ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.304.2018:11
sp. zn. 10 As 304/2018 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, ve věci
ochrany proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2018, čj. 15 A 235/2018-8,
takto:
I. Žalobci se ne us t a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem nečinnostní žalobu. Domáhal
se mj. toho, aby byla Vězeňské službě České republiky, Vazební věznici Litoměřice, uložena
povinnost vyřídit jeho žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, kterou zamýšlel získat různé informace ohledně stravování v rámci této věznice.
Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že povinným subjektem, a tedy správním
orgánem, který zasáhl do žalobcových práv, je Vězeňská služba České republiky se sídlem
v Praze. Podle §7 odst. 2 s. ř. s. shledal, že místně příslušným soudem k projednání žalobcovy
věci je Městský soud v Praze, a proto mu věc postoupil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s postoupením věci městskému soudu. Za povinný subjekt považuje Vazební věznici
Litoměřice, jejíž sídlo se nachází v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Postavení
povinného subjektu stěžovatel přisuzuje vazební věznici na základě §4 zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“),
podle něhož je ředitel věznice oprávněn činit za vězeňskou službu právní úkony.
[3] Stěžovatel dále požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození
od soudních poplatků. K této žádosti NSS sděluje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení o postoupení věci nepochybně
je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost. Obdobné
závěry dovodil rozšířený senát v cit. rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti být v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem. Jinými slovy, v případě stěžovatele není potřeba trvat
ani na doložení zastoupení advokátem, jelikož je zřejmé, čeho se kasační stížností domáhá
(výrok I. výše).
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již několikrát zabýval, a to mj. v řízeních,
která vyvolal právě stěžovatel (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018
či sp. zn. 10 As 274/2018). Stěžovateli jsou tedy závěry NSS k této otázce známy. Proto je soud
nyní jen stručně shrne.
[6] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán,
který je povinen zabývat se stěžovatelovou žádostí o informace, a je tedy tzv. povinným
subjektem.
[7] Za správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze považovat orgán moci výkonné,
orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy. Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem
rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, pokud jí právní předpis svěří určité samostatné
rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2008, čj. 3 Ans 8/2008-84).
[8] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu,
který je nadán celostátní působností, tedy vnitřním organizačním jednotkám, samostatnou
rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu se v takových případech bude řídit
sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, čj. 6 Ads 15/2011-143, nebo také usnesení NSS
ze dne 28. 11. 2012, čj. Nad 81/2012-71, č. 2803/2013 Sb. NSS).
[9] Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě organizačními jednotkami
vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností. Jelikož jim žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní příslušnosti soudu
považovat za správní orgán. Krajský soud proto správně dospěl k závěru, že správním orgánem
povinným projednat stěžovatelovu žádost o informace není Vazební věznice Litoměřice,
ale Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. K projednání stěžovatelovy žaloby
je proto podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů, místně příslušný Městský soud v Praze.
[10] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[11] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu