ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.318.2018:42
sp. zn. 2 Afs 318/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Trávníček-Svitavy, s. r. o.,
v konkursu, se sídlem U Vodárny 770/2, Svitavy, jehož insolvenčním správcem je Ing. Hana
Sazovská, se sídlem U Hřiště 255, Frýdek-Místek, zastoupená Mgr. Evou Štauderovou,
advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Finanční
úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1606617/17/2808-50522-602020, č. j. 1606572/17/2808-
50522-602020, č. j. 1605768/17/2808-50522-602020, č. j. 1606389/17/2808-50522-602020,
č. j. 1606292/17/2808-50522-602020, č. j. 1606353/17/2808-50522-602020,
č. j. 1606642/17/2808-50522-602020, č. j. 1608461/17/2808-50522-602020,
č. j. 1601276/17/2808-50522-602020, č. j. 1600736/17/2808-50522-602020,
č. j. 1603809/17/2808-50522-602020, č. j. 1604021/17/2808-50522-602020,
č. j. 1602500/17/2808-50522-602020, č. j. 1602734/17/2808-50522-602020,
č. j. 1602833/17/2808-50522-602020, č. j. 1602355/17/2808-50522-602020,
č. j. 1601742/17/2808-50522-602020, č. j. 1601946/17/2808-50522-602020, o kasační stížnosti
insolvenčního správce žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 11. 9. 2018, č. j. 52 Af 38/2018 - 162,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 9. 2018,
č. j. 52 Af 38/2018 - 162 se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Insolvenčnímu správci žalobce se v rací zaplacený soudní poplatek za řízení
o kasační stížnosti ve výši 5000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Společnost Trávníček-Svitavy, s.r.o. se jako žalobce domáhala zrušení v záhlaví
uvedených rozhodnutí žalovaného a v žalobě označila za svého zástupce daňovou
kancelář TOMÁŠ GOLÁŇ (celý název zní TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s. r. o.),
se sídlem Jiráskova 1284, Vsetín, z jejíž datové schránky byla žaloba Krajskému soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“) odeslána. K žalobě nebyla přiložena
žádná plná moc.
[2] Krajský soud žalobu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou
[§46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Ověřil,
že na majetek žalobce byl před podáním žaloby prohlášen konkurs a insolvenčním správcem
byla ustanovena Ing. Hana Sazovská. Pohledávky z rozhodnutí o doměření daně z přidané
hodnoty žalobci, jejichž přezkumu se domáhal, byly popřeny co do výše i pravosti, což mělo
u nich za následek nabytí právní moci. Krajský soud na základě judikatury Nejvyššího správního
soudu dospěl k závěru, že prohlášením konkursu na majetek žalobce přešlo oprávnění podat
takovou žalobu na insolvenčního správce a dlužník toto oprávnění ztratil.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[3] Kasační stížnost proti ve výroku označenému usnesení krajského soudu (dále „napadené
usnesení“) podala Ing. Sazovská (dále též „stěžovatelka“) jako insolvenční správce žalobce
(dlužníka). Souhlasila s právním názorem krajského soudu, že k podání žaloby byl oprávněn
jedině insolvenční správce, a namítla, že se tak i stalo, avšak v zastoupení daňovou kanceláří
TOMÁŠ GOLÁŇ, která k tomu byla zmocněna insolvenčním správcem. Plnou moc ovšem
krajskému soudu nedopatřením nepředložila. Namítá, že se krajský soud dopustil procesního
pochybení, když žalobu odmítl bez toho, aby ověřil, zda byla podána neoprávněnou osobou
nebo byl žalobce pouze nesprávně označen. Nepředložení plné moci je přitom nedostatkem
podmínky řízení, který lze odstranit cestou výzvy. Protože považuje napadené usnesení
za nezákonné z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., navrhuje jeho zrušení.
[4] Žalovaný se ztotožnil s právním názorem krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
[5] Stěžovatelka v replice poukázala na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018,
č. j. 4 As 149/2017 - 21, s tím, že žalobu v intencích právního názoru zaujatého v tomto
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podal správně dlužník (žalobce). Přesto měl krajský soud
vyzvat daňovou kancelář TOMÁŠ GOLÁŇ k doložení plné moci. Podle stěžovatelky není
ani vyloučeno, aby žalobu podal i insolvenční správce, pokud např. dlužník rezignuje na podání
opravných prostředků ve správním soudnictví, protože není motivován k uspokojení věřitelů
ze zpeněžení majetkové podstaty.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování důvodnosti kasační stížnosti také zkoumal,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), a žádnou takovou neshledal.
[8] Pro řešení této věci je rozhodný právní názor, který ohledně vlivu insolvenčního řízení
na soudní řízení správní zaujal rozšířený senát ve výše citovaném rozsudku
sp. zn. 4 As 149/2017. Vyslovil, že pokud orgány veřejné správy mohou zásadně
[tj. až na zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
stanovené výjimky] uplatňovat své pravomoci vůči dlužníkovi i po dobu účinnosti rozhodnutí
o úpadku, musí být i po tuto dobu dlužníkovi zaručena účinná soudní kontrola vůči takovému
jednání veřejné správy (odst. [63]). Ačkoli výsledek řízení ve správním soudnictví může
mít pro insolvenční řízení zásadní význam, neboť je způsobilý ovlivnit majetkové poměry
dlužníka, tedy se týkat majetkové podstaty, jedná se o řízení specifické, takže na ně právní úprava
v §140a a násl. insolvenčního zákona nedopadá. Vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení
ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení
ve správním soudnictví (odst. [66]). Ze stejného důvodu nemůže mít rozhodnutí o úpadku vliv
na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení, takže dlužník je i nadále
účastníkem řízení ve správním soudnictví s oprávněním činit veškeré procesní úkony (odst. [70]).
Tento závěr přitom platí ve vztahu k insolvenčnímu řízení jako celku, nikoliv pouze k etapě
od zjištění úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Řízení před správními soudy
se nepřerušuje a procesní oprávnění dlužníka se nesistují ani tehdy, dojde-li k prohlášení
konkursu na majetek dlužníka jako v právě projednávané věci (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 10 Afs 187/2017 - 35, publ. pod č. 3767/2018 Sb. NSS).
[9] Nejvyšší správní soud se výše citovaným rozhodnutím rozšířeného senátu odchýlil
od své dosavadní judikatury a závazně stanovil, jak má být napříště na vztah mezi
insolvenčním řízením a soudním řízením správním nahlíženo. Jelikož rozsudek rozšířeného
senátu byl vydán před tím, než krajský soud rozhodoval ve věci žalobce, byl jím krajský soud
vázán a měl se jím řídit. Rozhodnutí, jehož podstatou je odepření přezkumu správních
rozhodnutí, jejichž adresátem je dlužník v konkursu, pouze proto, že žalobu podal on sám,
tedy v žádném případě nemůže obstát.
[10] Ve vztahu k plnění daňových povinností se účinky prohlášení konkursu na majetek
adresáta rozhodnutí správce daně zabýval Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 30. 1. 2019,
č. j. 54 Af 19/2018 - 82. Z ustanovení zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (§244 odst. 1
a §20 odst. 3), a insolvenčního zákona (§246 odst. 1) dovodil, že od prohlášení konkursu
již v daňových řízeních za dlužníka jedná insolvenční správce, a tímto okamžikem mu vznikla
povinnost zajišťovat plnění daňových povinností úpadce a s tím související procesní práva
a povinnosti, včetně práva podat na ochranu majetkové podstaty úpadce správní žalobu.
Nutno podotknout, že tento právní názor soud formuloval na půdorysu právní otázky, komu
má být doručeno rozhodnutí správce daně vydané po prohlášení konkursu (zda namísto
nebo vedle dlužníka i insolvenčnímu správci), což má význam pro počátek běhu lhůty pro podání
správní žaloby proti takovému rozhodnutí. Krajský soud v Praze konstatoval, že norma
aplikovaná rozšířeným senátem ve výše citovaném rozsudku (§140d odst. 1 věta poslední
insolvenčního zákona) se v daňových věcech neuplatní, neboť insolvenční zákon sám obsahuje
pravidlo, které jeho aplikaci vylučuje. Nejvyšší správní soud však již ve svém rozsudku ze dne
31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 1/2017 - 71, výslovně připustil, že v jím projednávané věci týkající
se daňové exekuce byl dlužník (daňový subjekt v insolvenci) oprávněn podat správní žalobu,
stejně jako jeho insolvenční správce, který fakticky za daňový subjekt v rámci správy daní jedná
(odstavce [16]-[19]). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v logice závěrů vyslovených
rozšířeným senátem ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 (právo na soudní ochranu před nezákonným
jednáním veřejné správy nemůže být v důsledku insolvenčního řízení eliminováno) musí
být dlužníkovi umožněno účastnit se řízení před správními soudy i v daňových věcech. Mohou
totiž nastat situace, kdy bude jedině dlužník se svou osobní daňovou historií a zkušeností
schopen účinně formulovat výhrady, jež by mohly vést až ke zrušení daňových rozhodnutí
pro nezákonnost s vlivem na rozsah majetku. Vzhledem k možným rozdílům v motivaci aktivně
vystupovat před správními soudy a k tomu, že předmětem soudního přezkumu je vždy určitý
akt veřejné správy (např. rozhodnutí správce daně) a správní soudy testují jeho zákonnost
v zásadě jen z pohledu řádně uplatněných žalobních bodů, je žádoucí umožnit jak insolvenčnímu
správci, tak i dlužníku, aby iniciovali soudní přezkum správních aktů i ve věci plnění daňových
povinností úpadce v režimu daňového řádu.
[11] Podstatou kasační argumentace v projednávané věci je však právní názor, že nedoložení
plné moci současně s podáním žaloby je odstranitelným nedostatkem. Bez výzvy k doložení plné
moci pak soud nemůže mít ujasněno, kdo a za koho žalobu podal, takže o odmítnutí žaloby jako
podané neoprávněnou osobou bylo rozhodnuto předčasně.
[12] Vzhledem k tomu, že postavení dlužníka (osoby, jejíž veřejná subjektivní práva jsou
naříkanými správními rozhodnutími dotčena) a insolvenčního správce, který v insolvenčním
řízení za něj v záležitostech týkajících se jeho majetkové podstaty vystupuje, jsou vzájemně
provázána, a krajský soud navíc výslovně uvedl, že stejně postupoval v téměř totožném případu
a Nejvyšší správní soud jeho právní názor aproboval (rozsudkem ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 3 Afs 182/2016 - 18), nelze se při rela tivně dlouhodobé konstantní judikatuře správních
soudů divit tomu, že kasační stížnost, jejímž cílem je prosadit, aby rozhodnutí finančního úřadu
s vlivem na majetkovou podstatu dlužníka byla meritorně přezkoumána, podal za dlužníka
insolvenční správce (Ing. Sazovská). Jde o volbu procesní strategie, jejíž účel je zřejmý
(dosáhnout meritorního přezkumu správních rozhodnutí), navíc za situace, kdy rozšířený senát
jednoznačně popřel právní východisko, na němž krajský soud napadené usnesení založil.
[13] K uplatněné kasační argumentaci je třeba uvést, že nedoložením oprávnění zastupovat
vzniká pochybnost, zda zástupce skutečně vykonává v řízení práva osoby, za jejíhož zástupce
se označil, a chybí tak jedna z podmínek řízení (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 6 As 405/2017 - 33, dosud nepublikovaný ve Sb. NSS, dostupný stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz, navazující na usnesení rozšířeného
senátu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, publ. pod č. 1773/2009 Sb. NSS).
Nesplnění povinnosti zástupce prokázat své oprávnění již při prvním úkonu (stanovené
v §32 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, použitém na základě §64 s. ř. s.)
představuje v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu nedostatek
podmínek řízení, který lze odstranit. Až poté, co zmocněnec přes výzvu soudu neprokáže,
že je oprávněn účastníka řízení zastupovat, může soud žalobu odmítnout. V této věci bylo
napadené usnesení vydáno bez toho, aby si krajský soud ujasnil, zda ten, kdo tvrdil, že činí
procesní úkon za jiného, byl k tomu oprávněn. Reakce na výzvu pochopitelně mohla přinést
i vyjasnění v označení osoby žalobce. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že procesní postup
krajského soudu byl nesprávný. Pro tuto věc má však tento závěr již jen omezený význam,
neboť výše bylo vysvětleno, že i kdyby zástupce plnou moc k výzvě nedoložil, mohl krajský soud
pokračovat v řízení přímo se žalobcem (viz důvody uvedené v odst. [8], [9]).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[14] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení
je nezákonné, proto je zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta
první s. ř. s.). V něm se soud bude zabývat důvodností podané žaloby. V rozhodnutí o věci samé
krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[15] Protože stěžovatelka uhradila soudní poplatek za kasační stížnost dvakrát
(8. 11. 2018 a 13. 11. 2018), zaplatila více, než činila její poplatková povinnost. Částka 5000 Kč
tak představuje přeplatek, který jí soud výrokem II. vrací (§10 odst. 1 věta druhá zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu