národnosti a příslušnosti k určité sociální skupině v Moldavské
republice (pouze rusky hovořícímu obyvatelstvu), zjevně míří na aplikaci §12 písm. b) zákona
o azylu. Následně správně obecně vyložil, co se dle zákona o azylu a směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) rozumí
pronásledováním, kdo může být původcem takového pronásledování, aby se jednalo o azylově
relevantní skutečnost, a vyhodnotil, že v případě stěžovatelek se o takový případ nejednalo.
Aplikací §12 písm. a) zákona o azylu se s ohledem na neuplatněnou žalobní námitku nezabýval.
Tento postup odpovídá námitce stěžovatelky a), že v řízení netvrdila, že by měla strach
z pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod.
[21] V projednávané věci jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatelka a) uvedla
jazykovou bariéru. Pokud člověk neumí jazyk, je nemožné si najít dobrou práci. Stěžovatelka a)
dále uvedla, že pokud jde do obchodu nebo na úřady a mluví rusky, lidé jí odpovídají moldavsky
a nutí ji, aby mluvila moldavsky. Dcera stěžovatelky a) [stěžovatelka b)], chodí do ruské školy
a hrozí jí, že tato škola bude zavřena. Chtějí prý zavřít všechny ruské školy v Moldavsku,
ve vesnicích k tomu již dochází, a nutí děti, aby chodily do moldavských škol.
[22] V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka a) uvedla, že pracovala
v Moldavsku jako kontrolorka kvality zboží. Nadřízená jí sdělila, že pokud chce „dělat kariéru“,
musí se naučit moldavsky. Změnila zaměstnání a v nové firmě opět kontrolovala kvalitu a plat
měla vyšší. V současné době je dle stěžovatelky oficiálním jazykem v Moldavsku moldavština
a ruština, ale chtějí to změnit, proto zavírají ruské školy. Pokud člověk při pohovorech hledá
práci, pokládají mu otázku, zda mluví moldavsky. Pokud ne, nebude zaměstnán. Stěžovatelka a)
se tak cítí diskriminována. Z pohovoru dále vyplynulo, že z důvodu pociťované diskriminace
se na nikoho neobrátila s žádostí o pomoc. Nikdy ji nenapadlo, že by si měla stěžovat, v praxi
by si musel člověk stěžovat každý den několikrát. Dceru nezapsala do moldavské školy, neboť
by se nemohla dorozumět s vychovatelem, a nemohla by jí pomáhat s úkoly. Kroužek
moldavštiny dcera navštěvovat nechtěla. S diskriminací z důvodu neznalosti moldavštiny se začala
stěžovatelka a) setkávat asi před 5 lety, za existence Sovětského svazu to nebylo. Je to čím dál
horší. K otázce na konkrétní problémy, které se jí staly, uvedla, že měla problémy v bance, když
platila, neboť nerozuměla zaměstnancům, kteří mluvili moldavsky. Byla ve stresu a rozplakala
se, pak začali mluvit rusky, ale s povýšeným tónem. K dalším případům uvedla, že to bylo denně
– v obchodech, v nemocnici atd. Někteří lidé umí rusky, ale ze zásady tak nemluví.
[23] V žalobě pak stěžovatelka a) uvedla, že situace se vyostřuje, zmenšující se skupina rusky
hovořících obyvatel je cíleně pod psychickým nátlakem nucena přijmout moldavský jazyk
či z vlasti utéct. U státních orgánů nelze hledat pomoc. Stěžovatelka b) byla nucena navštěvovat
kurzy moldavštiny, které ze svého přesvědčení odmítá.
[24] V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 - 119, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně
splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí
mít odůvodněný strach; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování;
(4) ochrana v zemi původu selhala; (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů;
a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (§15 zákona o azylu).
[25] Dle §12 písm. b) zákona o azylu: „azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“
[26] Dle §2 odst. 4 zákona o azylu: se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu
dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.
[27] Tento pojem je třeba vykládat také v souladu s kvalifikační směrnicí, která v čl. 9 stanoví:
1. Aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských
práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nelze odchýlit, nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl
jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;
b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna
diskriminačním způsobem;
c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;
d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;
e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2;
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.
3. V souladu s čl. 2 písm. d) musí existovat souvislost mezi důvody uvedenými v článku 10 a pronásledováním ve
smyslu odstavce 1 tohoto článku nebo neexistencí ochrany před takovým jednáním.
[28] Z uvedeného plyne, že pronásledováním může být takové jednání, které působí závažné
porušení lidských práv (a to ne všech lidských práv, ale pouze základních lidských práv), případně
jednání méně závažná, která však ve svém souběhu dosahují obdobné intenzity
(tzv. pronásledování na kumulativním základě). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS, konstatoval, že újma hrozící žadateli
o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako
újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná.
Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku
intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti,
že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu
a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita
uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní
životní pocity působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele
o azyl v obdobné situaci.
[29] Diskriminační opatření tak ne vždy dosáhnou intenzity pronásledování. V projednávané
věci stěžovatelky namítají diskriminaci na pracovním trhu a v přístupu ke vzdělání z důvodu
příslušnosti k ruskojazyčné menšině v Moldavsku. Z vyjádření stěžovatelky a) je však zřejmé,
že tuto diskriminaci spatřují v tom, že ne všichni v jejich okolí, ať již státní orgány nebo
jednotlivci, jsou ochotni s nimi hovořit výlučně rusky.
[30] Krajský soud správně posoudil, že ze skutkových tvrzení stěžovatelky a) a zpráv o zemi
původu, které v průběhu správního řízení shromáždil žalovaný, nevyplynulo,
že by stěžovatelkami popisované obavy dosahovaly intenzity pronásledování dle výše uvedeného.
[31] Ačkoliv stěžovatelka a) obecně tvrdila, že je téměř nemožné pro rusky mluvící osoby
v Moldavsku najít práci, ke své osobě sama vypověděla, že poté co nemohla pokračovat
v kariérním postupu v původním zaměstnání z důvodu neznalosti moldavštiny, našla si novou,
lépe placenou práci ve svém oboru. Krajský soud pak správně poznamenal, že požadavek
zaměstnavatelů na znalost oficiálního jazyka, může být racionálně odůvodněn. S ohledem
na skutečnost, že pro většinu obyvatel Moldavska se jedná o komunikační jazyk, neshledává
ani Nejvyšší správní soud takový požadavek prima facie diskriminačním. K této otázce stěžovatelka
dále žádné podrobnosti netvrdila.
[32] K námitce nemožnosti vzdělání v preferovaném jazyce ve vztahu ke stěžovatelce b)
Nejvyšší správní soud uvádí, že ze zpráv o zemi původu vyplynuly tyto relevantní informace.
Zákon č. 382-XV o právech osob patřících k národnostním menšinám zakotvuje v čl. 6 právo
na vzdělání v moldavštině a ruštině a vytváření podmínek pro vzdělání v mateřském jazyce
pro státní skupiny, včetně Ukrajinců, Gagauzů, Bulharů a Židů. Ze zprávy zvláštní zpravodajky
pro záležitosti menšin o její misi do Moldavské republiky, vydané Valným shromážděním OSN –
Radou pro lidská práva dne 11. 1. 2017 vyplývá, že osoby patřící do menšinových skupin
vyjadřovaly své znepokojení nad ustanoveními školského zákona z roku 2014, která zaručují jako
vyučovací jazyk pouze státní jazyk, což vyvolává strach, že výuka v menšinových jazycích bude
nakonec podmíněna dostupností finančních prostředků. Právo získat vzdělání v mateřském
jazyce je ovlivněno požadavkem na určitý počet studentů k tomu, aby byla zachována výuka
v menšinovém jazyce. Někteří hovořili o tom, že optimalizační reforma má nepoměrný dopad
na ruskojazyčné školy, neboť mnohé z nich jsou rušeny. V některých školách, které nabízejí
výuku ve státním jazyce, budou předměty vyučované ve státním jazyce zrušeny z toho důvodu,
že nebyl naplněn minimální počet studentů pro zachování těchto předmětů.
[33] Z uvedeného plyne, že moldavský právní řád konstruuje právo na vzdělání v ruštině,
zároveň však školský zákon tuto možnost podmiňuje určitým počtem studentů. Taková regulace
je dle Nejvyššího správního soudu zcela pochopitelná, není možné po státu požadovat zajištění
výuky v několika jazycích pro pouze několik studentů. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky žily
před odchodem z Moldavska ve městě Balti, ve kterém žije početně významná ruskojazyčná
komunita, i krajský soud upozornil na to, že nedostupnost výuky v ruštině kvůli malému počtu
studentů není pravděpodobná.
[34] Nadto je třeba upozornit, že i pokud by stát nebyl schopen či ochoten dostát svému
závazku zajištění výuky v mateřském jazyce, nelze takovou skutečnost bez dalšího hodnotit jako
azylově relevantní. Právo na vzdělání v určitém jazyce nelze považovat za jedno ze základních
lidských práv, jehož porušení by mělo vést k závěru o odůvodněném strachu z pronásledování.
Nadto ani v případě, že by stěžovatelkám byla udělena některá z forem mezinárodní ochrany
v České republice, neměla by zde stěžovatelka b) zajištěnu výuku ve svém rodném jazyce.
[35] Stěžovatelka a) se dále cítí diskriminována v komunikaci se státními úřady a institucemi
v ruském jazyce. Ze zpráv o zemi původu vyplývá, že osoby patřící k národnostním menšinám
mají právo komunikovat se státními institucemi v moldavštině a ruštině a obdržet odpověď
ve stejném jazyce. Tomu nutně odpovídá i skutečnost, že osoby, které chtějí pracovat ve státní
správě, musí aktivně ovládat oba jazyky. Stěžovatelka v rámci pohovoru nezmínila, že by měla
problémy v komunikaci se státními orgány, pouze se soukromými subjekty (v bance, obchodech,
atd.). I ze zpráv o zemi původu vyplývá jisté napětí mezi většinovou moldavsky mluvící
společností a menšinou, jež hovoří rusky, v důsledku jazykové bariéry, které je ovšem vzájemné.
[36] Navíc, obecně platí, že nevhodné chování soukromých osob nelze připisovat státu.
Jak Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, není v moci státu zabránit projevům špatných
lidských vlastností, ať už pramení z osobní zášti vůči jednotlivci nebo z historického
resentimentu vůči skupině obyvatel. Smyslem institutu azylu je ovšem poskytnout jednotlivci
ochranu před těmi nejzávažnějšími úzce vymezenými zásahy do jejich lidských práv, pokud
to v jejich vlastní zemi není možné, nikoli uchránit je před lidskou zlobou a netolerancí, které
se ostatně v různých formách vyskytují ve všech lidských společenstvích (viz např. rozsudek
ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Azs 149/2005 - 69, či ze dne 25. června 2013, č. j. 1 Azs 6/2013 - 58).
[37] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že jisté nepohodlí, které mohou stěžovatelky v zemi
původu pociťovat z důvodu neznalosti moldavštiny, nedosahuje ani ve svém souhrnu intenzity
pronásledování tak, jak byla vymezena výše. Podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona
o azylu, které jsou uvedeny v odstavci [26], musí být naplněny kumulativně – tedy azyl lze udělit
pouze při splnění všech z nich. Vzhledem k závěru Nejvyššího správního soudu o nenaplnění
třetí podmínky - újma nedosahuje intenzity pronásledování – pak již není potřebné zabývat
se obšírně otázkou, zda stěžovatelky mohly nalézt ochranu před tímto jednáním v zemi původu.
Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na rozsudek krajského soudu, který k této otázce shrnul
podstatnou a ustálenou judikaturu, a konstatoval, že ze zpráv o zemi původu neplyne,
že by ochranné mechanismy v Moldavsku byly neúčinné, stěžovatelky je proto měly využít.
[38] Stěžovatelky dále tvrdí, že žalovaný nedostatečně zvážil možnost udělení humanitárního
azylu, neboť jejich situace udělení odůvodňuje. K otázce podmínek pro udělení humanitárního
azylu existuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které vycházel též krajský
soud a věc v jejích intencích správně zhodnotil. Kasační soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j.
2 Azs 8/2004 – 55, konstatoval, že „smysl institutu humanitárního spočívá v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“. Krajský soud přezkoumal,
že žalovaný správně vyložil neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“. Nejvyšší
správní soud neshledal důvod pro odchýlení se od dosavadní judikatury ani zásadní pochybení
krajského soudu v této otázce.
[39] Námitku, že byly splněny důvody pro udělení doplňkové ochrany z důvodu,
že vycestování stěžovatelek by bylo v rozporu s mezinárodními závazky, stěžovatelky neuplatnily
v žalobě, ač tak učinit mohly, v řízení o kasační stížnosti je proto nepřípustná a Nejvyšší správní
soud se jí nezabýval.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Stěžovatelky se svými námitkami neuspěly. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[41] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelky nebyly v řízení o kasační stížnosti úspěšné, proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud
náhradu nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[42] Stěžovatelkám byla Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 1. 11. 2018, č. j.
1 Azs 244/2018 - 28, jako zástupkyně ustanovena advokátka Mgr. Pavlína Malíková. Hotové
výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120
s. ř. s.). Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím k §11
odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, včetně první porady s klientem a podání kasační
stížnosti) v částce 2 x 3.100 Kč, a podle §13 odst. 4 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů
v částce 2 x 300 Kč. Celková výše odměny ustanovené zástupkyně proto činí 6.800 Kč, částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. července 2019
JUDr. Filip Dienstbier v. r.
předseda senátu