ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.43.2019:28
sp. zn. 10 Azs 43/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: N. V. Q., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova
27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2018, čj. KRPU-220208-22/ČJ-
2018-040022-SV-ZZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 27. 12. 2018, čj. 78 A 29/2018-32.
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce byl dne 8. 11. 2018 spolu s dalšími třemi příslušníky Vietnamské socialistické
republiky kontrolován německou policií. Žalobce cestoval v osobním autě po dálnici ve směru
na Drážďany. Jelikož se při kontrole se neprokázal žádným cestovním dokladem ani jiným
dokladem totožnosti, platným povolením k pobytu ani vízem, německá policie jej zajistila.
Následující den jej na základě readmisní dohody převzala Policie ČR a zahájila s ním řízení
o správním vyhoštění. Dne 10. 11. 2018 byl žalobce rozhodnutím žalované zajištěn na dobu
90 dnů podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, pro nebezpečí, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, ve které namítal, že žalovaná nesprávně
posoudila možnost uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území podle
§123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Krajský soud žalobu zamítl.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí s tím, jak žalovaná a krajský soud vyhodnotily možnost uložení zvláštních opatření.
Stěžovatel se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu na území ČR v řádu
hodin, nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoli správnímu rozhodnutí. Ze skutečnosti,
že se stěžovatel původně snažil nezákonným způsobem vycestovat ze své vlasti do Německa,
nelze vyvozovat, že je nezbyté přistoupit k nejintenzivnějšímu zásahu do jeho práv a omezit
ho na osobní svobodě. Podle rozsudku NSS ze dne 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016-18, nelegální
pobyt bez dalšího nepředstavuje relevantní přitěžující okolnost, která by vyloučila zvláštní
opatření. Ani z pouhých okolností zajištění nelze uzavřít, že stěžovateli nelze uložit zvláštní
opatření. Stěžovatel byl zahájením řízení o správním vyhoštění poučen o svých právech
a povinnostech. Byl také nepochybně informován o tom, že nelegální pobyt na území ČR
i schengenského prostoru je v jeho případě zcela neperspektivní. Stěžovatel žalované zcela
otevřeně sdělil všechny potřebné údaje k ověření jeho totožnosti, a prokázal tak snahu
spolupracovat se správními orgány a legalizovat si pobyt na území České republiky, což potvrzuje
i jeho následná žádost o mezinárodní ochranu.
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] Policie je oprávněna zajistit cizince podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a zároveň „pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“.
[5] Zvláštními opatření za účelem vycestování cizince z území jsou podle §123b odst. 1
zákona o pobytu cizinců povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, kde se bude
zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, složení finanční záruky a povinnost osobně
se hlásit policii ve stanovené době.
[6] Zajištění cizince představuje citelný zásah do jeho práva na osobní svobodu. NSS
si je vědom mimořádnosti tohoto institutu. Uložení zvláštních opatření má proto obecně
přednost před zajištěním cizince. Zvláštní opatření však zároveň musejí být skutečně účinná.
Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí
být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Zároveň se předpokládá,
že cizinec bude se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění
se nebude vyhýbat. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je pak samostatným důvodem
pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 15. 7. 2011, čj. 7 As 76/201-50, ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 59/2011-64,
ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016-56, a ze dne 15. 2. 2017, čj. 10 Azs 283/2016-31).
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje zejména závěr žalované a krajského soudu
o existenci důvodné obavy, že by se správními orgány nespolupracoval a vyhýbal se případnému
správnímu vyhoštění. Žalovaná a krajský soud tento závěr učinily na základě následujících
skutečností, které vyplývají z okolností při zajištění cizince a zejména z informací poskytnutých
stěžovatelem žalované dne 9. 11. 2018. Stěžovatel se neprokázal žádným cestovním dokladem.
Nedisponoval vízem či povolením k pobytu nejen pro ČR, ale ani pro schengenský prostor.
Stěžovatel za pomoci převaděčů vědomě nelegálně vstoupil do ČR a nelegálně pobýval
zde i v dalších členských státech Evropské unie. Vietnam opustil z ekonomických důvodů.
Nejprve se dostal letecky do Ruska, poté cestoval postupně několika osobními auty do Německa,
kde chtěl bez povolení pracovat. Na území ČR nemá žádné vazby ani finanční prostředky.
Stěžovatel uvedl, že se nechce vrátit do Vietnamu, cílem jeho cesty je Německo. NSS souhlasí
s žalovanou i krajským soudem, že na základě těchto okolností se lze důvodně domnívat,
že by stěžovatel po propuštění ze zajištění opět směřoval na území Německa. Tento závěr
je rovněž v souladu s předchozí judikaturou NSS, podle které důvodné podezření, že by cizinec
mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a že by nespolupracoval s Policií ČR, existuje
mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských států EU,
i když nebyl oprávněn k pobytu v rámci EU (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2016,
8 Azs 171/2015-52, č. 3429/2016 Sb. NSS).
[8] NSS nesouhlasí s tvrzením, že se stěžovatel nedopustil jiného protiprávního jednání
než nelegálního pobytu na území ČR v řádu hodin. Stěžovatel pobýval nelegálně na území více
států EU bez cestovního pasu a jiných dokladů totožnosti. Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek
NSS ze dne 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016-18, podle kterého nelegální pobyt bez dalšího
nepředstavuje relevantní přitěžující okolnost odůvodňující nepoužití zvláštních opatření,
NSS připomíná, že důvodem zajištění nebyl jen nelegální pobyt stěžovatele na území ČR, ale také
další skutečnosti, které žalovaná a krajský soud hodnotily v souhrnu. Podobně pokud stěžovatel
tvrdí, že z pouhých okolností zajištění nelze učinit závěr o nemožnosti uložit zvláštní opatření,
NSS upozorňuje, že žalovaná a krajský soud vyšly jak z okolností zajištění, tak zejména
z vyjádření stěžovatele ze dne 9. 11. 2018.
[9] Žalovaná i krajský soud podle názoru NSS správně posoudily předpoklad,
zda by stěžovatel spolupracoval s žalovanou a zda by se nevyhýbal případnému výkonu správního
vyhoštění. Posuzovaly také, jestli by byl stěžovatel schopen plnit povinnosti plynoucí
ze zvláštních opatření. Dospěly k tomu, že nikoli, neboť nemá finanční prostředky ke složení
finanční záruky či hrazení ubytování, ani nemá možnost si je opatřit. Stěžovatel v okamžiku
vydání rozhodnutí o zajištění neměl zajištěno ubytování, nemohl proto žalované oznámit,
kde se bude zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly. Stěžovatel by byl ponechán
na území ČR zcela bez prostředků. Proto ani představa, že by stěžovatel byl schopen osobně
se hlásit policii ve stanovené době, není podle NSS realistická. Za této situace žalovaná i krajský
soud správně vyhodnotily, že uložení zvláštních opatření by nebylo účinné.
[10] NSS vzal v úvahu i to, že stěžovatel sdělil všechny potřebné údaje k ověření totožnosti
a otevřeně popsal svou cestu ze země původu. Nikdy se neprotivil jakémukoli správnímu
rozhodnutí, zároveň do té doby nikdy nepobýval na území EU. Nelze také vyloučit (ale ani nic
nehovoří pro tento závěr), že stěžovatel, jsa poučen o svých právech, povinnostech
a možnostech, mohl přehodnotit svůj úmysl pokračovat dále do Německa. Tyto námitky
ale nemohou převážit nad zjištěními žalované a krajského soudu, která je vedla ke správnému
závěru, že předpoklady k uložení zvláštních opatření v případě stěžovatele nebyly dány. Konečně
pokud se stěžovatel snažil legalizovat si pobyt na území ČR podáním žádosti o mezinárodní
ochranu, nehovoří to nijak v jeho prospěch. NSS opakovaně judikuje, že institut mezinárodní
ochrany neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky.
[11] Nad rámec uvedeného NSS poukazuje např. na svůj rozsudek ze dne 22. 2. 2019,
čj. 4 Azs 360/2018-35, ve kterém dospěl na základě téměř totožných skutkových okolností
ke stejným závěrům.
[12] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch; žalované nevznikly náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti.
[13] NSS ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Jde o odměnu za dva úkony právní služby, a to za písemné podání soudu ve věci
samé (doplnění kasační stížnosti) a další poradu s klientem přesahující jednu hodinu ve smyslu
§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Za jeden úkon právní služby
náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního
tarifu, zástupci tedy náleží 6 200 Kč. Dále mu náleží 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 600 Kč za dva úkony.
Zástupce je plátcem DPH, proto mu rovněž náleží náhrada ve výši 21 % z částky 6 800 Kč,
tj. 1 428 Kč. Celkem odměna činí 8 228 Kč. Tato částka bude zástupci vyplacena z účtu NSS
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu