ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.26.2018:38
sp. zn. 2 Afs 26/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: CI Property a.s., se sídlem
Maltézské náměstí 537/4, Praha 1, zast. Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem
Na Florenci 15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2014,
č. j. 65/14/5000-14503-706611, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Af 10/2014 - 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Af 10/2014 – 33,
se z r ušuj e a věc se mu v rací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 8 Af 10/2014 - 33, Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2014, č. j. 65/14/5000-14503-706611
(dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno
rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5
(dále jen „správce daně“) ze dne 27. 5. 2013, č. j. 3192934/13/2005-2502-106143
(dále jen „rozhodnutí I. stupně“), jímž bylo zastaveno řízení ve věci návrhu na vyloučení majetku
z daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na prodej nemovitosti ze dne 6. 6. 2012,
č. j. 456052/12/005942109649.
[2] Žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný ani správce daně nezabývali otázkou
vlastnického práva k nemovitým věcem, které byly předmětem daňové exekuce. Dle §218 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), lze daňovou
exekucí postihnout nemovitou věc, která je ve vlastnictví dlužníka. Za dlužníka byla v exekučním
příkazu označena obchodní společnost CI Košíře a. s., tedy osoba odlišná od žalobkyně.
Žalobkyně proto podala návrh na vyloučení těchto nemovitých věcí z daňové exekuce. Správce
daně však řízení o návrhu zastavil dle §106 odst. 1 písm. e) daňového řádu, neboť dospěl
k závěru, že nebyla dodržena subjektivní lhůta k podání návrhu dle §179 odst. 4 téhož zákona.
[3] Městský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, protože se žalovaný,
stejně jako správce daně, nezabýval skutečností, že předmětné nemovité věci byly ve vlastnictví
žalobkyně, a nikoliv ve vlastnictví daňového dlužníka.
[4] Městský soud na závěr poznamenal, že pro zkoumání, zda byla dodržena lhůta pro podání
návrhu, či nikoliv je nutné nejprve vyřešit otázku, kdo je vlastníkem nemovitých věcí, které byly
předmětem daňové exekuce.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítal, že městský soud zcela opomněl, že předmětem přezkoumání
je rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce z důvodu
opožděného podání návrhu. Předmětem přezkumu tak měl být procesní postup, nikoliv
hmotněprávní stránka věci, tedy otázka vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem.
[7] Dle stěžovatele je nejprve nutné posoudit splnění zákonem stanovených náležitostí,
kam spadá i včasnost návrhu, a až následně je možné zabývat se dalšími skutečnostmi.
[8] Nadto stěžovatel dodal, že daňová exekuce byla zastavena rozhodnutím správce daně
ze dne 28. 1. 2014, č. j. 308617/14/2005/24202-106143.
[9] Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Stěžovatel namítal, že se městský soud nezabýval otázkou, zda byl návrh na vyloučení
nemovitých věcí žalobkyně z daňové exekuce podán po uplynutí subjektivní lhůty. Městský soud
se sice primárně zabýval námitkou žalobkyně týkající se vlastnických práv k nemovitým věcem
postiženým daňovou exekucí, nicméně v závěru svého rozhodnutí se zabýval i lhůtou pro podání
návrhu. Z rozsudku městského soudu je tak patrné, jaký skutkový stav vzal za rozhodný
a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech. Z další argumentace v kasační stížnosti
je patrné, že stěžovatel spíše nesouhlasí s právním posouzením městským soudem. Napadený
rozsudek je tedy přezkoumatelný.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Podle §179 odst. 4 daňového řádu [o]soby, které jsou oprávněny podat návrh na vyloučení majetku
z daňové exekuce a které nejsou příjemci exekučního příkazu, mohou své právo uplatnit návrhem u správce daně,
který daňovou exekuci nařídil, ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o tom, že na jejich majetek byla nařízena daňová
exekuce, dozvěděly, nejdéle do zahájení dražebního jednání; pokud tento majetek není předmětem dražby,
tak nejdéle do dne, kdy byla daňová exekuce provedena.
[14] Správce daně je exekučním orgánem, který vede daňovou exekuci, a tedy je zákonem
povolán k realizaci státní donucovací moci (§177 odst. 2 daňového řádu). Jeho povinností
je (mimo jiné) ověřit, zda je exekuce podložena vykonatelným exekučním titulem, zda neuplynula
prekluzivní lhůta pro vymáhání nedoplatku, jakož i to, zda jsou předmětem daňové exekuce
jen majetkové hodnoty dlužníka, neboť pohledávka dlužníka může být nuceně uspokojena pouze
postižením jeho majetkové sféry. Na situace, kdy byl daňovou exekucí postižen majetek,
k němuž svědčí právo osobě odlišné od dlužníka, a proto je ve vztahu k takovému majetku
daňová exekuce nepřípustná, pamatuje §179 daňového řádu upravující možnost vyloučení
majetku z daňové exekuce (srov. také BAXA J. a kol. Daňový řád: Komentář. II. díl. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2011, s. 1088 - 1098).
[15] Jak vyslovil Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 31. 10. 2016,
č. j. 2 Afs 178/2016 - 23, č. 3503/2017 Sb. NSS: „Účelem §179 daňového řádu je tedy poskytnout
ochranu třetím osobám, odlišným od dlužníka, jejichž majetek byl neprávem postižen daňovou exekucí.
K vyslovení nepřípustnosti daňové exekuce ohledně určitého majetku může správce daně přistoupit jak z moci
úřední, tak na návrh. Pro podání návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce stanovuje daňový řád
patnáctidenní lhůtu. Počátek jejího běhu se přitom liší podle toho, zda je osoba podávající návrh zároveň příjemcem
exekučního příkazu, či nikoliv. Je-li příjemcem exekučního příkazu, musí návrh podat do patnácti dnů od jeho
doručení (§179 odst. 3 daňového řádu). Není-li příjemcem exekučního příkazu, je počátek běhu subjektivní lhůty
podle §179 odst. 4 daňového řádu vázán na den, kdy se navrhovatel dozvěděl o tom, že je na jeho majetek
nařízena daňová exekuce. Vzhledem k tomu, že účelem §179 daňového řádu je chránit vlastnické právo
třetích osob, jejichž majetek byl neoprávněně postižen daňovou exekucí, jakož i s ohledem na to, že o vyloučení
majetku z daňové exekuce může, resp. musí správce daně rozhodnout i z úřední povinnosti, jsou-li mu známy
okolnosti svědčící o tom, že určitý majetek byl do exekuce zahrnut neprávem, není důvod interpretovat počátek
běhu subjektivní lhůty restriktivním způsobem.“
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že při posuzování návrhu
na vyloučení majetku z daňové exekuce je nutné zkoumat nejdříve dodržení lhůty k podání
návrhu, a teprve za podmínky, že návrh byl podán včas, zkoumat „věc samu“, tedy mimo jiné,
zda navrhovatel je, anebo není vlastníkem majetku postiženého exekucí. Exekuční orgán
při zkoumání dodržení patnáctidenní lhůty podle §179 odst. 4 daňového řádu vychází z tvrzení
navrhovatele, v němž by mělo být uvedeno, jakým způsobem a kdy se o postihu svého majetku
exekucí dozvěděl. Toto tvrzení je nutno podrobit ověření, zda je pravdivé, anebo nikoli, a učinit
si i na základě případných dalších informací úsudek o včasnosti návrhu. Úsudek si lze zpravidla
učinit bez důkladného prověření, zda majetek, jenž byl postižen exekucí, vskutku patří
navrhovateli. Závěr o tom, kdy se navrhovatel o postihu majetku dozvěděl, bude obvykle
vycházet ze zjištění, kdy se dostatečně konkrétní informace o tom, že majetek, jejž navrhovatel
považuje za svůj, stal předmětem exekučního postihu, dostala do navrhovatelovy sféry.
Naopak prověřování, zda majetek, který byl exekučně postižen, vskutku patří navrhovateli,
anebo povinnému, anebo třeba třetí osobě, může vyžadovat důkladnějšího skutkového i právního
posouzení, výrazně převyšujícího složitost ověření, kdy se navrhovatel o exekučním postihu
sporného majetku dozvěděl. Smyslem a účelem lhůty podle §179 odst. 4 daňového řádu
je podpořit rychlost postupu exekuce a přimět toho, jenž by se domníval, že bez zákonného
důvodu je exekučně postihován jeho majetek, aby co nejdříve svoji výhradu relevantním
způsobem uplatnil. Zákonným důsledkem otálení dotyčné osoby pak je ztráta její možnosti
postup podle uvedeného ustanovení uplatnit a nutnost spoléhat se na to, že její práva budou
ochráněna jinými způsoby (zejména ex offo povinností správce daně zkoumat, zda vskutku
exekučně postihuje majetek povinného, a nikoli majetek jiných osob).
[17] V nyní posuzovaném případě tak stěžovatel nepochybil, když nejdříve zkoumal včasnost
návrhu (Nejvyšší správní soud se však nikterak nevyjadřuje ke správnosti posouzení samotné
včasnosti, neb to není předmětem kasační stížnosti). Analogicky se dá odkázat na samotné nynější
řízení o kasační stížnosti, v němž jedna z podmínek pro meritorní posouzení věci je včasnost
kasační stížnosti. Pokud je podána opožděně, nerozhoduje Nejvyšší správní soud ve věci samé,
i kdyby byla jinak kasační stížnost zjevně důvodná. Správce daně shledal návrh opožděným
z důvodu uplynutí 15 denní subjektivní lhůty, a proto řízení zastavil. Potud nelze mít k jeho
postupu výhrad.
[18] Městský soud se tedy měl nejprve zabývat otázkou, zda správce daně správně posoudil
včasnost návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. Podle toho, jaký závěr by městský soud
učinil, by ve věci samé rozhodl. Pokud by návrh byl podán opožděně, nebylo by rozhodnutí
žalovaného možno vyčítat nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení otázky včasnosti.
Prostor pro zkoumání, zda exekucí byl vskutku postižen majetek povinného, a nikoli
navrhovatele, by již nebyl dán. Pokud by však městský soud dospěl k závěru, že otázku včasnosti
posoudil žalovaný nesprávně, byl by to nutný a dostatečný důvod ke zrušení rozhodnutí
žalovaného. Otázkou případných právních vztahů k postiženému majetku by bylo možno
se zabývat pouze nad rámec nosných důvodů rozhodnutí městského soudu, jestliže by k tomu
správní spis dával dostatečný podklad a jestliže by se to s ohledem na okolnosti jevilo vhodné
k rychlému a pokud možno definitivnímu vyřešení sporu mezi účastníky.
[19] Shledání návrhu opožděným neznamená uzavření možnosti pro navrhovatele činit úkony
na ochranu majetku, jejž má za svůj. Správce daně má totiž zákonnou povinnost zkoumat,
zda neexistují důvody pro vyloučení majetku z daňové exekuce. Pokud by zjistil, že jsou tyto
důvody dány, rozhodl by ex officio o vyloučení (v konkrétním případě ze správního spisu vyplývá,
že daňová exekuce nařízená napadeným rozhodnutím správce daně byla zcela zastavena
rozhodnutím správce daně ze dne 28. 1. 2014, č. j. 308614/14/2005-25202-106143 – pozn. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto zrušil napadený rozsudek městského soudu (§110 odst. 1 věta první,
část věty před středníkem s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Městský soud v konečném rozhodnutí rovněž rozhodne o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu