ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.409.2018:26
sp. zn. 2 As 409/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ministerstvo obrany, se sídlem
Tychonova 1, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2014,
č. j. 40449/ENV/14, 629/540/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 5 A 104/2014 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“).
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo k žalobcovu odvolání změněno rozhodnutí České
inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 21. 2. 2014, č. j. ČIŽP/51/OOP/SR01/1319418.004/14/LZO (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že pokuta uložená žalobci dle §88 odst. 1 písm. c) zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně
přírody a krajiny“), byla snížena na 27 000 Kč, a dále tak, že celková částka včetně náhrady
nákladů řízení, kterou byl žalobce povinen uhradit, činila nově 28 000 Kč. Ve zbývajících částech
žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Prvostupňovým rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta 35 000 Kč
podle §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny a dále povinnost nahradit náklady
řízení stanovené paušální částkou 1000 Kč.
[4] Správní orgán prvního stupně provedl dne 27. 11. 2013 na základě §80 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny inspekční šetření na pozemku vlastněném stěžovatelem. Při tomto
šetření bylo zjištěno, že na daném pozemku došlo k plošnému kácení listnatých dřevin,
a to včetně 5 ks dřevin o obvodu kmene ve výšce 130 cm nad zemí větším než 80 cm. Dne
15. 1. 2014 zahájil správní orgán prvního stupně se stěžovatelem správní řízení ve věci uložení
pokuty podle §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel se tak měl
dopustit správního deliktu tím, že v období mezi 10. až 15. 11. 2013 nechal pokácet porost dřevin
na p. p. č. X v k. ú. X na ploše cca 3083 m2 a 5 ks dřevin na p. p. č. X a X v k. ú. X, o obvodu
kmene ve výšce 130 cm nad zemí větším než 80 cm, to vše bez povolení příslušného orgánu
ochrany přírody, čímž porušil §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[5] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že považoval
za zásadní, zdali kácení předmětných dřevin lze považovat za činnost konanou v přímé
souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu, a to s ohledem na skutečnost, že v místě
kácení žalobce plánoval výstavbu autoumývárny pro vojenský útvar. Prvostupňové rozhodnutí
stojí na tom, že se jedná o činnost, která není natolik prioritní, aby ji bylo možno označit
za přímo (bezprostředně) související se zajištěním obrany státu, protože se jedná pouze o činnost
podpůrnou. Městský soud se dále ztotožnil s názorem žalovaného, že takto mohou být postiženy
též činnosti, které se sice týkají objektů důležitých pro obranu státu, avšak se zajištěním obrany
nebo bezpečnosti státu přímo nesouvisejí. Soud konstatoval, že nelze popírat, že samotné kácení
proběhlo v souvislosti s budováním prostor, jež (byť nepřímo) souvisí se zajištěním bezpečnosti
České republiky. Podle §2 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky,
v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 222/1999 Sb.“) obrana státu zahrnuje výstavbu účinného
systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním
obranném systému. Mezi vojenské objekty tedy bezesporu náleží též autoumývárna vozidel
určená k ošetřování vojenského materiálu, která měla být vystavěna na místě kácení. Zákonnou
výluku obsaženou v §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny lze považovat za výjimku
a jako taková musí být vykládána restriktivně. Podmínkou uplatnění této výjimky je tedy existence
přímé souvislosti vykonávané činnosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu, přičemž
zákon příkladem uvádí výcvik nebo cvičení ozbrojených sil anebo bezpečnostních sborů.
Plánovanou výstavbu autoumývárny však podle městského soudu nelze považovat za činnost
prováděnou v přímé souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu, neboť takováto
spojitost je značně vzdálená. Pokud zákonodárce v §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny mezi demonstrativní výčet činností, jež podléhají výluce, zařadil výcvik nebo cvičení
ozbrojených sil anebo bezpečnostních sborů, nelze rozporovat, že kácení jakožto příprava k další
stavební činnosti nedosahuje podobného významu pro obranu a bezpečnost státu. Takovouto
činností by mohla být leda stavba objektu bezprostředně a aktuálně zásadního pro zajištění
obrany a bezpečnosti státu, nikoli však stavba pouze podpůrného objektu, jímž autoumývárna
bezesporu je. Jestliže tedy právě onen důraz na přímou souvislost se zajištěním obrany
a bezpečnosti státu odůvodňuje či vylučuje aplikaci výluky dle §90 odst. 2 zákona o ochraně
přírody, neshledal městský soud, že by stavba autoumývárny mohla být za tuto činnost
považována a byla tak vyloučena aplikace §8 zákona o ochraně přírody a krajiny.
[6] K otázce velikosti obvodu pokácených stromů pak městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že správní orgány se skutečným obvodem kmenů pokácených
stromů ve výšce 130 cm náležitě zabývaly, přičemž ve svých závěrech nevyšly z pouhých odhadů,
ale z konkrétních výpočtů reflektujících jak odborné znalosti o obvodu kmene ve výšce 130 cm
ve vztahu k průměru pařezů, tak i specifika růstu jednotlivých stromů. Náležitě postupovaly
dle svých odborných znalostí, přičemž s ohledem na skutkové okolnosti (předchozí vyklizení
pokácených stromů) jim nezbylo nic jiného než obvod kmene ve výšce 130 cm určit dle odborné
metodiky; vhodně však pracovali s určitou korekcí, jež zohlednila možná specifika růstu
předmětných stromů, včetně jejich kuželovitosti.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
spočívající v námitce nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Za nesprávný považuje názor městského soudu, že při kácení dřevin se jedná o činnost, která
není natolik prioritní, aby ji bylo možno označit za přímo (bezprostředně) související
se zajištěním obrany státu, protože se jedná pouze o činnost podpůrnou. Stěžovatel namítá,
že podle ustanovení §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny se ustanovení §8 téhož
zákona, jehož porušení je dle žalovaného důvodem pro uložení pokuty, nevztahuje na činnosti
konané v přímé souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu, pokud při nich nedošlo
k překročení nezbytně nutné míry. Pro určení, zda se v uvedeném případě jedná o činnosti
konané v přímé souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu, je rozhodující platné
znění zákona č. 222/1999 Sb., který ve svém §29 odst. 2 výslovně stanoví, že objekty důležité
pro obranu státu jsou pozemky a stavby, k nimž výkon vlastnického práva státu a jiných
majetkových práv státu vykonává Ministerstvo obrany nebo právnická osoba jím zřízená nebo
založená. Ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky,
v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 219/1999 Sb.“) pak výslovně stanoví, že objekty důležité
pro obranu státu slouží k zabezpečení výcviku, ubytování vojáků v činné službě, uskladnění,
uložení, ošetřování a opravám vojenského materiálu nebo k zabezpečení jejich úkolů. V tomto
ustanovení jsou uvedeny některé základní činnosti související s obranou státu, které jsou
prováděny ve vojenských objektech, mezi něž patří i ošetřování techniky. Z uvedeného vyplývá,
že činnost Ministerstva obrany spočívající ve vykácení náletových dřevin na pozemku, ke kterému
mu svědčí příslušnost hospodaření, a který je určen pro výstavbu myčky sloužící k ošetření
vojenské techniky, spadá pod činnost bezprostředně související se zajišťováním obrany
a bezpečnosti státu a uvedená činnost je tedy v režimu výjimky §90 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny. Na základě uvedeného se stěžovatel domnívá, že z §90 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny ve spojení s §29 odst. 2 písm. a) zákona č. 222/1999 Sb., a §2 odst. 1
zákona č. 219/1999 Sb. vyplývá, že se §8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, na jehož
základě byla stěžovateli uložena pokuta za předmětný delikt, nemůže v nynější věci aplikovat.
[8] Dále stěžovatel namítá, že správní orgány obou stupňů při posouzení zda k porušení
zákonné povinnosti došlo, vycházely pouze z nepřímých indicií a porušení §8 odst. 1 zákona
o ochraně přírody a krajiny ani naplnění skutkové podstaty správního deliktu dostatečně
neprokázaly. Jak vyplývá z textu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, správní orgán prvního
stupně při vydání rozhodnutí vycházel nikoli z exaktních údajů, ale z odhadu průměrů kmenů
pokácených stromů, který byl odvozen z průměrů pařezů. S tímto názorem se ztotožnil i soud,
který vydal napadený rozsudek. Správní orgány ani soud se tedy vůbec nezabývaly námitkou
stěžovatele, že jeden ze stromů byl ztrouchnivělý 1,5 m vysoký pozůstatek vrby a další
se nad zemí rozvětvovaly v jednotlivé slabé větve. S jistotou tedy nelze tvrdit, že se jednalo
o 5 vzrostlých stromů, které měly průměr kmene ve výšce 130 cm nad zemí větší než 80 cm.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 20. 12. 2018, v němž setrval
na názoru, že kácení porostu v dané věci nepředstavovalo činnost konanou v přímé souvislosti
se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu. Stěžovatelem zmiňovaná ustanovení zákona
č. 222/1999 Sb., a zákona č. 219/1999 Sb. mají úzkou vazbu k §79 odst. 3 písm. t) zákona
o ochraně přírody a krajiny, neboť specifikují objekty důležité pro obranu státu. Ustanovení
§90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ovšem nehovoří o objektech, ani o jejich určení,
ale výhradně o činnostech přímo souvisejících se zajištěním obrany nebo bezpečnosti státu.
Žalovaný odkazuje rovněž na odbornou literaturu, konkrétně VOMÁČKA, V., a kol. Zákona
o ochraně přírody a krajiny – komentář, C. H. Beck, 2018. Výjimečný režim nelze vykládat
bez přihlédnutí k základním východiskům zákona i ústavněprávní ochrany životního prostředí,
která zapovídají provádění zbytečných zásahů, kterými dochází k ohrožení nebo poškození
dotčených zájmů. I pokud je splněna výchozí podmínka přímé souvislosti se zajištěním obrany
nebo bezpečnosti státu, uplatní se další korektiv v podobě požadavku, aby případné poškozování
přírody nepřekročilo nezbytně nutnou míru s tím, že splnění tohoto požadavku zajišťují
v součinnosti Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra a Ministerstvo životního prostředí.
[10] Ke zjišťování údajů rozhodných pro řízení o správním deliktu pak žalovaný ve svém
vyjádření uvedl, že v době šetření správního orgánu prvního stupně byly pokácené dřeviny
již vyklizeny, a proto nebylo možné změřit obvody kmenů ve výše 130 cm nad zemí. Správní
orgán prvního stupně proto použil zavedený postup odvození obvodu kmenů z průměru pařezů
pokácených dřevin. Průměry pařezů byly změřeny ve dvou na sebe kolmých směrech. Výsledná
hodnota pro každý pařez byla stanovena jako aritmetický průměr dvou změřených hodnot.
K započtení sbíhavosti kmene uplatnil správní orgán prvního stupně na základě praktických
zkušeností korekci + 5 cm. Sankce byla uložena za pokácení 3083 m
2
zapojeného porostu
a 5 kusů dřevin s obvodem větším než 80 cm ve výšce 130 cm nad zemí. K námitce stěžovatele
ohledně ztrouchnivělé vrby žalovaný uvedl, že z prvostupňového rozhodnutí vyplývá,
že této se postih netýkal. K námitce, že se dřeviny rozvětvovaly nad zemí ve slabší větve,
žalovaný uvedl, že tato skutečnost svědčí ve prospěch žalovaného, neboť v takovém případě
se podle metodického pokynu Ministerstva životního prostředí zveřejněného ve Věstníku
Ministerstva životního prostředí, leden 2015, částka 1, str. 2, bod I b, u dřevin, kde nelze obvod
změřit ve výšce 130 cm měří obvod kmene v nižší výšce tam, kde je nejméně ovlivněn
kořenovými náběhy a začínajícím větvením, tedy v místě, kde kmen dosahuje nejmenších
rozměrů. Žalovaný má za to, že skutkový stav byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti.
[11] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[12] Kasační stížnost je nedůvodná.
[13] Rozhodným pro posouzení věci je výklad §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny,
resp. podřaditelnost výše popsaného kácení porostu a dřevin pod pojem „činnost konaná v přímé
souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečností státu“.
[14] Podle §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že „[u]stanovení §4 odst. 2, §6,
7, 8, 12, 63 a 70 se nevztahují na činnosti konané v přímé souvislosti se zajištěním obrany nebo bezpečnosti
státu, zejména z důvodu výcviku nebo cvičení ozbrojených sil anebo bezpečnostních sborů. Případné poškozování
přírody z důvodu obrany státu v těchto případech nesmí překročit nezbytně nutnou míru. Bude-li docházet
k poškozování přírody z důvodů zajišťování obrany nebo bezpečnosti státu, zejména z důvodu výcviku nebo
cvičení ozbrojených sil anebo ozbrojených bezpečnostních sborů, Ministerstvo obrany nebo Ministerstvo vnitra
v součinnosti s Ministerstvem životního prostředí zabezpečí, aby stupeň poškození přírody nepřekročil nezbytně
nutnou míru.“ Bezprostředně za slovy „obrany nebo bezpečnosti státu“ přitom v textu zákona
následuje odkaz na poznámku pod čarou, vedoucí k zákonu č. 222/1999 Sb., o zajišťování
obrany České republiky, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (tj. ve znění zákona
č. 375/2011 Sb.).
[15] Nejvyšší správní soud se prakticky totožnou právní otázkou na obdobném skutkovém
základě zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 As 10/2019 – 27.
Zde uvedl, že „[p]ři výkladu uvedené výluky je třeba vycházet z jejího smyslu. Zákon o ochraně přírody
a krajiny, jehož účelem je naplnění legitimního zájmu na ochraně životního prostředí, který je zakotven
i na ústavní úrovni v článku 35 Listiny základních práv a svobod, počítá i s tím, že tento legitimní zájem musí
někdy ustoupit jiným legitimním zájmům. Mezi ně nesporně patří i zajištění obrany nebo bezpečnosti státu, které
je také zakotveno přímo v ústavním pořádku, a sice v ústavním zákoně č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České
republiky. Účelem této výluky tedy je, aby požadavky a procedury stanovené v §4 odst. 2, §6, §7, §8, §12,
§63 a §70 zákona o ochraně přírody a krajiny ustoupily, tam, kde to přímo vyžaduje zájem zajišťování obrany
a bezpečnosti státu, typicky kvůli větší efektivitě a rychlosti. Účelem této výjimky naopak není poskytnout všem
aktivitám ozbrojených sborů a příslušných ministerstev imunitu ve věcech ochrany životního prostředí. Výluku
zakotvenou v §90 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je tedy třeba vykládat funkčně, tak, aby
vevymezených případech procedury sloužící ochraně přírody a krajiny nadměrně neztěžovaly obranyschopnost státu;
nikoli osobně, tedy aby byla ochrana přírody a krajiny vyloučena z dosahu procedur zákona o ochraně přírody
a krajiny ve všech objektech a na všech územích spravovaných ozbrojenými sbory, respektive stěžovatelem
či Ministerstvem vnitra. Ve zkratce řečeno, smyslem této výluky je podpořit obranyschopnost státu, nikoli
poskytnout stěžovateli imunitu ve vztahu k jakémukoli kácení stromů na pozemcích, které spravuje.“ Nejvyšší
správní soud proto dovodil, že „[j]e tedy třeba odmítnout stěžovatelovu argumentaci, která tuto výluku
aplikuje na všechny „objekty důležité pro obranu státu“, tedy podle §29 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona
č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, na všechny pozemky a stavby umístěné ve vojenských
újezdech a jejich příslušenství, které mají z politického, vojenského nebo hospodářského hlediska význam pro
zajišťování obrany státu, zejména pro zabezpečení základních funkcí státu a zabezpečení ozbrojených sil, a dále
také na pozemky a stavby, k nimž výkon vlastnického práva státu a jiných majetkových práv státu vykonává
stěžovatel nebo právnická osoba jím zřízená nebo založená. Stejně tak nelze přijmout odkaz na §2 odst. 1
zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, z nějž dovozuje aplikaci této výluky na všechny
vojenské objekty, tedy objekty, které jsou důležité pro obranu státu, protože slouží k zabezpečení výcviku,
ubytování vojáků v činné službě, uskladnění, uložení, ošetřování a opravám vojenského materiálu nebo
k zabezpečení jejich úkolů.“ Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci na citovaném právním
názoru setrvává. Vzhledem k tomu, že městský soud zaujal v napadeném rozsudku právní názor
souladný s výše uvedeným, nezbývá, než vyhodnotit tuto stěžejní kasační námitku
jako nedůvodnou. Ani v nyní posuzované věci, tj. kácení dřevin za účelem budoucí výstavby
myčky vojenské techniky, totiž není zřejmá přímá souvislost takového účelu s obranou nebo
bezpečností státu a nejeví se nikterak nepřiměřeným či nežádoucím trvat na obecném pravidle,
aby si stěžovatel nejprve opatřil povolení ke kácení dřevin ve smyslu §8 zákona o ochraně
přírody a krajiny.
[16] Pokud jde o další kasační námitku, a sice neprokázání skutečnosti, že v prvostupňovém
rozhodnutí specifikované (a předtím pokácené) stromy se nevyznačovaly kmeny, jež by měly
ve výšce 130 cm nad zemí obvod větší než 80 cm, pak ani tato námitka není důvodná. Nejvyšší
správní soud opětovně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 As 10/2019 – 27,
kde uvedl, že „dovození předpokládaného obvodu pokáceného stromu na základě vzorce vycházejícího
ze zjištěného průměru pařezu je metodou běžně používanou a akceptovanou i NSS (viz rozsudek ze dne
12. 1. 2017, č. j. 7 As 216/2016 - 30) a zároveň o metodu prakticky jedinou možnou v situaci, kdy stav
stromů před kácením nebyl nijak zdokumentován.“ Nejvyšší správní soud si je vědom, že v nyní
posuzované věci aritmeticky určené průměry pařezů nepřesahovaly výrazně hodnotu 31 cm (která
již zahrnutím korektivu 5 cm zohledňuje průměrnou sbíhavost kmene, tj. skutečnost, že kmen
v úrovni pařezu má zpravidla průměr větší než v úrovni 130 cm nad zemí), na rozdíl od případu
dle výše citovaného rozsudku, nýbrž v případě jednoho z pařezů tomu tak bylo dokonce
o pouhých 0,5 cm, nicméně tato skutečnost nemá sama o sobě vliv na otázku naplnění skutkové
podstaty předmětného správního deliktu; jde o skutečnost relevantní pro určení výměry sankce.
Přitom je třeba mít na zřeteli, že za předmětný správní delikt bylo lze stěžovateli uložit pokutu
až do výše 1 000 000 Kč; pokuta snížená žalovaným na částku 27 000 Kč tedy dosahuje pouze
2,7 % zákonné výměry sankce. Rovněž je třeba podotknout, že stěžovatel v žalobě nenavrhl
moderaci pokuty, přičemž soud ve správním soudnictví není oprávněn moderovat výši uložené
pokuty bez návrhu, a proto se k této otázce nemusel městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku vyjadřovat.
[17] Konečně i v otázce námitky ztrouchnivělosti jednoho ze stromů, po kterém byl na místě
zjištěn pařez v rozměru 110 x 137 cm (vrba), je třeba přisvědčit žalovanému, že v prvostupňovém
rozhodnutí na str. 3, odst. 4, se výslovně uvádí: „110 x 137 cm – ztrouchnivělá vrba, kterou
nezapočítáváme, neboť se jednalo jen o torzo kmene“. V jistém smyslu je tedy pravdou, že se správní
orgány nezabývaly tímto konkrétním pařezem; učinily tak ovšem úmyslně, neboť jeho nález
nepovažovaly za indicii poškození dřeviny ve smyslu §88 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
přírody a krajiny. Tato námitka proto není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou. Ani nad rámec uplatněného
kasačního důvodu a stížní argumentace přitom neshledal napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným nebo řízení před městským soudem zmatečným či zatíženým vadou mající
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Patří se podotknout,
že názor, podle kterého není prvostupňové rozhodnutí ani rozhodnutí žalovaného v této věci
nicotným, vyslovil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2018,
č. j. 2 As 409/2017 – 24.
[19] S ohledem na výše uvedené nezbylo, než kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítnout.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů. Naproti tomu ze spisu nevyplývá, a žalovaný
ani netvrdil, že by mu v řízení o kasační stížnosti vůbec vznikly náklady, které by přesahovaly
běžný rámec jeho úřední činnosti, a jejichž náhrada by mu tedy z titulu úspěchu ve věci měla být
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu