ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.373.2018:41
sp. zn. 2 Azs 373/2018 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: I. P., zastoupený
Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské náměstí 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 3. 2018, č. j. OAM-483/ZA-ZA15-K02-PD2-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 41 Az 7/2018 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Sylvě Šiškeové, advokátce se sídlem
Jakubské náměstí 4, Brno, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 3400 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 3. 2018, č. j. OAM-483/ZA-ZA15-K02-PD2-2014
(dále jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobci podle §53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“) prodloužena doplňková ochrana, a to
fakticky z důvodu dle §17a odst. 1 písm. b) ve spojení s §15a odst. 1 písm. b), přestože v jeho
v závěru uvádí důvod dle §17a odst. 1 písm. d) téhož zákona.
[2] Toto rozhodnutí napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Tvrdil,
že žalovaný provedl nesprávný výklad pojmu „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, přičemž odkázal na odbornou literaturu (dizertační práci Mgr. et. Mgr. Lindy
Janků) a tři kategorie vážnosti zločinů podle G. S. Goodwin-Gilla. Vytýkal žalovanému,
že nezohlednil relevantní okolnosti jeho případu, především existenci rodinných vazeb. Uvedl,
že jako jedinému z (v dané trestní věci) odsouzených cizinců mu nebyl uložen trest vyhoštění;
ve výkonu trestu je navíc pracovně činný, jeho chování bezproblémové a je kladně kázeňsky
hodnocen, pročež je reálný předpoklad jeho úplné resocializace. Žalobce dále v napadeném
rozhodnutí shledal rozpor s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, neboť žalovaný postavil svou argumentaci výhradně na tom,
že skutková podstata jím spáchaného trestného činu je v rámci systematiky českého trestního
práva označována jako zvlášť závažný zločin; pojmy „vážný zločin“ podle zákona o azylu
a „zvlášť závažný zločin“ podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „trestní zákoník“), není totiž možné slučovat. Poukázal taktéž, že ohledně
výkladu pojmu „vážný zločin“ podle kvalifikační směrnice byla ze strany Maďarské republiky
položena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, vedená pod č. C-369/17.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 41 Az 7/2018 – 52 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28. Z trestních
rozsudků zcela jednoznačně vyplynulo, že se žalobce dopustil zvlášť závažného zločinu
dle českého trestního práva [krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku], přestože by zvláště s ohledem na udělenou
doplňkovou ochranu měl dbát na dodržování právních předpisů. Jednalo se o trestnou činnost
majetkového charakteru, kterou žalobce evidentně sledoval vlastní prospěch, když způsobil velmi
vysokou škodu téměř ve výši 19 000 000 Kč, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce
6,5 roku ve věznici s ostrahou. Tyto skutečnosti nebylo dle krajského soudu možné vykládat
jinak, než že se dopustil závažného zločinu i podle azylového práva. Bylo totiž nutné přihlédnout
také k tomu, že se nejednalo o jeho první trestnou činnost na území České republiky, když již
v roce 1999 byl odsouzen pro tentýž trestný čin, přičemž tehdy byla způsobena škoda ve výši
447 320 Kč, žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a byl mu uložen
také trest vyhoštění na dobu 6 let; nešlo ani pominout, že obdobné trestné činnosti se dopustil
i ve Slovenské republice. Krajský soud proto vyhodnotil, že žalobce se dlouhodobě nechoval
řádným způsobem, nejednalo se o jeho první závažné porušení zákona a ze svého dřívějšího
odsouzení si nevzal žádné ponaučení. Z napadeného rozhodnutí je pak zcela zřetelné, proč
k prodloužení doplňkové ochrany u žalobce již nedošlo, jakkoli mohlo být odůvodněno
precizněji. K námitce, že nebylo přihlédnuto k žalobcovu rodinnému životu, neboť na území
České republiky žije jeho manželka a dva plně integrovaní synové, krajský soud uvedl, že pokud
si bude žalobce chtít upravit svůj pobytový status, musí postupovat dle zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Za důvod
přijatelnosti označil nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřené
v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28. Je totiž přesvědčen, že žalovaný i krajský
soud v rozporu s uvedeným rozhodnutím postavili svou argumentaci právě na tom, že skutková
podstata jím spáchaného trestného činu je v rámci systematiky českého trestního práva
označována jako zvlášť závažný zločin. Upozornil taktéž na terminologickou nepřesnost
krajského soudu, kdy azylové právo hovoří o „vážném zločinu“ a nikoliv o „zvlášť závažném
zločinu“; ve směšování těchto pojmů spatřuje nesprávný postup způsobený právě
nerespektováním ustálené soudní judikatury.
[5] Věcně pak stěžovatel namítá, že krajský soud se nesprávně ztotožnil s výkladem
žalovaného ohledně pojmu „vážný zločin“ podle zákona o azylu, když akceptoval názor, že jím
spáchaný trestný čin je jak zvlášť závažným zločinem podle trestního práva, tak vážným zločinem
podle azylového práva. Naplnění podmínek pro neprodloužení doplňkové ochrany totiž bylo
konstatováno na základě tvrzení, že zvlášť závažný zločin podle trestního zákoníku
je automaticky vážným zločinem podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, resp. čl. 17
tzv. kvalifikační směrnice. Shodně jako v žalobě odkázal na odbornou literaturu (dizertační práci
Mgr. et. Mgr. Lindy Janků) a shrnul, že při výkladu pojmu „vážný zločin“ nebylo možné užít
pouze vnitrostátního právního řádu. Poukázal opět na tři kategorie vážnosti zločinů podle
G. S. Goodwin-Gilla, přičemž žalovaný se dle nich měl důsledně vypořádat s existencí
případných přitěžujících okolností, aby bylo vůbec možno jeho jednání označit za „vážný zločin“
ve smyslu kvalifikační směrnice a zákona o azylu; stejně tak se měl jakožto polehčující okolností
zabývat skutečností, že v České republice žije se svou manželkou a dvěma syny, z nichž jeden
je nezletilý, přičemž rodina je v České republice plně integrovaná. Krajský soud dále nevypořádal
námitku brojící proti nezohlednění skutečnosti, že stěžovatel byl (v dané trestní věci) jediným
cizincem, kterému soud neuložil trest vyhoštění, a to právě z důvodu významné rodinné vazby.
Stěžovatel pak uvádí, že i kdyby byla dána pochybnost o tom, zda mu lze vydat rozhodnutí
o prodloužení doplňkové ochrany, měl v takovém případě žalovaný rozhodnout v jeho prospěch.
Krajský soud však vyšel především z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které pouze doplnil
či na něj odkázal; takový způsob vypořádání se s žalobní argumentací ovšem nelze považovat
za dostatečný, neboť nereflektuje individuální případ stěžovatele. Ten dále nesouhlasí s pouhým
konstatováním krajského soudu, že žalovaný mohl být co do odůvodnění napadeného
rozhodnutí důslednější; nelze totiž dle něj vyloučit, že jinak mohl dospět k opačnému závěru
o důvodnosti prodloužení doplňkové ochrany. Poukazuje též na předběžnou otázku ohledně
výkladu pojmu „vážný zločin“ podle kvalifikační směrnice, položenou Soudnímu dvoru Evropské
unie Maďarskou republikou, o níž již v mezidobí bylo rozhodnuto pod č. C-369/17; krajský soud
se však k informaci o podání předběžné otázky v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil,
nereagoval ani na návrh stěžovatele na přerušení řízení, což považuje za procesní pochybení
soudu. Navíc se ani nevypořádal s již vydaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie
v této věci, v čemž stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelovy námitky považuje
za zcela neopodstatněné. Následně rekapituloval správní řízení, přičemž shrnul, že v jeho
průběhu vyšlo najevo, že stěžovatel spáchal vážný zločin, který je předvídán právě v §15a odst. 1
písm. b) zákona o azylu jako důvod vylučující udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové
ochrany. Neprodloužení doplňkové ochrany bylo řádně a podrobně odůvodněno,
a to i s přihlédnutím k individuálním okolnostem stěžovatelem spáchané trestné činnosti,
popsané okolnosti pak vycházejí výhradně z přiložených trestních soudních spisů. Žalovaný
se při svém rozhodování opíral o evropské právní normy a ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, přičemž postupoval plně v intencích jeho rozsudku ze dne
1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28; bylo tedy vypracováno podrobné hodnocení spáchaného
zločinu, rovněž vzal v úvahu jeho povahu, závažnost a následky, stejně jako míru účasti
stěžovatele na jeho spáchání. Žalovaný má za to, že se při posuzování žádosti stěžovatele
o prodloužení jemu dříve udělené doplňkové ochrany nedopustil žádné nezákonnosti; napadené
rozhodnutí totiž bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu, správním řádem i judikaturou
(viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2018, č. j. 60 Az 68/2017 – 36, nebo též
obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 Azs 78/2017 - 43),
a to na základě dostatečných a řádným způsobem opatřených podkladů. Taktéž připomíná,
že stěžovatel má možnost k úpravě svého dalšího legálního pobytu v České republice, pokud
se jedná o jeho rodinné vazby, využít institutů, jež mu nabízí zákon o pobytu cizinců.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje - v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[11] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se pak
v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] Stěžovatel spatřuje přijatelnost jeho kasační stížnosti v tom, že krajský soud v napadeném
rozsudku nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjádřenou v rozsudku
ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, který se zabývá interpretací pojmu „vážný zločin“
ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[13] Podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné
podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu“.
[14] V rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 - 28, pak Nejvyšší správní soud
k tomuto ustanovení uvedl, že se jedná „o promítnutí úpravy směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky
nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“), která od 21. prosince 2013 nahradila směrnici č. 2004/83/ES (…) Výkladem pojmu závažný
nepolitický čin užitého v čl. 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice se zabýval Soudní dvůr EU v rozsudku
ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková republika Německo proti B a D,
v němž dospěl k závěru, že vyloučení osoby z postavení uprchlíka je podmíněno individuálním přezkumem
konkrétních skutečností (…) závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit
doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který
je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoli může být kvalifikace činu
z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli
kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí
nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu,
povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele
na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny, proč se tak nestalo)
či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pouze
upozorňuje, že podle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Spolková republika Německo proti B. a D.
skutečnost, zda cizinec je či není aktuální hrozbou pro bezpečnost ve státě, v němž žádá o mezinárodní ochranu,
není pro aplikaci vylučovací klauzule zahrnující spáchání vážného zločinu relevantní.“ Citované rozhodnutí
tedy správním orgánům stanoví, že „závěr o tom, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného
zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na skutečnost, že byl
odsouzen za spáchání činu, jenž je ve vnitrostátním trestním právu kvalifikován jako zvlášť závažný zločin,
nýbrž je vždy třeba posoudit individuální okolnosti případu“ (právní věta).
[15] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný věc posoudil v souladu
s právním názorem vysloveným v odkazovaném rozhodnutí, z nějž citoval relevantní pasáže; dále
vyzdvihl konkrétní individuální skutkové okolnosti (především dřívější obdobnou trestnou
činnost stěžovatele a velmi vysokou výši jím způsobené škody), které společně se systematickým
zařazením skutkové podstaty spáchaného trestného činu v trestním zákoníku vyhodnotil též jako
vážný zločin dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, pročež napadené rozhodnutí žalovaného
aproboval. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud, stejně jako žalovaný ve svém
rozhodnutí, v napadeném rozsudku výslovně vyšel z judikaturních požadavků kladených
na výklad neurčitého pojmu „vážný zločin“ vyřčených v rozsudku zdejšího soudu ze dne
1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, přičemž právní závěry v něm obsažené nikterak
nezpochybnil, nemodifikoval ani nedezinterpretoval; nerespektování ustálené a jasné soudní
judikatury, ke kterému by navíc mohlo docházet i v budoucnu (ve smyslu usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39) tak jakožto důvod přijatelnosti
kasační stížnosti v projednávaném případě nepřichází v úvahu. Jestliže totiž stěžovatel brojí
pouze proti tomu, jak tyto judikaturní závěry krajský soud aplikoval v rozhodované věci
na základě konkrétního skutkového stavu, pak se jedná o přezkum posouzení,
které svým významem zjevně podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[16] Nadto Nejvyšší správní soud doplňuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl,
že „se jedná o zločin nesporně „vážný“ ve smyslu zákona o azylu. S respektem k ustanovení §57 odst. 3
správního řádu správní orgán přistoupil k hodnocení míry společenské nebezpečnosti žalobcova kriminálního
jednání a vyhodnotil ji, stejně jako příslušné trestní soudy, jako velmi vysokou, a to především s ohledem na její
rozsah a opakovanost, i na fakt, že jejím motivem byl zjevně pouze hmotný prospěch žadatele. Správní orgán dále
konstatuje, že recidiva trestní činnosti žadatele je dle Ženevské úmluvy jedním z důležitých vodítek při posouzení
závažnost páchané trestné činnosti včetně toho, včetně toho, zda má být na žadatele aplikována vylučovací
klauzule.“; nelze tedy uvažovat ani o hrubém pochybení krajského soudu jakožto dalším možném
důvodu přijatelnosti kasační stížnosti spočívajícím v tom, že by v projednávané věci citovanou
judikaturu aplikoval zcela nesprávně. Žalovaný totiž neposoudil stěžovatelovo protiprávní jednání
jako „vážný zločin“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu formalisticky, k danému
závěru nedospěl automaticky pouze na základě systematiky předmětné skutkové podstaty
v trestním zákoníku, nýbrž z tohoto zařazení pouze vyšel a uvedl další zcela konkrétní
individualizované důvody, proč bylo na místě stěžovatelův trestný čin subsumovat pod azylově
relevantní pojem „vážný zločin“, s ním je spojen následek neprodloužení doplňkové ochrany.
Nejvyšší správní soud taktéž poznamenává, že ani n ejednoznačné uvedení důvodu
pro neprodloužení doplňkové ochrany v napadeném rozhodnutí [důvod dle §17a odst. 1 písm.
b) ve spojení s §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu vyplývá z celého odůvodnění, ovšem v jeho
závěru je nepřiléhavě konstatován důvod dle §17a odst. 1 písm. d) téhož zákona] nemohlo mít
žádný zásadní vliv na závěry tohoto rozhodnutí, neboť v případě obou důvodů by bylo třeba
posoudit závažnost stěžovatelem spáchaného protiprávního jednání dle individuálních okolností
případu ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, což žalovaný také učinil. Tato dílčí vada odůvodnění proto nemohla
mít vliv na zákonnost výroku napadeného rozhodnutí, natož aby jeho akceptování krajským
soudem zakládalo důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[17] K dalším tvrzeným vadám napadeného rozsudku (jako je nepřesné odlišování pojmů
„vážný zločin“ dle zákona o azylu a „zvlášť závažný zločin“ dle trestního zákoníku
či nedostatečné vypořádání některých dílčích žalobních námitek) pak Nejvyšší správní soud
uvádí, že taková pochybení krajského soudu by mohla jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti
obstát jen v krajních případech, pokud by v průběhu řízení o žalobě došlo k tak hrubým vadám,
které by svojí povahou stály proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení,
případně pokud by rozhodnutí soudu vykazovalo tak extrémně závažné nedostatky, že by bylo
v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat je bez povšimnutí. Takovými vadami však
napadený rozsudek ani řízení, které mu předcházelo, zjevně netrpí. Taktéž samotná polemika
stěžovatele s právními závěry, které krajský soud ve věci zaujal a které zjevně nejsou v příkrém
rozporu se skutkovými zjištěními, pak důvodem přijatelnosti není. K žádnému porušení práva
na spravedlivý proces, natož pak porušení extrémnímu, tedy v projednávané věci nedošlo, pročež
podmínky přijatelnosti kasační stížnosti nejsou splněny.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[18] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít
obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud
vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečnosti samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[20] Usnesením krajského soudu ze dne 6. 4. 2018, č. j. 41 Az 7/2018 - 7, byla stěžovateli
ustanovena zástupkyní z řad advokátů Mgr. Sylva Šiškeová, advokátka se sídlem
Jakubské náměstí 4, Brno. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni
odměnu za jeden úkon právní služby, a to podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 téže
vyhlášky]. Ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy
činí částku ve výši 3400 Kč, která jí bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu