ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.404.2018:12
sp. zn. 2 As 404/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, týkající se žaloby na
ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 A 72/2018 - 6,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „napadené usnesení“ a „krajský
soud“), kterým byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
jako soudu místně příslušnému ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Předmětem sporu je, zda postoupení věci krajským soudem
městskému soudu jako soudu místně příslušnému bylo věcně správné či nikoliv.
[2] Nejdříve se však Nejvyšší správní soud vypořádá s žádostí stěžovatele o osvobození
od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[3] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má stěžovatel povinnost zaplatit
soudní poplatek jen tehdy, směřuje-li jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dostupné, tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na www.nssoud.cz, v němž soud dovodil:
„Jestliže je tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud
o „procesní“ kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost,
neboť za řízení ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší.“). Přestože se rozšířený senát
v citovaném usnesení výslovně nevyjádřil k otázce placení soudního poplatku a povinného
zastoupení v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému
soudu, lze tento závěr rozšířeného senátu analogicky aplikovat i na nyní projednávanou věc.
Lpění na splnění těchto zákonných podmínek v řízení o „procesní“ kasační stížnosti by totiž
odporovalo smyslu a účelu řízení, které má zkoumat pouze to, zda byly dány důvody
k postoupení věci jinému soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 7 As 122/2017 - 14). Žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku je tudíž
bezpředmětná.
[4] Z obdobných důvodů nemusí stěžovatel splňovat ani základní podmínku povinného
zastoupení advokátem dle 105 odst. 2 s. ř. s. (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného senátu,
konkrétně jeho bod 29). Pokud však stěžovatel o ustanovení zástupce sám požádal, musí být
o jeho žádosti rozhodnuto. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát“.
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že ustanovení zástupce v aktuálním řízení o kasační
stížnosti není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Nedostatek zastoupení nebrání
stěžovateli v přístupu k soudu a předmětem řízení o kasační stížnosti je právně nikoliv složitá
otázka týkající se postoupení věci jinému správnímu soudu, která byla již dostatečně vyřešena
předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z kasační stížnosti stěžovatele je navíc
jednoznačné, čeho se domáhá. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud stěžovateli právního
zástupce pro řízení o kasační stížnosti neustanovil a návrh na jeho ustanovení zamítl.
[6] K otázce postoupení věci krajským soudem městskému soudu jako soudu místně
příslušnému stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že požadoval poskytnutí informace o činnosti
Vězeňské služby České republiky, věznice Karviná, dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“);
pro dlouhodobou nečinnost se obrátil na soud. Stěžovatel namítal, že věznice Karviná je správní
jednotkou, která podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě“) činí právní úkony za Vězeňskou službu
České republiky, a proto je povinným subjektem.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“ (pozn. zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Podle
§7 odst. 6 s. ř. s. „[n]ení-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí
jej k vyřízení soudu příslušnému“.
[8] Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě otázku místní příslušnosti
posoudil správně. V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti
správního orgánu, čímž mělo být zasaženo do jeho práv, ve věci poskytnutí informací podle
zákona o svobodném přístupu k informacím. Pro určení místní příslušnosti pro řízení
o nečinnostní žalobě je rozhodující druhá část §7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy k řízení
je místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který zasáhl do práv
toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat
informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce. Podle §1 odst. 3 zákona o Vězeňské službě, je Vězeňská
služba správním úřadem a účetní jednotkou. Dle §1 odst. 4 zákona o Vězeňské službě jsou
organizačními jednotkami Vězeňské služby generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy
pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby.
Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které
metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací
detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje
a odvolává generální ředitel. Podle §4 zákona o Vězeňské službě právní úkony jménem státu činí
za Vězeňskou službu generální ředitel.
[9] Stěžovatel v souzeném případě brojí proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky,
která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou organizačními
jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný
zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu
k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení
správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně
příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který jinak zasáhl do práv
toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
[10] Správní orgán, o němž žalobce tvrdí, že zasáhl do jeho práv, je Vězeňská služba České
republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem
k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze, jak přiléhavě, a to i s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, připomenul v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud.
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu