ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.152.2018:43
sp. zn. 2 Azs 152/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Z. F., zastoupená
Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2016, č. j. MV-101162-5/SO-2016, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2018, č. j. 29 A 166/2016 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z n áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 7. 4. 2016 žádost o povolení k trvalému pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie z humanitárních důvodů dle §87h odst. 2 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Svou žádost odůvodnila tím, že se dlouhodobě potýká se
špatným zdravotním stavem, a proto je plně odkázána na péči své dcery M. S., občanky České
republiky, a jejího manžela, také českého občana, s nimiž bydlí ve společné domácnosti v České
republice. Odkázala dále na špatnou bezpečnostní situaci a životní podmínky na Krymu, odkud
pochází. Jako Ukrajinka odmítá požádat o ruské státní občanství, s čímž dle jejího tvrzení souvisí
i pozastavení výplaty jejího starobního důchodu na Ukrajině. O státní občanství Ruské federativní
republiky žádat nechce, a proto je zcela závislá na své dceři; ve své vlasti už nikoho nemá.
[2] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán prvního stupně“) ze dne 7. 6. 2016, č. j. OAM-5113-7/TP-2016, bylo řízení o žádosti
zastaveno dle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
jelikož žádost byla zjevně právně nepřípustná. Žalobkyně totiž dle §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců nebyla oprávněna žádost o povolení k trvalému pobytu podat, protože v době podání
žádosti, tj. dne 7. 4. 2016, pobývala na území na základě platného výjezdního příkazu. Proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaná v záhlaví
uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
V prvé řadě krajský soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o nesprávné aplikaci §50 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců. Předmětné ustanovení se na situaci žalobkyně vztahuje. Vzhledem k platnému
výjezdnímu příkazu byla její žádost zjevně právně nepřípustná, jak §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců výslovně stanoví. Ani na základě gramatického výkladu, ani ze smyslu předmětného
ustanovení nelze podle krajského soudu dovodit, že by občané Evropské unie a jejich rodinní
příslušníci byli z aplikace tohoto ustanovení vyňati. Krajský soud neshledal ani rozpor tohoto
ustanovení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, jelikož
směrnice nezakazuje způsobem podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců omezit právo
rodinného příslušníka občana Evropské unie podat žádost o povolení k trvalému pobytu.
Směrnice přitom umožňuje přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv. Právě
zneužívání práv vedlo zákonodárce k omezení podat žádost o povolení k trvalému pobytu v době
platnosti výjezdního příkazu. To je podle krajského soudu v souladu i s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, z které vyplývá, že výjezdní příkaz je časově a věcně omezené
oprávnění k pobytu cizince na území České republiky a jeho smyslem je dát cizinci krátký, avšak
přiměřený časový prostor k uspořádání si svých záležitostí a k vycestování z území. Toto omezení
neshledal ani jako nepřiměřené, neboť zákon umožňuje rodinnému příslušníkovi občana
Evropské unie podat žádost o povolení k přechodnému pobytu a tím realizovat pobytové
nároky jiným způsobem. Z výše uvedených důvodů krajský soud také neshledal důvody
pro to, aby předložil návrh na zrušení §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců Ústavnímu soudu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), namítá tak nesprávné posouzení právní otázky soudem.
[5] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně aplikoval §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Toto ustanovení není v jejím případě možné aplikovat, protože se jedná o žádost o povolení
k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, tj. nikoliv cizince (z třetí země)
ve smyslu zákona o pobytu cizinců. To, že dotčené ustanovení neomezuje rodinné příslušníky
občana Evropské unie při podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, dovozuje ze skutečnosti,
že o povolení k přechodnému pobytu rodinní příslušníci občana Evropské unie žádat mohou.
Není-li tedy vyloučena možnost podat žádost o povolení k přechodnému pobytu (kterou
má ze zákona pouze rodinný příslušník občana Evropské unie), nemůže být vyloučena
ani možnost rodinného příslušníka občana Evropské unie podat žádost o povolení k trvalému
pobytu. Omezení vyplývající z §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců lze podle stěžovatelky
aplikovat pouze ve vztahu k cizincům žádajícím o povolení k trvalému pobytu podle §65 zákona
o pobytu cizinců. Svoji argumentaci opírá o znění důvodové zprávy, která ve vztahu k omezení
podat žádost o povolení k trvalému pobytu odkazuje pouze na úpravu v §67 zákona o pobytu
cizinců, nikoliv však na speciální úpravu §87g zákona o pobytu cizinců ve vztahu k občanům
Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům.
[6] Posouzení právní otázky krajským soudem je podle stěžovatelky v rozporu se směrnicí
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků
svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, která těmto osobám zaručuje právo
pohybu a pobytu na území členského státu.
[7] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka dále poukázala na změny, které v zákoně o pobytu
cizinců od doby podání žádosti proběhly. Po novelizaci zákona o pobytu cizinců účinné
od 14. 8. 2017 se stalo nemožným v době trvání platného výjezdního příkazu podat
kromě žádosti o povolení k trvalému pobytu ani žádost o povolení k přechodnému pobytu.
Na §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž navazovalo ustanovení §169r odst. 1 písm. j)
zákona o pobytu cizinců [(poznámka Nejvyššího správního soudu: stěžovatelka zřejmě chybně označila
písm. r)], na základě kterého se zastaví řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu
rodinného příslušníka občana České republiky nebo k trvalému pobytu v době platnosti
výjezdního příkazu. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila na řízení před Ústavním soudem
o návrhu skupiny senátorů na zrušení §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců vedené
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17, ve kterém navrhovatel považoval neumožnění legalizace pobytu
některých rodinných příslušníků občanů České republiky za zásah do práva na rodinný život.
Stěžovatelka se domnívá, že §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním
pořádkem ze stejných důvodů.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za zákonný
a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[11] Klíčovou otázkou je, zda stěžovatelka, která tvrdí, že je rodinným příslušníkem
občana Evropské unie, byla oprávněna požádat o vydání povolení k trvalému pobytu
dle §87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přestože v době podání žádosti pobývala
na území České republiky na základě platného výjezdního příkazu.
[12] Jelikož stěžovatelka v průběhu správního řízení, v řízení před soudem ani v kasační
stížnosti nenamítala opak, Nejvyšší správní soud vzal za nesporné, že výjezdní příkaz
byl od 29. 3. 2016 do 8. 4. 2016 platný a v této době, tj. ke dni 7. 4. 2016, stěžovatelka podala
svou žádost. Právní otázku soud posoudí podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni
podání žádosti.
III.A Aplikace §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve vztahu
k rodinným příslušníkům občanů Evropské unie
[13] Podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců „výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému
pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území; v době
jeho platnosti není cizinec za pobytu na území oprávněn podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo povolení
k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, s výjimkou žádosti podané podle §33 odst. 1 a §42e.“
[14] Část věty za středníkem byla do tohoto ustanovení doplněna zákonem č. 314/2015 Sb.,
kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, který nabyl účinnosti ode dne 18. 12. 2015.
[15] Odstavec 3 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat v kontextu §50 jako celku.
Jak uvádí judikatura Nejvyššího správního soudu, podle §50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
je příslušný správní orgán vždy z vlastní iniciativy povinen vydat výjezdní příkaz, když nastane
zákonem předvídaná skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 288/2017 - 22, nebo rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 6 Azs 21/2014 - 32). Mimo jiné
i v případě, že dojde k „ukončení přechodného pobytu […] po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému
nebo trvalému pobytu […] po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení
k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu
rodinného příslušníka občana Evropské unie“. Jak vyplývá ze znění §50 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, není vyloučeno vydání výjezdního příkazu v zákonem předvídaných situacích
jak v případě cizinců ze třetích zemí, tak i cizinců - rodinných příslušníků občana Evropské unie,
přičemž účelem výjezdního příkazu je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
vytvořit časově a věcně omezené oprávnění k pobytu cizince na území, sloužící toliko
pro uspořádání záležitostí cizince a k vycestování z území (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 Azs 1/2017 - 34, nebo rozsudek ze dne 5. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 233/2016 - 34).
[16] V době platnosti výjezdního příkazu není vzhledem k jeho účelu popsanému výše cizinec
oprávněn podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému nebo
trvalému pobytu. Výslovně je ovšem z omezení oprávnění podat žádost vyňata žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území (§42e zákona o pobytu cizinců) a žádost
o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území (§33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).
Tyto výjimky přitom zákonodárce v předmětném ustanovení činí (vzhledem k systematice)
explicitně právě proto, aby z obecných pojmů „dlouhodobé vízum“ či „ dlouhodobý pobyt“, s nimiž
spojuje omezení práva podat žádost, vyňal konkrétně ty které účely, pro které se dle zákona
povolení udělují. Z textu dotčeného ustanovení ovšem nevyplývá, že by obdobným způsobem
zákonodárce vyjmul z obecného zákonného pojmu „trvalý pobyt“ žádosti o povolení k trvalému
pobytu na základě určitých specifických důvodů (např. humanitární důvody), podle určitých
zákonných ustanovení (např. §87g zákona o pobytu cizinců), či výslovně žádosti o povolení
k trvalému pobytu občanů Evropské unie nebo jejich rodinných příslušníků (např. podle Hlavy
IVa zákona o pobytu cizinců). Měl-li by zákonodárce tento úmysl, vyjmul by výslovně tyto typy
žádostí, stejně jako to učinil v případě žádostí o dlouhodobé vízum a dlouhodobý pobyt.
[17] Podle §1 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se „cizincem rozumí fyzická osoba, která není státním
občanem České republiky, včetně občana Evropské unie“. Z doslovného znění §50 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců „v době jeho platnosti není cizinec […] oprávněn“ proto vyplývá, že k podání žádosti
o povolení k trvalému pobytu není oprávněn ani občan Evropské unie, ani jeho rodinný
příslušník (nejsou-li státními občany České republiky).
[18] Z důvodové zprávy k novele zákona o pobytu cizinců č. 314/2015 Sb., kterým
se omezení oprávnění podat žádost v době platnosti výjezdního příkazu uzákonilo, je patrné,
že důvodem změny původní úpravy byla nejednotnost výkladu §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců ohledně oprávnění podávat žádosti o jiná pobytová oprávnění v době
platnosti výjezdního příkazu. V praxi to znamenalo časté zneužívání podávání žádostí v době
platnosti výjezdního příkazu, který je určen výhradně k neodkladným úkonům před opuštěním
země. Důvodová zpráva přímo uvádí výjimky z tohoto ustanovení, při nichž je možné
z výjezdního příkazu žádost podat: „návrh však připouští výjimky, kdy lze i z výjezdního příkazu žádost
podat (vízum za účelem strpění pobytu na území a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území;
stejně tak není možné vyloučit podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka
občana Evropské unie).“ Pokud tedy §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví odlišný přístup
v případě žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinných příslušníků občana Evropské
unie, ani z důvodové zprávy nelze dovodit, že zákon tuto výjimku vztahuje i na žádost rodinného
příslušníka občana Evropské unie o povolení k trvalému pobytu.
[19] Z povahy výjimek lze dovodit nanejvýš úmysl zákonodárce vyjmout z omezení oprávnění
podat žádost takové případy, na základě kterých by byl cizinec s to za určitých specifických
okolností žádat o legalizaci svého pobytu na přechodnou dobu, zejména proto, aby v důsledku
výjezdního příkazu nebylo bez jakéhokoliv možného východiska zasaženo do jeho základních
práv a svobod.
[20] Z úmyslu zákonodárce je ovšem bezpochyby zřejmé, že §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců se vztahuje v případě žádosti o povolení k trvalému pobytu na všechny cizince
bez rozdílu, přičemž není dán důvod, proč by právě žádost o povolení k trvalému pobytu
rodinných příslušníků občana Evropské unie (nikoliv už žádost občana Evropské unie podle
§87g), jak namítá stěžovatelka, měla být výjimkou. Navíc je to právě rodinný příslušník občana
Evropské unie, který má jinou možnost, jak řešit svou situaci, a to podat žádost o povolení
k přechodnému pobytu. Svým významem a účelem se proto §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
vztahuje i na rodinné příslušníky občana Evropské unie a jejich žádost o povolení k trvalému
pobytu.
[21] Krajský soud v tomto ohledu vyložil a aplikoval §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
správně, když uzavřel, že §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se vztahuje i na občany Evropské
unie a jejich rodinné příslušníky a jejich žádosti o povolení k trvalému pobytu. Krajský soud
i žalovaná správně posoudily, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v souladu
se zákonem, pokud řízení o žádosti stěžovatelky o povolení k trvalému pobytu podle
§87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo zastaveno, jelikož se jedná o žádost
zjevně právně nepřípustnou podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení
s §66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Námitka stěžovatelky je proto nedůvodná.
III.B Rozpor s právem Evropské unie
[22] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, že §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který
omezuje oprávnění podat žádost o povolení k trvalému pobytu všem cizincům bez rozdílu, tedy
i občanům Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům, je v rozporu se směrnicí Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS)
č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS,
75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice“).
Podle stěžovatelky §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců porušuje směrnicí zaručené právo
občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států. Směrnice přitom s žádným omezením jejich práva na podání žádosti o povolení
k trvalému pobytu nepočítá.
[23] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu v bodu 20
napadeného rozsudku. Právo rodinných příslušníků občanů Evropské unie svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států není absolutní a členské státy je mohou
v mezích směrnice regulovat.
[24] V souladu s judikaturou Soudního dvora „směrnice 2004/38 nezbavuje členské státy veškeré
pravomoci v oblasti kontroly vstupu rodinných příslušníků občanů Unie na jejich území. Nicméně jakmile
rodinnému příslušníkovi občana Unie, který není státním příslušníkem žádného členského státu, přísluší
na základě směrnice 2004/38 právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, tento hostitelský
členský stát může toto právo omezit pouze při dodržení článků 27 a 35 této směrnice“ (rozsudek velkého
senátu Soudního dvora ze dne 25. července 2008 ve věci C-127/08 Metock a další, bod 74 a 95,
či rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 18. prosince 2014 ve věci C-202/13 The Queen,
na žádost Seana Ambrose McCarthyho a dalších v. Secretary of State for the Home Department, bod 45).
[25] Krajský soud správně poukázal na to, že podle odstavce 28 preambule směrnice
by „členské státy měly mít možnost přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody,
a zejména před účelovými manželstvími nebo jakoukoliv jinou formou vztahů uzavíraných výlučně za účelem
získání práva na volný pohyb a pobyt“. V článku 35 směrnice přímo ve vztahu ke zneužití práva
stanoví, že „členské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv
práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Veškerá
taková opatření musí být přiměřená a spojená s procesními zárukami stanovenými v článcích 30 a 31.“
[26] Jak je výše uvedeno, z důvodové zprávy k novelizaci §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
vyplývá, že důvodem omezení oprávnění podat žádost o povolení k trvalému pobytu v době
platnosti výjezdního příkazu bylo právě zneužívání práva podávat žádosti o pobyt s cílem účelově
prodlužovat pobyt žadatelů, ačkoliv jim byl již vydán výjezdní příkaz. Omezení práva rodinného
příslušníka občana Evropské unie podat žádost o povolení k trvalému pobytu v době platnosti
výjezdního příkazu podle §50 odst. 3 zákona o pobytu se proto opírá o článek 35 směrnice.
Takové omezení je ovšem možné pouze, pokud je přiměřené a spojené s procesními zárukami
podle článků 30 a 31 směrnice. Podle rozsudku ve věci The Queen, na žádost Seana Ambrose
McCarthyho a dalších v. Secretary of State for the Home Department (výše citováno) se nesmí jednat
o opatření, které „absolutně a automaticky“ vylučuje právo pobytu a pohybu rodinného příslušníka
občana Evropské unie podle směrnice.
[27] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že §50 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců není v rozporu s právem rodinných příslušníků občanů Evropské unie
svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, jelikož v souladu s článkem 35
zakotvuje potřebné opatření proti zneužití práva. Zároveň §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
automaticky ani absolutně nevylučuje právo rodinných příslušníků občana Evropské unie
vyplývající ze směrnice, jelikož jim umožňuje realizovat tato práva i jiným způsobem,
a to například prostřednictvím žádosti o povolení k přechodnému pobytu, přičemž právě
zde je zaručeno právo na přístup ke správnímu opravnému řízení a soudnímu přezkumu.
[28] Toto opatření nelze považovat ani za nepřiměřené. S ohledem na účel, kterého
má být daným opatřením podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dosaženo (viz důvodová
zpráva citovaná výše), je spravedlivě únosné omezit oprávnění cizinců v době platnosti
výjezdního příkazu podávat některé, nikoliv však veškeré, zákonem stanovené žádosti o pobytová
oprávnění. Vzhledem k možnosti cizinců legalizovat svůj pobyt na území České republiky
na základě jiných (v §50 od st. 3 zákona o pobytu cizinců neuvedených) žádostí nezatěžuje
toto omezení cizince nadměrně v poměru s účelem, kterého má být dosaženo. V případě
oprávněného pobytu na území na základě těchto jiných pobytových oprávnění (např. povolení
k přechodnému pobytu) není primárně vyloučeno, aby po uplynutí platnosti výjezdního příkazu
cizinec podal i takové žádosti, které jinak §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepřipouští.
[29] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud došel k závěru, že §50 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců je v souladu se směrnicí. I tento závěr krajského soudu je proto správný.
III.C Rozpor s ústavním pořádkem
[30] Stěžovatelka dále ve své kasační stížnosti upozornila na řízení před Ústavním
soudem o návrhu senátorů na zrušení §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců vedené
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17.
[31] Ustanovení §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, které vešlo v účinnost
až ke dni 14. 8. 2017 (tedy v době po podání žádosti stěžovatelky, kdy již zároveň o žádosti
správní orgány obou stupňů rozhodly), stanoví, že „usnesením se také zastaví řízení o žádosti,
jestliže cizinec, který podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana
České republiky nebo k trvalému pobytu podle hlavy IVa v době, kdy podle tohoto zákona není oprávněn pobývat
na území, nebo v době platnosti výjezdního příkazu; to neplatí, pokud je žádost podána v době platnosti
výjezdního příkazu vydaného poté, co cizinci uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě
požívající doplňkové ochrany, nebo poté, co se svým prohlášením vzdal azylu.“
[32] Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců tak od 14. 8. 2017 navazovalo přímo
na §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak, že podání žádosti o vydání povolení k přechodnému
pobytu rodinným příslušníkem občana České republiky a podání žádosti o povolení k trvalému
pobytu podle hlavy IVa zákona o pobytu cizinců cizincem v době platnosti výjezdního příkazu
mělo za následek zastavení řízení.
[33] Stěžovatelka proto obdobně jako senátoři v případě návrhu na přezkum ústavnosti
§169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců v řízení namítá, že zastavením řízení podle
§50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) správní řád, o žádosti
o povolení k trvalému pobytu podle §87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dochází
k zásahu do práva na ochranu rodinného a soukromého života. Již v žalobě navrhovala,
aby krajský soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců v rozsahu slovního spojení „trvalému pobytu“.
[34] Dne 27. 11. 2018 svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (dále jen „nález“) Ústavní soud
§169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zrušil jako protiústavní s účinností ode dne
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (dne 21. 1. 2019).
[35] Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců v rozporu s ústavním pořádkem, zabýval se Nejvyšší správní soud námitkou stěžovatelky,
zda i §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nezasahuje do základních práv a svobod
garantovaných ústavním pořádkem, a došel k závěru, že tomu tak není.
[36] V porovnání s §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců totiž v případě zastavení
řízení podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) správního
řádu (jako je tomu v případě stěžovatelky) nedochází k nepřípustnému zásahu do práva
na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a práva na spravedlivý proces podle
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
[37] U obou ustanovení [§169r odst. 1 písm. j) a §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců] sleduje
zákonodárce obdobný legitimní cíl, jímž je účinná kontrola migrace, zabránění nelegálním
pobytům cizinců, zvýšená efektivita správního řízení a zamezení zneužívání žádostí o vydání
pobytových povolení k dočasné legalizaci pobytu na území České republiky či k odvrácení
hrozícího vyhoštění bez reálného vztahu k občanovi České republiky.
[38] Ve vztahu k §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců Ústavní soud v bodu 57
nálezu uvádí, že „tyto cíle jsou však realizovány za pomoci procesního prostředku (institutu zastavení řízení),
jímž se absolutizuje veřejný zájem a pomíjí zájem individuální“. Dále pak zdůrazňuje, že v době platnosti
výjezdního příkazu „k realizaci vycestování cizince-rodinného příslušníka občana České republiky dochází za
současného popření jeho práva požívat na území státu základní práva a svobody zaručené Listinou (ustanovení
čl. 42 odst. 2). Chce-li se takový žadatel o povolení k pobytu domoci po zastavení řízení o své žádosti přece
jen svého práva, nezbývá mu než opětovně přicestovat do České republiky a podat žádost znovu.“
[39] Na základě toho, že veřejný zájem je takto absolutizován a je popřen zájem individuální,
dochází Ústavní soud ve vztahu k §169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců k závěru,
že za daného stavu nelze dovodit jeho soulad s ústavním pořádkem. V nálezu uvádí, že „ právo
na přístup k soudu, jež náleží k hlavním atributům demokratického právního státu, může podléhat zákonným
omezením. Stanovená omezení však nesmí bránit přístupu k soudu takovým způsobem či do té míry, že by bylo
právo určité osoby zasaženo ve své podstatě. Omezení jsou ústavně souladná jen tehdy, sledují-li legitimní cíl
za předpokladu rozumné rovnováhy mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 28. 5. 1985 ve věci Ashingdane proti Spojenému království, stížnost č. 8225/78, §57;
rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00, §29)“
(bod 47 nálezu).
[40] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v případě §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
je situace odlišná. Dotčené ustanovení totiž výše uvedený veřejný zájem neabsolutizuje,
nýbrž následek v podobě zastavení řízení spojuje pouze se zákonem výslovně stanovenými typy
žádostí o pobytové oprávnění, a ponechává tak cizincům možnost podat žádost o jiná,
zde neuvedená oprávnění, čímž zůstává prostor pro realizaci jejich individuálních
zájmů. Konkrétně umožňuje například podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle
§87b zákona o pobytu cizinců i v době platného výjezdního příkazu. Na základě podání
této žádosti je žadatel – rodinný příslušník občana Evropské unie oprávněn pobývat na území
do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu.
Toto rozhodnutí přitom není vyloučeno ze soudního přezkumu. V takovém případě
je pak cizinci zaručeno právo na přístup k soudu, a to včetně toho, aby za předpokladu
zákonného průběhu řízení bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Zákonný příkaz zastavení
řízení o žádosti o pobytové oprávnění v důsledku existence platného výjezdního příkazu
podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tedy na rozdíl od §169r odst. 1 písm. j) zákona
o pobytu cizinců nezpůsobuje odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož neodnímá
ochranu základních práv cizince (práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny)
a nebrání žadateli pokračovat ve správním řízení a dobrat se meritorního rozhodnutí
ani domáhat se ochrany svých práv v soudním přezkumu v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Cizinec - rodinný příslušník občana Evropské unie podle §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
proto má možnost svůj pobyt v České republice legalizovat a být na jejím území v kontaktu
se svým rodinným příslušníkem. V případě stěžovatelky k tomu může sloužit právě žádost
o vydání povolení k přechodnému pobytu podle §87b zákona o pobytu cizinců, kterou byla
a je oprávněna podat, vzhledem k tomu, že v současnosti pobývá na území České republiky
na základě §87y zákona o pobytu cizinců, tj. do nabytí právní moci rozhodnutí o její první
žádosti dle §87h odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ze dne 16. 1. 2013 (tedy v době
před platností výjezdního příkazu), o níž je vedeno řízení u Ministerstva vnitra, Odboru azylové
a migrační politiky pod č. j. OAM-864-7-TP-2013. Podle sdělení Ministerstva vnitra o této žádosti
dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
[41] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů nedospěl k závěru, že by byl §50 odst. 3
zákona o pobytu cizinců v rozporu s ústavním pořádkem, jak namítá stěžovatelka, a neshledal
proto důvod k předložení návrhu na zrušení tohoto ustanovení Ústavnímu soudu. I v tomto
ohledu se ztotožnil s posouzením krajského soudu v napadeném rozsudku.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[42] Protože kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, Nejvyšší správní soud ji zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
úspěch neměla a žalované žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
a proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu