ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.116.2019:27
sp. zn. 2 Azs 116/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. D. R., zastoupený
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2018,
č. j. KRPU-183522-26/ČJ-2018-040022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 78 A 25/2018 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Policejní hlídka (OPKPE) Ústí nad Labem na základě Dohody mezi Vládou České
republiky a Vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob na společných
státních hranicích ze dne 3. 11. 1994, převzala žalobce, státního příslušníka Afghánistánu,
od orgánů policie Spolkové republiky Německo, z důvodu neoprávněného pobytu na území
Německa. Dne 14. 9. 2018 bylo německou policejní hlídkou na dálnici BAB 17, na parkovišti
Am Heidenholz kontrolováno osobní vozidlo opatřené slovenskou poznávací značkou. Policie
ve vozidle zahlédla i další osoby. V době kontroly byl však ve vozidle pouze řidič. Jak německá
policejní hlídka zjistila, žalobce s dalším spolujezdcem se snažili vyhnout policejní kontrole
a za jízdy z vozidla vyskočili do příkopu podél dálnice. Posléze byli zadrženi. Dne 15. 9. 2018 byl
žalobce vrácen zpět na území České republiky a následně zajištěn, jelikož vzniklo podezření
na jeho nelegální vstup a pobyt na území státu. Žalobce nepředložil žádné doklady, které
by prokazovaly jeho totožnost. Nebylo zjištěno, že by žalobci bylo vydáno vízum nebo povolení
k pobytu.
[2] Dne 16. 9. 2018 byl žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím žalované (dále jen
„napadené rozhodnutí“) zajištěn podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního
vyhoštění, s tím, že doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[3] V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „napadený
rozsudek“ a „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení napadeného
rozhodnutí. Krajský soud se věcí zabýval opětovně poté, co bylo jeho původní usnesení ze dne
18. 10. 2018, č. j. 78 A 25/2018 – 23, ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 2 Azs 339/2018 – 19. Důvodem pro zrušení usnesení
krajského soudu byla vada řízení spočívající v předčasném odmítnutí žaloby pro absenci
žalobních bodů.
[4] V napadeném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že zajištění cizince není konečným
posouzením otázky, zda má být žalobci uloženo správní vyhoštění. Je to pouze prostředek
k tomu, aby vyhoštění mohlo být realizováno. Žalovaná se zabývala možnými překážkami
vyhoštění žalobce, které byly dány v době rozhodování o zajištění. Správně přitom vycházela
z tvrzení žalobce a zprávy o situaci v Afghánistánu. Žalobce sám uvedl, že je možné přemístit
se v rámci Afghánistánu do relativně bezpečnějších míst, stejně jako to učinil zbytek jeho rodiny.
K tomu měl žalobce podle svých tvrzení dostatečné prostředky (10 000 USD), které se však
rozhodl zaplatit převaděčům za nelegální cestu do Evropy. Žalobce taktéž nepodal žádost
o mezinárodní ochranu, a to ani na území České republiky ani v Německu, ačkoliv to byl cíl jeho
cesty a byl v kontaktu s německými orgány. Podle krajského soudu tak nebyly zjištěny žádné
objektivní skutečnosti, které by bránily realizaci správního vyhoštění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy obecně vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
[6] Podle stěžovatele se žalovaná nesprávně a nedostatečně vypořádala s existencí vážné újmy
hrozící stěžovateli v případě vyhoštění. Stěžovatel uvedl, že se obává vážné újmy ze strany
Talibanu. Při posouzení této otázky nelze odkázat na obecné zprávy o bezpečnostní situaci
v Afghánistánu, jelikož stěžovatel se neobává pouze špatné bezpečnostní situace, ale zcela
konkrétního ohrožení jeho života, o kterém svědčí výhrůžky povstalců vůči jeho osobě a vražda
jeho syna. Žalovaná tak podle stěžovatele měla reagovat na tato konkrétní tvrzení týkající
se eventuální vážné újmy v případě jeho vyhoštění. V případě žadatelů o mezinárodní ochranu
pocházejících z Afghánistánu jsou azylové důvody posuzovány individuálně s ohledem
na konkrétní problémy s povstaleckými a teroristickými skupinami a konkrétního místa původu.
Stěžovatel dále namítá, že se žalovaná nevypořádala s otázkou individuálních okolností vnitřního
přesídlení stěžovatele. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 - 68, podle kterého je nutno zohlednit reálnost faktickou i právní,
přiměřenost, rozumnost a smysluplnost vnitřní ochrany. Žalovaná se tedy měla zabývat
dostupností, celkovými poměry v zemi původu i osobními poměry žadatele včetně jeho
ekonomické situace. Žalovaná se nevyjádřila ke konkrétním tvrzením stěžovatele ohledně hrozeb
jemu adresovaných ze strany afghánských povstalců. Pochybil i krajský soud, který se snažil
v rozporu s kasační podstatou správního soudnictví napravit nedostatky napadeného rozhodnutí
žalované ve vztahu k existenci překážek vyhoštění.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se neopírala pouze o obecné důvody
vyplývající ze zprávy o bezpečnostní situaci v Afghánistánu, ale i o výpověď stěžovatele, v níž
popsal veškeré okolnosti jeho situace. Žalovaná tak správně posoudila, že v případě stěžovatele
nejsou dány žádné potenciální překážky pro správní vyhoštění a v souladu se zákonem jej proto
zajistila. Své závěry podrobně v napadeném rozhodnutí odůvodnila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[10] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž krajský soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem, není-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tento důvod nepřípustnosti však nelze vztáhnout
na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení zrušil původní usnesení krajského soudu
pro vadu řízení, a nevyjádřil právní názor na výklad hmotného práva ve vztahu k uplatněným
stížním námitkám. Kasační stížnost je přípustná.
[11] Jádrem kasační stížnosti je otázka, zda v případě stěžovatele existuje vážná újma hrozící
stěžovateli, jež by byla překážkou správního vyhoštění. Tuto kasační námitku lze kvalifikovat jako
námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení mající za následek
nezákonnost rozsudku. Lze ji tedy podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., nikoli písm. b) téhož ustanovení, jak uvedl stěžovatel.
[12] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaná „oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie“ a přitom „nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil
úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“.
[13] Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 7 As 79/2010 - 150,
„má správní orgán povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění,
předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen
možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň
potenciálně možné.“ Taková úvaha správního orgánu tedy „bude nezbytná např. v případě, kdy,
jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy skutečnosti,
pro něž by důsledkem správního vyhoštění nebo i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl být
nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.“ Popřípadě pokud bude správnímu orgánu
před rozhodnutí o zajištění cizince zřejmé, že „by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování
cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve,
než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu
ke správnímu vyhoštění viz §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo vnitra bude v tomto případě
povinno vydat toto stanovisko neprodleně tak, aby bylo možné dodržet zmiňované zákonné lhůty pro rozhodnutí
o zajištění cizince.“ Následně, „pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých
skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn
rozhodnout o zajištění cizince. V opačném případě je však správní orgán povinen cizince neprodleně propustit
na svobodu, neboť zásah do osobní svobody cizince by nemohl být považován za odůvodněný v situaci, kdy by bylo
předem zřejmé či pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní svobody nebude moci být naplněn.“
[14] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „se za vážnou újmu podle tohoto
zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti; b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání; c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.“
[15] Podle skutečností vyplývajících ze správního spisu (viz Protokol o výslechu účastníka správního
řízení ze dne 15. 9. 2018, č. j. KRPU-183522-17/ČJ-2018-040022) stěžovatel přicestoval
z Afghánistánu prostřednictvím převaděčů, za což zaplatil 10 000 USD. Není si vědom,
kde vstoupili do schengenského prostoru a kudy projížděli. Jeho cílem bylo Německo,
kde se nachází jeho žena Plswasha a dvě děti Benafsha a Zainab, jež podali žádost o azyl, která
byla zamítnuta, a v době podání výpovědi probíhalo řízení o opravném prostředku. I on chtěl
v Německu požádat o azyl. Nemá cestovní pas ani žádný jiný doklad totožnosti. Stěžovatel si byl
vědom, že do schengenského prostoru cestuje nelegálně bez oprávnění k pobytu. Uvedl,
že z vozidla při policejní kontrole do příkopu vyskočil na pokyn řidiče, aby se schoval. Byl nucen
jednat podle smluvených pravidel, jinak by byl zbit. Z Afghánistánu odcestoval, protože se obával
o svůj život z důvodů války a Talibanců. Žije totiž v oblasti kontrolované Talibanem. Velitel
Talibanu chtěl za ženu jeho patnáctiletou dceru. Když odmítl, útočili na jeho rodinu.
Proto opustila zemi jeho žena a dcery. Stěžovatel zůstal se dvěma syny, z nichž jednoho Talibanci
zabili a druhý onemocněl a zemřel. Na otázku, zda má na území České republiky či Evropské
unie rodinné či jiné blízké vztahy, kvůli kterým by ukončení jeho pobytu bylo z hlediska zásahu
do soukromého a rodinného života nepřiměřené, odpověděl, že na území České republiky nikoho
nezná, ale v Německu má rodinu a jeho manželka má v Holandsku bratry. Dále stěžovatel
vypověděl, že v Afghánistánu existují relativně bezpečnější oblasti, což si ale obyčejný člověk
nemůže dovolit. Ani tam není jistota bezpečí. Kdyby však nemusel, z Afghánistánu by nikdy
neodešel. Všichni jeho známí a širší rodina se přemístili do bezpečnějších míst, pokud na to měli
prostředky. Stěžovatel však veškerý majetek prodal, aby zaplatil za cestu do Německa za svou
ženou a dcerami. Až na hotovost 40 Euro a 20 USD nedisponuje žádnými finančními prostředky.
V České republice nemá žádné ekonomické, kulturní ani společenské vazby, nikoho zde nezná.
Případné správní vyhoštění pro něj bude mít nepředstavitelný dopad do jeho rodinného
a soukromého života, jelikož se nemá kam vrátit, všechno prodal a rodinu má v Německu. Pokud
by se vrátil, byl by v ohrožení jeho život.
[16] Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 15. 9. 2018 stěžovatel převzal oznámení
o zahájení správního řízení. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by stěžovatel podal žádost
o mezinárodní ochranu v České republice nebo Německu. O možnosti požádat o mezinárodní
ochranu byl však náležitě poučen (Informace o možnosti požádat o mezinárodní ochranu
v zařízení pro zajištění cizinců ze dne 16. 9. 2018, č. j. KRPU-183522-30/ČJ-2018-040222).
Obsahem spisu je závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky,
k možnosti vycestování cizince, ze dne 15. 9. 2018, č. j. KRPU-183522-20/ČJ-2018-040022,
podle něhož je možné, aby stěžovatel vycestoval zpět do Afghánské republiky. Podle tohoto
závazného stanoviska nehrozí stěžovateli vážná újma uložením či vykonáním trestu smrti,
ani vážná újma spočívající v nelidském či ponižujícím zacházení. Podle ministerstva vnitra vnitřní
ozbrojený konflikt nepůsobí na celém území státu, vláda nijak neomezuje právo cestovat v rámci
země. Stěžovatel proto mohl využít varianty vnitřního přesídlení. Stěžovatel ani neuvedl,
že by měl problémy s tamními státními orgány ani nepožádal o mezinárodní ochranu. Vyhoštění
stěžovatele nebude v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a nezapříčiní
ani nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, jelikož s rodinou může společně
žít v místě, kde bude jejich pobyt legální, a to například v zemi jejich původu v rámci vnitřního
přesídlení.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z výše uvedených skutečností je patrné,
že v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly dány žádné okolnosti, které by byly překážkou
správního vyhoštění stěžovatele. V kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu se žalovaná
možnými překážkami správního vyhoštění v napadeném rozhodnutí (str. 7 až 9) zabývala.
S odkazem na závazné stanovisko ministerstva vnitra uvedla, že vnitřní přesídlení do relativně
bezpečnějších oblastí Afghánistánu je možné. Tohoto řešení navíc může využít společně s celou
rodinou, a proto nebude zasaženo ani do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná správně
předběžně posoudila okolnosti, jež by potenciálně mohly tvořit překážky správního vyhoštění,
které jí v době rozhodování o zajištění byly známy a které vyšly najevo. Správně učinila úsudek,
že správní vyhoštění bude případně možné.
[18] Pokud stěžovatel namítá, že se žalovaná nezabývala konkrétními skutečnostmi ohledně
ohrožení jeho života ze strany Talibanu a odkazovala pouze na obecná stanoviska hodnotící
bezpečnostní situaci v Afghánistánu, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud se závěrem krajského
soudu, že žalovaná se zevrubně věnovala posouzení možnosti vnitřního přesídlení, jelikož právě
to se bezprostředně dotýká otázky bezpečnosti stěžovatele. Jak totiž tvrdí stěžovatel, ohrožení
jeho života a tvrzení ohledně hrozící vážné újmy jsou právě důsledkem pobývání v oblasti
ovládané Talibanem. Stěžovatel namísto využití svých finančních prostředků na přesídlení
v domovském státu, zaplatil převaděčům za cestu do Německa. Vedle toho ani tam, ani v České
republice nevyužil možnosti požádat o mezinárodní ochranu, která je institutem zajišťujícím
případnou legalizaci pobytu v případě hrozící tvrzené újmy. Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 - 68, podle kterého je nutno
zohlednit reálnost faktickou i právní, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost možnosti vnitřního
přesídlení, Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaná i krajský soud se v intencích těchto kritérií
možností přesídlení zabývali. Sám stěžovatel navíc ve své výpovědi uvádí, že se většina jeho
známých a příbuzných přemístila.
[19] Žalovaná se tedy správně a dostatečně vyjádřila ke konkrétním tvrzením stěžovatele
ohledně hrozeb jemu adresovaných ze strany afghánských povstalců, tj. existenci překážek
vyhoštění. Proto ani námitka, že pochybil i krajský soud, protože se snažil napravit nedostatky
napadeného rozhodnutí žalované ve vztahu k existenci překážek vyhoštění, není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
[22] Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 78 A 25/2018 - 21 ustanoven zástupce. Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát
(§35 odst. 10 s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna
v řízení o kasační stížnosti za jeden úkon právní služby (spočívající ve vyhotovení návrhu ve věci
samé - kasační stížnosti) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon
mu náleží odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako
paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč.
Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se mu přiznaná
odměna zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku
na účet, který uvedl ve svém podání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu