ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.49.2019:27
sp. zn. 2 As 49/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) I. D., b) L. N., proti
žalovaným: 1) Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, se sídlem Lazarská 10/4, Praha 2,
2) Městské státní zastupitelství v Praze, se sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5,
3) Vrchní státní zastupitelství v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o
kasačních stížnostech žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019,
č. j. 14 A 6/2019 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobci n e maj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným 1) až 3) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanými kasačními stížnostmi shodného znění brojí žalobci, jakožto stěžovatelé,
proti shora označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o osvobození od soudních
poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.) i jejich návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě
(§35 odst. 9 téhož zákona).
[2] Žalobou se stěžovatelé ve shora označené věci u městského soudu domáhali ochrany
před nezákonným zásahem žalovaných správních orgánů, který měl spočívat ve skutečnosti,
že „nebylo zahájeno kárné řízení proti jim podřízeným státním zástupcům“.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve s odkazem
na §36 odst. 3 s. ř. s. konstatoval, že předmětná žaloba nemůže být úspěšná, čímž je vyloučena
jedna ze zákonem vyžadovaných podmínek osvobození od soudních poplatků. Závěr o zjevné
nemožnosti úspěchu žaloby opřel městský soud o odkaz na §8 odst. 5 zákona č. 7/2002 Sb.,
o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), s tím, že toto ustanovení předestírá taxativní výčet osob aktivně
procesně legitimovaných k podání návrhu na zahájení kárného řízení ve věci kárné odpovědnosti
státního zástupce. Stěžovatelé do takto vymezeného okruhu osob nenáleží. Nesvědčí
jim ani právo, aby na základě jejich podnětu některý z aktivně legitimovaných subjektů nutně
podal kárný návrh, a proto jejich žaloba nemůže být úspěšná. Městský soud na podporu
svého názoru odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 10. 2011, č. j. 9 Ans 11/2011 – 21, a také rozsudku téhož soudu ze dne 26. 6. 2007,
č. j. 4 Ans 10/2006 - 59. Dále městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6 Ans 1/2012 – 19. Jelikož v dané věci neshledal městský soud
předpoklady pro osvobození stěžovatelů od soudních poplatků, kteréžto je jednou ze zákonem
vyžadovaných podmínek vyhovění návrhu na ustanovení zástupce, zamítl následně i návrh
stěžovatelů na ustanovení zástupce (§35 odst. 9 s. ř. s.).
[4] V poměrně obsáhlé kasační stížnosti stěžovatelé uvádějí řadu skutečností a tvrzení,
z nichž jen menšina směřuje proti důvodům, na nichž městský soud vystavěl odůvodnění
napadeného usnesení. Stěžovatelé konstatují, že jsou přesvědčeni o důvodnosti předmětné
žaloby, neboť jsou daleci podávání bezdůvodných či šikanózních žalob. Dále poukazují na svou
tíživou finanční situaci, nedostatečnou právní erudici a neschopnost hájit svá práva v soudním
řízení správním. Stěžovatelé mají za to, že žalovaní záměrně neuplatňují své právo podat návrh
na zahájení kárného řízení a jsou vůči stěžovatelům osobně zaujatí.
[5] Žalovaný 1) se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 28. 2. 2019,
s tím, že přezkoumání důvodů pro případné podání kárného návrhu vedoucím státním
zástupcem na základně podnětu fyzické osoby nelze v žádném případě považovat za zásah
správního orgánu, kterým by mohla být fyzická osoba zkrácena na jakýchkoli svých právech.
I pokud by tomu tak bylo, musela by být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem
vyhodnocena jako nepřípustná, neboť zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,
v rozhodném znění, upravuje vlastní procesní prostředek, jímž se může dotčená osoba domoci
nápravy (§16a odst. 7 odkazovaného zákona).
[6] Žalovaný 3) se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 3. 2019,
s tím, že uplatněná stížní argumentace se prakticky vůbec nevypořádává s nosnými důvody
napadeného usnesení, tedy že řízení o kárné odpovědnosti státních zástupců je možné zahájit
pouze na návrh oprávněných subjektů. Stěžovatelé mezi takové oprávněné subjekty nepatří
a nesvědčí jim ani žádný právní nárok na to, aby oprávněné subjekty kárné řízení na základě jejich
podnětu zahájily.
[7] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Nejvyšší správní soud toliko na okraj
poznamenává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti ani o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť předmětem přezkumu
je v nyní posuzované věci procesní rozhodnutí městského soudu, jímž se řízení nekončí;
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19, pro takové případy judikoval, že kasační stížnost nepodléhá poplatkové
povinnosti a není zde třeba trvat na zastoupení stěžovatele advokátem.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Odůvodnění napadeného rozsudku je postaveno na názoru městského soudu, podle
kterého nemůže být předmětná žaloba úspěšná. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem zcela
shoduje. Odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012,
č. j. 6 Ans 1/2012 – 19, je zcela přiléhavý. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „[ř]ízení o kárné
odpovědnosti státních zástupců dle ust. §8 odst. 5 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců státních
zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů není možno zahájit na návrh fyzické nebo právnické
osoby, ale pouze osob příslušných, mezi které patří také ministr spravedlnosti dle ust. §8 odst. 5 písm. a) zákona
č. 7/2002 Sb.“ K tomu dodal, že „[n]ávrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce podává
ministr spravedlnosti na základě vlastního úředního šetření, nebo na základě jemu doručených podnětů ze strany
fyzických nebo právnických osob. Posouzení těchto podnětů závisí pouze a bezvýhradně na volném posouzení
ministra spravedlnosti a jeho vlastní hodnotící činnosti. Stěžovatel tudíž nemá žádný právní nárok na to, aby jeho
podnětu bylo vyhověno a kárné řízení bylo zahájeno. Podnět stěžovatele lze tedy chápat toliko jako sdělení
rozhodných skutečností, nikoliv jako návrh na zahájení správního řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 9 Ans 11/2011 - 21, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 6. 2007, č. j. 4 Ans 10/2006 - 59, oba dostupné na www.nssoud.cz.“
[10] Nejvyšší správní soud setrvává na výše citovaných závěrech i nadále. Skutečnost,
že byly vysloveny na půdoryse žaloby na ochranu proti nečinnosti, a nikoli žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem, není na překážku jejich analogickému užití. Městský soud správně
usoudil, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a tedy i správně zamítl žádost stěžovatelů
o osvobození od soudních poplatků. V návaznosti na neosvobození stěžovatelů od soudních
poplatků pak není pochyb o tom, že nezbylo než rovněž zamítnout návrh stěžovatelů
na ustanovení zástupce, neboť splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků
je jednou z podmínek vyžadovaných §35 odst. 9 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, a proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným žalovaným 1) až 3) v řízení o kasační
stížnosti zřejmě nevznikly náklady, které by přesahovaly běžný rámec jejich úřední činnosti,
a proto zde nejsou náklady, jejichž náhradu by jim náleželo přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu