ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.159.2019:31
sp. zn. 2 Azs 159/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. S., zastoupený Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 2. 2019, č. j. OAM-139/LE-BA04-BA04-PS-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2019, č. j. 17 A 51/2019 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichovi Lechovskému, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4114 Kč, která bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 24. 11. 2016 bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce a o stanovení doby,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na 5 let.
[2] Dne 23. 12. 2016 bylo na základě žádosti žalobce zahájeno řízení o udělení mezinárodní
ochrany, ta však nebyla udělena. Nejvyšší správní soud dne 20. 12. 2018 usnesením
č. j. 3 Azs 378/2017 – 41 odmítl i kasační stížnost žalobce směřující proti rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, a to pro její nepřijatelnost. Žalobce ani poté z území České republiky
nevycestoval.
[3] Dne 24. 2. 2019 byl žalobce zajištěn podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v Zařízení pro zajištění cizinců
Balková za účelem realizace správního vyhoštění, kde dne 25. 2. 2019 podal další žádost o udělení
mezinárodní ochrany na území České republiky.
[4] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“)
byl žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“), zajištěn na dobu do 15. 6. 2019, jelikož byly shledány důvody se domnívat, že žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
nebo je pozdržet, ačkoliv mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[5] Současně žalovaný uzavřel, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle §47 zákona
o azylu. Představu o tom, jak by se žalobce s největší pravděpodobností choval v průběhu
současného řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný dovodil z pobytové
historie žalobce, resp. z nerespektování uloženého správního vyhoštění.
[6] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“)
v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen „napadený rozsudek“).
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) jako právní důvod své kasační stížnosti označuje
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“).
[8] Stěžovatel namítá nesprávné vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu jak ze strany žalovaného tak krajského soudu. Podle stěžovatele bylo
o zásadním zásahu do jeho osobní svobody rozhodnuto excesivně a bez dostatečných důvodů,
když krajský soud dospěl k názoru, že důvody pro jeho zajištění a důvody nemožnosti využití
zvláštních opatření podle ustanovení §47 zákona o azylu byly z větší části obdobné,
což v případě konkrétní stěžovatelovy situace nemůže dostačovat řádnému a individuálnímu
posouzení závažnosti stěžovatelova protiprávního jednání. Žalovaný byl povinen pro možnost
využití zvláštních opatření vyhodnotit mimo jiné okolnost, že stěžovatel na území České
republiky pobýval s přesvědčením o svém legálním pobytu založeném na probíhajícím řízení
o jeho kasační stížnosti ve věci žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud vyhodnotil tuto
okolnost zcela nesprávně a stěžovatelovu nevědomost o skončení nezkumného řízení považoval
spíše za přitěžující okolnost.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel své zákonné
povinnosti během svého pobytu na území České republiky vědomě nerespektoval. Žalovaný
i krajský soud při rozhodování vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr,
že opakovaná žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově s cílem odvrátit hrozící
vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv jmenovaný mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[12] Jádrem kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele o nesprávném vyhodnocení možnosti
uložení zvláštních opatření. Jelikož jde o nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, lze takovou námitku podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., nikoli písm. b) téhož ustanovení, jak uvedl stěžovatel.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti
rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné
důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[14] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím
ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat
se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době
ministerstvem stanovené.
[15] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního
opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1
nebo §73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné
k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní
ochrany.
[16] Volba mírnějších opatření, než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany,
je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat. Uložení zvláštního
opatření musí být dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci mezinárodní
ochrany, nýbrž rovněž pro případ výkonu rozhodnutí o vyhoštění, pokud by se rozhodnutí
o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní
ochraně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 – 48). Existují-li skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení
či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu
opatření. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 10 Azs 244/2019 - 34)
[17] Z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 13) je zřejmé, že se krajský soud zabýval
naplněním zákonných předpokladů pro zajištění stěžovatele dle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu vedle žalobní argumentace o nesprávném a nedostatečném posouzení možnosti
pro uložení zvláštních opatření. Toto zkoumání bylo zcela na místě, jelikož podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu mohl žalovaný rozhodnout o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění
cizinců mimo jiné tehdy, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření. Pokud se stěžovatel žalobou
domáhal zrušení rozhodnutí o svém zajištění, musel se krajský soud vypořádat nejen s otázkou
účinného uplatnění zvláštních opatření, ale rovněž s otázkou naplnění předpokladů
pro rozhodnutí o zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[18] Krajský soud ohledně splnění předpokladů pro uložení zvláštních opatření (v bodě 14
odůvodnění napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že v případě stěžovatele existují oprávněné
důvody se domnívat, že opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, přičemž existuje nebezpečí, že se bude
vyhýbat své povinnosti vycestovat z území České republiky a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
Tento svůj závěr opřel mimo jiné o konstatování, že stěžovatel se „ode dne 28. 1. 2019 zdržuje
na území ČR neoprávněně, potřebné kroky k vycestování neučinil a z území nevycestoval (…) Žalobce neuvedl
žádné objektivní překážky jeho vycestování, naopak z jeho předchozích výpovědí je zřejmé, že prostě vycestovat
nechce. (…) Navíc se žalobce stal pro žalovaného nezastižitelným, neboť na hlášené adrese se nezdržoval a poštu
nepřebíral. Nekonal tak vše pro to, aby správnímu orgánu poskytl svou součinnost.“
[19] Krajský soud posoudil nenaplnění předpokladů pro uložení zvláštních opatření stěžovateli
podle §47 odst. 1 zákona o azylu správně, pokud vycházel ze zjištěného stavu věci jako celku
a své posouzení této právní otázky odvozoval nejen z toho, zda by je bylo možné žalovaným
uplatnit účinně ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (což bylo možné dovodit
z okolností zjištěného stavu věci, zejména z pobytové historie stěžovatele), ale současně i z toho,
zda se mohl žalovaný důvodně domnívat, že by uložení zvláštního opatření bylo dostatečné
k zabezpečení účasti stěžovatele v řízení ve věci mezinárodní ochrany ve smyslu §47 odst. 2 in fine zákona
o azylu (což bylo rovněž možné dovodit z některých okolností zjištěného stavu věci, zejména
z pobytové historie stěžovatele).
[20] Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za přípustné, že žalovaný zčásti
ztotožnil důvody pro samotné zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu s důvody
vedoucími k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření. Z povahy věci je zřejmé, že tyto
důvody se vzájemně prolínají a není možné je zcela oddělit. NSS v tomto ohledu již dříve
konstatoval, že „[p]okud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince
existují oprávněné důvody se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat
i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa
k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření (…) nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho,
zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. (…)
Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě
zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, body 25 a 27, a dále ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 10 Azs 244/2019 – 34, bod 15).
[21] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem i žalovaným dospěl k závěru, že stav
věci zjištěný žalovaným neopodstatňuje závěr o naplnění předpokladů pro uložení zvláštních
opatření stěžovateli. Stěžovatelem tvrzená nevědomost o skončení řízení o kasační stížnosti
ve věci jeho předchozí žádosti o mezinárodní ochranu usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 378/2017 – 41, nemůže závěry krajského soudu ani žalovaného
zpochybnit. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, pokud jde o jeho závěr,
že po stěžovateli (který byl již třikrát pravomocně vyhoštěn a opakovaně též žádal o mezinárodní
ochranu) lze požadovat, aby se o průběh a výsledek svých řízení, na nichž záleží jeho pobytový
status na území České republiky, zajímal. Oprávněnost pobytu stěžovatele na území České
republiky během řízení v důsledku jeho předcházející žádosti o mezinárodní ochranu ostatně není
vázána na prokazatelnost jeho seznámení se s výsledkem takového řízení o žádosti, nýbrž na jeho
pravomocné skončení, resp. uběhnutí následující lhůty pro vycestování určené podle
§85b odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud se touto námitkou zabýval přezkoumatelným
způsobem a dospěl při jejím hodnocení ke správnému a zákonnému závěru, když dovodil,
že „stěžovatel spoléhal na fikci pobytu v důsledku řízení o mezinárodní ochraně neuvážlivě“.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[24] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 17 A 51/2019 – 18,
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát, jehož hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
ustanovenému zástupci přiznal odměnu za jeden úkon právní služby - podání kasační stížnosti.
Další porada s klientem přesahující jednu hodinu, již zástupce požadoval uhradit coby druhý
úkon právní služby, se v obsahu kasační stížnosti žádným způsobem neodrazila, neboť
ta obsahuje totožné námitky, které ustanovený zástupce uplatňoval již před krajským soudem.
Proto za tento úkon Nejvyšší správní soud odměnu nepřiznal.
[25] Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku
odpovídající této dani, tedy o 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
za jeden úkon právní služby 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu