ECLI:CZ:NSS:2019:2.ADS.411.2018:33
sp. zn. 2 Ads 411/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezletilého D. P., zastoupeného
zákonnou zástupkyní J. P., zastoupenými Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem
Paroubkova 228, Domažlice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 10. 2017, č. j. X, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 16 Ad 92/2017 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 6292 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobce Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem Paroubkova 228, Domažlice.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 13. 10. 2017, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobce
a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 9. 2017, č. j. X (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobci přiznán sirotčí důchod ode dne 15. 7. 2016,
a to ve výši 5219 Kč měsíčně a od lednové splátky důchodu v roce 2017 ve výši 5391 Kč
měsíčně; současně jím byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání sirotčího důchodu již ode dne
31. 1. 2014.
[2] Dne 8. 8. 2016 podal žalobce žádost o pozůstalostní důchod po zemřelém otci R. Š.
Důchod požadoval přiznat ode dne úmrtí otce, tj. ode dne 31. 1. 2014. K žádosti doložil
rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Nc 1512/2015 - 107,
sp. zn. 8 P a Nc 170/2015, v právní moci dne 15. 7. 2016, jímž bylo určeno otcovství zemřelého
R. Š. k žalobci. Dalšími přílohami žádosti byly rodný list žalobce ze dne 2. 8. 2016 a úmrtní list
jeho otce ze dne 10. 2. 2014, jimiž bylo prokázáno, že R. Š. byl zapsán v rodném listě žalobce
jako jeho otec a dne 31. 1. 2014 zemřel.
[3] Dne 4. 9. 2017 prvostupňový orgán o žádosti žalobce rozhodl tak, že mu přiznal nárok
na sirotčí důchod ode dne 15. 7. 2016, tj. ode dne nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství
k žalobci. Rozhodnutí odůvodnil tím, že ve smyslu §54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) vzniká
nárok na důchod dnem splnění všech podmínek stanovených tímto zákonem; je-li jich více,
vzniká nárok splněním časově poslední podmínky. Prvostupňový orgán za časově poslední
podmínku, která byla v dané věci splněna, označil skutečnost určení otcovství k žalobci
rozsudkem. Rovněž poukázal na konstitutivní charakter rozsudku o určení otcovství a dovodil,
že ke vzniku statusového poměru mezi žalobcem a jeho otcem došlo až okamžikem
pravomocného určení otcovství soudem. Prvostupňový orgán proto dospěl k závěru, že k datu
úmrtí otce žalobce nebyly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky pro vznik žalobcova
nároku na sirotčí důchod dle §52 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Žalobci
tak nebylo možno přiznat nárok na sirotčí důchod ode dne úmrtí jeho otce, tj. ode dne
31. 1. 2014, nýbrž až ode dne nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství. Výplatu dávek
sirotčího důchodu počal prvostupňový orgán žalobci vyplácet ode dne 15. 7. 2016 s tím,
že k jejich zpětnému vyplacení ode dne 31. 1. 2014 nelze přistoupit. Proti prvostupňovému
rozhodnutí uplatnil žalobce námitky, neboť nesouhlasil se zamítnutím svého nároku na sirotčí
důchod ode dne úmrtí otce. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 10. 2017 námitky zamítla, jelikož
se ztotožnila s právním posouzením otázky vzniku nároku žalobce na sirotčí důchod přijatým
prvostupňovým orgánem.
[4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“) žalobu, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítal,
že žalovaná nesprávně určila počátek vzniku jeho nároku na sirotčí důchod, když správně mu měl
být důchod přiznán již ode dne smrti otce. Nesouhlasil s posouzením rozsudku o určení
otcovství jako rozsudku konstitutivního charakteru. Odkázal na odbornou literaturu
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 As 39/2012 - 20, v němž
Nejvyšší správní soud dospěl ohledně charakteru rozsudku o určení otcovství k závěru,
že se jedná o deklaratorní rozhodnutí s účinky ex tunc, jelikož se jím určuje, kdo je biologickým
otcem dítěte.
[5] Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 16 Ad 92/2017 – 39 (dále
jen „napadený rozsudek“), zrušil pro nepřezkoumatelnost jak prvostupňové, tak druhostupňové
správní rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud se neztotožnil s názorem
žalované, že žalobci náleží sirotčí důchod až od právní moci rozsudku o určení otcovství. Měl
za to, že datum právní moci rozsudku je nahodilým datem zcela závislým na délce soudního
řízení, což není v moci žalobce ovlivnit. Naopak za konkrétní a nezpochybněná data označil
datum žalobcova narození a úmrtí jeho otce. Upozornil, že pokud by matka žalobce k žádosti
o sirotčí důchod přiložila toliko úmrtní list otce a rodný list žalobce, v němž je otec zapsán
již ke dni žalobcova narození, správní orgány by nic nezkoumaly a rozhodly by o přiznání
sirotčího důchodu od žalobcem požadovaného data. Krajský soud shodně se žalobcem dospěl
k názoru, že rozhodnutí o určení otcovství má deklaratorní charakter, jelikož i bez vydání tohoto
rozsudku je zřejmé, že R. Š. byl biologickým otcem žalobce. Tato skutečnost totiž byla
jednoznačně potvrzena znaleckým posudkem z oboru molekulární genetika vypracovaným
v řízení o určení otcovství, v němž byla pravděpodobnost jeho otcovství stanovena ve výši
W = 99,99934 %. Krajský soud proto dovodil, že R. Š. byl otcem žalobce již v okamžiku jeho
narození, tudíž rozsudkem bylo jeho otcovství toliko konstatováno bez ohledu na nabytí právní
moci rozhodnutí. Byl přesvědčen, že konstitutivní charakter rozsudku by vnesl do dotčených
právních vztahů nejistotu, neboť by pak nikdy nebylo možno vyloučit dodatečné popření
a následné nové určení otcovství.
[6] Dále krajský soud upozornil, že z úřední činnosti zjistil, že u Okresního soudu
v Hodoníně probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 6 C 33/2013 o určení otcovství R. Š. k jeho
dalšímu nezletilému dítěti V. C. Přitom nezletilému C. byl prvostupňovým orgánem přiznán
sirotčí důchod již ode dne 31. 1. 2014, tj. ode dne smrti jeho otce, přestože rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 217/2014 - 218, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
I. stupně ve výroku o určení otcovství R. Š., nabyl právní moci taktéž až po smrti otce
nezletilého. Krajský soud tak měl rozhodnutí správních orgánů vůči žalobci v dané věci
za diskriminační.
II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti nesouhlasila s právním názorem krajského soudu, který
nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci. Zdůraznila, že v současné době se právní teorie ustálila
v názoru na konstitutivním charakteru rozsudku o určení otcovství s účinky ex nunc. Statusový
poměr mezi otcem a dítětem tak vzniká dnem, kdy rozsudek, kterým bylo otcovství určeno,
nabude právní moci. Rozsudek nepůsobí zpětně, pokud zákon nestanoví jinak; výrok o osobním
stavu je závazný pro každého. Tento výklad vychází z přesvědčení, že z hlediska práva není
pro vznik statusového poměru mezi otcem a dítětem významné biologické zplození dítěte, nýbrž
jiná právní skutečnost jako např. narození dítěte v manželství či určení otcovství soudem.
Uvedený právní názor sdílí Ústavní soud například v usnesení ze dne 20. 12. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2503/11.
[9] Dále stěžovatelka poukázala na §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění s tím,
že v případě žalobce lze stanovit nárok na sirotčí důchod až dnem, kdy byla splněna poslední
ze zákonem stanovených podmínek, k čemuž došlo až nabytím právní moci rozsudku o určení
otcovství.
[10] K výtce krajského soudu směřující proti jinému postupu ve věci druhého nezletilého syna
R. Š. uvedla, že v době rozhodování o nároku žalobce jí nebylo známo, že i v případě nezletilého
Viktora Cupala, došlo k určení otcovství rozhodnutím soudu. Nejednalo se tak v dané věci
o změnu správní praxe.
[11] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného
rozsudku, na které odkázal. Naopak nesouhlasil s rozšiřujícím výkladem §52 odst. 1 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění přijatým v dané věci stěžovatelkou. Uvedl, že jmenované
zákonné ustanovení neobsahuje žádnou podmínku pro přiznání sirotčího důchodu k okamžiku
právní moci rozsudku o určení otcovství zemřelého rodiče; naopak z něj vyplývá, že tento nárok
vzniká okamžikem smrti rodiče.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatelku jedná v řízení o kasační
stížnosti jí pověřený zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, jenž je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvody kasační
stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §52 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „na sirotčí důchod má nárok nezaopatřené
dítě, a) zemřel-li rodič (osvojitel) dítěte jestliže rodič (osvojitel) nebo osoba uvedená v písmenu b) byli poživateli
starobního nebo invalidního důchodu nebo ke dni smrti splnili podmínku potřebné doby pojištění pro nárok
na invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní důchod stanovené v §29 nebo §31 odst. 1 anebo zemřeli
následkem pracovního úrazu. Podmínka potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod se pro účely
vzniku nároku na sirotčí důchod považuje za splněnou, byla-li získána aspoň polovina potřebné doby pojištění
uvedené v §40.“
[16] Podle §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „nárok na důchod vzniká dnem splnění
podmínek stanovených tímto zákonem.“
[17] Podle §54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „nárok na výplatu důchodu vzniká splněním
podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti
o přiznání nebo vyplácení důchodu.“
[18] Podle §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „nárok na výplatu důchodu nebo jeho části
zaniká, není-li dále uvedeno jinak, uplynutím pěti let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Lhůta podle
předchozí věty neplyne po dobu řízení o důchodu, po dobu řízení o prohlášení osoby za nezvěstnou anebo
za mrtvou, jde-li o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, a po dobu,
po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Lhůta podle věty první neplyne
rovněž po dobu, po kterou trvalo řízení o neplatnosti skončení právního vztahu zakládajícího účast na pojištění
(§11 odst. 2 věta třetí).“
[19] V dané věci nebylo sporným, že R. Š. zemřel dne 31. 1. 2014 a jeho otcovství k žalobci
bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 5. 2016,
č. j. 13 Nc 1512/2015 – 107, sp. zn. 8 P a Nc 170/2015, v právní moci dne 15. 7. 2016. Zákonná
zástupkyně žalobce pak dne 8. 8. 2016 podala za žalobce ke správnímu orgánu I. stupně žádost
o přiznání pozůstalostního důchodu, v níž požadovala jeho výplatu ode dne 31. 1. 2014.
[20] Naopak sporným mezi účastníky bylo určení počátku doby, od kdy žalobci vznikl nárok
na sirotčí důchod po zemřelém otci a na výplatu jednotlivých dávek. Přitom bylo podstatným
posoudit, zdali doba, po kterou probíhalo řízení o určení otcovství, má vliv na stanovení data
vzniku nároku žalobce na přiznání sirotčího důchodu a na výplatu jednotlivých dávek.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §54 odst. 1 ve spojení s §52 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění nárok na sirotčí důchod náleží dětem, kterým zemřel jeden z rodičů
nebo oba rodiče nebo osoba, která měla dítě v náhradní rodinné péči. Nárok se týká
jak nezletilých, tak zletilých dětí do 26 let věku, pokud jsou nezaopatřené ve smyslu §20 zákona
o důchodovém pojištění. Poslední zákonem stanovenou podmínkou vzniku tohoto nároku je,
aby zemřelý rodič či osoba, která dítě převzala do náhradní péče, byli poživateli starobního nebo
invalidního důchodu, nebo ke dni smrti splnili podmínku potřebné doby pojištění. V dané věci
nebylo sporným, že žalobce splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro přiznání sirotčího
důchodu, neboť byl nezaopatřeným dítětem, jeho otec zemřel a zároveň splňoval podmínky
potřebné doby pojištění k přiznání nároku. Významnou v dané věci byla skutečnost, že otcovství
R. Š. k žalobci bylo určeno rozsudkem, který nabyl právní moci až poté, co R. Š. zemřel.
Žalovaná totiž k datu nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství vztáhla vznik nároku
žalobce na sirotčí důchod i nároku na výplatu jednotlivých dávek.
[22] Účastníci měli odlišné názory již v otázce posouzení právní povahy rozsudku o určení
otcovství. V této souvislosti je třeba poněkud upřesnit názor krajského soudu a v určité míře
přitakat stěžovatelce. Právní teorie se již ustálila v názoru, že v řízení o určení otcovství nejde
o rozhodnutí, kdo dítě zplodil a je jeho biologickým otcem. Rozhodnutím se totiž pouze určuje
konkrétní osoba, která bude nositelem tzv. rodičovské zodpovědnosti, tj. osoba, které budou
svědčit práva a povinnosti rodiče při péči o dítě (srov. též Hrušáková, Zákon o rodině, zákon
o registrovaném partnerství, Komentář, C.H. Beck, 2009; Hrušáková, M. a kol.: Občanský
zákoník II., Rodinné právo, 1. vydání, C.H. BECK, 2014; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala,
J., Zuklínová, M. aj.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek II.). Stěžovatelka tedy správně
ve svém rozhodnutí uvedla, že platné právo neváže vznik právních vztahů souvisejících
s otcovstvím na biologické zplození dítěte, nýbrž na jinou právní skutečnost. Takovouto jinou
právní skutečností bylo v dané věci rozhodnutí soudu o určení otcovství k žalobci. Ústavní soud
v usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2503/11, jednoznačně konstatoval, že řízení o určení
otcovství je řízením o osobním stavu a rozhodnutí v takovýchto věcech jsou zásadně
konstitutivní povahy s účinky ex nunc. Tedy rozsudky o určení otcovství nepůsobí zpětně, pokud
zákon nestanoví jinak anebo pokud jako v nyní posuzovaném případě výjimečně z povahy věci
neplyne jeho působnost ex tunc.
[23] Tomu nasvědčuje i podpůrná argumentace krajského soudu a odkaz na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 39/2012 - 20. Názor krajského soudu je však nutno
upřesnit v tom smyslu, že samotný rozsudek o určení otcovství má konstitutivní účinky v tom,
že teprve jím je vytvořen právní vztah mezi otcem a synem či dcerou. V tomto ohledu
je případný odkaz stěžovatelky na zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2503/11, v němž se v kontextu dosud nevyřešeného sporu o otcovství (viz oddíl
II. zmíněného usnesení) uvádí (zdůraznění přidal nyní Nejvyšší správní soud): „Řízení o určení
(popření) otcovství je řízením o osobním stavu. Rozhodnutí v těchto věcech jsou zásadně konstitutivní povahy
s účinky ex nunc (srov. též např. Hrušáková, Zákon o rodině, zákon o registrovaném partnerství, Komentář,
C.H.Beck, 2009, str. 280-281). Do doby, než bude v řízení o popření otcovství stěžovatele rozhodnuto, je za otce
jmenované nezletilé po právní stránce považován stěžovatel.“, nicméně je třeba rozlišovat mezi
konstitutivním účinkem určení otcovství a účinkem takto určeného otcovství samotného.
Ilustrativní je, co uvádí Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2015,
sp. zn. II. ÚS 3628/14 (ve věci šlo o povinnosti platit výživné na dítě, otcovství, k němuž bylo
určeno souhlasným prohlášením rodičů, i za dobu před tímto prohlášením; relevantní pasáž
zvýraznil nyní Nejvyšší správní soud): „Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o určení otcovství
je rozhodnutím konstitutivní povahy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2503/11 ze dne 20. 12. 2011, dostupné
na http://nalus.usoud.cz), což platí i v případě stěžovatele, kdy řízení o určení otcovství k nezletilé, zahájené dne
1. 4. 2011, bylo zastaveno, neboť v jeho průběhu došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů nezletilé
dle §52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Žádné jiné závěry ze stěžovatelem poukazovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2503/11 v souvislosti
s řešeným případem však dovodit nelze. (…)“
[24] Teprve právní mocí rozsudku o určení otcovství se určitá osoba stává v právním smyslu
otcem osoby jiné (jakkoli z hledisek biologických o jejím otcovství může být již dávno zcela
jasno). Jinak řečeno, dokud takového pravomocného rozsudku není, nemůže ten,
kdo by se domáhal jeho vydání, a to i kdyby tak činil zcela důvodně, za otce být považován.
Pokud však již bude výše uvedeným způsobem otcovství určeno, působí „zpětně“ v tom smyslu,
že se na otce hledí, jako by jím byl vždy, tj. i v minulosti. Takový výklad účinků osvojení ostatně
odpovídá vnímání institutu rodičovství jako něčeho jedinečného, co může v určitý okamžik
existovat právě jen mezi jedním otcem (jednou matkou) a jeho (jejím) dítětem a v právním slova
smyslu se má rozprostírat do minulosti i do budoucnosti. Proto je třeba také považovat za zcela
správný postup matriky, jež poté, co rozsudek o určení otcovství nabude právní moci,
do rodného listu dítěte uvede takto určeného otce bez jakékoli poznámky „omezující“ jeho
otcovství toliko na dobu po právní moci rozsudku. Otec, kterého dítě mělo před právní mocí
určení otcovství, je v tomto ohledu právem „zapomenut“ a na jeho místo nastupuje otec nově
určený, na něhož se hledí, jako by jím byl vždy.
[25] Přesně tak, jak je výše popsáno, interpretoval účinky určení otcovství manžela matky
pro účely nabytí československého státního občanství podle 161 obecného zákoníku občanského
i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 As 39/2012 - 20,
č. 2754/2013 Sb. NSS. Uvádí se v něm (relevantní pasáže zvýraznil nyní Nejvyšší správní soud):
„Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 29. 3. 1934, sp. zn. 6289/34, č. 11186/1934 Boh. A, vyslovil,
že "[n]emanželské děti československého státního občana a cizinky nabývají legitimaci per subsequens
matrimonium státního občanství československého teprve od uzavření sňatku rodičů, nikoliv se zpětnou účinností
od narození".
Legitimace nemanželských dětí následujícím sňatkem byla upravena v §161 o. z. o., podle něhož "děti,
které se narodily mimo manželství a potomním sňatkem svých rodičů vstoupily do rodiny, jakož i jejich potomstvo,
se počítají k dětem manželsky zplozeným; nemohou však manželským dětem mezitím v platném manželství
zplozeným odpírati ani vlastnost prvorozenství ani jiná již nabytá práva". (srov. Veselý, V., op. cit., s. 59-60).
Komentář k tomuto ustanovení obecného zákoníku občanského uvádí, že "nejčastější je legitimace dodatečným
sňatkem. Předpokládá se, že dítě bylo zrozeno před sňatkem z manželky a že bylo zplozeno manželem. Tento
musí být určen jako nemanželský otec. Toto určení se může státi buďto před sňatkem anebo po sňatku. [...]
Legitimace tato nastává již samým uzavřením sňatku. [...] Legitimace se vyznačí v matrice buď na žádost rodičů
anebo na základě rozsudku, jímž dítě bylo uznáno za legitimované." [blíže viz Rouček, F.; Sedláček, J. a kol.,
op. cit., s. 817 a následující].
Základní podmínkou pro nabytí státního občanství legitimací tedy bylo uzavření manželství mezi matkou a otcem
dítěte. Význam této podmínky je jednoznačně patrný z toho, že k legitimaci docházelo právě uzavřením sňatku,
nikoliv až následným zápisem do nějaké evidence či jiným aktem.
Tuto základní podmínku (uzavření manželství) doplňoval požadavek, aby manžel matky byl oficiálně určen
za otce dítěte, jehož se legitimace týká. Cílem tohoto doplňkového požadavku bylo, aby účinky legitimace
nemanželského dítěte nastoupily jen v případě sňatku jeho skutečných (biologických) rodičů. Právě určením
otcovství manžela matky k dítěti narozenému před uzavřením manželství měl být prokázán předpoklad, že dítě
bylo manželem matky skutečně zplozeno.
Vzhledem k tomu, že určení otcovství má deklaratorní charakter s účinky ex tunc a dokládá, že manžel matky
dítě zplodil, nemělo z hlediska nastoupení účinků legitimace žádný význam, kdy k určení otcovství došlo.
Proto také dospěli autoři citovaného komentáře k závěru, že určení otcovství může nastat před sňatkem i po
sňatku rodičů. Není tak vyloučeno ani dodatečné určení otcovství mající za cíl potvrdit, že k legitimaci došlo.
Deklaratorní charakter určení otcovství má podle názoru Nejvyššího správního soudu za následek, že není
podstatné, zda bylo otcovství určeno za účinnosti §161 o. z. o. (tj. před 1. 1. 1950), nebo až později.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že podmínkou pro nabytí československého státního občanství legitimací
nemanželského dítěte podle §161 o. z. o. bylo uzavření manželství mezi rodiči dítěte a účinky legitimace
nastupovaly ke dni sňatku. K určení otcovství manžela matky, které jen dokládá skutečnost, že nemanželské dítě
skutečně zplodil, přitom mohlo dojít kdykoliv před sňatkem nebo po něm, aniž by měl okamžik určení otcovství
jakýkoli vliv na legitimaci samotnou.“
[26] Výše zvýrazněné pasáže rozsudku rozlišují samotný akt osvojení (který je konstitutivní,
jelikož kdyby jej nebylo, nemohly by nastat jeho právní účinky) a právní účinky tohoto aktu,
které – pokud k němu vůbec dojde, a jen za tohoto vstupního předpokladu – mají povahu
„deklaratorní“ ve smyslu, jak jej Nejvyšší správní soud shora vyložil, tedy že pokud k osvojení
došlo, hledí se na „nového“ otce, jako by jím byl vždy.
[27] Ze shora uvedeného pro nyní posuzovanou věc tak vyplývá, že nárok na sirotčí důchod
bylo možno žalobci přiznat skutečně až poté, co byly splněny veškeré zákonem stanovené
podmínky; tedy až poté, co bylo soudem určeno otcovství zemřelého R. Š. k žalobci. Žalobci
tak ve smyslu §54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nárok na sirotčí důchod vznikl
až dnem nabytí právní moci rozsudku o určení otcovství.
[28] Zákon o důchodovém pojištění však důsledně rozlišuje pojmy nárok na důchod a nárok
na výplatu důchodu. Toto rozlišení nemá jen teoretický význam, ale má rovněž praktické
důsledky, jelikož se uvedené nároky nemusí časově shodovat. V dané věci je tak zapotřebí rozlišit
nárok na výplatu sirotčího důchodu podle §54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jenž
vzniká nejen splněním podmínek stanovených zákonem pro vznik nároku na sirotčí důchod
a na jeho výplatu, nýbrž musí být také podána žádost o vyplácení důchodu. Bez podání žádosti
nemůže být dávka vyplacena, i když nárok na ni vznikl. V žádosti je žadatel povinen přesně
specifikovat, od kdy by mu měl být přiznán důchod a od jakého data by mu měl být vyplácen.
Žalobce v žádosti podané dne 8. 8. 2016 uvedl, že požaduje jak přiznání sirotčího důchodu,
tak vyplacení jednotlivých dávek ke dni úmrtí otce.
[29] Z dikce §52 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že nezaopatřené
dítě má nárok na sirotčí důchod, pokud zemře jeho rodič, příp. osvojitel, jenž splnil podmínky
důchodového pojištění. Tudíž nárok na výplatu dávky sirotčího důchodu vzniká nezaopatřenému
dítěti ode dne úmrtí osoby, po které jí nárok vzniká. Jelikož žalobcův otec zemřel dne 31. 1. 2014,
má žalobce nárok na výplatu dávek sirotčího důchodu od tohoto dne. Přitom zde nedošlo
k zániku nároku žalobce na dávku uplynutím času ve smyslu §55 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění, neboť pětiletá lhůta pro zánik nároku na výplatu důchodu (jeho jednotlivých splátek)
ke dni uplatnění nároku, tj. ke dni podání žádosti žalobce dne 8. 8. 2016, neuplynula
ani pro jedinou splátku. Jak správně konstatoval krajský soud, žalobci je třeba zpětně vyplatit
dávky sirotčího důchodu, a to za období ode dne úmrtí otce žalobce do dne nabytí právní moci
rozsudku o určení otcovství k žalobci. Tento závěr je plně souladným se základním účelem
poskytování sirotčího důchodu, jímž je krytí sociální události spočívající v úmrtí živitele,
a to formou částečné kompenzace ztráty příjmu v důsledku jeho úmrtí. Taktéž jím nedošlo
k nepřípustnému rozšiřujícímu výkladu zákona o důchodovém pojištění, neboť posuzovaný
nárok byl přiznán za splnění zákonem stanovených podmínek.
[30] Nejvyšší správní soud připomíná, že i v případech, kdy je sirotčí důchod poskytován
nezaopatřenému dítěti po zemřelém rodiči, který byl prohlášen za mrtvého a den jeho smrti byl
soudem určen zpětně, je tento vyplácen žadateli zpětně ke dni v rozhodnutí uvedeném jako den
smrti a nikoli ke dni nabytí právní moci takovéhoto rozhodnutí, byť se jedná rovněž
o rozhodnutí konstitutivní povahy.
[31] Dále Nejvyšší správní soud upozorňuje na v §2 odst. 4 s. ř. s. zakotvenou zásadu
legitimního očekávání, dle které je nepřípustné, aby při rozhodování skutkově shodných
či obdobných případů vznikaly nedůvodné rozdíly. Tuto zásadu je nutno dodržovat vždy a nelze
se jí zprostit poukazem na to, že správní orgán o jiné skutkově shodné či obdobné věci nevěděl.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán měl od zahájení řízení v dané
věci k dispozici informaci o tom, že byly podány žádosti o přiznání sirotčího důchodu
po zemřelém R. Š. jak jeho dcerou, tak jeho druhým synem V. C. Žalobce tyto údaje uvedl ve své
žádosti. Ze správního spisu ani z rozhodnutí však nevyplývá, že by správní orgány tato další
řízení vzaly v potaz.
[32] Přestože se napadený rozsudek krajského soudu opírá o dílčí nesprávné závěry, jeho
výrok je věcně správný. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal důvod ke zrušení
napadeného rozhodnutí, pouze jeho odůvodnění bylo korigováno výše uvedeným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Zákonnost takového postupu Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře již konstatoval, a to např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, publikovaném pod č. 781/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz., či v rozsudku
ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 – 106, publikovaném na www.nssoud.cz, kde výslovně
uvádí: "I když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského soudu věcně správné, lze právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí nesprávné závěry krajského soudu bez toho,
aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno, pouze v případě, že závěry krajského soudu jsou sice nesprávné,
avšak přezkoumatelné; pokud však je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, byť jen v některé své části,
nezbývá než je zrušit.“
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[33] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s., a to ve prospěch úspěšného žalobce proti stěžovatelce. Náklady žalobce jsou
tvořeny odměnou za zastupování advokátem za 4 provedené úkony právní služby, a to poradou
se zákonnou zástupkyní žalobce přesahující jednu hodinu dne 21. 12. 2018, vyjádřením k návrhu
na přiznání odkladného účinku ze dne 22. 12. 2018, poradou se zákonnou zástupkyní žalobce
přesahující jednu hodinu dne 27. 12. 2018, vyjádřením ke kasační stížnosti ze dne 28. 12. 2018
[§11 odst. 1 písm. d), j), odst. 3 dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 3, aplikovaného
na základě §9 odst. 2 advokátního tarifu, částku 1000 Kč (4 x 1000 = 4000 Kč), k níž je podle
§13 odst. 4 advokátního tarifu třeba přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů
(4 x 300 = 1200 Kč), právní zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se mu odměna
zvyšuje o 21 % DPH, tedy o částku 1 092 Kč; celkem tedy náklady řízení žalobce činí částku
ve výši 6 292 Kč. Uvedenou částku je povinna stěžovatelka uhradit k rukám advokáta žalobce
v přiměřené lhůtě 30 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu