ECLI:CZ:NSS:2019:14.KSE.1.2019:55
sp. zn. 14 Kse 1/2019 - 55
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Kühna a členů JUDr. Miroslavy Jirmanové, JUDr. Petry Janouškové,
Mgr. Vojtěcha Jaroše, Mgr. Tomáše Pospíchala a JUDr. Ireny Schejbalové, o návrhu
předsedkyně Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 1. 2019 na zahájení kárného řízení proti
kárně obviněnému JUDr. Ondřeji Hanákovi, Ph.D., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad
Praha 5, se sídlem Malátova 645/18, Praha 5, při ústním jednání konaném dne 16. července 2019,
takto:
JUDr. Ondřej Hanák, Ph.D.
soudní exekutor,
Exekutorský úřad Praha 5, se sídlem Malátova 645/18, Praha 5
s e z p r oš ť u j e
podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů,
návrhu, jímž mu bylo kladeno za vinu,
že ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 47 EXE 4485/2013, kterou exekutor vede pod
sp. zn. 147 EX 403/13, v níž byla zahájena exekuce dne 23. 5. 2013, vede exekuci nepřiměřeně
dlouhou dobu, byl dlouho nečinný a jeho postup je neefektivní,
a že v téže věci se opakovaně nezabýval podáními ze strany povinného, nepředložil návrh
na zastavení exekuce ze dne 1. 6. 2018 ve lhůtě 15 dnů exekučnímu soudu, a konečně rozhodoval
jen na základě tvrzení oprávněného, aniž by jakkoliv ověřoval skutkové okolnosti případu,
neboť uvedené skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
[1] Dne 11. 1. 2019 došla Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému žaloba podaná
kárnou žalobkyní, předsedkyní Okresního soudu v Děčíně. Kárná žalobkyně podala žalobu proti
soudnímu exekutorovi JUDr. Ondřeji Hanákovi, Ph.D. (dále též „kárně obviněný“, „exekutor“
nebo „soudní exekutor“). Kárná žalobkyně viní soudního exekutora z toho, že se ve věci
Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 47 EXE 4485/2013, kterou exekutor vede pod
sp. zn. 147 EX 403/13, v níž byla zahájena exekuce dne 23. 5. 2013, dopouští průtahů a nevede
exekuci dostatečně efektivně. V téže věci se prý exekutor opakovaně nezabýval podáními
ze strany povinného, nepředložil návrh na zastavení exekuce ze dne 1. 6. 2018 ve lhůtě 15 dnů
exekučnímu soudu, a konečně rozhodoval jen na základě tvrzení oprávněného, aniž by jakkoliv
ověřoval skutkové okolnosti případu.
[2] Kárně obviněný exekutor ve svém vyjádření popřel, že by se dopustil kárného provinění.
Upozorňuje mimo jiné na průtahy, kterých se v této věci dopouští sám Okresní soud v Děčíně
jako soud exekuční.
[3] Kárný soud nejprve zkoumal, zda kárná žaloba splňuje předpoklady pro věcné
projednání. Dospěl k závěru, že byla podána osobou k tomu oprávněnou, obsahuje stanovené
náležitosti a ve vztahu k žalovaným skutkům vymezeným ve skutkové větě návrhu byla podána
ve lhůtě stanovené v §117 odst. 3 exekučního řádu.
[4] Ve věci proběhlo ústní jednání dne 16. 7. 2019. Kárně obviněný exekutor se jednání
účastnil osobně, kárnou žalobkyni zastupoval místopředseda Okresního soudu v Děčíně.
[5] Z provedených důkazů kárný soud zjistil, že dne 8. 10. 2012 vydal Magistrát města Děčín
rozhodnutí - předběžné opatření sp. zn. OSC/73000/2012, kterým uložil povinnému
bezodkladně po doručení předběžného opatření obnovit pokojný stav – povinný měl umožnit
oprávněným průchod a průjezd přes pozemek povinného. Na základě návrhu oprávněných
podaného Okresnímu soudu v Děčíně bylo exekuční řízení zahájeno dne 23. 5. 2013, vedením
exekuce byl pověřen kárně obviněný exekutor. Věc je vedena před Okresním soudem v Děčíně
jako soudem exekučním pod sp. zn. 47 EXE 4485/2013, kárně obviněný exekutor tuto věc vede
pod sp. zn. 147 EX 403/13.
[6] Povinný podal dne 1. 7. 2013 návrh na zastavení exekuce a současně návrh na odklad
exekuce. O návrhu na zastavení exekuce rozhodl Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne
30. 6. 2016, kterým návrh na zastavení exekuce zamítl. Odvolání povinného následně zamítl
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 10. 2017, čj. 12 Co 1071/2016-132. Právní
moci usnesení Okresního soudu v Děčíně nabylo 7. 12. 2017, usnesení bylo doručeno kárně
obviněnému 9. 1. 2018.
[7] O návrhu povinného na odklad exekuce ze dne 1. 7. 2013 rozhodl Okresní soud v Děčíně
tak, že dne 9. 10. 2013, tedy po více než třech měsících, rozhodl, že exekuci neodkládá; toto
rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2014,
čj. 12 Co 179/2014-57. Rozhodnutí nabyla právní moci 16. 12. 2014, doručena kárně
obviněnému byla 23. 3. 2015. Krátce nato Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 22. 4. 2015,
čj. 47 EXE 4485/2013-68, bez návrhu odložil provedení exekuce. K odvolání oprávněných
Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí svým usnesením ze dne 16. 2. 2016,
čj. 12 Co 506/2015-89, změnil tak, že se exekuce neodkládá. Krajský soud odmítl klíčový
argument okresního soudu, totiž že probíhá jiné řízení, které může mít dopad na tuto exekuční
věc.
[8] Nový návrh na zastavení exekuce podal povinný dne 1. 6. 2018, o tomto návrhu Okresní
soud v Děčíně doposud nerozhodl. Dne 1. 8. 2018 podal povinný podnět Okresnímu soudu
v Děčíně k výkonu státního dohledu nad exekuční činností exekutora. Právě tento podnět posléze
vedl k podání této kárné žaloby.
[9] Z provedeného dokazování plyne, že průtahů se v této věci dopouští především sám
Okresní soud v Děčíně, který o prvním návrhu na zastavení exekuce rozhodoval celkem tři roky,
o druhém návrhu na zastavení exekuce rozhoduje již více než jeden rok. Místopředseda
Okresního soudu v Děčíně jako zástupce kárné žalobkyně během jednání k dotazu kárného
soudu uznal, že takto dlouhé doby k rozhodování o návrzích na zastavení exekuce nejsou na jeho
okresním soudu obvyklé.
[10] První poznatek, který lze z uvedeného vyvodit, je tedy ten, že nynější exekuční věc není
rutinní, ale naopak poměrně neobvyklá. Jak sám zástupce kárné žalobkyně během jednání uvedl,
tento typ exekučního titulu „se v podstatě moc nepoužívá“. Exekučním titulem je totiž rozhodnutí
o předběžném opatření podle starého občanského zákoníku, které za tehdejší právní úpravy
vydával správní orgán (§5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
Ostatně soudní spor ve věci samé probíhá dle všeho dodnes.
[11] Poznatek druhý lze shrnout tak, že „razantnější“ přístup exekutora v této exekuční věci,
kterého se během jednání dožadoval zástupce kárné žalobkyně (doslova uváděl, že exekuce „měla
být prováděna soudním exekutorem daleko razantnějším způsobem“), znemožňovaly překvapivě dlouhé
intervaly v rozhodování Okresního soudu v Děčíně. O prvním návrhu na zastavení exekuce
rozhodoval okresní soud tři roky. Nadto okresní soud sám rozhodl o odkladu exekuce z vlastní
iniciativy, účinky odložení exekuce trvaly více než deset měsíců v letech 2015 a 2016.
[12] Kárný soud nemíní namísto civilních soudů řešit otázku, jak měl kárně obviněný
postupovat v době, kdy probíhalo řízení o prvém návrhu na zastavení exekuce, podaném ve lhůtě
30 dní od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti [viz §46 odst. 6 exekučního řádu
ve spojení s §47 odst. 2 písm. a) exekučního řádu]. Exekutor podal ve vyjádření komplexní
právní argumentaci, proč v této době nemohl exekuční příkaz vůbec vydat. Naproti tomu kárná
žalobkyně tvrdí, že ho vydat měl. Tato debata je však akademická a na postavení oprávněných
by nic zásadně nezměnila. I kdyby totiž exekutor vydal exekuční příkaz k vymožení samotné
povinnosti, exekuci by nebylo možno provést před právní mocí rozhodnutí o prvním návrhu
na zastavení exekuce, neboť tento návrh byl podán v zákonné lhůtě a měl odkladný účinek
[viz §47 odst. 2 písm. b) exekučního řádu]. A jak už bylo shora uvedeno, právní moci nabylo
usnesení o prvním návrhu na zastavení exekuce až 7. 12. 2017, tedy cca tři a půl roku po zahájení
exekuce. Kárný soud proto opakuje, že „razantnějšímu“ postupu exekutora bránily především
prodlevy v rozhodování toho soudu, jehož byla kárná žalobkyně v rozhodné době předsedkyní.
[13] Lze dodat, že po část sporné doby navíc bránily jakémukoliv dalšímu postupu v exekuci
též uplatněný návrh na odklad exekuce (§54 odst. 2 exekučního řádu) a dokonce soudně
přiznaný odklad exekuce (viz bod [7] shora). I v řízení o návrhu na odklad exekuce se přitom
Okresní soud v Děčíně dopustil průtahů. Namísto rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději
do 15 dnů (viz §54 odst. 7 exekučního řádu), o tomto návrhu rozhodl až po více než třech
měsících.
[14] Nelze ani říci, že by se exekutor v této věci neřídil pokyny soudu. Kárná žalobkyně
upozornila na právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017,
čj. 12 Co 1071/2016-132, kde se mj. uvádí: „S ohledem na skutečnost, že povinný narušil pokojný stav
činností spočívající ve vystavení plotu, je zřejmé, že obnovení pokojného stavu bude rovněž vyžadovat činnost,
a to činnost spočívající v odstranění plotu. Takováto činnost přitom odpovídá provedení prací a výkonů, jakožto
zákonnému způsobu výkonu rozhodnutí.“ Jak ovšem plyne z dalšího dokazování, povinný plot mezitím
odstranil, tudíž exekutor těžko mohl tento pokyn soudu porušit. Všechny v roce 2018 vydané
exekuční příkazy (např. z 19. 7. 2018 nebo 9. 10. 2018) zmiňovaly, že plot byl na pozemku
povinného odstraněn. Obhajobu exekutora, že se oproti rozhodování krajského soudu skutkový
stav zčásti změnil, je proto třeba akceptovat.
[15] Co se týče zmínek v kárné žalobě, že některé exekuční příkazy (vydané za účelem
vymožení nákladů oprávněných a nákladů soudního exekutora) z léta 2013 neobsahovaly všechny
zákonné náležitosti, lze kárnou žalobkyni odkázat na lhůtu k podání kárné žaloby
dle §117 odst. 3 exekučního řádu. Jistě nelze podat žalobu založenou na údajném deliktu, který
se stal před šesti léty, což tříletá objektivní lhůta upravená v §117 odst. 3 exekučního řádu jasně
vylučuje. Proto se těmito údajnými jednorázovými nezákonnostmi z léta 2013 kárný soud vůbec
nemůže zabývat. Nelze je ani brát jako součást (tvrzeného trvajícího) deliktu spočívající
v neefektivním a zdlouhavém vedení exekuce.
[16] Kárný soud dále zvážil tvrzení kárné žalobkyně, že se exekutor v této věci opakovaně
nezabýval podáními ze strany povinného. V tomto skutkovém tvrzení však během jednání shledal
rozpor. Zatímco kárná žalobkyně ve skutkové větě žaluje exekutora za to, že se opakovaně
nezabýval podáními povinného, v celé své argumentaci uvádí jen jediný příklad, totiž že exekutor
nepředložil návrh na zastavení exekuce ze dne 1. 6. 2018 ve lhůtě 15 dnů exekučnímu soudu.
Během jednání na dotaz soudu tento rozpor zástupce kárné žalobkyně vysvětlil jako chybu kárné
žaloby. Nad tímto ledabylým přístupem k formulaci kárných žalob se musí kárný soud pozastavit.
[17] Ve vztahu k onomu jedinému incidentu, kdy exekutor údajně nereagoval na návrh
na zastavení exekuce, zjistil kárný soud následující. Protože exekutor zjistil v návrhu z 1. 6. 2018
vady, vyzval povinného k odstranění těchto vad dne 17. 8. 2018. Povinný návrh k výzvě
exekutora doplnil podáním ze dne 13. 9. 18, exekutor ještě téhož dne návrh postoupil v souladu
s §55 odst. 3 exekučního řádu se spisem soudu k rozhodnutí. Tedy vskutku v době mezi
1. 6. 2018 a 17. 8. 2018 lze shledat v této jediné záležitosti průtahy na straně exekutora,
a to zejména s ohledem na zákonnou lhůtu dle §55 odst. 3 exekučního řádu. Ojedinělé
překročení lhůty v této komplexní věci však nemohlo založit kárnou odpovědnost exekutora.
Ostatně je pozoruhodné, že ke dni jednání kárného soudu o tomto (v pořadí druhém) návrhu
na zastavení exekuce okresní soud (zřejmě) nerozhodl.
[18] Konečně k tvrzení v kárné žalobě, že exekutor rozhodoval jen na základě tvrzení
oprávněného, aniž by jakkoliv ověřoval skutkové okolnosti případu, lze uvést, že exekutor snesl
dostatečně přesvědčivou právní argumentaci, dle níž ani nic jiného v této věci dělat nemohl. Stav
sporného pozemku a existence přístupu a příjezdu na pozemek oprávněných je sporný, proto
exekutor vycházel z tvrzení oprávněných, které trvaly na tom, že povinný doposud všechny své
povinnosti plynoucí z exekučního titulu nesplnil. Ze spisu plyne, že skutková situace na sporném
pozemku je nejasná, oprávněné doposud tvrdí, že povinný v rozporu s exekučním titulem
neumožnil bezpečný příjezd na jejich pozemek.
[19] Kárný soud nemůže ani pominout, že zástupce kárné žalobkyně během jednání soudu
dovozoval povinnost exekutora v této věci promptně a rychle postupovat z povahy samotné věci
(rozhodnutí o předběžném opatření). Ovšem samotný soud, jehož je zástupce kárné žalobkyně
místopředsedou, má na tuto věc zjevně jiný názor a v celé věci postupuje s průtahy.
O to je podání kárné žaloby na exekutora nepochopitelnější.
[20] Kárný soud proto uzavírá, že exekutor v posuzované věci postupoval podle svého
uvážení, které dokázal po celou dobu právně zdůvodnit. Kárný soud zde není od toho,
aby soudil, zda exekutor postupoval dobře, nebo špatně, pokud nešlo o zjevný exces. Je obzvlášť
pochybné, že předsedkyně exekučního soudu, který sám má v nynější věci s lhůtami velké
problémy, podává takto slabě důkazně i argumentačně podložený kárný návrh. Nyní posuzovaná
kárná žaloba je přesně tím příkladem žaloby, která vůbec neměla být podána. Zjevně nedůvodná
kárná žaloba neúměrně zatížila kárně obviněného exekutora, který namísto toho, aby mohl
vyplnit pracovní den produktivní aktivitou, tráví tento den u kárného soudu v Brně.
[21] S ohledem na vše uvedené kárný senát kárně obviněného exekutora zprostil podle
§19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, kárné žaloby, neboť v žalobě uvedené skutky nejsou za těchto okolností kárným
proviněním.
[22] Podle §19 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. platí, že jestliže soud kárně obviněného zprostil
kárné žaloby, má nárok vůči státu na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným
řízením. Vzhledem k tomu, že k této skutečnosti je nezbytné provést další šetření (vyčíslení
nákladů kárně obviněným), rozhodne o těchto nákladech soud samostatným rozhodnutím
(srov. §19 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
JUDr. Zdeněk Kühn
předseda kárného senátu