ECLI:CZ:NSS:2019:10.AFS.259.2019:27
sp. zn. 10 Afs 259/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: ARMEX GLOBAL a.s.,
se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1 - Nové Město, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti žalovanému: Finanční
úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, čj. 5 A 39/2017-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou domáhala vrácení vzniklého přeplatku na úroku, který nebyl
žalobkyni vyplacen „z moci úřední“. V tom viděla nezákonný zásah. Povinnost vrátit přeplatek
dovozovala z §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Městský soud usnesením
žalobu odmítl. Důvodem byla nepřípustnost zásahové žaloby, neboť nápravy se mohla žalobkyně
domáhat jinými žalobními typy. To soud podpořil též tím, že žalobkyně vede v související věci
jiné řízení: podala žalobu proti rozhodnutí, kterým Odvolací finanční ředitelství potvrdilo
rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky, v níž žalobkyně požadovala úrok z částky
přiznaného, resp. na daňový účet žalobkyně již připsaného úroku.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka kritizuje městský soud za to, že fakticky dospěl
k meritornímu závěru, že tvrzený zásah není zásahem, ovšem o věci rozhodl jen procesně
a žalobu odmítl. Soud tak připravil stěžovatelku o jednání. Navíc stěžovatelka nesouhlasí
ani s nepřípustností žaloby. V tom kritizuje též judikaturu NSS.
[3] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou.
Důvodnost kasační stížnosti NSS posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]; neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat bez návrhu.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] V prvé řadě považuje NSS za nezbytné zabývat se námitkou, že městský soud
opomenul ve věci nařídit jednání, ačkoli o ně stěžovatelka výslovně požádala. Tato námitka
však nemůže být důvodná. Jednání soudu je zásadně určeno k projednání a rozhodnutí věci samé
(srov. §49 odst. 1, §51 odst. 1 a §53 odst. 1 s. ř. s. ). Jestliže tedy v projednávané věci bylo
napadeno usnesení, kterým byla odmítnuta žaloba z procesních důvodů (nepřípustnost žaloby),
nelze v nenařízení jednání spatřovat nezákonnost.
[6] Klíčovou otázkou nicméně je, zda žaloba byla odmítnuta v souladu se zákonem,
respektive zda žaloba byla skutečně nepřípustná.
[7] Stěžovatelka na podporu teze, že městský soud měl projednat žalobu meritorně, uvedla
usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-250, č. 1773/2009 Sb. NSS.
Zde rozšířený senát mj. dovodil, že posouzení, „zda úkon správního orgánu může být pojmově
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu §82 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí
rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“. Městský
soud však tento závěr porušit nemohl. Neposuzoval existenci zásahu, ale žalobu odmítl z důvodu
dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s., tedy proto, že žaloba byla dle zákona
nepřípustná kvůli nevyčerpání nápravy jinými dostupnými prostředky.
[8] NSS zdůrazňuje, že typologie správních žalob není v soudním řádu správním nastavena
tak, aby si mezi nimi žalobci libovolně volili podle své aktuální potřeby či dokonce momentální
nálady. Základním žalobním typem je vždy žaloba proti rozhodnutí, v případě prodlení správního
orgánu s vydáním rozhodnutí (či osvědčení) je žalobci k dispozici žaloba nečinnostní. Žaloba
zásahová připadá do úvahy jen tam, kde se žalobce nemůže bránit některým z obou právě
uvedených žalobních typů. Současně je žaloba zásahová podrobena přísné podmínce principu
subsidiarity, tedy přednosti zjednat nápravu uvnitř veřejné správy (§85 s. ř. s.).
[9] Stěžovatelka namítá, že žádost o vrácení přeplatku dle §155 daňového řádu není zařazena
mezi opravné prostředky. Proto odmítá názor městského soudu o tom, že měla vyčerpat opravné
prostředky před podáním žaloby proti nezákonnému zásahu. Žalovaný měl prý vydat úrok z moci
úřední. K tomu NSS uvádí, že §85 s. ř. s. nehovoří o „opravných prostředcích“, ale obecněji
o „jiných právních prostředcích“, kterými se lze domáhat ochrany či nápravy tvrzeného zásahu.
Ve skutečnosti je dle NSS pro nynější věc zcela klíčová stěžovatelčina stručná polemika se závěry
rozsudku ze dne 14. 12. 2017, čj. 9 Afs 286/2017-26, č. 3676/2018 Sb. NSS, věc EKO Logistics I.,
a navazujícího rozsudku v téže věci ze dne 25. 4. 2019, čj. 9 Afs 298/2018-24, EKO Logistics II.
(rozhodnutí v posléze uvedené věci řeší v podstatě stejnou otázku, jako je otázka nyní řešená).
S těmito rozsudky stěžovatelka „principiálně“ nesouhlasí, považuje je za formalistické
a nespravedlivé.
[10] Podle judikátu EKO Logistics I. je správce daně dle §155 odst. 5 daňového řádu povinen
o úroku z odpočtu DPH rozhodnout bezodkladně po vrácení odpočtu a tento úrok dle §254
odst. 3 daňového řádu předepsat, a to do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí o přiznání
úroku z vratitelného přeplatku na osobní účet plátce daně. Je-li daňový subjekt pasivní
a o takto předepsaný úrok nežádá, nemá správce daně povinnost úrok vracet z úřední povinnosti
(NSS pro pořádek dodává, že na tuto věc nedopadá §254a odst. 4 daňového řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2015, což stěžovatelka nyní nezpochybňuje). Shodně rozhodoval NSS
opakovaně (např. rozsudek ze dne 18. 4. 2019, čj. 9 Afs 301/2017-31, bod 19, či cit. věc
EKO Logistics II.). Protože stěžovatelka žádnou kvalifikovanou argumentaci proti této judikatuře
nevznesla a zůstala jen na povšechných tezích o formalismu a nespravedlivosti této právní
argumentace, NSS v detailech odkazuje na tuto judikaturu, zejména na rozsudky ve věci
EKO Logistics I. a EKO Logistics II.
[11] V nynější věci proto byla stěžovatelka povinna využít institutu žádosti o vrácení přeplatku
podle §155 daňového řádu. Rozhodnutí daňových orgánů vydaná v takto započatém řízení
lze poté přezkoumat na základě žaloby proti rozhodnutí ve smyslu §65 násl. s. ř. s.
[12] Pokud by snad NSS akceptoval nynější procesní postup stěžovatelky, umožnil
by žalobcům fakticky si ad hoc vybrat, zda budou žalovat žalovaného „rovnou“ zásahovou
žalobou, anebo zda budou volit daňovým řádem předvídanou cestu řízení před daňovými orgány
(s eventuální na to navazující žalobou proti rozhodnutí vzešlému z tohoto řízení). Soudní řád
správní jistě neumožňuje využít žalobu proti nezákonnému zásahu jako faktickou náhražku
rozhodnutí správního orgánu. Jak správně uvedl městský soud, žaloba proti nezákonnému zásahu
bude naproti tomu představovat zákonný (a nutno dodat, efektivní) způsob ochrany práv
stěžovatelky například tehdy, pokud by rozhodnutí o vrácení přeplatku existovalo, ale správní
orgán by přesto prodléval s jeho vrácením.
[13] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu