ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.294.2019:18
sp. zn. 2 Azs 294/2019 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 7. 2019, č. j. OAM-333/LE-BA02-P10-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39, o
návrhu žalobce na vydání předběžného opatření,
takto:
I. Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, se ukládá , aby do doby
právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39,
z a j is t il o strpění žalobcova pobytu na území České republiky.
II. Soud v yzý v á žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení
doplnil svou kasační stížnost ze dne 15. 10. 2019 o důvody, pro které napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Plzni.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 7. 2019, č. j. OAM-333/LE-BA02-P10-2019
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zastavil podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“) řízení o žalobcově opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany z důvodu její nepřípustnosti ve smyslu §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona.
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Krajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), v níž zároveň žádal o přiznání odkladného účinku.
Výrokem III. usnesení ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 18, krajský soud žalobě nepřiznal
odkladný účinek. Žalobce následně dalším podáním opakovaně žádal o přiznání odkladného
účinku, tímto návrhem se však již krajský soud nikterak nezabýval, neboť téhož dne o věci
meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž žalobu zamítl; ohledně odkladného účinku srov. odst. [12] napadeného
rozsudku.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu (blanketní) kasační
stížnost, kterou spojil s návrhem na vydání předběžného opatření.
II. Návrh na vydání předběžného opatření
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel, že si je vědom právního názoru Nejvyššího
správního soudu, podle kterého v případě, že krajský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek,
nelze v řízení o kasační stížnosti odkladným účinkem sistovat účinky správního rozhodnutí;
konkrétně odkázal na usnesení ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 – 24, ve kterém
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že eliminace nepříznivých důsledků správního rozhodnutí
se lze za takové procesní situace domáhat využitím institutu předběžného opatření. Stěžovatel
uvedl, že napadené rozhodnutí pro něj má fatální následek nemožnosti legálního setrvání
na území České republiky; ohrožuje jej v tom, že další setrvání na území pro něj bude znamenat
eventuální zákaz pobytu na území celé Evropské unie a vyhoštění, případně po nuceném návratu
do vlasti vystavení vážné újmě na zdraví a životě, kterou je tam ohrožen. Následkem
napadeného rozhodnutí bude též znemožnění jeho účasti v řízení před soudem, neboť není
schopen osobně využívat moderní technologie, a tím pádem musí se svým zástupcem
komunikovat jen osobně. K tomu citoval z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 58, a ze dn e 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 – 24. Dále odkázal
na usnesení ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 Azs 157/2019 – 29, v němž se Nejvyšší správní soud
zabýval skutkově i právně obdobnou žádostí o vydání předběžného opatření, jíž vyhověl.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podle §38 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vydal usnesení: „Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, se ukládá, aby do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2019, č. j. 60 Az 50/2019 – 39, zajistilo strpění žalobcova
pobytu na území České republiky.“
[5] Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že s návrhem na vydání předběžného opatření
nesouhlasí, neboť jej považuje za zcela neopodstatněný. Po posouzení věci jak správním
orgánem, tak krajským soudem, bylo zjištěno, že stěžovateli žádné reálné ohrožení vážnou újmou
v zemi původu či rozvrat soukromého nebo rodinného života ve smyslu zákona o azylu nehrozí.
Svým návrhem na vydání předběžného opatření stěžovatel také nepřípustně směšuje řízení
o udělení mezinárodní ochrany s řízením týkající se realizace jeho vyhoštění z území České
republiky či dokonce řízením trestním. Dle názoru žalovaného nelze na tento případ
ani vztáhnout v návrhu zmiňovanou judikaturu, neboť se týkají jiného předmětu řízení.
[6] Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v řízení o návrhu na vydání
předběžného opatření je otázka, zda byly splněny podmínky pro jeho vydání dle §38 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení platí, že „byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům
uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost
i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“
[7] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu
pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006,
č. j. Na 112/2006 - 37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí
být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační
stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových
vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační
stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření
rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření
poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit
poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání
předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů
nepřípustnosti (zejm. §38 odst. 3 s. ř. s.)“. Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5 (která byla zákonem
č. 303/2011 Sb. novelizujícím §38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní
posuzovaný případ.
[8] Při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele
a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat
si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem
řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování
o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou
předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu
dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme
za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností
účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi
o věci, které soud bude mít k dispozici“.
[9] V tomtéž rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“,
který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno
odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou
je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost
správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn
či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě
nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik
zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel.
Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi
půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace,
jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit
mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu
podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[10] V posuzovaném případě stěžovatel splnil základní podmínky, jak je vymezil soud
v citovaném usnesení. Návrh na vydání předběžného opatření podal stěžovatel společně s kasační
stížností (podmínky 1 a 2) a k návrhu se vyjádřil též žalovaný (podmínka 4). Soud se proto dále
zabýval otázkou tvrzené hrozící vážné újmy, pro kterou by měl upravit zatímně stěžovatelovy
poměry (podmínka 3). Stěžovatel tvrdí, že v důsledku napadeného rozhodnutí žalovaného
nebude moci legálně pobývat na území České republiky (eventuelně na celém území Evropské
unie) a bude mu znemožněna účast v řízení před soudem. V již citovaném usnesení ze dne
24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 – 37, přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že odkladný
účinek je nutno považovat za zvláštní případ předběžného opatření. Pro posouzení otázky
existence hrozící vážné újmy na straně stěžovatele tak lze podle soudu vyjít z rozhodovací praxe
vztahující se k posuzování otázky vzniku nepoměrně větší újmy žadatele o přiznání odkladného
účinku.
[11] V nyní souzené věci jde o rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní
ochranu pro její nepřípustnost; ačkoliv tedy nejde o věc správního vyhoštění, stěžovatel může
být v důsledku přímých právních účinků vyplývajících z pravomocného rozhodnutí žalovaného
nucen opustit území České republiky a vycestovat zpět do země původu. Nachází se proto
v obdobném postavení jako stěžovatel, který brojí proti rozhodnutí o správním vyhoštění
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100,
či stěžovatelem citované usnesení ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 – 24). Nejvyšší správní
soud konstantně judikuje, že je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů
o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné povahy
tohoto rozhodnutí. Vyhošťovanému cizinci je tedy obvykle zachována možnost setrvat na území
České republiky i po dobu probíhajícího řízení o jeho kasační stížnosti, neboť pro případ,
že by byl se svou kasační stížností úspěšný, nelze vyloučit příčinnou souvislost mezi důsledky
realizace rozhodnutí o vyhoštění a možným vznikem bezprávné újmy. Takovou újmu
lze zásadně považovat za velmi výrazně zasahující právní sféru cizince (stěžovatele), často
i s nevratnými důsledky (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 – 25).
[12] Nenařízením předběžného opatření by v případě stěžovatelova vycestování z České
republiky stěžovateli vznikla újma spočívající zejména ve faktické ztrátě možnosti vystupovat
v řízení osobně, tedy řádně konzumovat své ústavní právo na spravedlivý proces. Pro výkon
stěžovatelova práva na spravedlivý proces přitom může být jeho přítomnost v České republice
až do skončení řízení o kasační stížnosti nezbytná. Ačkoli je stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
povinně zastoupen advokátem, nelze opomenout, že součástí práva na spravedlivý proces je také
právo vystupovat osobně v řízení, být v kontaktu se svým právním zástupcem, udělovat
mu konkrétní pokyny, poskytovat mu potřebnou součinnost atd. (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 66/2017 – 32, či ze dne 23. 5. 2019,
č. j. 5 Azs 99/2019 - 24). V případě stěžovateli hrozícího vycestování zpět do země původu nelze
vyloučit, že by efektivní výkon zmiňovaných práv pro něj mohl být v důsledku tohoto přemístění
komplikovaný, zvláště pak za situace, kdy mu soud výrokem II. tohoto usnesení zároveň uložil,
aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil svou blanketní kasační stížnost,
což může jen stěží učinit jinak, než právě ve spolupráci s ustanoveným zástupcem. Nejvyšší
správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky
pro vydání předběžného opatření dle §38 s. ř. s., pročež zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno
shora. Obdobně ostatně rozhodl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 1 Azs 157/2019 – 29.
[13] Účinky omezení založeného předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření
předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí o předmětné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud k tomu však dodává, že vydáním předběžného opatření žádným způsobem
nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
[14] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech
řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
III. Odstranění vad kasační stížnosti
[15] Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí stěžovatel v kasační stížnosti uvést, z jakého důvodu
napadá rozhodnutí krajského soudu. Kasační stížnost lze podat toliko z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s. Formulace konkrétních důvodů (kasačních námitek) je nezbytným
předpokladem perfektní kasační stížnosti, neboť stěžovatel prostřednictvím námitek vymezí
okruh přezkumu rozhodnutí krajského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu,
který je uplatněnými důvody vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost, jež neobsahuje žádné
námitky, nelze projednat.
[16] K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS,
přístupný též na www.nssoud.cz), v němž mj. uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní
náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout
i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí
krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí
(§102 s. ř. s.).
[17] Stěžovatelova kasační stížnost ze dne 15. 10. 2019 neobsahuje žádné dostatečně konkrétní
kasační námitky (důvody kasační stížnosti), pročež nesplňuje všechny náležitosti podle
§106 odst. 1 s. ř. s. V takovém případě je povinností soudu vyzvat stěžovatele k odstranění
nedostatků kasační stížnosti spočívajících v absenci jejích důvodů. Stěžovatel je povinen kasační
stížnost ohledně těchto náležitostí doplnit ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení
(§106 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
Nevyhoví-li stěžovatel výzvě k odstranění vad kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce
dle výroku II. tohoto usnesení a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud
kasační stížnost o dm í t ne (§37 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu