ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.394.2018:21
sp. zn. 2 As 394/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě proti
nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 30 A 168/2018 – 17,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou dne 7. 11. 2018 u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
se žalobce domáhal vydání předběžného opatření, jímž by soud nařídil žalované, aby se zdržela
všech dehonestujících a diskriminačních výroků při výkonu své funkce, které snižují důstojnost
žalobce; dále navrhoval přikázat žalované, aby ve lhůtě 15 dní od doručení rozsudku zjednala
nápravu při vyřizování žádosti o informace ze dne 1. 6. 2018 a vydala rozhodnutí ve věci. Žalobce
zároveň požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů
pro řízení před krajským soudem.
[2] Usnesením krajského soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 30 A 168/2018 – 17
(dále jen „napadené usnesení“), krajský soud rozhodl tak, že věc postoupil Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž se domáhá jeho zrušení, neboť Věznice Kuřim (stěžovatelem označovaná jako žalovaná)
je správní jednotkou, jež dle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), činí za Vězeňskou službu České republiky právní
úkony, mezi které patří správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob včetně
postavení státního orgánu jako povinného subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu
k informacím. Stěžovatel zároveň v kasační stížnosti požádal o osvobození od soudního poplatku
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti
dle §106 s. ř. s.
[5] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci
samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a),
§2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“
V projednávaném případě nebylo kasační stížností napadeným usnesením rozhodováno o věci
samé, a proto stěžovateli nevzniká povinnost soudní poplatek zaplatit.
[6] Výše uvedené závěry učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát
v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému
procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Stěžovatel tedy
nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Přestože ovšem zastoupení není v předmětné
věci obligatorní, stěžovatel o ustanovení zástupce požádal, pročež Nejvyšší správní soud musel
o tomto návrhu rozhodnout. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. se pro rozhodnutí o ustanovení zástupce
vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak splnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků, jednak též nezbytná potřeba takového zastoupení k ochraně práv
účastníka řízení. Nejvyšší správní soud neshledal především splnění druhé nutné podmínky
pro ustanovení zástupce, tedy jeho nezbytnost k ochraně práv stěžovatele. Kasační stížnost
má požadované základní náležitosti, je zřejmé, čeho se jí stěžovatel domáhá; přitom v předmětné
věci se jedná o posouzení nikterak komplikované otázky, o které soud může rozhodnout
na základě podané kasační stížnosti a podkladů obsažených ve spise, aniž by bylo třeba za tímto
účelem stěžovateli ustanovovat zástupce. Za této situace tedy Nejvyšší správní soud návrh
na ustanovení zástupce výrokem I. zamítl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 As 79/2018 – 11, či ze dne 22. 11. 2018, č. j. 7 As 353/2018 - 38).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Podle §7 odst. 6 s. ř. s. „není-li soud, u něhož byl návrh
podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému“.
[9] Dle §2 odst. 1 z ákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), jsou „povinnými subjekty, které mají podle
tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní
samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce“.
[10] Podle §1 odst. 3 zákona o vězeňské službě je „vězeňská služba správním úřadem a účetní
jednotkou“. Ustanovení §1 odst. 4 téhož zákona pak stanoví, že organizačními jednotkami
Vězeňské služby jsou „generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence,
Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů
ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů
pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé,
které jmenuje a odvolává generální ředitel“. Podle §4 tohoto zákona „právní úkony jménem státu činí
za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek
Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě
těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.“
[11] Již v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 14 (všechna v tomto rozsudku
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správní soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“
lze považovat orgán moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka správního orgánu může být správním
orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací
pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84). Pokud
však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní působností (vnitřním organizačním
jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou takové organizační jednotky získat postavení
správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle
§7 odst. 2 s. ř. s. se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem
jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. Nad 81/2012 - 71). O odložení stěžovatelových žádostí pro nezaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání informací rozhodl v zastoupení ředitele Věznice Rapotice vrchní rada plk. Mgr. František Melichar.
S ohledem na výše uvedené však lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí
informací po Vězeňské službě České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) jakožto povinném subjektu
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Věznicím (resp. jejich ředitelům),
které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky
(dále jen „zákon o vězeňské službě“), organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy
s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního
orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu podle
§7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.“ Vězeňskou
službu České republiky jakožto povinný subjekt dle zákona o svobodném přístupu
k informacím shodně považují též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018,
č. j. 3 As 81/2018 – 10 a 19. 12. 2018, č. j. 2 As 386/2018 - 12, či usnesení příslušného krajského
soudu ze dne 17. 8. 2018, č. j. 62 A 120/2018 - 6, a ze dne 17. 8. 2018, č. j. 31 A 116/2018 – 6.
[12] Stěžovatel podanou žalobou brojí proti nečinnosti povinného subjektu ve smyslu
§2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jímž je v projednávané věci Vězeňská
služba České republiky jakožto správní orgán (úřad). Vězeňská služba České republiky
sídlí v Praze, pročež místně příslušným krajským soudem k projednání stěžovatelovy žaloby
je Městský soud v Praze.
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup krajského soudu
spočívající v postoupení věci městskému soudu za rozporný se zákonem, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly,
proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu