ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.257.2018:32
sp. zn. 10 As 257/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: KONREO, v. o. s., sídlem
Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správce společnosti FAU s. r. o., se sídlem
Pekařská 1639/79a, Opava, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem
Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2018,
čj. 32491/18/5100-41453-711400, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2018, čj. 25 Af 47/2018-21,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se jako insolvenční správkyně společnosti FAU, s. r. o., domáhala u Krajského
soudu v Ostravě zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Specializovaného
finančního úřadu ze dne 11. 9. 2017, čj. 148705/17/4300-12711-109964, ve věci výše úroku
z neoprávněného jednání správce daně. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že není místně
příslušný, neboť podle §12a zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky,
je v oblasti působnosti Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně
místně příslušný ten krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo,
popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Ačkoliv žalobkyně (se sídlem v Brně) je v postavení
insolvenční správkyně společnosti FAU (která sídlí v Opavě), vystupuje v soudním řízení
vlastním jménem, a proto je navrhovatelkou ve smyslu §12a zákona o finanční správě.
Napadeným usnesením proto Krajský soud v Ostravě postoupil věc Krajskému soudu v Brně.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá usnesení krajského soudu kasační stížností. Domnívá se,
že místní příslušnost krajského soudu se má řídit podle sídla společnosti FAU (úpadkyně),
které je v Opavě. V hmotněprávní rovině je totiž daňovým dlužníkem a nositelem všech práv
a povinností vůči orgánům finanční správy pouze úpadce. Podle důvodové zprávy je smyslem
§12a zákona o finanční správě zabránit tomu, aby se jakékoliv agendy soustřeďovaly pouze
u jednoho soudu. V seznamu insolvenčních správců je evidováno celkem 39 insolvenčních
správců se zvláštním povolením (které je vyžadováno pro výkon činnosti insolvenčního správce
daňového subjektu s obratem vyšším než 100 000 000 Kč nebo s více než 100 zaměstnanci),
z nichž celkem 16 má sídlo v obvodu Městského soudu v Praze. Určování místní příslušnosti
podle sídla insolvenčního správce by proto šlo proti smyslu dotčeného ustanovení. Stěžovatelka
také poukázala na skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení se může insolvenční správce
měnit zcela mimo vůli daňových subjektů. Při ustanovení nového insolvenčního správce
se sídlem v obvodu odlišného krajského soudu by se tedy mohla v průběhu soudního řízení
změnit místní příslušnost, a to i opakovaně, což je nežádoucí.
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] Podle §12a zákona o finanční správě v oblasti působnosti Specializovaného finančního úřadu
jako správního orgánu prvního stupně je k řízení ve správním soudnictví místně příslušný krajský soud,
v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
[5] Krajský soud si byl vědom toho, že stěžovatelka coby insolvenční správkyně nevystupuje
v řízení sama za sebe, nýbrž jménem úpadkyně, jejíž práva hájí (ostatně podle §20 odst. 3
daňového řádu osoby ustanovené podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům, zejména
správce dědictví a insolvenční správce, mají stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt). Tento vztah
mezi oběma společnostmi však nemění nic na tom, že žalobu coby navrhovatelka podala právě
stěžovatelka (srov. k tomu usnesení NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. Nad 239/2016-5).
[6] Neobstojí ani stěžovatelčin poukaz na nadměrnou koncentraci správců se zvláštním
oprávněním v hlavním městě Praze. Je pravda, že cílem novely bylo rozmístit spory, které začínají
u Specializovaného finančního úřadu, pokud možno mezi různé správní soudy a neponechávat
je pouze u Městského soudu v Praze, kde má tento úřad sídlo. Okolnost, kterou uvádí
stěžovatelka, je však pouze faktická a nemůže vyvrátit právní závěr, podle nějž je navrhovatelkou
ona. (Jen pro úplnost tak soud dodává: z ničeho neplyne, že ty subjekty v úpadku, které mají
významný obrat nebo mnoho zaměstnanců, a za něž tak může vystupovat pouze insolvenční
správce se zvláštním povolením, jsou rozmístěny na území státu rovnoměrně a že jejich
podstatné množství nesídlí třeba právě v Praze.)
[7] NSS dále uvádí, že i pokud by v průběhu soudního řízení nastala změna insolvenčního
správce, podle zásady perpetuatio fori by místní příslušnost zůstala zachována; řízení o žalobě by
se tedy dokončilo před tím krajským soudem, před kterým začalo. Ani tato úvaha proto
nepodporuje stěžovatelčin závěr o tom, že místně příslušný by měl být Krajský soud v Ostravě.
[8] S ohledem na výše uvedené je v tomto případě nutno považovat za navrhovatelku
ve smyslu §12a zákona o finanční správě stěžovatelku jakožto insolvenční správkyni, jejíž sídlo
je v Brně. Místně příslušný je tak Krajský soud v Brně a postup Krajského soudu v Ostravě
byl správný.
[9] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému
v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu