ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.315.2019:26
sp. zn. 1 Azs 315/2019- 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: N. K. S., zastoupen JUDr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Křižíkova 279/8,
Praha 8, o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne 29. 6. 2019, č. j. KRPS-180745-18/ČJ-
2019-010022, a ze dne 10. 7. 2019, č. j. KRPS-180745-32/ČJ-2019-010022, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2019, č. j. 53 A 10/2019 –
36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 6. 2019, č. j. KRPS-180745-18/ČJ-2019-010022
(dále také „první napadené rozhodnutí“), rozhodla o zajištění žalobce podle §129 odst. 1
ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), za účelem předání podle přímo použitelného předpisu Evropské unie
[nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013; dále
jen „dublinské nařízení“]. Dobu zajištění stanovila na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody. Žalobce byl zajištěn a předán cizinecké policii poté, co jej téhož dne kontrolovala
policejní hlídka dálničního oddělení Nová Ves, když se bez dokladu totožnosti pohyboval
po dálnici D8 u 5. kilometru ve směru jízdy na Ústí nad Labem. Žalobce jí sdělil svoji totožnost
a uvedl, že jde do Berlína. Téhož dne byla nalezena shoda daktyloskopické karty
s daktyloskopickou kartou číslo X ze dne 7. 1. 2019. Při podání vysvětlení uvedl, že z Ghany,
země svého původu, odcestoval asi před pěti lety do Libye, kde strávil zhruba tři roky. Odtud
cestoval lodí do Itálie. Po celou dobu cesty s sebou neměl žádné doklady. V Itálii pobýval nejprve
zhruba sedm měsíců v zařízení pro imigranty, poté z něj uprchl a přibližně rok žil mimo zařízení.
Žebráním si vydělal na falešný doklad a cestu do Německa. Žalobce dále sdělil, že takový způsob
považoval za legální cestu, jak si opatřit doklad. Po příletu do Německa dne 7. 1. 2019 mu byl
odebrán cestovní doklad, neboť bylo zjištěno, že se jedná o padělek. Stěžovatel téhož dne
požádal o mezinárodní ochranu a podrobil se odebrání otisků prstů. Následně z azylového
střediska z důvodu preferované volnosti pohybu uprchl, žil a žebral na ulici. Dále během podání
vysvětlení uvedl, že v ranních hodinách dne 29. 6. 2019 přicestoval autobusem do Prahy za
účelem turismu. Žalované sdělil, že nic netušil o nelegálnosti vstupu a pobytu na území ČR bez
platného cestovního dokladu. Také uvedl, že cestovní doklady před cestou do Německa si
nelegálně pořídil, protože cestoval letadlem a slyšel, že když překračuje hranice, musí u sebe mít
doklad. Dále žalované sdělil, že věděl, že ČR a Německo jsou dvě rozdílné země, a je si tedy
vědom povinnosti mít platný cestovní doklad při vstupu a pobytu na území ČR. Zhruba po třech
hodinách od chvíle, kdy přicestoval, se rozhodl, že se chce vrátit do Německa. Šel pěšky, protože
byl bez prostředků. Na závěr vypověděl, že se nemůže a nechce vrátit do vlasti z důvodu
pronásledování ze strany muslimské komunity.
[2] Dne 3. 7. 2019 oznámilo Ministerstvo vnitra ČR (dále jen „ministerstvo“) zahájení řízení
podle dublinského nařízení, neboť dne 2. 7. 2019 odeslalo žádost orgánům Spolkové republiky
Německo o přijetí žalobce zpět na základě záznamu v databázi EURODAC. Dne 9. 7. 2019
obdrželo ministerstvo souhlas Německa s převzetím žalobce. Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2019,
č. j. KRPS-180745-32/ČJ-2019-010022 (dále také „druhé napadené rozhodnutí“) žalovaná
podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění žalobce
do 20. 8. 2019. Dne 16. 8. 2019 bylo ukončeno zajištění žalobce a stejného dne byl předán
do Německa.
[3] Proti oběma rozhodnutím žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“) žalobami, jež soud spojil ke společnému projednání. V žalobě proti
prvnímu napadenému rozhodnutí žalobce namítal, že žalovaná nesprávně a nedostatečně
posoudila existenci vážného nebezpečí útěku žalobce, účelově se zaměřila na prvky skutkových
zjištění svědčících o jeho existenci a naopak opominula skutková zjištění svědčící o opaku. Dále
se dle žalobce žalovaná nevypořádala s okolnostmi, které jeho případ individualizují. V žalobě
proti druhému napadenému rozhodnutí žalobce tuto argumentaci zopakoval a dodal,
že byl paradoxně zajištěn během svého návratu do Německa, kam se chtěl vrátit, což svědčí
o tom, že jeho zájmy jsou shodné se zájmy žalované, která měla vzít tuto skutečnost v úvahu.
[4] Napadeným rozsudkem krajský soud obě žaloby zamítl, neboť dospěl k závěru,
že v případě žalobce hrozilo vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 dublinského
nařízení a §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a obě napadená rozhodnutí se opírají
o dostatečně zjištěný skutkový stav, který má oporu ve správním spisu.
[5] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že výčet případů představujících vážné
nebezpečí útěku je demonstrativní a lze mezi ně zařadit i jiné jednání, které se vyznačuje
nedostatkem respektu k omezením svobody pohybu žadatele o mezinárodní ochranu,
povinnostem spojeným se vstupem a pobytem na území státu a individuálním příkazům
vydaným státními orgány. Soud vyšel ze stěžejního závěru ž alované, že žalobce vstoupil
na území České republiky a pobýval na něm neoprávněně, což je jedna ze situací zakládající
domněnku existence vážného nebezpečí útěku. Soud se rovněž ztotožnil se závěrem
žalované, že se žalobce svévolně pohyboval po zemích schengenského prostoru. Dle soudu
se žalovaná dostatečně vypořádala s individuálními okolnostmi pobytové historie žalobce
a dostála své povinnosti hodnotit každý případ jednotlivě. Žalobce se svým vycestováním
na české území ocitl již ve třetím státě schengenského prostoru, přičemž cestuje zcela
svévolně a zásadně bez legálních dokladů.
[6] Krajský soud neuvěřil tvrzení žalobce o turistickém a následně podnikatelském účelu
jeho cesty. Ztotožnil se proto se závěrem žalované, že se nemohla spolehnout na tvrzení
žalobce o jeho dobrovolném návratu do Německa. Dále soud uvedl, že tvrzení žalobce,
že se nesnaží mařit azylové řízení, není relevantní, neboť účelem zajištění dle dublinského
nařízení není zajistit jeho účast v azylovém řízení. Žalovaná zcela přesvědčivě odůvodnila,
že z důvodu absence jakéhokoliv zázemí žalobce v České republice nelze účelu zajištění
dosáhnout uložením některého ze zvláštních opatření, a to i s ohledem na naprostý
nedostatek finančních prostředků a nemožnost žalobce vykonávat výdělečnou činnost
na území České republiky.
[7] Na závěr krajský soud zpochybnil tvrzení žalobce, že nevěděl o nelegálnosti svého
vstupu a pobytu na území, s odkazem na jeho dřívější jednání, evidentní nezájem o průběh
azylového řízení i nevěrohodné tvrzení o účelu jeho cesty do České republiky.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel sice výslovně odkázal pouze na důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., z velmi nepřehledné kasační stížnosti lze však dovodit i důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném
právním posouzení věci. Stěžovatel totiž namítl, že krajský soud stejně jako žalovaná nesprávně
posoudil existenci vážného nebezpečí útěku i individuálních okolností případu. Dle stěžovatele
krajský soud nesprávně vyhodnotil i jeho tvrzení o nevědomosti o neoprávněnosti jeho vstupu
a pobytu na území ČR.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[11] Nejvyšší správní soud hodnotil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by m usel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel nejprve tvrdil, že kasační stížnost podává z důvodu podřaditelného pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené
vady řízení „spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím z jišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezk oumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.“
[12] Stěžovatel však neuvedl žádnou konkrétní námitku či argumentaci, jimiž by podpořil
naplnění tohoto kasačního důvodu. Nejvyšší správní soud proto obecně uvádí, že zhodnotil
obsah správního spisu a shledal, že odpovídá závěrům krajského soudu i žalované
tak, jak byly popsány v bodě 1, 2 a 4 tohoto rozsudku, a nezjistil ani jinou procesní vadu,
která by ovlivnila zákonnost napadených rozhodnutí a pro níž je měl zrušit již krajský soud.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy nebyl naplněn.
[13] Druhým kasačním důvodem je tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ].
[14] Podstatou kasačních námitek byla především argumentace stěžovatele, že krajský soud
nedostatečně a nesprávně posoudil existenci vážného nebezpečí útěku stěžovatele a jeho případ
neposoudil dostatečně individuálně s ohledem na okolnosti daného případu. Tím se měl krajský
soud přihlásit k náhledu na výklad dané právní otázky, kterou zastává i žalovaná. Stěžovatel však
pouze obecně uvedl, že se se závěry krajského soudu neztotožňuje, aniž by blíže popsal, proč tyto
závěry rozporuje.
[15] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na §109 odst. 4 větu první s. ř. s.
a setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70), ze které vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah
přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu. Jinak řečeno, pokud stěžovatel formuloval kasační námitku velmi obecně,
obdrží na ni od soudu pouze stručnou odpověď.
[16] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem
vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území,
za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem
13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie.“ Podle odst. 3 citovaného
ustanovení nelze-li předání cizince uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění
cizince za účelem jeho předání vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.
[17] Podle §129 odst. 4 tohoto zákona policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje
vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se dle tohoto ustanovení zejména považuje,
„pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným
předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí
o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný
z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného
přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně
samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“
[18] Nejvyšší správní soud pouze stručně konstatuje, že jednou z demonstrativních podmínek
existence vážného nebezpečí útěku vyplývajících z §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců
je neoprávněný pobyt cizince na území ČR. Toto kritérium bylo v posuzované věci splněno,
neboť se stěžovatel dne 29. 6. 2019 vyskytoval na českém území bez platných cestovních
dokladů, přičemž si musel být vědom, že ke vstupu na území jsou nutné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, č. j. 8 Azs 200/2018 – 36). Jak uvedl Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 104/2017 – 21, již samotný fakt,
že stěžovatel pobýval na území neoprávněně, postačuje k naplnění zákonné definice vážného
nebezpečí útěku.
[19] V daném případě hodnotil krajský soud existenci vážného nebezpečí útěku stěžovatele
v bodech 13 až 21 napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením plně
ztotožňuje. Z této části odůvodnění napadeného rozsudku je navíc i patrné, že krajský soud
ve svém hodnocení zohlednil individuální specifika posuzovaného případu.
[20] Kromě obecného nesouhlasu se závěry krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti
konkrétněji namítl pouze to, že soud argument stěžovatele, že se na území ocitl neoprávněně
nevědomky, „odmítl zcela nesprávným odkazem na to, že si stěžovatel pro svoji cestu z Itálie do Německa
opatřil doklad totožnosti, ačkoliv stěžovatel před přicestováním do Německa žádným pobytovým statusem
v Evropě nedisponoval a o mezinárodní ochranu požádal právě až v Německu, což je právě klíčovým rozdílem
oproti jeho situaci při překročení německo-českých hranic“. Podle Nejvyššího správního soudu je však
takové odůvodnění soudu naopak zcela logické, neboť dokazuje, že si stěžovatel byl dobře
vědom toho, že za účelem překročení vnitřních hranic schengenského prostoru je povinen
prokázat se platným cestovním dokladem. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává,
že žadatel o mezinárodní ochranu je vždy poučen o svých právech a povinnostech, mj. i nutnosti
zdržovat se v průběhu řízení o žádosti na území členského státu, v případě Německa dokonce
na území spolkové země. Stěžovatel navíc během podání vysvětlení dne 29. 6. 2019 uvedl,
že si byl vědom toho, že nemůže na území ČR pobývat bez platného cestovního dokladu,
jak dokládá se stěžovatelem sepsaný protokol.
[21] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že se krajský soud i žalovaná vypořádaly
s individuálními okolnostmi pobytové historie stěžovatele i jeho jednáním na území České
republiky. Nejvyšší správní soud má za to, že jak žalovaná, tak krajský soud správně zhodnotily,
že v případě stěžovatele byla dána existence vážného nebezpečí útěku. Tento závěr
pak i odpovídá obsahu správního spisu. Nejvyšší správní soud proto neshledal vznesené kasační
námitky důvodnými.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.
[24] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce JUDr. Ing. Jakub Backa,
advokát, a to usnesením ze dne 11. 7. 2019, č. j. 53 A 10/2019 – 18, pro řízení o první žalobě,
a usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 49 A 8/2019 – 22, pro řízení o druhé žalobě. Ze spisu
vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil jeden úkon právní služby, a to sepsání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)]. Za něj mu náleží
odměna podle §9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že v napadeném rozsudku byly posouzeny žaloby
směřující proti dvěma správním rozhodnutím, ztotožňuje se však se závěry krajského soudu,
že při přebírání druhé věci již zástupce znal skutkové okolnosti případu a doplnění žalob jsou
identická. Zástupci tedy ani v řízení o kasační stížnosti nepřiznal zvýšenou odměnu ve smyslu
§12 odst. 3 advokátního tarifu, byť ji zástupce stěžovatele požadoval. K tomuto úkonu
se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč.
Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, proto mu výše odměny byla navýšena
o 714 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4.114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu