ECLI:CZ:NSS:2019:10.AFS.186.2017:64
sp. zn. 10 Afs 186/2017 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Šroubárna Ždánice, a. s.,
se sídlem Jiráskova 972/52, Kyjov, zast. Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem
Revoluční 3, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7,
Praha 4, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 11. 2014, čj. 34675-3/2014-900000-304.1,
čj. 34675-4/2014-900000-304.1, čj. 34675-5/2014-900000-304.1, čj. 34675-6/2014-900000-304.1,
čj. 34675-7/2014-900000-304.1, čj. 34675-8/2014-900000-304.1, čj. 34675-9/2014-900000-304.1,
čj. 34675-10/2014-900000-304.1, čj. 34675-11/2014-900000-304.1, čj. 34675-12/2014-900000-
304.1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. 4. 2017, čj. 31 Af 7/2015-172,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, čj. 31 Af 7/2015-172, se ruší .
II. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7. 11. 2014, čj. 34675-3/2014-900000-304.1,
čj. 34675-4/2014-900000-304.1, čj. 34675-5/2014-900000-304.1, čj. 34675-6/2014-900000-
304.1, čj. 34675-7/2014-900000-304.1, čj. 34675-8/2014-900000-304.1, čj. 34675-9/2014-
900000-304.1, čj. 34675-10/2014-900000-304.1, čj. 34675-11/2014-900000-304.1,
čj. 34675-12/2014-900000-304.1, se ru š í a věci se v rac ej í žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti
ve výši 20 342 Kč do rukou jejího zástupce Mgr. Miroslava Osladila, advokáta, a to ve lhůtě
třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Deseti dodatečnými platebními výměry ze dne 11. 4. 2014 vyměřil Celní úřad
pro Jihomoravský kraj žalobkyni clo, antidumpingové clo a penále za dovoz podložek z oceli
typu ULS7, které se vkládají mezi hlavu vrtule do pražce a pružnou svěrku upevňovacího
mechanismu železničního kolejového svršku (systém Vossloh).
[2] S odvoláními proti těmto výměrům nebyla žalobkyně úspěšná. Žalovaný změnil výměry
svými deseti rozhodnutími ze dne 7. 11. 2014, ovšem pouze z formálních důvodů – věcně
do nich nezasáhl.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud zamítl
rozsudkem ze dne 26. 4. 2017.
II. Kasační stížnost žalobkyně
a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Shledala
rozsudek nezákonným pro nesprávné posouzení právní otázky a zároveň vadným v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu.
[5] Krajský soud podle ní nesprávně posoudil charakter dovážených podložek z oceli;
stěžovatelka zdůraznila, že fyzikální vlastnosti i účel tohoto výrobku jsou jedinečné. Krajský soud
rovněž pochybil při dokazování: své hodnocení založil na středoškolských učebnicích,
místo aby ustanovil znalce (neboť posuzoval skutkové okolnosti, zejména mechanické vlastnosti
výrobku a postupů při výrobě). Kvůli specifickému účelu (nejde o běžnou podložku) měl být
výrobek zařazen pod číslo 7326 harmonizovaného systému, nikoli pod číslo 7318
(podmínkou pro zařazení výrobku pod kód 7318 je jeho univerzální použitelnost); celní orgány
však připustily pouze důkazy, které podporují opačný závěr, a naopak neprovedly důkazy
ve prospěch stěžovatelky (stanovisko Celního ředitelství Brno ze dne 28. 5. 2010 a dále
stěžovatelkou předkládané závazné informace o sazebním zařazení jiných, podobných výrobků).
[6] Stěžovatelka poukázala na vady správního řízení. Lhůta, během které se mohla vyjádřit
k závěrům kontroly po propuštění zboží, byla nepřiměřeně krátká. Stěžovatelka je přesvědčena,
že se nevyhýbala projednání zprávy o daňové kontrole, a naopak poskytovala celnímu úřadu
potřebnou součinnost. Pro zjištění správného sazebního zařazení je nezbytná fyzická kontrola
zboží, proto nelze zhojit pochybení celního úřadu při odběru vzorků tím, že se protokol
o zkoušce (ze dne 3. 10. 2013) nezařadí mezi důkazy. Stěžovatelka také poukázala na nezdvořilý
až šikanózní postup celního úřadu během celého řízení, s nímž se krajský soud nijak nevypořádal.
Celní úřad se snaží stěžovatelčino jednání kriminalizovat (viz řízení o správním deliktu),
což svědčí o jeho podjatosti.
[7] Stěžovatelce vznikla dobrá víra ohledně jí zvoleného sazebního zařazení,
ačkoli nepožádala o vydání závazné informace o sazebním zařazení: její dobrou víru
(legitimní očekávání) založilo již zmíněné neformální stanovisko Celního ředitelství Brno ze dne
28. 5. 2010, neboť bylo vypracováno v návaznosti na přeřazení zboží pod jiný kód integrovaného
tarifu Společenství (TARIC). Ve věci se proto měl uplatnit čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
[nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství] a antidumpingové
clo nemělo být doměřeno (resp. mělo být prominuto), protože po dobu několika let nebylo
vybíráno v důsledku pochybení celních orgánů a stěžovatelka, která jednala v dobré víře,
nemohla toto pochybení zjistit.
[8] Výrobek neměl dumpingovou cenu, proto na něj vůbec nemělo být uvaleno
antidumpingové clo (v této souvislosti stěžovatelka navrhla, aby NSS položil Soudnímu dvoru
EU předběžnou otázku). Při vydávání antidumpingových nařízení (nařízení č. 91/2009,
č. 723/2011 a č. 924/2012) porušila Rada EU své závazky z práva Světové obchodní organizace
(WTO), a tím i čl. 216 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. Na to poukázal i orgán
pro řešení sporů WTO a Komise na to reagovala zrušením těchto nařízení s účinností ex nunc,
což je ale nedostatečné (i zde stěžovatelka navrhla položit předběžnou otázku).
Konečně stěžovatelka upozornila na §22 nového celního zákona (č. 242/2016 Sb., účinného
od 29. 7. 2016), podle nějž z částky doměřeného cla nevzniká penále. Protože krajský soud
rozhodoval po účinnosti tohoto zákona, měl toto nové pravidlo vzít v úvahu.
[9] Žalovaný v podrobných vyjádřeních ke kasační argumentaci setrval na svých postojích;
v postupu a závěrech krajského soudu neshledal žádné pochybení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost je důvodná, a to v poslední námitce týkající se zákonnosti vyměření
penále.
III.A Sazební zařazení; účel výrobku; stanoviska a závazné informace o sazebním zařazení
[11] Sazební zařazení výrobku bylo provedeno správně. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti,
stejně jako v průběhu celého správního a dosavadního soudního řízení, trvá na tom, že podložky
měly být zařazeny pod číslo 7326 kombinované nomenklatury, a nikoli pod číslo 7318.
K tomu nejprve argumentuje jedinečnými fyzikálními vlastnostmi podložek; takto ale svou
argumentaci v řízení před krajským soudem nevedla – žaloba se domáhala odlišného sazebního
zařazení kvůli tvrzenému jedinečnému účelu, nikoli kvůli jedinečnému materiálu či způsobu
zpracování.
[12] Nyní stěžovatelka zdůrazňuje požadovaný rozsah pevnosti a požadovaný rozsah tvrdosti
dovážených podložek, jako by šlo o důkaz jejich jedinečnosti. Tyto parametry ovšem plynou
již z technických výkresů, které byly přílohou kupní smlouvy mezi stěžovatelkou
a jejím dodavatelem. Žalovaný si jich byl vědom, shrnul je ve svém rozhodnutí a i s ohledem
na ně potvrdil sazební zařazení provedené celním úřadem. Naproti tomu není zřejmý původ
kasačního tvrzení, podle nějž mají podložky „tvrdost stanovenou na 140 HV“, což se ale podle
stěžovatelky „týká pouze povrchových vrstev a jádro zůstává měkké“. Není jasné, čím nebo jak byla
stanovena udávaná tvrdost přesně na 140 HV; z dokazování provedeného krajským soudem
plyne, že u podložek nakupovaných stěžovatelkou a sloužících k upevnění železničního
kolejového svršku se vyžaduje tvrdost v určitém rozpětí, nikoli tvrdost přesná. Kromě toho tento
údaj ani nedává smysl, protože podle dalšího kasačního tvrzení (obsaženého ve stejném odstavci)
mají podložky ULS7 požadovanou tvrdost v rozsahu 185–230 HV (do tohoto rozsahu tedy
tvrdost 140 HV nespadá). Stejně tak soud nemůže reagovat ani na tvrzení o tvrdších
povrchových vrstvách a měkčím jádru podložek, protože takto popisovaný rozdíl nebyl
podstatou žalobní argumentace. Ostatně stěžovatelka z tohoto popisu ani nic konkrétního
nevyvozuje.
[13] Podobně se NSS staví i k tvrzení o výrazně odlišných technologických a nákladových
podmínkách výroby podložek ULS7 oproti běžným podložkám. Jak zjistil již krajský soud,
požadovaná tvrdost podložek ULS7 odpovídá obvyklé tvrdosti běžných plochých podložek
(pod matici) a materiálem používaným pro jejich výrobu je běžná (neušlechtilá) konstrukční ocel.
Z ničeho tedy neplyne, že by výroba podložek ULS7 byla dražší či technologicky náročnější,
ani že by podložky byly speciálně vyráběny pouze pro železniční tratě „vyšších provozních parametrů“.
[14] „Všeobecně použitelným výrobkem“ podle vysvětlivek k Harmonizovanému systému popisu
a číselného označování zboží (ke třídě XV, část C) není jen takové zboží, které nemá žádnou
speciální či obvyklou funkci; konkrétně není všeobecně použitelným výrobkem jen taková
podložka, která by, stěžovatelčinými slovy, „mohla být použita pod jakoukoli matici“. Každá (jakákoli)
ocelová podložka má určitý vnitřní a vnější průměr, tloušťku, materiálovou pevnost,
a nebude tedy vhodná pro jakékoli užití. Podstatné však je, že svým vzhledem, rozměry,
materiálem a svou ochrannou funkcí ve vztahu k ostatním součástkám systému Vossloh
(konkrétně jde o rozložení tlaku, kterým působí hlava vrtule do pražce na pružnou svěrku)
odpovídá podložka ULS7 obecným znakům plochých podložek.
[15] NSS proto nesouhlasí s tím, že by krajský soud vykládal poznámky ke třídám
nebo kapitolám harmonizovaného systému účelově. Podle poznámky č. 2 písm. a) nařízení
Komise (EU) č. 1006/2011
1
se v celé nomenklatuře výrazem „části a součásti všeobecně použitelné“
rozumějí výrobky čísla 7307, 7312, 7315, 7317 nebo 7318 a podobné výrobky z jiných obecných
kovů. Onu všeobecnou použitelnost je nutno chápat ve smyslu právě uvedeném.
[16] Krajský soud nepochybil ani při provádění důkazů; znalce zde podle NSS nebylo třeba.
Stěžovatelka sama správně uvádí, že cílem dokazování u krajského soudu bylo zjistit (obecný)
účel podložek ve šroubovém spoji. Tohoto cíle bylo dosaženo; s veškerými použitými
publikacemi krajský soud stěžovatelku seznámil a umožnil jí se k nim vyjádřit. Cílem krajského
soudu naopak nebylo odborně posuzovat mechanické vlastnosti výrobku ULS7 a postupy
při jeho výrobě (což stěžovatelka tvrdí ve své kasační replice). To by bylo namístě jen tehdy,
pokud by stěžovatelka konkrétně tvrdila a dokazovala, že výrobek ULS7 je vyráběn z jiného
(kvalitnějšího) typu oceli než běžné ploché podložky, že je vyráběn jiným způsobem a že jeho
výsledné mechanické vlastnosti jsou zásadně odlišné od běžných vlastností ocelových podložek.
Stěžovatelka však ohledně fyzikálních vlastností výrobku setrvala jen na obecném tvrzení,
že podložky musejí mít určitou (rozmezím stanovenou) tvrdost. To krajský soud nijak nepopřel,
dokazováním (srov. str. 6–9 jeho rozsudku) však dospěl k závěru, že svou tvrdostí se výrobky
ULS7 nijak neodlišují od běžných plochých podložek; o speciálních postupech při výrobě
podložek ULS7 stěžovatelka nic neuváděla.
[17] Vlastní tarifní zařazení podložek ULS7 pak není otázkou skutkovou, nýbrž právní.
K posouzení této otázky byly oprávněny samotné celní orgány a krajský soud byl oprávněn
přezkoumat jejich závěry i bez ustanovení znalce. Z obecného pravidla, podle nějž lze v daňovém
řízení jako důkazy použít jakékoli podklady, neplyne, že k důkazu musejí být připuštěny
jakékoli podklady předkládané účastníkem řízení.
[18] Shodně s krajským soudem má NSS za to, že celní orgány nemusely připustit jako důkaz
stěžovatelkou předložené závazné informace o sazebním zařazení zboží, neboť tyto závazné
informace se netýkaly stejného zboží. Krajský soud také správně zdůraznil, že žalovaný nepoužil
jako důkaz ani ta stanoviska o sazebním zařazení zboží, jichž se naopak dovolával celní úřad
a jež svědčila ve prospěch zařazení pod číslo 7318 kombinované nomenklatury. Stanovisko
Celního ředitelství Brno z 28. 5. 2010 mělo nezávazný charakter a především bylo založeno
na neúplném popisu zboží.
III.B Vady řízení před celními orgány
[19] Stěžovatelka setrvala na tom, že jí nebyla poskytnuta přiměřená lhůta, v níž by se mohla
vyjádřit k závěrům kontroly zboží po propuštění zboží. Žalovaný i krajský soud se však k této
1
kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním
sazebníku
námitce vyjádřili dostatečně a stěžovatelka nereaguje na jejich závěry žádnými konkrétními
protiargumenty. Skutečně je na vnitrostátním soudu (jak plyne z rozsudku Soudního dvora EU
C-349/07 Sopropé), aby s ohledem na zvláštní okolnosti věci určil, zda lhůta poskytnutá účastníku
byla přiměřená. To však právě krajský soud udělal. Stěžovatelka ve své námitce mluví obecně
o osmi- či patnáctidenní lhůtě, která podle ní nemůže být automaticky přiměřená v každém
případě. Krajský soud však nevyslovil takový paušální závěr, nýbrž posuzoval konkrétní situaci,
v níž byla stěžovatelce poskytnuta lhůta v trvání osmnácti dnů a v níž stěžovatelka uplatnila
veškeré své výhrady (ani později nevyšlo najevo, s jakými dalšími námitkami či listinami by bývala
přišla, kdyby na to měla více času).
[20] I podle NSS byla kontrola po propuštění zboží řádně ukončena doručením zprávy
do vlastních rukou (§88 odst. 5 daňového řádu). Konkrétní okolnosti omluv z jednání,
na němž měla být dne 10. 3. 2014 a poté dne 31. 3. 2014 projednána závěrečná zpráva o kontrole,
popsali ve svých rozhodnutích žalovaný i krajský soud a není třeba je zde podrobně popisovat.
Ani opilost stěžovatelčina předsedy představenstva před prvním jednáním, ani jeho pracovní
neschopnost a nevůle zajistit pro účely druhého jednání svého zástupce však nejsou důvody,
které by mohly omluvit stěžovatelčinu nepřítomnost u jednání a které by měly vést celní orgán
ke stanovení nového (třetího) termínu jednání.
[21] Stěžovatelka zjevně klade odlišné nároky na jednání svého předsedy představenstva
a na jednání celního úřadu v jejich vzájemném vztahu. Předseda představenstva se omluvil
z prvního jednání s obecným zdůvodněním, později svou nepřítomnost vysvětlil opilostí
a současně sdělil, že je mu jedno, zda bude tato omluva celnímu úřadu postačovat; přesto má
stěžovatelka za to, že taková omluva je standardní a že ji celní úřad měl přijmout. Naproti tomu
stěžovatelka přísně poukazuje na možná vstřícnou, možná příliš horlivou reakci celního úřadu,
který hned v reakci na první obecně zdůvodněnou omluvu stanovil nový termín jednání a teprve
poté si od stěžovatelky vyžádal doplnění důvodů omluvy. Z toho stěžovatelka dovozuje,
že se celní úřad svou okamžitou reakcí sám připravil o možnost omluvu později nepřijmout.
[22] Takový dvojí metr soud neschvaluje. V řízení má jistě každý z těchto subjektů odlišné
postavení a zájmy – účastník hájí svá práva, orgán profesionálně aplikuje zákon – ale oběma by
měla být společná základní slušnost k procesnímu partnerovi. Zejména účastník nemůže
vyžadovat od správního orgánu procesní dokonalost, pokud sám nepřistupuje k řízení s plnou
vážností. Krom toho se osoba jednající za stěžovatelku omluvila jak z prvního, tak z druhého
jednání, přitom již první omluva nemohla obstát a již v návaznosti na ni mohl celní úřad zvolit
fikci projednání zprávy podle §88 odst. 5 poslední věty daňového řádu.
[23] O tom, že odběr vzorků proběhl nestandardně, není mezi stranami sporu: právě proto
se celní úřad rozhodl nezařadit protokol o odběru mezi důkazy. Důvod tohoto postupu
je ve všech dosud vydaných rozhodnutích jasně vysvětlen (odebráno bylo pouze zboží podobné,
současně podložky ULS7 prodávané stěžovatelkou již ona sama neměla k dispozici). Stěžovatelka
je nadále „přesvědčena“, že fyzická kontrola zboží je nezbytná, nijak se však nevyjadřuje k rozsudku
Soudního dvora EU ve věci C-320/11 (a věcech spojených) Digitalnet, který byl citován
v rozhodnutích žalovaného i krajského soudu a který takový závěr popírá.
Ani NSS proto stěžovatelčino přesvědčení nesdílí.
[24] Námitce nesprávného úředního postupu věnovala stěžovatelka dvě strany;
NSS však nemůže na námitku reagovat jinak než krajský soud na podobně obšírnou žalobní
námitku. Stěžovatelka vytýká vedoucímu kontrolní skupiny nevhodné a nezdvořilé chování
svědčící o jeho podjatosti, stejně jako před krajským soudem však kromě popisu různých úkonů
vedoucího nevysvětluje, proč by jeho postup v řízení měl zakládat podjatost. Lze zde obecně
poukázat na rozdíl mezi důvody podle §77 odst. 1 daňového řádu, pro které má být úřední osoba
vyloučena z postupů při správě daní, a nevhodným chováním úředních osob, proti němuž
je možno podat stížnost podle §261 daňového řádu. Případné nevhodné chování úřední osoby
může být zhojeno opatřeními správce daně k nápravě, nevede však k nezákonnosti posléze
vydaného rozhodnutí.
[25] Dále stěžovatelka v této části kasační stížnosti zopakovala své výhrady
proti zajišťovacímu příkazu, který však nebyl předmětem řízení o žalobě a nemůže být
ani předmětem úvah Nejvyššího správního soudu. Konečně k námitce týkající se stěžovatelčina
správního deliktu žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že vina za správní delikt byla
vyslovena rozhodnutím celního úřadu, proti němuž se stěžovatelka sice odvolala, ale odvolání
poté vzala zpět. Na to stěžovatelka již nereagovala. NSS proto nerozumí tomu, proč stěžovatelka
svůj správní delikt popírá.
III.C Dobrá víra, prominutí cla
[26] Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu se dodatečné zaúčtování cla neprovede,
pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů,
kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře
a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení. Toto ustanovení vyložil
NSS např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 3/2014-40. Zdůraznil, že legitimní očekávání
osoby povinné zaplatit clo je hodno ochrany jen tehdy, pokud základ, na němž spočívá toto
očekávání, způsobily celní orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté,
co bylo zboží propuštěno, zakládají tedy pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných
orgánů (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora C-348/89, Mecanarte, bod 23). K tomu lze
poukázat na znění čl. 71 odst. 2 celního kodexu, podle kterého platí, že není-li celní prohlášení
ověřováno, opírá se použití celních předpisů o údaje uvedené v celním prohlášení. Pokud celní
úřad pouze akceptuje celní prohlášení, nejde o aktivní jednání.
[27] Ani v této věci nepředstavuje přijetí stěžovatelčiných celních deklarací u dovozů výrobků,
které byly následně předmětem kontroly a doměření cla, takové jednání celních orgánů,
které by mohlo stěžovatelce založit legitimní očekávání a bránit doúčtování cla ve smyslu
citovaného ustanovení celního kodexu.
[28] Nezávazné stanovisko Celního ředitelství Brno ze dne 28. 5. 2010 bylo vydáno na základě
obecného popisu v žádosti – „speciální výlisek z oceli“. Takový popis se na první pohled nepříčil
sazebnímu zařazení pod číslo 7326, nebyl z něj však zřejmý účel zboží (tedy účel spočívající
v tom, sloužit jako podložka v železničním kolejovém svršku), který vyvstal až při bližším
zkoumání při kontrole po propuštění zboží. K závěru o stěžovatelčině dobré víře nevede
bez dalšího ani to, že zboží bylo přeřazeno pod jiné číslo celního sazebníku. Stěžovatelka popírá,
že by její úspěšná snaha o přeřazení zboží pod jiné číslo po zavedení antidumpingového cla
vypovídala o její zlé víře. Stejně tak proto nelze tvrdit, že by právě stanovisko vydané po změně
zařazení zboží nějak posilovalo dobrou víru: jde o akt ve vztahu k dobré víře neutrální.
[29] Jak už uvedl krajský soud, nelze ani souhlasit s tím, že stěžovatelka nemohla chybu ze strany
celních orgánů zjistit. Onoho nesprávného zařazení, ve kterém jí celní orgány původně
daly za pravdu, se stěžovatelka aktivně domáhala, přitom věděla, že v předchozím období
byly výrobky zařazovány pod číslo 7318. Postup celních orgánů pro ni byl výhodný;
pochyby o správnosti zařazení tedy mít mohla, ale bylo v jejím zájmu si jich nevšímat.
Konečně již z rozsudku NSS ze dne 27. 2. 2018, čj. 4 Afs 127/2017-59, jehož se stěžovatelka také
dovolává, plyne, že splněna nebyla ani třetí podmínka vykládaného ustanovení,
neboť stěžovatelka neuvedla pravdivé (resp. úplné) informace o vlastnostech a účelu výrobku.
Ostatně již označení výrobku v rozporu s jeho obvyklým označením jako speciální výlisek
lze chápat jako snahu vyhnout se zařazení výrobku do těch čísel sazebníku, která byla postižena
antidumpingovým clem.
III.D Dumpingová cena, zrušení antidumpingových nařízení
[30] Krajský soud ve svém rozsudku vysvětlil jednoznačný obsah čl. 1 odst. 1 nařízení
č. 91/2009
2
, podle nějž dopadá antidumpingové clo na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli,
jiné než z nerezavějící oceli, tj. vruty do dřeva (kromě vrtulí do pražců), závitořezné šrouby, ostatní šrouby
a svorníky s hlavou (…) a podložky pocházející z Čínské lidové republiky, které jsou zařazeny
pod konkrétně vypočtené kódy kombinované nomenklatury (mj. i kód, pod který byly zařazeny
podložky ULS7)). Ani NSS proto nevidí potřebu položit Soudnímu dvoru EU předběžnou
otázku, zda absence dumpingové ceny u konkrétního zboží vylučuje aplikaci antidumpingového cla ve vztahu
k příslušnému zboží; ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nezdůvodnila, proč zrovna její
zboží nemá dumpingovou cenu.
[31] I v tomto bodu NSS odkazuje na svůj rozsudek 4 Afs 127/2017 (který zopakoval závěry
judikatury citované již krajským soudem):
Posouzení, zda ceny určitého zboží dováženého do EU vykazují známky dumpingu, či nikoli, je značně
složité a je prováděno Komisí obecně ve vztahu k danému typu zboží a dané zemi a časovému období.
Na základě této analýzy je pak nařízením Komise uvaleno clo na tento typ zboží s původem v této zemi
a v daném období. Povaha cla jako plošného odvodu, který je nástrojem obchodní politiky EU,
pak vylučuje, aby bylo konkrétně zkoumáno, zda určité konkrétní dovezené zboží známky cenového
dumpingu vykazuje, či nikoli. Je tedy zcela logické, že ani text aplikovaných nařízení č. 91/2009,
č. 723/2011 a č. 934/2012 neposkytuje žádný prostor pro zkoumání dumpingu ve vztahu
ke konkrétnímu dovezenému zboží v řízení o vyměření nebo doměření cla. Takový postup by totiž byl
v rozporu s povahou tohoto institutu.
[32] Otázkou, zda při vydávání antidumpingových nařízení porušila Rada EU své závazky
z práva WTO, a tím i Smlouvu o fungování Evropské unie, se již NSS opakovaně zabýval
(z poslední doby např. rozsudek ze dne 7. 1. 2019, čj. 8 Afs 19/2017-41, nebo ze dne 13. 2. 2019,
čj. 5 Afs 57/2018-40). Poukázal přitom na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 10. 2018
ve věci C-207/17 Rotho Blaas. Soudní dvůr v této věci uvedl, že neodhalil nic, čím by mohla být
dotčena platnost nařízení č. 91/2009 a k němu vydaných prováděcích nařízení Rady a Komise.
Rozhodnutí orgánu WTO pro řešení sporů, z nějž je patrný nesoulad postupu vedoucího
k zavedení konečného antidumpingového cla s antidumpingovou dohodou, a tedy i s čl. VI
GATT, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní. Z tohoto závěru plyne,
že ani zrušení konečného antidumpingového cla nařízením č. 2016/278 není důvodem
neplatnosti nařízení č. 91/2009.
III.E Penále v celním řízení
[33] Jediným důvodem pro vyhovění kasační stížnosti je tak existence §22 nového celního
zákona (č. 242/2016 Sb., účinného od 29. 7. 2016), podle nějž z částky doměřeného cla nevzniká
2
Nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky.
penále (důvodová zpráva vysvětluje tuto změnu tak, že penále je sankcí za nesprávné tvrzení
daně, které ale v celním řízení pojmově nemůže nastat, a že za prodlení s úhradou splatného cla
náleží úrok z prodlení podle celního kodexu).
[34] I zde soud odkazuje na úvahy obsažené v rozsudku 4 Afs 127/2017, z nichž shrnuje
to podstatné. Podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 4 Afs 210/2014-57, č. 3348/2016 Sb. NSS, je penále trestem ve smyslu čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
V dalším svém usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS,
rozšířený senát vyslovil, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo
použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené
ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy,
která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele pří zni věj ší. Krajský soud
je povinen takto postupovat z úřední povinnosti, tj. i bez námitky.
[35] Celní orgány v nynější věci rozhodovaly o penále již v roce 2014; protože však během
řízení před krajským soudem nabyla účinnosti úprava, podle níž už nelze vyměřit dříve
předvídaný trest (penále), krajský soud nemohl postupovat podle §75 odst. 1 s. ř. s.
a měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
[36] Jak plyne z citované důvodové zprávy, odpadnutí penále neznamená, že správce daně
(resp. správce cla) nemůže vyměřit osobě, která včas neuhradila dlužné clo, úrok z prodlení.
Ten však není trestem v paušální výši, nýbrž ekonomickou náhradou, jejíž výše se mění v čase
a jejímž účelem není potrestat dlužníka, ale kompenzovat státu aktuální cenu peněz, které by jinak
(při včasné platbě) měl k dispozici.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] NSS shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že vytýkanou vadu může odstranit jen žalovaný, zrušil NSS současně
i rozhodnutí žalovaného, který je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným výše.
[38] Jelikož NSS zrušil rozsudek krajského soudu a současně s ním i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek
a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu
ve věci. Ten přísluší stěžovatelce, neboť NSS zrušil napadené rozhodnutí žalovaného.
[39] Přesto však soud má za to, že je zde namístě použít §60 odst. 7 s. ř. s. a s ohledem
na mimořádné procesní okolnosti případu přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení
jen v částečné výši. Stěžovatelčin advokát ve věci učinil větší množství úkonů právní
služby - zejména písemných podání (čtyři v řízení o žalobě, tři v řízení o kasační stížnosti)
a také se dvakrát účastnil jednání u krajského soudu. Není tolik podstatné, že některá tato podání
jsou jen rozvíjením již řečeného a opakovanou polemikou s argumentací žalovaného;
NSS však nepovažuje za správné, aby žalovaný plně nesl náklady řízení, jehož úspěšnost
pro stěžovatelku nepramení z jakéhokoli pochybení správních orgánů, ale pouze ze změn právní
úpravy nastalých po vydání rozhodnutí žalovaného. Nynější situaci tak ani nelze přirovnat k věci,
v níž žalobce vznáší určité (např. hmotněprávní) námitky, s nimiž neuspěje, avšak soud napadené
rozhodnutí zruší pro vady, k nimž hledí z úřední povinnosti (typicky pro nepřezkoumatelnost
či proto, že správní orgán nepřihlédl ke změně právní úpravy ve věcech správního trestání).
V takovém případě náleží žalobci náhrada nákladů řízení v plné výši, ačkoli nezvolil zrovna
přiléhavé žalobní námitky: důležité je, že žalovaný nějak pochybil – což se v této věci nestalo.
Ve všech sporných bodech, jimž byly věnovány žalobní námitky, kasační námitky i jednání
před krajským soudem, rozhodnutí žalovaného obstálo.
[40] Faktem zůstává, že aby stěžovatelka dosáhla zrušení rozhodnutí žalovaného kvůli pozdější
právní úpravě, musel advokát věc převzít a podat jednak žalobu, jednak kasační stížnost.
I když je stěžovatelčin procesní úspěch především důsledkem plynutí času, nedosáhla by jej,
kdyby nevyvinula základní procesní aktivitu, tj. kdyby věc nepřinesla před správní soudy obou
stupňů. Proto soud stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč spočívající
v částce 8 000 Kč za soudní poplatky (3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za kasační stížnost)
a v částce 12 342 Kč představující odměnu advokátovi.
[41] Odměna náleží podle §11 advokátního tarifu za tři úkony právní služby – převzetí věci,
žalobu a kasační stížnost. Za tyto úkony náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši
3 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu]. Ke každému
úkonu právní služby je pak třeba připočíst 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 3 advokátního tarifu. To činí dohromady (3 x 3 100 + 900 =) 10 200 Kč, spolu s DPH
v sazbě 21 % a ve výši 2 142 Kč je výsledná částka odměny 12 342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu