ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.310.2018:17
sp. zn. 2 As 310/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: S. N., zastoupená
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 3. 2017, č. j. MSK 115998/2016, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 22 A 100/2017 – 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 22 A 100/2017 – 28,
se zru š u je a věc se tomuto soudu v ra cí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2017, č. j. MSK 115998/2016 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města
Ostravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 16. 8. 2016,
č. j. SMO/305275/16/DSČ/Kov, (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo
rozhodnuto, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to v souvislosti
s porušením §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, když jako provozovatelka vozidla
tov. zn. Audi, X nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 4. 11. 2015 v době
nejméně od 10:10 do 10:20 hodin v Ostravě - Přívoze, na ulici Nádražní (parkoviště
u hl. nádraží ČD) stálo uvedené vozidlo v působnosti dopravního značení „IP 25a“ - zóna
s dopravním omezením a „IP 13c“ – parkoviště s parkovacím automatem s dodatkem „Po-
Pá 8.00-19.00“, a to v rozporu s údaji na parkovacím automatu bez viditelně umístěného platného
parkovacího lístku.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhala zrušení napadeného i prvostupňového správního
rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Uvedla, že výrok prvostupňového
správního rozhodnutí je v rozporu s §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle nichž
bylo rozhodováno, zejména chybí norma, která měla být jednáním řidiče vozidla porušena;
namítala taktéž absenci zákonného ustanovení, podle kterého byla ukládána pokuta. Ve vztahu
k formulaci výroku brojila proti specifikaci místa skutku, neboť to bylo popsáno velmi obecně,
a tudíž neurčitě; dále doplnila, že na předmětném parkovišti se nachází několik desítek
parkovacích míst, přičemž nikoliv každé z nich podléhá režimu dopravní značky „IP 13c“.
Správním orgánům taktéž vytýkala, že se nezabývaly tím, zda dopravní značka „IP 13c“ byla
umístěna v souladu s §23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, a §77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Poukázala taktéž, že výrokem
prvostupňového správního rozhodnutí je jí kladeno za vinu, že řidič jejího vozidla se neřídil údaji
uvedenými na parkovacím automatu; v přestupkovém řízení však nebylo nijak prokazováno, jaké
údaje byly na parkovacích automatech umístěných na parkovišti uvedeny, pročež se jedná
o nepodložený závěr. Správní orgány se pak ani nezabývaly otázkou, zda nová právní úprava není
pro žalobkyni příznivější.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2018, č. j. 22 A 100/2017 – 28 (dále též „napadený
rozsudek“), zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Shledal
důvodnou námitku týkající se nedostatečných skutkových zjištění o údajích uvedených
na parkovacím automatu; jestliže totiž součástí vymezení skutku učinil prvostupňový správní
orgán to, že řidič vozidla nerespektoval údaje na parkovacím automatu, bylo zcela nezbytné,
aby také tyto údaje ve výroku rozhodnutí jednoznačně specifikoval, čemuž by však muselo
předcházet jejich řádné zjištění, což ovšem správní orgán neučinil. Dále konstatoval, že výrok
prvostupňového správního rozhodnutí neobsahuje všechna ustanovení, která v souhrnu tvoří
právní normu odpovídající skutkové podstatě příslušného správního deliktu; odkázal přitom
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017,
č. j. 4 As 165/2016 - 46, dle nějž správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové
části rozhodnutí uvést všechna rozhodná ustanovení, byť obsažená v různých právních
předpisech. Krajský soud konstatoval, že z výroku prvostupňového správního rozhodnutí je sice
zřejmé stání v působnosti dopravního značení „Parkoviště s parkovacím automatem“, nelze však
již dovodit, jaká norma měla být porušena nerespektováním nespecifikovaných údajů umístěných
na parkovacím automatu. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pak absentuje též závěr,
že prokázaným jednáním naplnil nezjištěný řidič znaky skutkové podstaty přestupku podle §125c
odst. 1 písm. k) porušením povinnosti podle §4 písm. c) zákona o silničním provozu, pročež
není možné ani samotnou interpretací tohoto rozhodnutí dovodit, jaká konkrétní ustanovení
právních norem tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu,
a to právě za situace, kdy součástí vytýkaného jednání je nerespektování nespecifikovaných údajů
na parkovacím automatu. Zbylé žalobní námitky shledal krajský soud nedůvodné.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Formulaci skutku ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí považuje za zcela
jednoznačnou, přičemž je zřejmé, jakého jednání se žalobkyně dopustila; právní kvalifikace
jednání uvedená ve výroku ve spojení s další právní kvalifikací uvedenou v odůvodnění
rozhodnutí plně odpovídá požadavkům stanoveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46. Stěžovatel připustil, že §125f
odst. 1 i §10 odst. 3 zákona o silničním provozu jsou normy blanketní, nicméně v odůvodnění
prvostupňového správního rozhodnutí je rozvedeno, že jednání nezjištěného řidiče naplňuje
znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť ten porušil
povinnost stanovenou v §4 písm. c) téhož zákona. Skutková zjištění má pak stěžovatel v dané
věci za dostačující; svědeckou výpovědí strážníka městské policie bylo prokázáno, jaká povinnost
řidiče plynula z údajů na parkovacím automatu, tj. povinnost viditelně umístit ve vozidle
parkovací lístek. Dále odkázal na obdobný případ řešený rozsudkem ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 8 As 24/2018 – 56, v němž Nejvyšší správní soud aproboval názor krajského soudu,
že povinnost mít umístěný parkovací lístek na viditelném místě ve vozidle je zcela běžně
zavedený a praktikovaný postup, přičemž pokud řidič neprokázal úhradu parkování jinak,
nemůže být jeho námitka neexistence takové povinnosti úspěšná. Poukázal taktéž na další
srovnatelnou věc řešenou v rozsudku ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 - 42, kde se Nejvyšší
správní soud vyjádřil k povinnosti řidiče prokázat uhrazení parkovného pro případ kontroly
ze strany příslušného orgánu, stejně jako k požadavku uvést ve výroku správního rozhodnutí
všechna ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Závěrem uvedl, že správní orgány
v projednávané věci dostatečně prokázaly (fotodokumentací z místa, úředním záznamem
strážníka městské policie a jeho výslechem) skutkový stav věci; žalobní námitky přitom byly
natolik spekulativní a nekonkrétní, že nemohly zpochybnit zjištěný stav, navíc byly prvně
uplatněny až v řízení před krajským soudem, což ještě snižuje jejich relevanci.
[6] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, za stěžovatele v řízení jedná zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové
náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů; neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel uplatnil kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že „výrok rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným
z přestupku a potažmo tedy i ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, který ze spáchaného přestupku
vychází, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru
sankce. V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku popsán dostatečně určitě, aby byl
nezaměnitelný s jiným skutkem (srov. ve vztahu k jiným správním deliktům usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb., obdobně ve vztahu k trestným činům §120
odst. 3 trestního řádu). V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty. Je tak klíčovou
normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky, jak to ostatně konstatoval
také krajský soud (srov. také obecně k významu výrokové části rozhodnutí např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009,
č. j. 1 As 67/2009 - 64, bod 26)“ [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 2 As 249/2016 - 39]. V usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu dovodil, že „vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním
deliktu musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním
jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o správních deliktech, je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména
pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté,
pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Jednotlivé skutkové údaje jsou
rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného
postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném
konkrétním případě. Ze všech těchto důvodů odmítl rozšířený senát úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl
dopustit a za jaké jednání je sankcionován“. Dle závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, pak „správní orgán rozhodující
o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) uvést
všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající
skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna
ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit
závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné
interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje
učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové
části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící
ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“
[11] V obecné rovině tedy Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se soudem krajským, že výrok
je stěžejní částí rozhodnutí, a je proto třeba na jeho formulaci a obsah klást vysoké požadavky,
aby byl jasný, přesný a srozumitelný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55). Konkrétně v nyní projednávaném případě se však jeví
nároky krajského soudu příliš formalistické, neboť i přes dílčí nedostatky předmětný výrok
prvostupňového správního rozhodnutí splňuje požadavky usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73; obsahuje totiž
nezaměnitelné vymezení místa (Ostrava - Přívoz, ul. Nádražní, parkoviště u hl. nádraží ČD),
vymezení času (dne 4. 11. 2015, nejméně od 10:10 do 10:20 hodin) a skutek (nezajištění
dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích stanovených
zákonem dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu), přitom je v jeho popisu jasně uvedeno,
jakým protiprávním jednáním řidiče vozidla byla tato skutková podstata naplněna
(nerespektování dopravního značení „IP 25a“- zóna s dopravním omezením
a „IP 13c“ - parkoviště s parkovacím automatem s dodatkem „Po-Pá 8:00-19:00“, a to v rozporu
s údaji na parkovacím automatu bez viditelně umístěného platného parkovacího lístku). Právě
s ohledem na část výroku „v rozporu s údaji na parkovacím automatu“ shledal krajský soud vadu
přestupkového řízení, neboť správními orgány ohledně parkovacího automatu nebylo provedeno
žádné dokazování, a správní spis tak nedokládá, jaké údaje na něm byly v daném okamžiku
skutečně uvedeny, pročež byl dle něj nedostatečně zjištěn skutkový stav věci. S tímto posouzením
se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť neinterpretuje spornou část ve výroku
vymezeného skutku „v rozporu s údaji na parkovacím automatu“ tak, že by protiprávní jednání řidiče
snad mělo spočívat taktéž v samotném nerespektování pokynů (údajů) uvedených na parkovacím
automatu, pročež by tyto údaje bylo opravdu nezbytné řádně dokazovat. Nejvyšší správní soud
má však za to, že z formulace prvostupňového správního rozhodnutí je zřejmé, že předmětný
skutek spočíval jen a pouze v nezaplacení za parkování na zpoplatněném místě, neboť ve vozidle
nebyl viditelně umístěn doklad o zaplacení (prokázáno správním orgánem fotografiemi
založenými ve spise a svědeckou výpovědí strážníka městské policie); spornou částí výroku chtěl
prvostupňový správní orgán pouze doplnit, že právě na tuto všeobecně známou povinnost byl
řidič vozidla upozorněn informacemi uvedenými na parkovacím automatu. Řešená část výroku
tedy nepopisuje jednání, které by samo o sobě naplňovalo skutkovou podstatu žalobkyni
vytýkaného správního deliktu, nýbrž pouze (pravda, poněkud nadbytečně) upřesňuje, odkud měl
být nezjištěný řidič seznámen se svou povinností parkovat pouze s viditelně umístěným platným
parkovacím lístkem. Pokud jde o existenci výše uvedené povinnosti, Nejvyšší správní soud dále
poukazuje, že tato není založena případnými (výhradně informačními) údaji uvedenými
na parkovacích automatech, ale plyne krom příslušné normativní úpravy stanovující platební
povinnost za parkování na rozhodném místě též ze samotné logiky placeného parkování a lze
na ni usuzovat na základě prosté lidské zkušenosti. Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 52 A 25/2017 - 37, v němž ten uvedl, že „umístění parkovacího lístku za čelním sklem je zcela
běžným zavedeným a praktikovaným postupem. Pokud žalobce neprokázal úhradu jinak, nemůže být tato
námitka (zaplacení parkovného) úspěšná“; tento závěr pak sám aproboval v rozsudku ze dne
26. 7. 2018, č. j. 8 As 24/2018 - 52, když naznal, že „stěžovatelova námitka ohledně nedostatečně
zjištěného skutkového stavu není důvodná. Z fotografií založených ve správním spise je zřetelné, že parkovací
lístek za čelním sklem není“. V rozsudku ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 – 42, pak Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „co se týče tvrzení o absenci povinnosti prokázat koupi parkovacího lístku [sub
(C)], žalovaný správně upozorňuje na nařízení rady. (…) Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky orgány
územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zmocněny.
Zmocnění k vydání nařízení rady plyne ze zákonných ustanovení, na něž toto nařízení odkazuje ve svém úvodu,
zejména z §23 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pozemních komunikacích. Z výše citovaného ustanovení nařízení
rady je zřejmé, že řidiče vozidla tížila povinnost umístit parkovací lístek za přední sklo vozidla (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 - 39); pokud tak neučinil, jde to na jeho
vrub (resp. na vrub provozovatele vozidla). Bylo povinností řidiče respektovat dopravní značení, uhradit stanovené
parkovné a doklad o jeho úhradě – tedy parkovací lístek – umístit na viditelné místo ve vozidle. I bez znalosti
výše uvedeného nařízení rady je logické, že řidič vozidla musí dát pro případ kontroly ze strany příslušného orgánu
určitým způsobem najevo, že parkovné uhradil. Pokud neumístí parkovací lístek na viditelné místo, byť by se tak
stalo pouze nedopatřením (opomenutím), musí nést následky s tím spojené.“ Nejvyšší správní soud
proto shrnuje, že i v případě neexistence pokynu výslovně upozorňujícího na povinnost umístit
zakoupený parkovací lístek na viditelné místo ve vozidle si této povinnosti musí být řidič vozidla
vědom, neboť se jedná o logický a zcela běžně zavedený postup, který je všeobecně známý;
pakliže za této situace správní orgány neprovedly dokazování ohledně údajů zobrazených
na příslušném parkovacím automatu, nedopustily se tím nedostatečného zjištění skutkového
stavu. Parkovací automaty totiž zobrazují informace, jež jsou pouze informativního charakteru
(údaje o aktuálním čase, provozní době parkoviště či alternativních způsobech platby), samy však
řidiči nestanoví žádnou novou povinnost v rámci působnosti dopravního značení „IP 13c“.
Sporná část výroku prvostupňového správního rozhodnutí je tedy redundantní, neboť stačilo
uvést, že řidič na předmětném místě parkoval bez viditelně umístěného parkovacího lístku
v rozporu s dopravní značkou „IP 13c“; tato nesplněná nadbytečnost však nemůže být důvodem
nezákonnosti předmětného rozhodnutí. Kasační námitka je proto důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se dále neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že není možné
ani samotnou interpretací prvostupňového správního rozhodnutí dovodit, jaká konkrétní
ustanovení tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu,
a to právě za situace, kdy součástí vytýkaného jednání je nerespektování nespecifikovaných údajů
na parkovacím automatu. Nejvyšší správní soud však již výše dospěl k závěru, že jednání
v „rozporu s údaji na parkovacím automatu“ není podstatou protiprávního jednání, jež má naplňovat
příslušnou skutkovou podstatu, nýbrž pouhým nadbytečným popisem pochybení řidiče
spočívajícího v neumístění parkovacího lístku. Jestliže tedy krajský soud připustil, že „z uvedeného
výroku sice primárně lze dovodit stání v působnosti dopravního značení Parkoviště s parkovacím automatem“,
pak výhrada brojící proti tomu, že „nelze již však dovodit, jaká norma měla být porušena nerespektováním
nespecifikovaných údajů umístěných na parkovacím automatu“ není relevantní, neboť předmětný výrok
nezjištěnému řidiči zjevně vytýká pouze jednání naplňující skutkovou podstatu přestupku
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit porušením
§4 písm. c) téhož zákona. Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že jakkoli prvostupňový správní
orgán ve výroku svého rozhodnutí výslovně uvedl odkaz pouze na §125f odst. 1 a §10 odst. 3
zákona o silničním provozu, lze z popisu skutkového děje obsaženého ve výroku zcela jasně
a nezaměnitelně dovodit, za jaké protiprávní jednání nezjištěného řidiče (nerespektování
dopravního značení „IP 13c“) nese žalobkyně jakožto provozovatel vozidla objektivní
odpovědnost. Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 8 As 24/2018 - 52, v němž ke skutkově obdobné situaci konstatoval, že „stěžovatel nezajistil,
aby nebyly porušovány právní předpisy, konkrétně dopravní značka IP 13c. Ta má dle přílohy č. 5 vyhlášky
ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, název
„parkoviště s parkovacím automatem“ a „označuje placené parkoviště. Řidič se musí řídit údaji na značce,
dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu (hodinách).“ Není tedy pravda, že „nenormuje nic“. Sama o sobě
již stanovuje povinnost zaplatit parkovné dle podmínek uvedených na značce, dodatkové tabulce nebo parkovacím
automatu. Dodatková tabulka v dané věci stanoví zákaz parkování bez platné parkovací karty
nebo parkovacího poplatku ve všední dny od 6 do 22 hodin a v sobotu od 7 do 12 hodin. Vozidlo stěžovatele stálo
na placeném parkovišti v úterý v 14:23 bez platné parkovací karty či lístku a stěžovatel ani opak netvrdí.
Z uvedeného je zřejmé, jaká konkrétní povinnost byla porušena.“ Též v rozsudku ze dne 16. 8. 2018,
č. j. 9 As 352/2017 – 42, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „celou aplikovanou normu, jíž
stěžovatel porušil, tvoří §10 odst. 3, §125f odst. 1 až 3 ve spojení s §4 písm. c) zákona o silničním provozu.
Správní orgán prvního stupně tedy neuvedl ve svém rozhodnutí přesný odkaz (…); tato dílčí pochybení
však nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť porušená právní norma je nepochybně patrná jak z ostatních
uvedených ustanovení, tak i ze „skutkové věty“ a identifikace dopravní značky – z výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně je zřejmé, jakou právní povinnost stěžovatel coby provozovatel vozidla porušil. (…) rušit
dotčené správní rozhodnutí jen pro neuvedení §125f odst. 2 zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí
by bylo výrazem nepřijatelného formalismu, jak ostatně ve vztahu ke shodnému ustanovení konstatoval rozšířený
senát v bodě 39 citovaného usnesení č. j. 4 As 165/2016 - 46 (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 9 As 172/2016 - 46). Správní orgán prvního stupně nadto citoval
§125f odst. 2 zákona o silničním provozu v odůvodnění svého rozhodnutí.“ V projednávaném případě
se sice jedná o absenci jiných ustanovení zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí,
avšak výše citované závěry jsou plně aplikovatelné; Nejvyšší správní soud proto ani v nyní řešené
věci neshledal, že by výrok rozhodnutí prvostupňového správního orgánu byl nedostatečně
konkrétní. Neuvedení některých ustanovení [§125c odst. 1 písm. k) a §4 písm. c) zákona
o silničním provozu] ve výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí je ve shodě
s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2017,
č. j. 4 As 165/2016 – 46, odstranitelné jeho interpretací; skutkový děj je totiž ve výroku
nezaměnitelně popsán, nadto jsou absentující ustanovení výslovně zmíněna v jeho odůvodnění
(srov. odst. 2 prvostupňového správního rozhodnutí). Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil řešenou právní otázku; kasační námitka je důvodná.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[13] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto zrušil napadený rozsudek
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude
vázán právním názorem, jenž Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu