ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.186.2018:35
sp. zn. 2 As 186/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Družstvo vlastníků půdy
a majetku Slavíkov, se sídlem Slavíkov 55, zastoupen Mgr. Josefem Žďárským, advokátem
se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 10348/2013-MZE-12151, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 A 66/2013 – 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je zemědělským družstvem, které hospodaří na pronajatých pozemcích
v katastrálním území X a přilehlých oblastech. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen
„napadené rozhodnutí“) ministr zemědělství nevyhověl podle §3g odst. 7 zákona
č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o
zemědělství“), námitce žalobce proti oznámení Ministerstva zemědělství, Agentury pro
zemědělství a venkov Havlíčkův Brod, ze dne 10. 10. 2012, č. j. EP41039/17/11, o provedení
ohlášené změny v evidenci zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (dále jen „správní orgán
prvního stupně“). Tímto oznámením byla provedena aktualizace evidence půdy týkající se částí
půdních bloků v k. ú. X. Aktualizace spočívala ve změně uživatele ze žalobce na M. Č.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Městský
soud se věcí zabýval opětovně poté, co byl jeho původní rozsudek ze dne 26. 9. 2017,
č. j. 5 A 66/2013 – 60, ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 As 348/2017 – 39. Důvodem pro zrušení v pořadí prvního
rozsudku městského soudu byla vada řízení spočívající v nevyrozumění případných osob
zúčastněných na řízení o probíhajícím řízení a o možnosti uplatňovat v něm práva,
která jim soudní řád správní přiznává.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku předně konstatoval, že rozhodnutím ze dne
7. 3. 2012, č. j. 21031/2012-MZE-130742, sp. zn. 2RP13887/2012-130742, o výměně nebo
přechodu vlastnických práv, jež nabylo právní moci dne 22. 3. 2012, provedl žalovaný komplexní
pozemkové úpravy v katastrálním území X a přilehlých částech katastrálních území X a X (dále
jen „rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách“). Předmětem těchto úprav byly
nemovitosti zapsané pro katastrální území X mimo jiné na listech vlastnictví následujících
čísel: X. Žalobce v září 2007 uzavřel s vlastníky uvedených nemovitostí dodatky k nájemním
smlouvám v následujícím znění: „Pokud v případě pozemkových úprav dojde u vlastníka ke směně
vlastnických práv k pozemkům, tak smluvní strany dohodly, že technickou úpravou nájemní smlouvy (resp. její
přílohy) se nájemní vztahy uvedou do souladu s provedenými pozemkovými úpravami.“ V napadeném
rozsudku se městský soud zabýval otázkou, zda správní orgány správně provedly změny
v evidenci půdy týkající se užívacích práv k nově vymezeným pozemkům po vydání rozhodnutí
o komplexních pozemkových úpravách s ohledem na uzavřené nájemní smlouvy včetně
uvedeného znění dodatku.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že nájemní vztahy mezi žalobcem a jednotlivými
vlastníky zanikly na základě §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon
o pozemkových úpravách“), který je kogentní normou veřejného práva. Na posuzovaný
případ nelze aplikovat tehdy účinný §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(dále jen „občanský zákoník“), který upravuje obnovení nájmu po skončení nájmu na dobu
určitou. Z textu i smyslu daného ustanovení vyplývá, že se vztahuje pouze na nájem, jenž skončil
uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nemůže se vztahovat na zánik nájmu, ke kterému dochází
ze zákona, a to navíc za situace, kdy se mění i předmět nájmu. K námitce týkající se vztahu
obecnosti a speciality mezi posuzovanými právními předpisy městský soud uvedl, že dané
ustanovení se nepoužije na případ žalobce již ze své podstaty, aniž by bylo třeba uvažovat
o tom, který ze zákonů je obecný a který zvláštní. Městský soud dodal, že žalobce nenavrhl žádné
důkazy, které by prokazovaly, že by užíval předmětné pozemky i po skončení nájmu, tj. po vydání
rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách. Pro aplikaci §676 odst. 2 občanského
zákoníku mu proto vedle právních důvodů nesvědčí ani důvody skutkové, které vyžaduje
podstata daného ustanovení.
[5] Městský soud se dále zabýval povahou výše citovaného dodatku k nájemním smlouvám,
z něhož žalobce dovozoval pokračování nájemních vztahů k předmětným pozemkům.
Konstatoval, že ačkoli je při výkladu právních jednání nutné zohlednit i vůli stran, je zkoumání
vůle stran limitováno jazykovým projevem. Z obsahu citované doložky vyplývá, že se strany
zavázaly k součinnosti při uzavírání nové nájemní smlouvy po provedení pozemkových úprav,
nejedná se o novou nájemní smlouvu ani o titul pro pokračování nájmu s jiným předmětem.
V dodatku rovněž není dostatečně definován předmět nájmu. Vymezení pozemků, na které
se dodatek vztahuje, není pouze „technickou otázkou“, ale jednou z podstatných náležitostí
pro vznik nájemní smlouvy; znění smluvního dodatku neobsahuje podstatné znaky nájmu.
Ze správního spisu nevyplývá, že by po pozemkových úpravách žalobce uzavřel nové nájemní
smlouvy s vlastníky pozemků. Naopak vlastníci pozemků uzavřeli nájemní smlouvy
k předmětným pozemkům s M. Č. Pokud vlastníci pozemků porušili smluvní dodatek
k poskytnutí součinnosti při uzavírání nových nájemních smluv se žalobcem, jedná se o civilní
spor, který nemá pro projednávaný případ žádnou relevanci.
[6] K odkazu na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2016,
č. j. 15 Co 298/2016 – 68, městský soud uvedl, že v daném případě soud posuzoval rozdílnou
smluvní doložku, ve které si strany výslovně ujednaly pokračování v nájmu při změně předmětu
nájmu. Citované usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 316/17, se rovněž
týkalo odlišného skutkového stavu. Nadto v něm Ústavní soud pouze konstatoval smluvní
svobodu v případě dohody o pokračování nájmu při realizaci pozemkových úprav, kterou však
městský soud nerozporuje.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávné právní posouzení. Stěžovatel předně namítá, že v napadeném
rozhodnutí je nedostatečně vymezeno, o které pozemky se jedná a zda konkrétně tyto pozemky
byly předmětem pozemkových úprav. Dále bez bližšího odůvodnění uvádí, že městský soud
nesprávně posoudil otázku použití §676 odst. 2 občanského zákoníku na posuzovaný případ.
K výkladu dodatku nájemních smluv stěžovatel uvádí, že aktuální judikatura upřednostňuje
smluvní volnost stran smluvních vztahů. Slovní spojení „technickou úpravou nájemní smlouvy
(resp. její přílohy)“ smluvní strany chápaly tak, že v případě komplexních pozemkových úprav
upraví pouze přílohu nájemní smlouvy, která obsahuje vymezení pozemků, jejich výměru,
případně i nájemné a daň. Podle akademického slovníku cizích slov z roku 1998 slovo „resp.“
znamená „přesněji řečeno“ a technickou úpravou se zpravidla myslí uvedení v soulad.
Z uvedeného, jakož i z celkového kontextu smluvních vztahů je zřejmé, že smluvní strany
uzavřením dodatku zamýšlely v nájemním vztahu pokračovat. Podle zákona totiž v důsledku
pozemkových úprav zanikají nájemní vztahy, ne nájemní smlouvy. Stěžovatel provedl technickou
úpravu příloh smluv, a ty pak správnímu orgánu doložil ve svém podání ze dne 19. 10. 2012.
Nesouhlasí s tím, že nepředložil dostatečné důkazy o tom, že pozemky užíval i po právní moci
rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách. Ve správním spise je založena dohoda ze dne
2. 10. 2013 uzavřená mezi stěžovatelem a M. Č. o uspořádání vzájemných vztahů k užívání
pozemků, která jasně dokládá, že žalobce předmětné pozemky užívá. Stěžovatel dále uvádí, že
měl snahu o urovnání vzájemných sousedských vztahů s M. Č., a upozorňuje, že nevyplacení
dotace ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu by bylo pro hospodaření stěžovatele
zničující. Závěrem namítá, že již v řízení vedeném Státním zemědělským intervenčním fondem
měla být zjištěna vůle vlastníků pozemků.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti předně upozorňuje, že námitka týkající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
neboť nebyla součástí žaloby. Nadto uvádí, že systém evidence uživatelů zemědělské půdy
je nastaven tak, aby z údajů o číslech dílů půdních bloků bylo možno jednoduše zjistit,
kterých konkrétních pozemků se příslušná změna týká. Žalovaný se dále ztotožňuje s městským
soudem v tom, že §676 odst. 2 občanského zákoníku lze aplikovat jen na případy,
kdy ke skončení nájmu došlo uplynutím sjednané doby, a nemůže se vztahovat na zánik nájmu
podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Přisvědčuje městskému soudu,
že předmětné smluvní dodatky nemohou způsobit pokračování nájemního vztahu,
neboť se jedná pouze o závazek k součinnosti při uzavírání nové nájemní smlouvy, nikoli
o novou nájemní smlouvu či titul pro pokračování nájmu s jiným předmětem. Vlastníci pozemků
součinnost stěžovateli neposkytli, a naopak v roce 2012 pronajali nově přidělené pozemky M. Č.
Pro bližší odůvodnění odkazuje na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž krajský soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem, není-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tento důvod nepřípustnosti však nelze vztáhnout
na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení zrušil původní rozsudek krajského soudu
pro vadu řízení, a nevyjádřil právní názor na výklad hmotného práva ve vztahu k uplatněným
stížním námitkám. Kasační stížnost je přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Stěžovatel podřadil
důvody kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., vytýká tedy městskému soudu
nesprávné posouzení právní otázky. V kasační stížnosti navíc namítá, že městský soud měl
napadené rozhodnutí zrušit pro závažnou vadu spočívající v absenci řádného vymezení pozemků,
jichž se týká. K této námitce Nejvyšší správní soud nicméně uvádí, že ji stěžovatel neuplatnil
v žalobě, ačkoli tak učinit mohl, námitka je proto nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud
však zkoumání, které pozemky byly předmětem pozemkových úprav, přesto provedl
(viz odstavec 62 napadeného rozsudku a tam uvedený odkaz), neboť bez toho nebylo možné
řádně posoudit důvodnost žalobních bodů, které byly uplatněny včas.
[12] Nejvyšší správní soud dále zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
které by musel zohlednit z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou
neshledal.
[13] Podstatou posuzované věci je otázka, zda i po právní moci rozhodnutí o komplexních
pozemkových úpravách měl být stěžovatel veden v evidenci půdy ve smyslu zákona
o zemědělství jakožto uživatel dotčených zemědělských pozemků.
III.A Právní úprava
[14] Podle §3g odst. 4 zákona o zemědělství „ministerstvo provede aktualizaci evidence půdy podle
ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, jestliže a) údaje v ohlášení změny, popřípadě
ohlášení zařazení neshledá nepravdivými, popřípadě neúplnými; b) ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení
je doloženo písemnou dohodou podle odstavce 3 nebo uživatel, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení
zařazení, předložil doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem rozporu
podle odstavce 3. Ministerstvo vydá osobě, která ohlásila změnu, jakož i dalším osobám, pokud se jich změna
týká, oznámení o provedení změny v evidovaných údajích.“
[15] Podle §3g odst. 5 zákona o zemědělství „ministerstvo aktualizaci evidence půdy podle ohlášení
změny, popřípadě ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, neprovede a tuto skutečnost s uvedením důvodu oznámí
písemně uživateli, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2, jestliže a)
i po předložení dokladu podle odstavce 3 shledá údaje v ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení
nepravdivými; b) uživatel, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení, nedoložil písemnou dohodu
podle odstavce 3 nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem
rozporu podle odstavce 3.“
[16] Podle §3g odst. 3 zákona o zemědělství, „zjistí-li ministerstvo, že ohlášení změny, popřípadě
ohlášení zařazení podle odstavců 1 a 2 je v rozporu s a) údaji vedenými v evidenci půdy; b) jiným ohlášením
změny; c) ohlášením zařazení, vyzve uživatele, který učinil ohlášení změny, popřípadě ohlášení zařazení,
popřípadě uživatele dotčeného tímto ohlášením k předložení písemné dohody odstraňující vzájemný rozpor
nebo k předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání zemědělské půdy, která se stala předmětem
rozporu, a to ve lhůtě stanovené ministerstvem, která nesmí být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy.
Zjistí-li ministerstvo, že ohlášení změny nebo ohlášení zařazení je nepravdivé nebo neúplné, vyzve uživatele
k odstranění vad ohlášení změny nebo ohlášení zařazení, a to ve lhůtě stanovené ministerstvem, která nesmí
být kratší než 15 dnů ode dne doručení výzvy.“
[17] Z výše citované právní úpravy týkající se aktualizace evidence půdy vyplývá, že správní
orgán provede aktualizaci, jestliže neshledá ohlášené údaje nepravdivými či neúplnými a jestliže
je předložen doklad prokazující právní důvod užívání. Jsou-li však ohlášené změny v rozporu s údaji
vedenými v evidenci, správní orgán vyzve ohlašovatele změny nebo uživatele dotčeného
ohlášením k předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání sporné zemědělské půdy.
Pokud zjistí, že ohlášené změny jsou nepravdivé nebo neúplné, vyzve k odstranění vad ohlášení
změn. Na základě tohoto postupu správní orgán aktualizaci neprovede, pokud i přes výzvu
k odstranění vad shledá ohlášenou změnu nepravdivou či pokud nebyl doložen doklad prokazující
právní důvod užívání zemědělské půdy.
[18] Správní orgán tak v daném případě posuzuje pravdivost a úplnost tvrzení o užívání půdy,
a to na základě podkladů, které jsou mu předloženy. V případě rozporu ohlašovaných změn
s dosavadními údaji v evidenci půdy zkoumá tyto nesrovnalosti v kontextu dokladů o užívacím
titulu ohlašovatele změny, případně toho, kdo je jí dotčen, přičemž ke změně v evidenci
nepřistoupí, pokud ve světle těchto úvah shledá, že tvrzení o nových údajích o užívání pozemků
jsou nepravdivá.
[19] Správní orgán tedy hledá v případě sporu odpověď na otázku, která je podstatná
pro aktualizaci evidence půdy. Posuzuje proto, zda osobě, jež činí ohlášení změn, svědčí právní
titul k užívání zemědělské půdy. Činí tak však pouze pro ten účel, aby na základě dosud zjištěných
skutečností mohl učinit závěr, zda tato tvrzení jsou pravdivá či nikoliv a zda je či není možné
evidenci aktualizovat tak, jak požadoval ten, kdo změny ohlašoval. Rozhodnutí případných sporů
o trvání či platnosti nájemních vztahů přísluší nalézacímu soudu v občanskoprávním řízení
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 110/2017 – 33
či ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 – 25).
III.B Skutkové okolnosti
[20] Z podkladů, jež stěžovatel žalovanému doložil, dále vyplývá, že dopisem ze dne
29. 6. 2012 pan M. Č. informoval stěžovatele, že po nabytí právní moci pozemkových úprav
došlo dne 23. 3. 2012 k podpisu nájemních smluv k dotčeným zemědělským pozemkům.
Z tohoto oznámení o změně nájemce vyplývá, kterých vlastníků se změna týká a jaké pozemky
jsou dotčeny. Vlastníci v tomto dopise připojili k identifikaci pozemků své podpisy. Ve dnech
od 29. 6. 2012 do 9. 7. 2012 se stěžovatel na vlastníky zemědělských pozemků obrátil s žádostí
o podpis dvou vyhotovení příloh nájemních smluv, které obsahovaly identifikaci pozemků
po provedení pozemkových úprav. Z obsahu správního spisu však nevyplývá, že by tak vlastníci
učinili. Dopisy ze dne 9. 8. 2012 se stěžovatel znovu obrátil na vlastníky pozemků a informoval
je, že jejich nájemní smlouvy uzavřené s panem M. Č. považuje za neplatné a má v úmyslu
pozemky dále užívat. Na tento dopis dne 17. 8. 2012 pan F. Č., vlastník pozemků, písemně
odpověděl, že se domnívá, že po provedení pozemkových úprav mělo dojít ke změně nájemní
smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Jelikož se tak nestalo, tato nájemní smlouva pozbyla platnosti.
Proto uzavřel novou nájemní smlouvu s panem M. Č.
[21] Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 10. 9. 2012 M. Č. ohlásil změny v evidenci půdy a
v souladu s §3g odst. 4 zákona o zemědělství doložil nájemní smlouvy uzavřené s vlastníky
pozemků dne 23. 3. 2012. Dne 12. 9. 2012 správní orgán prvního stupně vyzval podle §3g
odst. 3 zákona o zemědělství stěžovatele k předložení písemné dohody odstraňující vzájemný
rozpor nebo předložení dokladu prokazujícího právní důvod užívání zemědělské půdy. Stěžovatel
předložil historii nájemních vztahů k dotčeným zemědělským pozemkům včetně nájemních
smluv a jejich dodatků, které obsahují výše citované ujednání, že „pokud v případě pozemkových úprav
dojde u vlastníka ke směně vlastnických práv k pozemkům, tak smluvní strany dohodly, že technickou úpravou
nájemní smlouvy (resp. její přílohy) se nájemní vztahy uvedou do souladu s provedenými pozemkovými úpravami“.
[22] V řízení o námitkách proti oznámení správního orgánu prvního stupně o provedení
ohlášené změny v evidenci zemědělské půdy předložil stěžovatel dopis adresovaný vlastníkům
pozemků ze dne 17. 10. 2012, jímž s ohledem na dodatek nájemních smluv a smluvní ujednání
v něm obsažené provádí technickou úpravu předmětu nájmu, tj. úpravu označení dotčených
pozemků podle stavu v katastru nemovitostí.
[23] V řízení před krajským soudem vlastníci (kromě pana F. Č.) vyjádřili svůj souhlas
s provedením změn v evidenci půdy a potvrdili, že na základě své vůle uzavřeli nájemní smlouvy
s panem M. Č. (č. l. 121 – 130 spisu krajského soudu).
III.C Trvání nájemního vztahu
[24] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že z části dodatku smluv „technickou úpravou nájemní smlouvy
(resp. její přílohy) se nájemní vztahy uvedou do souladu s provedenými pozemkovými úpravami“ plyne,
že se smluvní strany zavázaly, že nájemní vztah ohledně dotčených zemědělských pozemků bude
na základě nájemní smlouvy pokračovat i po právní moci rozhodnutí o komplexních
pozemkových úpravách. Napadené rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné, jelikož
oprávněným uživatelem dotčených pozemků, který má být uveden v evidenci půdy, je stěžovatel.
[25] Podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách ve znění účinném do 31. 12. 2012
je rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách „závazným podkladem pro rozhodnutí o přechodu
vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí společná zařízení. […] Tímto rozhodnutím zanikají
dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem (§15) k předmětným pozemkům,
kterých se rozhodnutí týká.“
[26] Podle Nejvyššího správního soudu lze z jednání vlastníků pozemků i stěžovatele,
které vyplývá ze správního a soudního spisu, usuzovat, že smluvní strany v souvislosti
s ustanovením obsaženým v dodatcích k nájemním smlouvám počítaly s tím, že po provedení
pozemkových úprav týkajících se předmětných pozemků dojde k jejich vzájemné součinnosti
za účelem nové úpravy nájemního vztahu. Deklarace obsažená v citovaném smluvním ujednání,
podle které se „technickou úpravou nájemní vztahy uvedou do souladu s pozemkovými úpravami“,
totiž nevypovídá nic o tom, zda po provedení pozemkových úprav, v jejichž důsledku ex lege
zanikají dosavadní nájemní vztahy k dotčeným pozemkům sjednané nájemní smlouvou,
došlo mezi smluvními stranami ke sjednání nových nájemních vztahů. Stěžovatel v řízení
o provedení změn v evidenci půdy sám doložil, že se ve dnech od 29. 6. 2012 do 9. 7. 2012
obrátil na vlastníky zemědělských pozemků a žádal je o podpis dvou vyhotovení příloh nájemních
smluv, které obsahovaly identifikaci pozemků po provedení pozemkových úprav. Až na základě
provedení změn v evidenci půdy správním orgánem prvního stupně a v rámci řízení o námitkách
doložil stěžovatel dopisy ze dne 17. 10. 2012, kterými jednostranně provedl „technickou
úpravu“ přílohy nájemních smluv, a tedy předmětu nájmu. Z vyjádření vlastníků pozemků,
jež jsou obsahem správního spisu, a posléze i z jejich vyjádření v řízení před krajským soudem
však vyplývá jejich jednoznačná vůle po právní moci rozhodnutí o komplexních pozemkových
úpravách uzavřít nájemní smlouvy s M. Č. Citované smluvní ujednání v tomto případě, a to i
v kontextu projevů vůle smluvních stran, zakládalo určité očekávání stěžovatele a pronajímatelů
(vlastníků půdy), že po provedení komplexních pozemkových úprav, v jejichž důsledku fakticky
dochází ke změně předmětu nájmu, bude další existence nájemního vztahu podmíněna dohodou,
která bude na změnu situace reagovat. Účel a smysl předvídaného nového ujednání o předmětu
nájmu byl v případě stěžovatele a vlastníků pozemků zřejmý a zcela zásadní – mělo jím být
konstituováno a potvrzeno užívací právo stěžovatele k pozemkům pronajímatelů, které vzniknou
v rámci komplexní pozemkové úpravy.
[27] Skutečnosti zjištěné žalovaným v tomto případě nikterak nenasvědčovaly tomu,
že by údaje uvedené v ohlášení změny M. Č. byly nepravdivé či neúplné. Stěžovatel zároveň
předložením nájemní smlouvy s dodatkem obsahujícím citované smluvní ustanovení nebyl s to
prokázat právní důvod užívání zemědělských pozemků, které se staly předmětem sporu. Naopak
z doložených podkladů jednoznačně vyplývá vůle vlastníků dotčených pozemků uzavřít po právní
moci rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách nájemní smlouvy s M. Č. a z ničeho
nelze dovodit jejich vůli k trvání dosavadních nájemních vztahů se stěžovatelem.
[28] Nejvyšší správní soud však podotýká, že v obecné rovině nic nebrání tomu,
aby si smluvní strany pro případ pozemkové úpravy sjednaly, že jejich nájemní vztah
bude pokračovat, byť s jiným předmětem nájmu, který vznikne na základě správního rozhodnutí
o pozemkových úpravách. Je pouze na svobodné vůli smluvních stran, jaké podmínky
si v nájemní smlouvě sjednají. Je totiž nutno ctít zásadu smluvní volnosti, jež je spolu s principem
pacta sunt servanda jednou ze základních zásad soukromého práva. Trvání nájemního vztahu
i po provedení pozemkových úprav však musí odpovídat smluvní ujednání a projev vůle
smluvních stran.
[29] Nejvyšší správní soud tak souhlasí s městským soudem, že neobstojí námitka stěžovatele,
že pro pokračování nájemních vztahů postačí citované smluvní ujednání dodatku. V obdobné
situaci dospěl k totožnému závěru Městský soud v Praze i ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 10 A 107/2015 – 31. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud ztotožnil
s posouzením citovaného smluvního ujednání, jak jej provedli žalovaný i městský soud, tj. že toto
ujednání samo o sobě nedokládá existenci užívacího (nájemního) vztahu stěžovatele
k předmětným pozemkům po provedených komplexních pozemkových úpravách. Námitka
stěžovatele proto není důvodná.
[30] Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je stižen nezákonností, jelikož městský soud
nezohlednil, že na situaci lze aplikovat §676 odst. 2 občanského zákoníku. Podle stěžovatele
došlo díky tomuto ustanovení k obnovení nájemní smlouvy po právní moci rozhodnutí
o komplexních pozemkových úpravách, a stěžovatel je proto oprávněn dotčené pozemky užívat
a být evidován v evidenci půdy ve smyslu §3g zákona o zemědělství.
[31] Podle §676 odst. 2 občanského zákoníku, „užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu
a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů,
obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší
než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.“
[32] Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že „postup upravený v §676 odst. 2 o. z., podle něhož
může pronajímatel zabránit obnovení nájemní smlouvy jen tehdy, podá-li v případě dalšího užívání věci návrh
na vyklizení nemovitosti soudu do 30 dnů od skončení nájmu, byl nepochybně zamýšlen jako úprava vztahující
se ke skončení nájmu uplynutím sjednané určité doby“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Vzhledem k tomu, že je podle Nejvyššího soudu §676 odst. 2 občanského
zákoníku úzce navázán právě na skončení nájmu uplynutím sjednané doby určité, nikoliv
skončení nájmu jiným způsobem - tj. ani skončení na základě individuálního správního aktu
či zákona, souhlasí Nejvyšší správní soud s posouzením městského soudu, že dotčené ustanovení
nelze na případ stěžovatele aplikovat. Podstatné pro tuto věc však zůstává, že žalovaný v případě
ohlášení změn v evidenci půdy posuzuje, zda jsou ohlašované údaje pravdivé, či nikoliv.
Jak již Nejvyšší správní soud shora naznačil, je sice žalovaný povinen si v řízení o aktualizaci
evidence půdy učinit úsudek o této předběžné otázce, tj. zda ohlašovateli v souladu
s požadovanou změnou svědčí právní titul užívání půdy. V případě problematické situace ovšem
nepředstavuje posouzení žalovaného, zda nájemci svědčí právní titul pro užívání půdy,
autoritativní rozhodnutí o soukromoprávních vztazích mezi vlastníkem a nájemcem zemědělské
půdy. Závazné řešení této otázky totiž náleží výhradně do pravomoci nalézacího soudu
v občanskoprávním řízení. Jinými slovy, závěr žalovaného o (ne)provedení aktualizace
nepředstavuje vyústění sporu mezi účastníky řízení. Správní orgány pouze v projednávaném
případě rozhodují na základě dosud zjištěných skutečností, zda je, či není možné evidenci
aktualizovat tak, jak je požadováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2018, č. j. 1 As 401/2017 – 25). V případě stěžovatele nelze z ničeho seznat, že by ve věci
bylo zahájeno občanskoprávní řízení, jehož výsledek by pak bylo třeba respektovat.
[33] Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením městského soudu, že nepředložil dostatečné
důkazy, že pozemky ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku užíval i po právní moci
rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách. Ačkoliv už vzhledem k neaplikovatelnosti
§676 odst. 2 občanského zákoníku je zřejmé, že tato námitka nemůže být relevantní, Nejvyšší
správní soud se k ní stručně vyjádří. Ze spisového materiálu je patrné, že stěžovatel ve svém
vyjádření v řízení u městského soudu ze dne 11. 7. 2013 pouze konstatoval, že „není pravdou,
že by žalovaný nevěděl, že předmětné pozemky žalobce užívá i po 1. 10. 2012“. Blíže však své tvrzení
nerozvedl ani tuto skutečnost nikterak nedoložil. Obdobně tomu bylo i v jeho námitkách proti
oznámení o provedení změny údajů v evidenci půdy. Městský soud proto zcela pochopitelně,
ovšem nad rámec rozhodovacích důvodů konstatoval, že pro aplikaci §676 odst. 2 občanského
zákoníku nejsou patrné ani důvody skutkové. Vzhledem k tomu, že zmíněné ustanovení
občanského zákoníku nemohlo způsobit pokračování právního vztahu, je zcela bez právního
významu, pokud nyní, třeba i ve shodě se skutečností, stěžovatel v kasační stížnosti uvádí,
že pozemky byly osety a stěžovatelem obdělávány i po právní moci rozhodnutí o komplexních
pozemkových úpravách, což dokládá i dohoda o uspořádání vzájemných vztahů k užívání
pozemků ze dne 2. 10. 2013 uzavřená s panem Č.
[34] Nejvyšší správní soud podotýká, že podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových
úpravách zanikají nájemní vztahy rozhodnutím o komplexních pozemkových úpravách, zákon
o pozemkových úpravách však v §12 odst. 2 počítá se situací, že ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí není vždy fakticky možné, aby pozemky, jež jsou předmětem komplexních úprav,
obhospodařovával nový uživatel či vlastník. Ustanovení §12 odst. 2 zákona o pozemkových
úpravách stanovuje, že „pokud se vlastníci pozemků nedohodnou jinak, zahájí hospodaření na nově vytyčených
pozemcích po sklizni úrody a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku“. Právní úprava
tedy předpokládá, že k faktickému užívání pozemků původním uživatelem může docházet
i po právní moci rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách, není-li ujednáno jinak,
a to až do 1. října běžného roku. Z případného trvajícího užívání však nelze automaticky
dovozovat, že dochází k obnovení již zaniklých nájemních vztahů.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšný žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti
netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady nad rámec
jeho běžné činnosti vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu