ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.313.2018:12
sp. zn. 10 As 313/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti
rozhodnutím žalované ze dne 14. 5. 2018, čj. VS-12109-12/ČJ-2018-8009PR-INF a čj.
VS-12111-12/ČJ-2018-8009PR-INF a o žalobě na náhradu nemajetkové újmy, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
4. 12. 2018, čj. 59 A 62/2018-34,
takto:
I. Žalobci se ne ust a no v uj e zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu proti výše specifikovaným
rozhodnutím. Domáhal se zrušení rozhodnutí, jimiž žalovaná odložila jeho žádosti o poskytnutí
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a též přiznání
nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
dospěl v návaznosti na judikaturu NSS k závěru, že správním orgánem, který zasáhl
do žalobcových práv, je Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. Podle §7 odst. 2
s. ř. s. shledal, že místně příslušným soudem k projednání žalobcovy věci je Městský soud
v Praze, a proto mu věc postoupil.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Dále požádal o ustanovení zástupce
z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků. K této žádosti NSS sděluje, že podáním
kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního
rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost
(srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb.
NSS). Usnesení o postoupení věci nepochybně je takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatele
tedy netíží poplatková povinnost. Obdobné závěry dovodil rozšířený senát v citovaném
rozhodnutí i ve vztahu k povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
To platí např. tehdy, je-li kasační stížnost kvalitní a jsou zřejmé její důvody. Proto v případě
stěžovatele není třeba trvat ani na doložení zastoupení advokátem (výrok I. tohoto rozsudku).
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] Otázkou místní příslušnosti soudů k projednání žalob týkajících se žádostí o informace
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které byly směřovány na Vězeňskou službu
České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již několikrát zabýval, a to mj. v řízeních,
která vyvolal právě stěžovatel (např. ve věcech sp. zn. 4 As 269/2018, sp. zn. 9 As 400/2018
či sp. zn. 10 As 274/2018). Stěžovateli jsou tedy závěry NSS k této otázce známy. Proto je soud
nyní jen stručně shrne.
[5] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný zpravidla ten soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podstatou této věci je určit správní orgán,
který je tzv. povinným subjektem. Věznice jsou podle §1 odst. 4 zákona o vězeňské službě
organizačními jednotkami vězeňské služby jakožto orgánu státní správy s celostátní působností.
Jelikož jim žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc, nelze je pro účely určení místní
příslušnosti soudu považovat za správní orgán. Krajský soud proto správně dospěl k závěru,
že správním orgánem, který rozhodl o stěžovatelově žádosti o informace, není Vazební věznice
Liberec, ale Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze. K projednání stěžovatelovy
žaloby je proto podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů, místně příslušný Městský soud v Praze.
[6] NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[7] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu