ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.367.2019:19
sp. zn. 1 Azs 367/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: I. S., zastoupena
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2019, č. j. CPR-29349-3/ČJ-2018-
930310-V243, a ze dne 9. 8. 2019, č. j. CPR-29349-4/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 44 A
53/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 8. 2019, č. j. CPR-29349-3/ČJ-2018-930310-V243,
zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 8. 2018, č. j.
KRPS-145283-31/ČJ-2018-010022, a toto rozhodnutí potvrdila. Tímto rozhodnutím správní
orgán I. stupně uložil žalobkyni správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců. Rozhodnutím
ze dne 9. 8. 2019, č. j. CPR-29349-4/ČJ-2018-930310-V243, žalovaná zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 8. 2018, č. j.
KRPS-145283-32/ČJ-2018-010022, jímž byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení
o správním vyhoštění ve výši 1.000 Kč.
[2] Důvodem vyhoštění byla skutečnost, že žalobkyně vykonávala na území České republiky
závislou práci bez povolení k zaměstnání. Žalobkyně totiž byla dne 10. 5. 2018 kontrolována
hlídkou cizinecké policie v provozovně společnosti Penny Market s. r. o. v obci Zeleneč,
Mstětice, kde vykonávala práci (přípravu zboží k expedici), přičemž předložila cestovní doklad
Ukrajiny s dlouhodobým vízem Polské republiky, typ D, s platností od 20. 1. 2018
do 31. 12. 2018. Toto vízum ji opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR, ale nikoliv
k výkonu pracovní činnosti. Žalobkyně přicestovala do ČR z Ukrajiny dne 2. 2. 2018, a to přes
Polsko, kde se zdržela jeden den. Po příjezdu do Prahy podepsala dne 9. 2. 2018 pracovní
smlouvu s polským zaměstnavatelem, společností PRACMAX SP. Z O. O., na jejímž základě
vykonávala práce pro společnost Penny Market, s. r. o., a to od 2. 5. 2018 až do kontroly
cizineckou policií. Práce vykonávala dle vlastní výpovědi každý den, práci jí přidělovali
zaměstnanci české společnosti, přičemž měla slíbeno, že mzdu ve výši 2.100 zlotých měsíčně
jí vyplatí neznámá osoba na nádraží v Katowicích. V podání ze dne 21. 5. 2018 žalobkyně
namítla, že je zaměstnankyní uváděné polské společnosti, jíž byla vyslána k výkonu práce
do ČR v rámci poskytování služeb pro společnost Fortuna Kapital Invest s. r. o. Vykonávala
tak práci v souladu s §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a v souladu se směrnicí Evropského parlamentu
a Rady č. 96/71/ES (dále jen „směrnice“). Správnímu orgánu I. stupně pak předložila kromě
pracovní smlouvy s polským zaměstnavatelem, nedatovanou rámcovou smlouvu o dílo
uzavřenou mezi společnostmi Penny Market s. r. o. a Fortuna Kapital Invest s. r. o., v níž je jako
dílo uvedeno zajištění včasného vyskladnění zboží, a dále kopii vyjádření ze dne 31. 3. 2017,
s hlavičkou „European Commission“, určeného společnosti OVD-TEMYRTRANS SP. Z O.O.,
z něhož plyne, že zaměstnanci z třetích zemí, kteří jsou trvale zaměstnáni u zaměstnavatele
v jednom členském státě, mohou být tímto zaměstnavatelem vysláni k práci v jiném členském
státě, aniž by se k tomu vyžadovalo pracovní povolení tohoto státu.
[3] Žalovaná vyhodnotila v napadeném rozhodnutí zjištěné skutečnosti tak, že na jejich
základě nelze na žalobkyni uplatnit výjimku podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, neboť
její vyslání do ČR představovalo samotný předmět poskytování služeb, žalobkyně plnila úkoly
pod dohledem podniku, který ji v ČR využíval, a nikoliv že byla vyslána na účet polského
zaměstnavatele a podléhala jeho vedení. Fakticky tak šlo o agenturní zprostředkování práce
u českého zaměstnavatele, na něž nelze výjimku z povinnosti opatřit si pracovní povolení použít.
[4] Tento závěr potvrdil v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze (dále jen „krajský
soud“). Předmětem služby ze strany polského zaměstnavatele bylo v daném případě přímo
poskytnutí pracovní síly ve formě přidělení zaměstnance k českému zaměstnavateli, šlo tedy
o službu spočívající v „pronájmu“ pracovní síly ze strany polského zaměstnavatele. Žalobkyně
pro svého zaměstnavatele v Polsku nikdy žádnou pracovní činnost nevykonávala, pracovní
smlouvu podepsala v Praze, hlavním předmětem podnikání polského zaměstnavatele je činnost
dočasné pracovní agentury. Podstatou proto nebylo poskytnutí pracovní síly za účelem
poskytování služby, ale touto službou bylo samotné poskytnutí pracovní síly. Na takové případy
se však podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 31. 1. 2018, č. j.
2 Azs 289/2017 - 31, ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 463/2018 - 19 aj.) výjimka podle §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti nevztahuje.
[5] Vyjádření Evropské komise ze dne 31. 3. 2017 bylo určeno jinému subjektu, který nemá
k projednávané věci žádný vztah, a vychází z předpokladu, že vyslaný zaměstnanec pro svého
zaměstnavatele pravidelně a obvykle pracuje; zjevně tedy nepředpokládá, že společnost vysílající
pracovníky do jiného členského státu fakticky funguje jako agentura práce, což je odlišný případ,
identifikovaný v této věci.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Nadále si stojí za svým názorem, že na území ČR nevykonávala práci,
k níž by bylo vyžadováno povolení. Správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti a směrnici, přestože byla zaměstnankyní polské společnosti PRACMAX
SP. Z O. O. a do ČR byla vyslána v rámci poskytování služeb v souladu se směrnicí, konkrétně
v rámci zakázky pro společnost Fortuna Kapital Invest s. r. o. Soulad s právem podle
stěžovatelky potvrdilo i předložené vyjádření Evropské komise. Podle stěžovatelky nelze
v obchodních vztazích vyloučit situaci, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání a v důsledku nižší
vytíženosti zaměstnavatele ihned vyslán v souladu s předpisy EU k výkonu práce v jiném
členském státě, což byl i tento případ. Správní orgány i krajský soud pak staví své závěry
na výpovědi stěžovatelky, která je osobou evidentně neznalou smluvních a obchodních vztahů
zúčastněných společností, a proto nemohla být schopna tyto stěžejní otázky relevantně posoudit.
Tyto nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly žalobkyní navrhované
důkazy.
[7] Žalovaná ve svém vyjádření pouze odkázala na shromážděný spisový materiál
s tím, že napadený rozsudek nebude blíže komentovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka sice uvedla, že svou kasační stížnost zakládá na třech důvodech podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., avšak konkrétně uvedla námitky, které lze podřadit
pouze pod nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a pod vady řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost a pro které
měl soud napadené rozhodnutí zrušit. Vedle námitky neprovedení navrhovaných důkazů
ve správním řízení brojí stěžovatelka především proti závěru správních orgánů a krajského
soudu, že vykonávala na území ČR práci bez příslušného povolení. Stěžovatelka naopak namítá,
že byla oprávněna v ČR pracovat na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[11] K této právní otázce však již existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu,
kterou krajský soud zcela přiléhavě aplikoval i na případ stěžovatelky, a ani kasační soud v této
věci nemá důvodu se od ní jakkoliv odchýlit.
[12] Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie,
na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89
odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).
[13] Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, dle něhož
platí, že [p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo
modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky
v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, smyslem
citovaného ustanovení je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském
státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip volného pohybu
služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států,
které nejsou členy Evropské unie.
[14] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se dále zabýval Nejvyšší správní soud
i v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, v němž dospěl pomocí systematického
výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že „výjimka
z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou
kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné
vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.“
[15] Ke stejným závěrům dospěla i další navazující judikatura Nejvyššího správního soudu,
odkázat lze např. na rozsudky ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, nebo ze dne
31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15, ve kterých byly posuzovány i obdobné skutkové okolnosti
jako v nyní projednávané věci stěžovatelky (ve věci sp. zn. 7 Azs 330/2019 šlo dokonce
o stejného zaměstnavatele, společnost PRACMAX SP. Z O. O., a jeho stejného smluvního
partnera v ČR, společnost Fortuna Kapital Invest s. r. o., a rovněž skutkové okolnosti uzavření
pracovní smlouvy cizincem a výkonu práce v ČR byly v podstatě totožné). Tato judikatura
dospěla k závěru, že pokud polský zaměstnavatel fakticky jednal jako agentura práce, která
zaměstnanci ze země mimo EU pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR (a to i přes
formální zastření této skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy v podobě pracovní smlouvy
mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvy o poskytnutí služeb mezi polskou a českou
společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení
dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[16] Tento závěr se plně uplatní i na nynější případ stěžovatelky, která disponovala pouze
polským vízem typu D, jež ji opravňovalo k zaměstnání na území Polska, nikoliv v ČR. Pracovní
smlouvu uzavřela s polským zaměstnavatelem dokonce až na území ČR, přičemž bylo prokázáno,
že pro tohoto zaměstnavatele na území Polska nikdy nepracovala a svou hlavní činnost jako
zaměstnanec tedy v Polsku nevykonávala. Krajský soud tak správně posoudil tyto vztahy
tak, že poskytovanou přeshraniční službou bylo ve skutečnosti samotné poskytnutí pracovní síly,
avšak bez toho, že by byla hlavní činnost vykonávána v členském státě EU, v němž
má zaměstnavatel sídlo. Fakticky se tak jednalo o agenturní zprostředkování práce, na které
se výjimka z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti
nevztahuje. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani z práva EU, nebo ze stěžovatelkou
předloženého vyjádření Evropské komise. Tímto vyjádřením se již v jiných věcech Nejvyšší
správní soud rovněž zabýval, přičemž dospěl k závěru, že „předložené vyjádření Evropské komise
obsahuje toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není
relevantní“ (rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, nebo již odkazovaný rozsudek
ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15). S tímto hodnocením se lze rovněž ztotožnit
i v této věci.
[17] Konečně k námitce, že stěžovatelka nebyla schopna relevantně posoudit stěžejní otázky
pro svou neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že stěžovatelka nemusela být znalá obchodních vztahů zúčastněných společností
pro to, aby byla schopna vypovídat o okolnostech uzavření pracovní smlouvy a následného
způsobu a místa výkonu své práce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 – 14, nebo ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15).
[18] Jedná-li se o námitku neprovedení důkazů, které stěžovatelka v řízení před správními
orgány navrhla, stěžovatelka v kasační stížnosti blíže neupřesnila, které důkazy má na mysli.
Těmito neprovedenými důkazy zřejmě míní výslechy statutárních zástupců jejího polského
zaměstnavatele a jeho smluvních partnerů v ČR jako svědků, které správnímu orgánu
I. stupně navrhla ve svém podání ze dne 21. 5. 2018 a jejichž neprovedení následně namítala
i v odvolání. Těmito důkazními návrhy se výslovně zabýval v rozhodnutí o odvolání
žalovaný, který je považoval za nadbytečné, neboť již z ostatních podkladů založených
ve správním spise byl v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Ke stejnému závěru dospěl také krajský soud (bod 23), a to k žalobní námitce, kterou
stěžovatelka formulovala ještě stručněji a obecněji než v kasační stížnosti („Ačkoliv žalobce
opakovaně předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgán měl aplikovat uvedené ustanovení
§98 písm. k zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, nebylo toto ze strany správního orgánu nesprávně
akceptováno.“). Krajskému soudu proto nelze vytýkat, pokud ji v napadeném rozsudku
vypořádal jako obecnou námitku zpochybňující celkové skutkové hodnocení věci , a Nejvyšší
správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje v tom, že již z podkladů založených
ve správním spise byl zjištěn skutkový stav dostatečně.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalované,
která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť
jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu