ECLI:CZ:NSS:2019:2.ADS.260.2019:30
sp. zn. 2 Ads 260/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: I. K., proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 4. 2019, č. j. MPSV-2019/64123-913, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2019,
č. j. 58 Ad 8/2019 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně dne 11. 2. 2013 podala žádost o příspěvek na péči podle §7 zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce
České republiky ze dne 3. 7. 2013, č. j. MPSV-UP/1037340/13/AIS-SSL, kterým žalobkyni nebyl
přiznán příspěvek na péči (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému dalšímu řízení (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“).
Krajský soud se věcí zabýval již potřetí. V prvním případě bylo rozsudkem ze dne 25. 7. 2014,
č. j. 2 Ad 25/2014 – 41, rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nové
rozhodnutí žalovaného bylo žalobkyní znovu napadeno žalobou, o které krajský soud rozhodl
rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, a opět jej zrušil a věc vrátil k žalovanému
k dalšímu řízení. V rámci závazného právního názoru se krajský soud vyslovil k nedostatkům
konkrétních skutkových zjištění. Jelikož nadále přetrvávaly pochybnosti o zjištěném skutkovém
stavu, považoval za nutné rozpory odstranit, což ve výsledku znamenalo opětovné zjištění
skutkového stavu při vyvarování se soudem vytknutých pochybení. Krajský soud uvedl,
že „v dalším řízení bude nezbytné, aby žalobkyně byla vyšetřena posudkovou komisí MPSV
v řádném složení – tj. v počtu tří členů (posudkový lékař jako předseda komise, další lékař jako
odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě bydliště, nebo při jednání
posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Žalovanému bylo rovněž k vyhotovení
posudku doporučeno využití jiné posudkové komise MPSV než komise v Českých Budějovicích.
[3] V napadeném rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný nedostál závaznému právnímu
názoru vyslovenému v předchozích rozsudcích ve věci žalobkyně. Podle krajského soudu
žalobkyně nebyla posudkovou komisí řádně vyšetřena, čemuž odpovídá i vadně zjištěný skutkový
stav. Žalovaný přitom nepodal proti předchozím rozsudkům krajského soudu kasační stížnost
za tím účelem, aby Nejvyšší správní soud právní názor krajského soudu popřel či korigoval.
Odchýlení od závazného právního názoru žalovaný nikterak nezdůvodnil. Výjimce ze závaznosti
kasačního rozhodnutí neodpovídá postup žalovaného, který uložil vypracování srovnávacího
posouzení posudkové komisi v Praze a opakovaně nařídil jednání rovněž v Praze,
na něž se žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav nemohla dostavit, přičemž její omluvu blíže
v řízení nezkoumal ani její tvrzení nerozporoval. Nedodržení závazného právního názoru
krajského soudu není možné na základě skutečnosti uvedené posudkovou komisí v Praze,
že s ohledem na pracovněprávní vztah přísedícího lékaře nelze realizovat vyšetření žalobkyně
posudkovou komisí v místě jejího bydliště, neboť přísedící lékař je pouze externistou a účast
na takovém úkonu nemá v popisu práce. Krajský soud zdůraznil, že napadený rozsudek se zabývá
pouze otázkou nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku
krajského soudu. Nezabýval se proto tím, jak žalovaný, resp. posudková komise, vypořádala svůj
závěr o tom, zda je žalobkyně schopna zvládat základní životní potřeby. To bude nutno učinit
znovu teprve na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. V zájmu hospodárnosti
a rychlosti řízení se však krajský soud vyjádřil k rozporům vyplývajícím ze správního spisu
ohledně psychického stavu a mentální kapacity žalobkyně, její mobility a úplnosti a pravdivosti
sdělení její rodiny. Tyto rozpory je třeba v dalším řízení v rámci zjišťování skutkového stavu
při vyšetření žalobkyně vyjasnit. Krajský soud uzavřel, že v dalším řízení žalovaný věc opětovně
posoudí v souladu s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku a v rozsudku
krajského soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, stran povinnosti vyšetření žalobkyně
„v řádném složení (posudkové komise MPSV) – tj. v počtu tří členů (posudkový lékař jako předseda komise,
další lékař jako odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě bydliště, nebo při jednání
posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Dále uvedl, že „nebude-li takovéto vyšetření z objektivně
odůvodněných důvodů absolutně možné, žalovaný bude povinen odklon od závazného právního názoru řádně
odůvodnit, zároveň zvolí jiný vhodný způsob osobního vyšetření žalobkyně lékařem (ev. soudním znalcem)
v příslušném oboru za účelem posouzení jejího zdravotního stavu ve vztahu ke zvládání jednotlivých životních
potřeb.“
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] V kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku
z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, tedy z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítá, že žalobkyně byla opakovaně přizvána k jednání posudkové komise
v Praze. Možnosti být vyšetřena při jednání komise však nikdy nevyužila, neboť se z jednání
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu omluvila. Ve své poslední omluvě ze dne 23. dubna 2018
uvedla, že veškeré lékařské zprávy již stěžovateli zaslala. Stěžovatel proto namítá, že závaznému
právnímu názoru krajského soudu, aby i) žalobkyni vyšetřila tříčlenná komise PK MPSV
na jednání, nebo ii) v místě bydliště žalobkyně, vyhověl. Žalobkyně se sice omlouvala z účasti
na jednání z důvodů svého zdravotního stavu, ale z lékařských zpráv vyplývá, že v rozhodné
době (dne 2. ledna 2017) byla schopna docestovat k lékaři ve Fakultní nemocnici Motol v Praze.
[6] Stěžovatel dále namítá, že podkladová dokumentace je rozsáhlá a postačující k posouzení
stavu žalobkyně. Totožně se vyjádřila žalobkyně i ve své poslední omluvě z jednání. Pokud
posudková komise vychází z kompletní zdravotní dokumentace, tedy pouze z písemných
podkladů, není to v rozporu s objektivním posouzením zdravotního stavu žalobkyně. Účast
žalobkyně na jednání tedy nebyla nutná.
[7] Podle stěžovatele nelze zcela naplnit druhou alternativu závazného názoru krajského
soudu, že žalobkyně má být v případě nemožnosti dostavit se k jednání vyšetřena v místě svého
bydliště. Posudková komise má pouze dva kmenové členy, přičemž třetí je externím odborným
lékařem, kterého nelze podle §42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vyslat na pracovní
cestu, a proto není možné mu dát závazný pokyn, aby žalobkyni v místě jejího bydliště vyšetřil.
Předsedkyně posudkové komise a tajemnice žalobkyni dne 10. 3. 2015 v místě jejího bydliště
navštívily a záznam z tohoto vyšetření v místě bydliště byl jedním z podkladů pro jednání
posudkové komise v Praze, které proběhlo ve složení tří členů dne 23. 3. 2015. Podle stěžovatele
tak byl v maximální možné míře dodržen postup, který právní předpisy umožňují. Nadto bylo
dne 28. 8. 2018 provedeno druhé sociální šetření v místě bydliště žalobkyně dvěma členy
posudkové komise, které bylo podkladem doplňujícího posudku posudkové komise v Praze
ve složení tří členů. Stěžovatel proto v nejširší možné míře vyhověl požadavkům soudu
a v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč se odchýlil od jedné ze dvou soudem nabízených
alternativ, a to s odkazem na zákonnou limitaci. Krajský soud jeho vysvětlení nevypořádal.
[8] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že v napadeném rozsudku modifikoval závazný
právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, oproti kterému
v napadeném rozsudku dodává, že „nebude-li takovéto vyšetření z objektivně odůvodněných důvodů
absolutně možné, žalovaný bude povinen odklon od závazného právního názoru řádně odůvodnit, zároveň zvolí
jiný vhodný způsob osobního vyšetření žalobkyně lékařem (ev. soudním znalcem)“. Nový požadavek je vnitřně
rozporný, neboť staví na roveň vyšetření posudkovou komisí a komisi dodanou lékařskou
zprávu. Zákon přitom tyto dva podklady rozlišuje a v případě žalobkyně by se jednalo jen o další
z početné řady nálezů. Je v rozporu se zásadou hospodárnosti nechávat na náklady stěžovatele
vypracovat znalecký posudek na základě „jiného vyšetření“, jelikož stěžovatel má k posouzení
zdravotního stavu odborný aparát, který zdravotní stav žalobkyně již několikrát posoudil. Zákon
vypracování znaleckého posudku stěžovatelem nepředpokládá.
[9] Stěžovatel namítá, že krajský soud částečně odůvodnění napadeného rozsudku staví
na možných vadách zjištěného skutkového stavu, nikoliv vadách skutečných, které byly v řízení
před krajským soudem prokázány. Stěžovatel si není žádných vad řízení vědom, jelikož vše,
co mu krajský soud vytknul v rozsudku č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, řádně zohlednil a napravil.
V závěru své argumentace v reakci na výhrady krajského soudu uvádí, proč reakce posudkové
komise v Plzni není součástí spisu, a připomíná, že žalobkyně je schopna cestovat do Prahy
na vyšetření ve Fakultní nemocnici Motol. Ohledně otázky mobility podle stěžovatele krajský
soud předjímá rozpor jedné lékařské zprávy a záznamu ze sociálního šetření. Posudek posudkové
komise v Praze přitom vyhodnocuje komplexně možnosti mobility žalobkyně v návaznosti na její
objektivizovaný zdravotní stav. Užívání kompenzačních pomůcek nevylučuje schopnost zvládat
dotčenou životní potřebu. Výpověď dcery žalobkyně z rozhovoru při sociálním šetření neměla
vliv na závěry v posudku jako celku.
[10] Ke kasačním námitkám žalobkyně uvedla, že jednání posudkové komise v Praze
se nemohla účastnit v důsledku svého zdravotního stavu, pročež se vždy řádně omluvila.
Její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je kolísavý a závisí na působení léčiv na její aktuální
fyzický i duševní stav. Podle toho je někdy upoutána na lůžko a potřebuje každodenní pomoc
druhé fyzické osoby. Z její diagnózy vyplývá, že se nemůže dostavit do Prahy a navíc
bez doprovodu. Její nesoběstačnost podle jejího názoru vyplývá i z posudku posudkové komise.
Stěžovatel podle žalobkyně nepostupoval v souladu s právními předpisy, jelikož posudková
komise v Praze nevycházela z druhého sociálního šetření a nevzala v potaz, že platí, že pokud
žadatel nezvládne základní životní úkon byť jen částečně, nezvládá úkon vůbec. Podle žalobkyně
není podmínkou, aby žadatel o příspěvek na péči byl celoživotně upoután na lůžko. Posudek
posudkové komise v Praze proto musí vycházet ze záznamu o sociálním šetření provedeném
zaměstnanci žalovaného. Zvládání životních potřeb posoudila a objektivizovala posudková
komise v Praze při místním šetření a žalovaný je povinen z něj vycházet. Vleklý spor způsobil
žalovaný sám, přičemž jeho postup způsobuje žalobkyni újmu, jelikož nemůže využít odborných
pečovatelských a sociálních služeb. Postup žalovaného je neúčelný a nehospodárný. Nemůže
jít k tíži žalobkyně, že příslušnému správnímu orgánu veřejné moci chybí zaměstnanci a vydává
v důsledku toho nekvalitní, vadné a neurčité lékařské posudky o zdravotním stavu žadatele.
Závěry krajského soudu byly dostatečně vysvětleny na základě spisové dokumentace a lékařských
zpráv. Žalobkyně potřebuje pomoc s funkcemi duševními. Vyžaduje soustavný dohled
při úkonech fyzických a zvládání životních potřeb.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná jeho
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Jádrem kasační stížnosti je otázka, zda stěžovatel dostál závaznému právnímu názoru
vyslovenému v rozsudku krajského soudu ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58.
[15] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. „právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku
nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán“.
[16] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má nerespektování závazného
právního názoru vysloveného správním soudem ve zrušujícím rozsudku za následek zrušení
nového rozhodnutí správního úřadu pro nezákonnost bez dalšího (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 - 25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS
či ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 - 25).
[17] Závaznost kasačního rozhodnutí soudu nicméně není bezvýjimečná. Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře připouští, že správní orgán je oprávněn odchýlit se od zrušujícího
rozsudku v téže věci ve výjimečných případech. V rozsudku ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 5 A 110/2002 - 25, publ. pod č. 442/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že „právní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším
řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo,
jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné
hodnocení zjištěných skutkových okolností. Prolomení povinnosti správního orgánu být vázán právním názorem
soudu přichází v úvahu výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu dalšího správního řízení po zrušení
rozhodnutí správního orgánu byla učiněna nová skutková zjištění nebo pokud došlo ke změně právní úpravy,
podle níž má být věc posuzována“ (obdobně např. rozsudek ze dne 18. 6. 2004,
č. j. 2 Ads 16/2003 - 56, publ. pod č. 352/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud připustil,
aby se správní orgán závazným právním názorem neřídil také tehdy, pokud byl tento právní názor
v mezidobí (ke dni nového rozhodování žalovaného správního orgánu) překonán judikaturou
vysokých soudů, již by musel respektovat i každý senát Nejvyššího správního soudu
a pochopitelně rovněž krajské soudy (tj. rozšířeného senátu, Ústavního soudu nebo Soudního
dvora - viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 - 36).
[18] Ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s. tak zavazuje správní orgán respektovat v dalším řízení
závazný právní názor soudu, pokud nepůjde o některou z výše zmíněných výjimek. Správní orgán
má možnost proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu podat kasační stížnost za tím účelem,
aby Nejvyšší správní soud takový právní názor popřel či korigoval. Pokud tak neučiní a zároveň
se závazným právním názorem neřídí, není důvod pro posuzování žalobních námitek týkajících
se otázky, která již byla krajským soudem řešena, protože nerespektování právního názoru soudu
je dostačujícím důvodem pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. I pokud se jimi krajský
soud zabývá, není důvodu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval stížními námitkami proti
nim. Podstatné je, že správní orgán nerespektoval závazný právní názor vyjádřený již v prvním
zrušujícím rozsudku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016,
č. j. 7 Afs 333/2015 – 47, ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 As 38/2018 – 33, či ze dne 25. 8. 2016,
č. j. 9 As 201/2015 - 34).
[19] Ve věci žalobkyně v rozsudku ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, krajský soud
na straně 13 vyslovil, že „ve zrušujícím rozsudku č. j. 2 Ad 25/2014 – 41 doporučil, nechť je z důvodu
komplikovanosti případu žalobkyně zajištěno její vyšetření, a to buď jejím pozváním na jednání posudkové
komise, či při návštěvě komise v místě bydliště žalobkyně. Pokud byla zvolena návštěva v místě bydliště
žalobkyně, pak bylo nezbytné, aby se jí zúčastnili všichni členové posudkové komise MPSV a bylo tak zajištěno
řádné vyšetření žalobkyně řádně obsazenou komisí. Návštěva v místě žalobkyně měla suplovat její osobní
přítomnost a vyšetření při jednání posudkové komise MPSV, proto bylo nezbytné, aby posudková komise MPSV
i v místě bydliště žalobkyně jednala v plném složení. Krajský soud tak hodnotí, že vyšetření žalobkyně v místě
jejího bydliště posudkovou komisí MPSV nebylo provedeno řádně, neboť posudková komise nebyla řádně
obsazena a nebyla tedy podle zákona schopna jednat a usnášet se. Bylo nezbytné, aby v rámci posudkového
vyšetření žalobkyni navštívil též lékař specialista jako řádný člen posudkové komise MPSV. Zjištění učiněná
při návštěvě žalobkyně dne 10. 3. 2015 jsou proto posudkově nevyužitelná a nelze k nim přihlížet.“ Krajský
soud tedy mimo jiné uzavřel, že „toto shledané pochybení je jedním z důvodů, proč krajský soud přistoupil
ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému. V dalším řízení bude nezbytné,
aby žalobkyně byla vyšetřena posudkovou komisí MPSV v řádném složení – tj. v počtu tří členů (posudkový
lékař jako předseda komise, další lékař jako odborník a tajemnice), a to buď při její opakované návštěvě v místě
bydliště, nebo při jednání posudkové komise, kam bude žalobkyně přizvána.“ Proti tomuto rozsudku
stěžovatel kasační stížnost nepodal, ani neuvedl nic, co by mu v tom objektivně bránilo.
III.A Vyšetření na jednání posudkové komise
[20] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že po vydání předmětného zrušujícího
rozsudku ze dne 5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, žalovaný ve správním řízení postupoval
přesně tak, jak zevrubně popisuje krajský soud v bodě 14 až 25 napadeného rozsudku.
[21] Krajský soud správně shrnul konstatování stěžovatele v napadeném rozhodnutí,
že se nepodařilo zajistit přítomnost žalobkyně na jednání posudkové komise, neboť
se opakovaně pro svůj zdravotní stav omluvila. Uvedl, že žalobkyně byla schopna zvládnout cestu
do Fakultní nemocnice Motol v lednu 2017, k jednání komise se však nedostavila. V den
vyšetření žalobkyně v místě jejího bydliště (10. 3. 2015) neprobíhalo žádné jednání posudkové
komise. Došlo pouze k návštěvě předsedkyně posudkové komise a tajemnice. Záznam návštěvy
je podklad posudku. Posudková komise považovala rozsáhlou podkladovou dokumentaci
za dostačující, což záleží na úsudku lékaře posudkové služby, a proto nebylo považováno
za nutné, aby se žalobkyně jednání účastnila. Přísedící lékař není zaměstnancem žalovaného,
a není tudíž jeho povinností ani v jeho možnostech navštěvovat posuzované osoby v místě jejich
bydliště. Žalovaný to nemůže po externích lékařích vyžadovat.
[22] S ohledem na shora uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že žalovaný svým postupem ve správním řízení v rozporu s §78 odst. 5 s. ř. s.
nerespektoval závazný právní názor vyslovený krajským soudem v rozsudku ze dne 5. 9. 2016,
č. j. 2 Ad 47/2015 – 58.
[23] Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že účast žalobkyně na jednání komise nebyla nutná,
jelikož posudková komise shledala rozsáhlé podklady dostačujícími a žalobkyně se navzdory
výzvám na jednání komise nedostavila kvůli svému zdravotnímu stavu. Krajský soud ve svém
závazném právním názoru jednoznačně vyslovil, že účast žalobkyně na jednání komise je nutná
z důvodu zajištění jejího řádného vyšetření, protože její případ je komplikovaný a z podkladů
vyplývá řada konkrétních rozporů, jež mají za následek, že nebyl zjištěn skutkový stav
bez důvodných pochybností. Z toho vyplývá, že smyslem závazného právního názoru krajského
soudu nebylo zajistit pouhou formální procesní účast při jednání posudkové komise, ale provést
důkladné a objektivní vyšetření zdravotního stavu žalobkyně tak, aby byly odstraněny vzniklé
rozpory. Krajský soud taktéž zdůraznil, že není-li možné vyšetření zajistit při jednání posudkové
komise, je nutné jej provést při návštěvě komise v místě bydliště žalobkyně při účasti všech členů
posudkové komise, která bude řádně obsazena tak, aby byla usnášeníschopná. Krajský soud trval
výslovně na tom, aby se vyšetření v místě bydliště žalobkyně účastnil i třetí člen, kterým je lékař
specialista, jenž není zaměstnancem žalovaného. Z odůvodnění krajského soudu vyplývá,
že i tímto požadavkem sledoval především účel zajistit bezprostřední a co nejvíce objektivní
vyšetření žalobkyně, a to i lékařem odborníkem v daném oboru. Není relevantní námitka
žalovaného, že žalobkyně do Prahy schopna cestovat byla, neboť podstoupila ve Fakultní
nemocnici Motol v téže době vyšetření. Neschopnost žalobkyně dostavit se do Prahy stěžovatel
nikterak v průběhu správního řízení nerozporoval, nepožadoval například doložení jejího
aktuálního zdravotního stavu ani její vyjádření k účasti na vyšetření v Praze v lednu 2017.
[24] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavírá, že stěžovatel svým postupem
nevyhověl závaznému právnímu názoru vyslovenému krajským soudem.
III.B Vyšetření v místě bydliště
[25] Co se týče námitky stěžovatele, že nelze zcela naplnit druhou alternativu závazného
názoru krajského soudu, neboť stěžovatel nemůže externímu lékaři přikázat v rámci pracovní
cesty žalobkyni vyšetřit, Nejvyšší správní soud uvádí, že je bezpředmětné, zda je tento závěr
krajského soudu správný, či nikoli. Tato výtka stěžovatele totiž směřuje přímo proti samotnému
závaznému právnímu názoru krajského soudu. Pokud stěžovatel se závěrem krajského soudu
nesouhlasil, mohl a měl proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu podat kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu. Nebyla tedy jiná možnost než postupovat podle závěrů
pravomocného rozsudku krajského soudu, což ale stěžovatel neučinil. S ohledem na to, co svým
závazným právním názorem krajský soud sledoval, nelze při posouzení jeho naplnění považovat
za dostačující, že se v průběhu správního řízení konaly dvě návštěvy v místě bydliště žalobkyně,
na nichž byli přítomni dva členové posudkové komise, a poté záznam z návštěvy sloužil jako
podklad pro jednání posudkové komise, při němž zasedali členové tři.
III.C Modifikace závazného právního názoru
[26] Neobstojí ani námitka stěžovatele, že krajský soud v napadeném rozsudku svůj závazný
právní názor modifikoval, jelikož oproti závaznému právnímu názoru v rozsudku ze dne
5. 9. 2016, č. j. 2 Ad 47/2015 – 58, dodává, že „nebude-li takovéto vyšetření z objektivně odůvodněných
důvodů absolutně možné, žalovaný bude povinen odklon od závazného právního názoru řádně odůvodnit, zároveň
zvolí jiný vhodný způsob osobního vyšetření žalobkyně lékařem (ev. soudním znalcem)“.
[27] Vázanost právním názorem podle §78 odst. 5 s. ř. s. „je nutno odlišit od obecné závaznosti
soudního rozhodnutí jako vlastnosti právní moci rozhodnutí. Ta je vztažena toliko k výroku rozhodnutí,
a je proto vysoce formalizována.“ V případě závaznosti právního názoru podle smyslu
§78 odst. 5 s. ř. s. proto nelze hovořit o vázanosti soudním rozhodnutím ve smyslu jeho zásadní
nezměnitelnosti. Taková závaznost právního názoru má naopak „interpretativní povahu a je předmětem
hodnocení (např. co je skutkovou odlišností dostatečně právně relevantní pro to, aby se právní názor soudu
neuplatnil, hodnotí správní orgán s tím, že to soud pochopitelně může opět přezkoumat)“ [cit. KÜHN,
Zdeněk. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Komentáře (Wolters
Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-479-1, str. 656, bod 35].
[28] V tomto ohledu krajský soud pouze specifikuje, za jakých skutkových okolností
se lze od vysloveného závazného právního názoru odklonit, a za jakých podmínek bude tento
odklon hodnotit jako opodstatněný. Krajský soud svou další interpretací nevytváří vnitřní rozpor
s již vysloveným právním názorem. Krajský soud formuluje svůj právní názor srozumitelně tak,
aby stěžovateli bylo zřejmé, jakých pochybení se dopustil a jak má postupovat, aby chyby
napravil. Další upřesnění v napadeném rozsudku nečiní závazný právní názor nesrozumitelným
ani mu neprotiřečí. Krajský soud pouze odůvodňuje, proč je námitka objektivní nemožnosti
realizovat vyšetření v místě bydliště stěžovatelky kvůli stávajícím pracovněprávním vztahům zcela
nepřípadná. V případě nemožnosti zajistit vyšetření usnášeníschopnou posudkovou komisí bude
považovat za souladný se smyslem a účelem jeho závazného právního názoru jedině takový
postup, že stěžovatel zdravotní stav žalobkyně vyšetří jiným vhodným způsobem. V porovnání
s tím, jaké množství nevyhovujících posudků a jejich doplnění již bylo ve správním řízení ve věci
žalobkyně vyhotoveno, to ani nemůže být v rozporu se zásadou hospodárnosti. Má-li stěžovatel
k posouzení zdravotního stavu odborný aparát vyhovující požadavkům zákona na zjištění
skutečného stavu bez důvodných pochybností, jak trvdí, bude s to vyhovět i závaznému
právnímu názoru krajského soudu zajistit vyšetření v místě bydliště žalobkyně. Nemá-li jej, nesmí
to být k tíži žalobkyně. Takový postup by nebylo lze posoudit jako legitimní odchýlení
se od závazného právního názoru krajského soudu.
III.D Ostatní námitky
[29] Ostatní námitky stěžovatele jsou nedůvodné, protože (jak sám stěžovatel také
upozorňuje) krajský soud se k možným rozporům ve zjištěném skutkovém stavu věci vyjádřil
pouze obiter dictum, aby zopakoval, za jakým účelem je nutno trvat na již vysloveném právním
názoru a zajistit řádné vyšetření zdravotního stavu žalobkyně. V bodě 31 napadeného rozsudku
krajský soud výslovně uvádí, že „není na místě, aby se nyní krajský soud zabýval tím, jak žalovaný,
resp. posudková komise vypořádala svůj závěr o tom, že žalobkyně je schopna zvládat namítané základní životní
potřeby. Toto hodnocení bude žalovaný povinen učinit znovu na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci.“
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[31] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po poučení účastníků řízení a učinění nezbytných procesních úkonů.
[32] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 a s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení
nevzniká, jelikož je podle §60 odst. 2 s. ř. s. správním orgánem rozhodujícím ve věcech sociální
péče. Úspěšná žalobkyně vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo na jejich
náhradu nemohlo být podle §60 odst. 1 s. ř. s. přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu