ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.96.2018:59
sp. zn. 10 As 96/2018 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: RACIO, s. r. o., se sídlem
Národních hrdinů 22b, Břeclav, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem
Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2015,
čj. SZPI/AB789-49/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 2. 2018, čj. 29 A 2/2016-68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni byla dne 1. 4. 2015 uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za to, že jako
provozovatelka potravinářského podniku uváděla do oběhu potravinu škodlivou pro zdraví určité
skupiny spotřebitelů – rýžovo-kukuřičné Raciolky s příchutí čedaru, u nichž byl překročen
povolený obsah lepku, ačkoli byly nabízeny jako bezlepkové. Ústřední inspektorát žalované
potvrdil dne 30. 10. 2015 rozhodnutí vydané v prvním stupni a zamítl odvolání žalobkyně.
[2] Žalobu, kterou žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované, krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost a replika žalobkyně, vyjádření žalované
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, neboť jej považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný. Krajský soud nijak nereagoval
na judikaturu, jíž se stěžovatelka dovolávala.
[4] Stěžovatelka nadále postrádá vysvětlení, co ještě měla – kromě pravidelných a častých
kontrol vstupní suroviny – udělat, aby naplnila liberační důvody podle §17i odst. 1 zákona
o potravinách. Nesdělila-li jí to žalovaná, měl jí to sdělit soud. Odmítá-li to i soud učinit z obavy,
aby do budoucna nevytvořil jakési standardní důvody liberace, postrádá jeho rozhodnutí faktický
judikaturní význam a nepůsobí pro stěžovatelku ani preventivně do budoucna. Krajský soud
uznal, že stěžovatelčin systém kontroly byl na vysoké úrovni, ale stejně to podle něj nestačilo.
Tím prakticky popřel možnost liberace a zavedl absolutní objektivní odpovědnost za následek.
[5] Nebylo vysvětleno, proč bylo uvedení na trh dvou odlišných šarží potravin (Raciolek
ze stejné suroviny a se stejnou příchutí) považováno za dva odlišné skutky. Podle stěžovatelky
mohlo jít o pokračující delikt a je na NSS, aby vymezil výklad tohoto pojmu, neboť dosud chybí
judikatura k novému zákonu č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
Krajský soud uzavřel, že u správních deliktů není možné zkoumat záměr (a tedy ani jednotný
záměr, jímž se vyznačují pokračující delikty); není ale jasné, co tedy mělo být stěžovatelčiným
záměrem při uvedení výrobků na trh. Krom toho je tato pasáž rozsudku nelogická.
Stěžovatelčiným záměrem bylo vyrábět na stejných strojích z prověřené suroviny typově stejný
výrobek. Pokud se žalovaná domnívala, že záměr ve vztahu k oběma kontrolovaným šaržím
byl rozdílný, měla vysvětlit, v čem rozdílnost záměrů spatřuje.
[6] Krajský soud dále nesprávně vyložil stanovisko žalované k výši sankce v případě,
že by šlo o pokračující delikt: stanovisko neznělo tak, že by výše sankce byla stejná. NSS by měl
provést úvahu o tom, která právní úprava je pro pachatele výhodnější „při rozhodování podle druhu
skutku“ Podle stěžovatelky je pro pachatele příznivější právní úprava, která výslovně upravuje
institut pokračujícího přestupku, než úprava starší, která institut nevymezovala a za jejíž účinnosti
si musela judikatura pomáhat analogií se zásadami trestního řízení.
[7] Krajský soud neodpověděl na žalobní námitku, podle níž jedna z laboratorních zkoušek
vyšla pozitivně. Podle stěžovatelky ale může jít jak o chybu, tak o projev skutečnosti, že lepek
byl skutečně pouze v malém ložisku a kontaminována byla jen část výrobků. Potrestáním
stěžovatelky tak byla porušena zásada in dubio pro reo. Stěžovatelka trvá na tom, že měl být
zpracován znalecký posudek k otázce, zda byly její výrobky nebezpečnou potravinou, která mohla
způsobit celiakům zdravotní potíže.
[8] Krajský soud vyložil pravidlo obsažené v čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení Komise (ES) 41/2009,
o složení a označování potravin vhodných pro osoby s nesnášenlivostí lepku, nesprávně,
ve stěžovatelčin neprospěch, neboť nepřiznal význam nadpisu článku: ten se týká potravin
„vhodných“, v odst. 1 se pak (i pro celiaky) stanoví maximální hranice 100 mg/kg lepku
v potravinách prodávaných pod označením „s velmi nízkým obsahem lepku“, kdežto až v odst. 2
se stanoví maximální hranice 20 mg/kg lepku v potravině (pouze pro potraviny prodávané
s označením „bez lepku“). Potraviny s obsahem lepku mezi 20 mg a 100 mg/kg tak nemohou
být „nebezpečné“, jinak byl čl. 3 odst. 1 nařízení neměl smysl. Ostatně žalovaná nechala posoudit
vzorky stěžovatelčiných potravin až několik měsíců po jejich odběru, což nesvědčí o jejich
nebezpečnosti. Rozdíl mezi „nevhodnou“ a „nebezpečnou“ potravinou je zásadní, protože
u nebezpečné potraviny není možná liberace.
[9] Žalovaná se podrobně vyjádřila ke všem kasačním námitkám. Zdůraznila, že jejím úkolem
není určovat, jak konkrétně má stěžovatelka postupovat při výrobě potravin. Kasační stížnost
by podle ní měla být zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Rozsudek krajského soudu není podle NSS nepřezkoumatelný. Krajský soud se řádně
vypořádal se všemi žalobními námitkami, ostatně stěžovatelka přináší v kasační stížnosti ke všem
sporným otázkám věcnou protiargumentaci, což by nebylo možné, kdyby byl rozsudek
nepřezkoumatelný.
[12] Nepřezkoumatelnost jistě nespočívá v tom, že krajský soud se výslovně nevyjádřil
ke každému z judikátů, který stěžovatelka citovala v některém ze svých podání v žalobním řízení.
Je třeba připomenout, že pouhý odkaz na judikát – ať už ve formě spisové značky,
nebo v podobě přímé citace čítající několik odstavců – nemůže nahradit žalobní námitku
(či tvrzený kasační důvod). Stěžovatelka také necitovala judikáty, aby jimi nahradila žalobní body,
ale používala je k ilustraci či argumentační podpoře svých tvrzení. Na tato tvrzení reagoval
krajský soud dostatečně a podle přesvědčení NSS i správně.
[13] Skutková podstata deliktu, jímž byla stěžovatelka shledána vinným, je obsažena
v §17 odst. 2 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích
(dále jen „zákon o potravinách“):
Provozovatel potravinářského podniku, který uvádí potraviny na trh, se dopustí správního deliktu tím,
že poruší povinnost dodržet požadavky na bezpečnost potravin stanovenou přímo použitelnými předpisy
Evropských společenství upravujícími požadavky na potraviny.
Toto pravidlo odkazuje na čl. 14 odst. 1, 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
178/2002, upravujícího požadavky na bezpečnost potravin. Podle těchto ustanovení nesmí
být potravina uvedena na trh, není-li bezpečná. Potravina se nepovažuje za bezpečnou, je-li považována
za škodlivou pro zdraví.
[14] Stěžovatelka se dovolává §17i odst. 1 zákona o potravinách, podle nějž právnická osoba
za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránila. NSS však souhlasí se žalovanou i krajským soudem v tom,
že podmínky pro liberaci tu nebyly dány. Rozhodující orgány nepodsouvaly stěžovatelce,
že by snad na celou záležitost reagovala jen lakonickým konstatováním, podle nějž nemůže
zaručit nezávadnost vstupních surovin. I krajský soud si byl vědom podrobného vyjádření
popisujícího systém kontroly vstupních surovin i hotových potravin, které stěžovatelka poskytla
orgánu prvního stupně (viz str. 11 jeho rozhodnutí) a které rekapitulovala i v bodě II/2
své kasační stížnosti. Ačkoli správní orgán prvního stupně původně pojal podezření,
že se stěžovatelka dopustila i deliktu podle §17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách
spočívajícího v tom, že v systému HACCP (systém analýzy rizika při výrobě potravin) dostatečně
neidentifikovala všechna rizika, řízení o tomto deliktu bylo zastaveno.
[15] To, že stěžovatelka neporušila postupy podle systému HACCP, ale ještě neznamená,
že se nemohla dopustit deliktu podle §17 odst. 2 písm. a) nebo že by ji pouhý fakt dodržování
postupů podle HCPP musel nutně zprostit odpovědnosti za takový delikt. Ve správním řízení
bylo zjištěno, že stěžovatelka prováděla kontroly na lepek pravidelně a často a za vynaložení
značných nákladů, nevyplynulo z něj však, že by takto bylo kontrolováno každé balení
kukuřičných pelet, z nichž se Raciolky vyrábějí. Krom toho stěžovatelka podotkla, že tento druh
suroviny není možné homogenizovat, aby se tak dala ověřit případná závadnost balení jako celku.
Sama stěžovatelka nakonec výrobu ukončila, protože nenašla dodavatele, který by jí byl schopen
zaručit bezlepkovou kvalitu výchozí suroviny. (Přitom u jiných surovin to podle všeho problém
není: z veřejně dostupných zdrojů je patrné, že stěžovatelka nadále vyrábí bezlepkové Raciolky
a jiné potraviny, v nichž je ovšem hlavní surovinou rýže).
[16] V tom spočívá slabina stěžovatelčiny argumentace. Ta vybízí správní orgán (či krajský
soud) k tomu, aby stěžovatelce sdělili, jak má za těchto okolností bezpečně vyrábět Raciolky
z kukuřičných pelet. Dost možná, že to nelze. Toto podnikatelské rozhodnutí ale nemůže
za stěžovatelku přijmout nikdo jiný. Hodlala-li stěžovatelka obohatit svůj sortiment právě
o bezlepkové potraviny z kukuřičných pelet, vzala tím na sebe i odpovědnost za vysokou
setrvalou kvalitu všech vstupních surovin a též riziko, že se jí to nepodaří.
[17] Krajský soud se podle NSS dostatečně vyjádřil i k tomu, proč bylo uvedení na trh dvou
odlišných šarží potravin (Raciolek ze stejné suroviny a se stejnou příchutí) považováno za dva
odlišné skutky, a nikoli za pokračující delikt. Jeho argumentaci je ale v tomto bodě třeba opravit.
Krajský soud citoval rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135,
č. 1338/2007 Sb. NSS, s touto právní větou: „Trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy
jako trestnost trestných činů. Je proto např. vyloučen souběh správních deliktů tam, kde se jedná o pokračující,
hromadný nebo trvající delikt, pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní
nouze je stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu.“ Dále vymezil
zákonnou i doktrinální charakteristiku pokračujících deliktů (přestupků); zejména zdůraznil,
že musí být dán jednotný záměr. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle
níž je pokračování vyloučeno u nedbalostního trestného činu, a z toho dovodil, že tím spíš nelze
zkoumat jednotný záměr ani u správních deliktů, u nichž zákon stanoví objektivní odpovědnost.
[18] Tato úvaha není správná a stěžovatelka právem poukazuje na to, že citace rozsudku NSS
a právě zmíněný závěr krajského soudu si protiřečí (mají-li podle právní věty existovat vedle
pokračujících trestných činů i pokračující delikty, musí být v takovém případě možné zkoumat
jednotný záměr stojící za takovými delikty).
[19] Zavinění je nutně třeba pro to, aby mohla nastat subjektivní odpovědnost (přesně řečeno,
zavinění je povinným znakem subjektivní stránky deliktu). Objektivní odpovědnost se odlišuje
od subjektivní odpovědnosti tím, že se u ní nezkoumá zavinění – to znamená, že zavinění
(tj. vnitřní psychický vztah jednajícího ke způsobenému následku) přítomno být může i nemusí,
ale v praxi se tato otázka neřeší, protože odpovědnost je navázána na škodlivý následek (takovým
následkem je u ohrožovacích deliktů, kam patří i stěžovatelčin delikt, pouhé způsobení ohrožení).
I mezi správními delikty (přestupky), které jsou založeny na objektivní odpovědnosti, budou
takové, které byly způsobeny jednáním vědomým a úmyslným; jednáním vědomým
a srozuměným s následkem; jednáním vědomým, u nějž pachatel neuvážil následek; a jednáním
nevědomým, jehož pachatel ale měl vědět, k čemu povede. Kromě těchto čtyř skupin,
které odpovídají úmyslu přímému a nepřímému a nedbalosti vědomé a nevědomé, mohou nastat
v režimu objektivní odpovědnosti i situace, v nichž pachatel nevěděl a vědět nemohl, k čemu
povede jeho jednání, přesto se mu odpovědnost přičítá.
[20] Jednotný záměr jistě bude možné zkoumat u takových protiprávních jednání, která jejich
pachatel činil vědomě a úmyslně, nebo aspoň vědomě a při srozumění s následkem. Jednání,
za něž byla potrestána stěžovatelka, však vzniklo bez jejího vědomého přičinění – opomenutím
dodržet důsledně požadavky na bezpečnost potravin. U takového jednání tak nebylo možno
zkoumat jednotný záměr, a z povahy věci tak nemohlo jít o pokračující delikt. Stěžovatelčiny
úvahy o tom, že přece jednotný záměr měla, totiž vyrábět na stejných strojích z prověřené
suroviny typově stejný výrobek, jsou pomýlené: u pokračujících deliktů se totiž zkoumá záměr
jednat protiprávně, nikoli záměr dodržet všechny předpisy.
[21] Je-li z povahy věci vyloučeno uvažovat o pokračujícím deliktu, neobstojí ani námitka,
podle níž se měl použít pro stěžovatelku příznivější zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, který už tento institut upravuje. Není ani jasné, co si stěžovatelka od této námitky slibuje:
obecně je z hlediska účastníkova právního postavení lhostejné, jestli soud užije určitou zásadu
proto, že ji judikaturně stvořil a dlouhodobě ji pokládá za správnou, nebo proto, že je výslovně
upravena v zákoně (§7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
[22] Nepřesnost, které se dopustil krajský soud, ale nemá žádný vliv na zákonnost jeho
rozsudku. Podstatou stěžovatelčiny žalobní námitky totiž byla obava, že pokud správní orgán
nekvalifikoval její delikt jako pokračující, nýbrž jako dva samostatné skutky, uložil jí v důsledku
toho vyšší pokutu.
[23] Tuto obavu NSS nesdílí. Není spor o to, že na trh byly uvedeny dvě šarže Raciolek.
Ať už to bylo hodnoceno jako dva samostatné skutky, nebo by to – hypoteticky,
podle stěžovatelčiných představ o pokračujícím deliktu – bylo považováno za dva dílčí útoky,
nezměnilo by to nic na hodnocení závažnosti, způsobu, okolností a následků takového jednání
podle §17i odst. 2 zákona o potravinách. Toto hodnocení bylo ze strany žalované důkladné
a bralo v úvahu jak stěžovatelčin pečlivý přístup a neprokázaný škodlivý následek, tak skutečnost,
že se jednalo o dvě šarže, tj. přes 20 tisíc výrobků. Tvrzení, že žalovaná by mohla uložit
stěžovatelce za dva delikty vyšší pokutu (v duchu rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2008,
čj. 5 Afs 9/2008-328, č. 1767/2009 Sb. NSS), pokud by si takový postup odůvodnila,
je spekulativní.
[24] Krajský soud se podrobně věnoval i okolnostem, za nichž byly ve vzorcích naměřeny
vyšší než přípustné hodnoty lepku. Nejprve žalovaná odebrala z každé ze šarží jeden vzorek,
žádný ze vzorků nevyhověl. Poté, co stěžovatelka předložila výsledky měření u vzorku jedné
ze šarží, které byly podlimitní, byl z každé ze šarží vytvořen nový vzorek. Každý z těchto dvou
vzorků byl rozdělen na tři části, které byly současně otestovány ve vlastní laboratoři žalované,
v laboratoři zvolené stěžovatelkou a ještě ve třetí akreditované laboratoři. Všech těchto šest
měření zhodnotilo obsah lepku jako nevyhovující. Je tedy logický závěr, že podlimitní výsledek,
který stál na počátku těchto ztrojených měření, byl pravděpodobně důsledkem chybného
vyhodnocení.
[25] I kdyby však zrovna ten vzorek, který laboratoř vyhodnotila jako nezávadný, skutečně
kontaminaci unikl, nelze přistoupit na stěžovatelčinu úvahu, podle níž mohlo být lepkem
kontaminováno jen malé ložisko, a stěžovatelka tedy měla být potrestána mírněji. Stěžovatelka
je zde nekonzistentní: na jedné straně požaduje, aby se nepřihlíželo k tomu, že závadné byly dvě
různé šarže, a ráda by posuzovala tyto výrobky jako jedno velké množství pocházející ze stejných
vstupních surovin. Na druhé straně ale v nynější námitce v podstatě chce, aby se správní orgán
zabýval závadností každého jednotlivého balení a podle počtu kusů, které budou závadné,
pak odstupňoval výši pokuty. Takový postup není prakticky možný a v režimu objektivní
odpovědnosti za bezpečnost potravin uváděných na trh není ani právně přípustný. To, že byla
vstupní surovina v nějaké míře kontaminována lepkem, je nepopiratelné. Kontaminace suroviny,
která je dodávána v pytlích a používána při velkovýrobě potravin, s sebou nese riziko (nikoli
nutnost), že závadná pak bude každá takto vyrobená potravina. Byla-li kontaminace opakovaně
zjištěna v náhodných vzorcích, potvrzuje to závěr, že stěžovatelka svou povinnost porušila.
[26] NSS nesouhlasí ani s argumentací, podle níž měl být zpracován znalecký posudek
hodnotící míru nebezpečnosti závadných Raciolek. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení 41/2009
lze na potravinách uvádět výraz „bez lepku“ pouze tehdy, pokud obsah lepku v potravině ve stavu, v němž
je prodávána konečnému spotřebiteli, činí nejvýše 20 mg/kg. Naproti tomu výraz „velmi nízký obsah
lepku“ se použije při označování výrobků, které obsahují nanejvýš 100 mg lepku/kg. Stěžovatelka
poukazuje na to, že faktická nebezpečnost konkrétního výrobku záleží také na míře, v níž lepek
v něm obsažený překročil povolenou hranici, protože každý z celiaků má vůči lepku jinou
citlivost a zjevně ani celiakům nemusejí být zapovězeny potraviny s obsahem lepku mezi
20 a 100 mg/kg. Tato tvrzení jsou pravdivá a nijak překvapivá – vždyť i preambule nařízení
41/2009 ve svém bodě 6 uvádí:
Různé osoby s nesnášenlivostí lepku mohou snášet různě malá množství lepku ve vymezeném rozsahu.
Aby spotřebitelé na trhu nalezli potraviny odpovídající jejich potřebám a citlivosti, měla by existovat
nabídka výrobků s různě nízkým obsahem lepku v tomto vymezeném rozsahu. Je však důležité,
aby jednotlivé výrobky byly řádně označeny, čímž se současně s pomocí informačních kampaní
podporovaných členskými státy zajistí jejich správné užití osobami s nesnášenlivostí lepku.
[27] Žádného znaleckého zkoumání ale není třeba, protože stěžovatelka sama se rozhodla
vyrábět Raciolky „bez lepku“ (nikoli jen „s velmi nízkým obsahem lepku“), a proto byla povinna
dodržet limit lepku 20 mg/kg. Cokoli nad tímto limitem činí potravinu závadnou
pro ty spotřebitele, kteří právem očekávají obsah lepku pod 20 mg/kg, a je už pak lhostejné,
zda by taková potravina mohla být případně kvalifikována jako potravina „s velmi nízkým
obsahem lepku“ (a mohl by ji tedy bez následků sníst tu a tam i celiak, kterému to zrovna
zdravotní stav dovolí), nebo zda byl v potravině překročen i mírnější limit 100 mg lepku/kg,
a potravina by tedy byla pro celiaky za jakýchkoli okolností nevhodná (potenciálně škodlivá).
[28] Konečně stěžovatelka polemizuje s obsahem pojmů „vhodná“, „nevhodná“
a „nebezpečná“ potravina; ani zde jí NSS nedal za pravdu. Stěžovatelka argumentuje především
nadpisem článku 3 nařízení 41/2009, z nějž podle ní plyne, že pro celiaky jsou vhodné
jak potraviny s obsahem lepku 20 mg/kg, tak i ty s obsahem do 100 mg/kg, a tak ani potraviny
splňující tento druhý mírnější limit nemohou být pro celiaky nebezpečné (pozn. soudu: zatímco
ve druhé z kontrolovaných šarží přesáhl zjištěný obsah lepku 100 mg/kg, v první šarži
se pohyboval těsně pod hranicí 100 mg/kg).
[29] Je pravda, že celé nařízení 41/2009 má ve svém názvu slovo „vhodný“ (o složení
a označování potravin vhodných pro osoby s nesnášenlivostí lepku). V české verzi se pak toto slovo
vyskytuje i v nadpisu článku 3 (Složení a označování potravin vhodných pro osoby s nesnášenlivostí lepku),
to je ale spíše náhodná okolnost: ve francouzské verzi se článek týká složení a označování
potravin určených celiakům (Composition et étiquetage des denrées alimentaires destinées aux personnes
souffrant d’une intolérance au gluten), v anglické verzi jde zkrátka o potraviny pro celiaky (Composition
and labelling of foodstuffs for people intolerant to gluten).
[30] Stěžovatelka se snaží doložit, že potraviny s obsahem mezi 20 a 100 mg lepku/kg nejsou
„nebezpečné“, neboť i je mohou celiakové jíst, a nejde tak o potraviny škodlivé pro zdraví
ve smyslu čl. 14 bodu 2 písm. a) nařízení 178/2002. Opět je ale třeba říci: nikdo netvrdí,
že by i osoby trpící nesnášenlivostí lepku nemohly (některé z nich, někdy, podle situace) jíst
potraviny s pouze sníženým (velmi nízkým) obsahem lepku. Problém je v tom, že bezpečnou
potravinou pro celiaky je jen taková, jejímž složením si mohou být jisti – tedy jejíž složení
odpovídá tomu, co se prohlašuje na obalu.
[31] Podle čl. 14 odst. 3 nařízení 178/2002 se při rozhodování o tom, zda potravina je,
nebo není bezpečná, berou v úvahu a) obvyklé podmínky použití potraviny spotřebitelem (…) a b) informace
poskytnuté spotřebiteli, včetně informací na štítku (…) o tom, jak zamezit škodlivým účinkům určité potraviny
na zdraví. Podle čl. 14 odst. 4 písm. c) se při rozhodování o tom, zda je potravina škodlivá
pro zdraví, bere v úvahu zvláštní zdravotní citlivost určité skupiny spotřebitelů, jeli potravina pro tuto skupinu
spotřebitelů určena. Soud ve vztahu k této otázce považuje pojmy „nikoli vhodná“, „nikoli
bezpečná“ a „škodlivá pro zdraví“ za synonyma, tedy co do jejich právních důsledků
pro stěžovatelčinu objektivní odpovědnost. Pro konkrétního nemocného trpícího nesnášenlivostí
lepku může být nevhodná (nikoli bezpečná, škodlivá) i potravina, kterou konzumuje v důvěře,
že neobsahuje žádný (prakticky žádný) lepek, ovšem která ve skutečnosti má „jen“ velmi nízký
obsah lepku. Stěžovatelka používá pojem nebezpečná způsobem, který vyvolává představu akutního
ohrožení (v kasační stížnosti se mluví o „vážných zdravotních potížích a ohrožení života“);
v terminologii českých i evropských předpisů se však mluví méně expresivně o potravinách,
které nejsou bezpečné a které se takovými stávají pouze pro svou potenciální škodlivost pro zvláště
citlivého konzumenta – v souladu se zásadou předběžné opatrnosti, která vedla i k formulaci
čl. 14 nařízení 178/2002. Stěžovatelčiny Raciolky tedy nebyly (nemusely být) pro celiaky
zdravotně nezávadné, a žalovaná tak nemohla upustit od uložení pokuty podle §17i odst. 6
zákona o potravinách.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch; žalované
nevznikly náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu