ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.134.2018:43
sp. zn. 10 As 134/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. C., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2016, čj. KUKHK-24642/DS/2016/Kj, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2018, čj. 30 A
125/2016-78,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je provozovatelem vozidla, které dne 17. 2. 2015 překročilo v obci Dvůr Králové
nad Labem, Lipnice, nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h) alespoň o 11 km/h. Vozidlu byla
automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity naměřena rychlost jízdy
64 km/h, při zvážení možné odchylky tedy minimálně 61 km/h. Řidič vozidla tak spáchal
přestupek porušením §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích. Městský úřad Dvůr Králové nad Labem vyzval žalobce, aby mu sdělil údaje
o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku a aby zaplatil částku 1000 Kč
podle §125h zákona o provozu na pozemních komunikacích. Městský úřad by poté věc odložil.
[2] Žalobce městskému úřadu zaslal plnou moc udělenou společnosti Fleet Control, s. r. o.
(dále také „žalobcova zástupkyně“), která za žalobce učinila vyjádření, že vozidlo v době spáchání
přestupku užíval a řídil pan L. Y.. Městský úřad se pokoušel vést řízení s osobou řidiče. Pan L. Y.
se však nenacházel na adrese, kterou žalobcova zástupkyně úřadu sdělila, a v dostupných
evidencích nebyla jiná adresa nalezena. Městský úřad poté zjistil, že L. Y. v roce 2011 neúspěšně
žádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany a poté obdržel správní vyhoštění. Podle
informací ministerstva vnitra se L. Y. v době spáchání přestupku nepohyboval na území České
republiky. Městský úřad tedy považoval sdělení žalobcovy zástupkyně za účelové, a protože
nebyla zjištěna totožnost řidiče, odložil oznámení o přestupku ve věci konkrétní osoby řidiče.
Nato zahájil řízení s provozovatelem vozidla (s žalobcem) a shledal ho vinným ze spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Proti
rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání. Namítal, že byl zkrácen na svých právech,
neboť nebylo nařízeno ústní jednání, správní orgán měl věc projednat jako přestupek řidiče a
správní delikt provozovatele vozidla byl již promlčen. Žalovaný však odvolání zamítl.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. Namítal v ní, že městský úřad neučinil
potřebné kroky ke zjištění řidiče vozidla. Jestliže totiž úřad nebyl schopen zjistit řidičovu
totožnost a místo jeho pobytu na základě informací, které žalobce poskytl, měl jej vyzvat
k odstranění vad podání. Žalobcova zástupkyně by se telefonicky spojila s řidičem a pomohla
by úřadu zjistit řidičovu adresu. Žalobce byl krom toho připraven při jednání dokázat, že se pan
Y. na uvedené adrese zdržoval. Rovněž uvedl, že za správní delikt neodpovídá, protože uzavřel
nájemní smlouvu se svou zástupkyní, která měla (pod hrozbou vysoké smluvní pokuty) dohlížet
na to, aby podnájemce vozidla dodržoval právní předpisy. Žalobce byl tedy v dobré víře, že jeho
zástupkyně zabrání podnájemci v porušování předpisů při využívání žalobcova vozidla.
[4] Žalobce dále tvrdil, že městský úřad ho měl seznámit s podklady, z nichž vyvodil, že pan
Y. je jako řidič označován žalobcovou zástupkyní ve více řízeních o přestupku, a proto je takové
jednání účelové. V jeho věci mělo být nařízeno ústní jednání. Žalovaný se podle něj dostatečně
nevypořádal s otázkou, zda věc bylo vůbec možné projednat a zda odpovědnost za správní delikt
nezanikla. Žalobce se dále nemohl seznámit se stanoviskem ministerstva dopravy, z něhož
městský úřad zjistil obsah a význam pojmu automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, ani
s dalšími dokumenty. Navíc žalobce nesouhlasil se závěry, které z nich městský úřad vyvodil.
Žalobce namítal i to, že jméno úřední osoby, která bude jeho věc řešit, mu bylo sděleno až
v napadeném rozhodnutí. Nemohl tedy vznést námitku podjatosti. Krajský soud tyto žalobcovy
námitky neshledal důvodnými a žalobu zamítl.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítá, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami, zejména s námitkou, že nebyly
splněny podmínky pro projednání správního deliktu, protože úřad měl věc řešit jako přestupek
řidiče. Dále namítá, že se nemohl seznámit s podklady pro rozhodnutí. Skutečnost, že rychlost
jízdy stěžovatelova vozidla byla měřena automatem, vyplynula až při dokazování v řízení
před krajským soudem ze stanoviska ministerstva. Podle stěžovatele bylo ověřovacím listem,
založeným ve správním spisu, prokázáno to, jakým automatem bylo měřeno, nikoliv to, co je to
automat. Stěžovatel tedy nemohl ve správním řízení polemizovat s tím, že rychloměr je automat.
[6] Stěžovatel byl dále zkrácen na svých právech tím, že mu nebylo sděleno, která úřední
osoba bude v jeho věci rozhodovat. Nelze souhlasit s tím, že tato vada neměla vliv na zákonnost.
Soud podle stěžovatele není oprávněn tuto otázku posuzovat, protože tím ochuzuje stěžovatele
o čtyřstupňovou ochranu proti podjatosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] NSS se nejprve zabýval námitkou, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s odvolacími
námitkami a že krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost.
Je pravda, že rozhodnutí žalovaného není z nejobsáhlejších. Jeho délka i podrobnost však
odpovídá délce a abstraktnosti odvolacích námitek, které stěžovatel shrnul do tří kratičkých
odstavců. Žalovaný tak zvolil sice úsporný způsob odůvodnění svého rozhodnutí, nikoliv ale
nepřezkoumatelný. Stěžovateli se totiž dostalo (v podobě odpovídající jeho námitkám a poměrně
jasným skutkovým okolnostem) dostatečné odpovědi na jeho odvolací námitky. Není pravda,
že krajský soud nahradil odůvodnění žalovaného, pouze velmi precizně rozvinul důvody
rozhodnutí žalovaného, a reagoval tak na košatější žalobní námitky.
[9] Kasační námitka, která míří na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, není ani nijak
zvlášť konkrétní. NSS proto především odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu,
který stěžovateli poskytl detailní vysvětlení procesního postupu žalovaného i jeho
hmotněprávního řešení věci. Přesto však NSS níže připomíná zásadní závěry krajského soudu
ve vztahu k této námitce.
[10] Správní orgány se snažily zjistit, kdo řídil vozidlo v době spáchání přestupku.
Ukázalo se však, že osoba, na niž stěžovatel ukázal, vozidlo řídit nemohla, a nebylo možné říci,
kdo vozidlo řídil. Správní orgány ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč věc nelze projednat
jako přestupek řidiče a proč je nutné ji posuzovat jako správní delikt provozovatele vozidla.
Krajský soud navíc správně poukázal na to, že stěžovatel netvrdil žádný zákonný důvod,
pro který by za správní delikt neodpovídal. Naopak skutečnost, že je pan L. Y. nekontaktní
a legálně se v České republice v době spáchání přestupku nevyskytoval, zjistily správní orgány
jednoznačně. NSS navíc souhlasí s tím, že námitka, podle níž vozidlo řídila tato nekontaktní
osoba, je účelová.
[11] Dále správní orgány správně dospěly k závěru, že se správní delikt provozovatele vozidla
promlčuje až po uplynutí čtyř let po spáchání přestupku a tehdy, pokud správní orgán do dvou let
ode dne, kdy se dozví, že byl spáchán správní delikt, nezahájí správní řízení (srov. §125e
odst. 3 a 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2017).
Z rozhodnutí žalovaného je tedy patrné, proč nebyl promlčen správní delikt, za nějž stěžovatel
odpovídá.
[12] Jak již také krajský soud konstatoval, žalovaný na straně 4 svého rozhodnutí srozumitelně
odůvodnil, proč nebylo zapotřebí nařizovat ústní jednání. Krajský soud správně podotkl,
že se správní orgány řídily zákonnými ustanoveními a judikaturou, podle níž nemusí být vždy
nařízeno ústní jednání, pokud to není nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění
účastníkových práv (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2016, čj. 2 As 33/2016-53).
Stěžovatel byl seznámen s termínem dokazování mimo ústní jednání a mohl se jej zúčastnit.
Mohl se také seznámit s podklady pro rozhodnutí nahlédnutím do spisu podle §36 odst. 3
správního řádu.
[13] NSS nesouhlasí ani s tím, že správní orgány pochybily, neboť neprovedly důkaz
přečtením stanoviska ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013 (z něhož plynula definice
a charakteristika automatizovaného rychloměru) a ani stanovisko nevložily do správního spisu.
Stanovisko ministerstva nepředstavovalo nijak významný podklad pro rozhodnutí o správním
deliktu ani nepřineslo žádná důležitá skutková zjištění, bez nichž by správní orgány nemohly
rozhodnout o tom, že je stěžovatel odpovědný za správní delikt provozovatele vozidla,
které jelo nedovolenou rychlostí. Nepanovaly žádné pochybnosti o způsobu a správnosti měření
rychlosti vozidla; stěžovatel žádnou takovou námitku v průběhu řízení nevznesl. Jak již uvedl
krajský soud, z jiných podkladů ve správním spisu vyplynulo, že vozidlu byla změřena
automatizovaným rychloměrem nedovolená rychlost jízdy v obci. Krajský soud navíc pro úplnost
doplnil dokazování o přečtení tohoto stanoviska, a stěžovatel se tak k němu mohl vyjádřit.
[14] Této možnosti však stěžovatel nevyužil a ani nyní nenamítá, v čem spočívala chyba
měření rychlosti a jak tato chyba mohla souviset s definicí automatizovaného rychloměru.
Namítá pouze to, že nemohl ze spisu zjistit přesnou definici automatizovaného rychloměru
a tomu přizpůsobit své námitky. Vůbec neříká, jak by se informace o definici automatizovaného
rychloměru mohla promítnout do hodnocení skutkového stavu a jaký vliv by to mělo na jeho
odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla. Stěžovatel tak nemohl být nijak zkrácen
na svých právech. Tato námitka proto opět působí účelově a v souvislosti s ostatními námitkami
se jeví jako jedna z obstrukčních praktik stěžovatelova zástupce.
[15] NSS nakonec posoudil i námitku, že stěžovateli nebylo podle §15 odst. 4 správního řádu
na žádost sděleno jméno úřední osoby, která bude rozhodovat v jeho věci. NSS souhlasí
s krajským soudem, že postup správního orgánu by byl správný tehdy, kdyby jméno úřední osoby
stěžovateli sdělil. Přestože byl postup správního orgánu zatížen tímto pochybením, nejde o vadu,
která by měla vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí o správním deliktu. Stěžovatelův zástupce
totiž (stejně jako v dalších věcech řešených před NSS: například v rozsudku ze dne 17. 10. 2019,
čj. 4 As 264/2019-34) neuvedl žádné konkrétní důvody, kvůli kterým by úřední osoba byla
v jeho věci podjatá. Skutečnost, že tato osoba již vícekrát řešila věci, v nichž účastníky
zastupovala tatáž zástupkyně, nezakládá důvod podjatosti. Na věci nic nemění ani stěžovatelova
domněnka, že byl připraven o několik stupňů ochrany před podjatostí. Právo na spravedlivý
proces totiž neobsahuje záruky takové ochrany před drobnými procesními pochybeními,
která nemají vliv na zákonnost rozhodnutí. V podrobnostech NSS odkazuje na odstavce 77 až 93
odůvodnění rozsudku krajského soudu, který tuto námitku důkladně vypořádává
a s jehož odůvodněním se NSS ztotožňuje.
[16] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[17] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v řízení
náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu