ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.393.2018:38
sp. zn. 2 Azs 393/2018 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupena Mgr. Pavlem
Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2017,
č. j. OAM-981/ZA-ZA11-ZA04-2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, č. j. 2 Az 20/2017 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl žalovaný
o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že se podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že situace
národnostních menšin v Rusku nebyla žalovaným dostatečně zjištěna. O mezinárodní ochranu
žádala, protože má čečenský původ, a v Rusku jí proto hrozí pronásledování. Nepřiměřeným
zásahem do jejího rodinného či soukromého života by byla již nutnost vycestování z území České
republiky.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem podanou
žalobu zamítl. Soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobkyně nebyla ve své vlasti
pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
a že jí nehrozí ani pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Čečenský původ
žalobkyně sám o sobě automaticky nepředstavuje naplnění důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany žalobkyni a v případě, že by se žalobkyně měla stát terčem protiprávního jednání
vůči své osobě, má ve své vlasti možnost obrátit se o pomoc na k tomu kompetentní státní
orgány. Ohledně naplnění podmínek §14 krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu uzavřel, že žalobkyní tvrzená míra její integrace v České republice či dopad
do jejího soukromého a rodinného života nemohou samy o sobě představovat důvod
pro udělení humanitárního azylu. Ohledně zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o azylu žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti,
na základě kterých by jí mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením
nebo vykonáním trestu smrti, nebo na základě kterých by bylo důvodné se domnívat, že právě
v jejím případě dojde k nějakému excesu, který by mohl naplnit důvod udělení mezinárodní ochrany
dle §14a zákona o azylu. V případě žalobkyně nemůže být naplněn důvod udělení mezinárodní
ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. b) [jakož ani §12 písm. b)] zákona o azylu, ani důvod udělení
mezinárodní ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu, jelikož jí nemůže hrozit vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně o naplnění
důvodu udělení mezinárodní ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu, k němuž mělo
dojít s ohledem na soukromý a rodinný život žalobkyně dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jelikož žalobkyni nebyl uložen dlouhodobý zákaz pobytu na území České
republiky a samotná nezbytnost vycestovat z území České republiky sama o sobě nemůže
postačovat k závěru o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti napadenému usnesení kasační stížností,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost zamítnutí
její žaloby. Přijatelnost své kasační stížnosti odůvodňuje nepřezkoumatelností většiny závěrů
napadeného rozsudku a nedostatečným řešením otázky situace příslušníků čečenské menšiny žijících
v rámci vnitřního přesídlení v Ruské federaci v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Dále namítá
změnu v judikatuře, která by měla být relevantní i pro posouzení splnění podmínek pro udělení
doplňkové ochrany.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nepřijatelnou, jelikož nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky, která v kasační stížnosti nepřináší žádnou novou právní otázku,
již by Nejvyšší správní soud dosud neřešil, či potřebu se od takového řešení odchýlit,
či kterou by řešilo více senátů Nejvyššího správního soudu odlišně. Kasační námitky prakticky
kopírují uplatněné žalobní námitky. Žalovaný se s napadeným rozsudkem ztotožňuje a považuje
jej za zákonný a řádně odůvodněný.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné.
[9] Předně je z napadeného rozsudku zřejmé, že netrpí nepřezkoumatelností, jak ji chápe
ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[10] Ve vztahu ke kasační argumentaci, podle níž se žalovaný ani krajský soud dostatečně
nezabývali obavami stěžovatelky z pronásledování, je třeba odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 – 63, podle nichž „je to právě stěžovatel,
kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího
o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu,
a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem
uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení,
aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán
dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti
o udělení azylu.“ Mimoto lze poukázat např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 – 42. Nelze než konstatovat, že stěžovatelka požadavkům konstantní
judikatury nedostála, když sama nevymezila konkrétní relevantní důvody, pro které by jí měla být
mezinárodní ochrana udělena. Správní spis obsahuje podklady (žádost o udělení mezinárodní
ochrany včetně doplnění z listopadu 2016, protokol o pohovoru před žalovaným z 22. 11. 2016),
z nichž žalovaný a krajský soud vycházeli. Stěžovatelka popsala, že do České republiky přijela
za lepším životem, vdala se za českého občana, pobývala zde 8 let a cítila se jako ve své vlasti,
neboť v Rusku nemá žádné příbuzné. Později se však stala obětí domácího násilí a rozvedla
se, což přineslo potíže s povolením k pobytu. Nějakou dobu pobývala v ČR nelegálně, obdržela
výjezdní příkaz, pak nové vízum a opět výjezdní vízum s platností do 16. 11. 2016; na radu právníka
tedy podala žádost o mezinárodní ochranu. Obává se, že by jako samotná rozvedená žena mohla
být kvůli tomu, že pochází z Kavkazu, pronásledována. Její nynější přítel pochází z Kazachstánu
a má v České republice povolen trvalý pobyt.
[11] Pro úplnost lze dodat, že žalovaný i krajský soud ve svých rozhodnutích věnovali adekvátní
pozornost významu stěžovatelkou tvrzeného čečenského původu z hlediska situace menšin v Ruské
federaci. Přitom se jejich vyhodnocení zprávy Freedom House ze dne 27. 1. 2016 s názvem
„Svoboda ve světě 2016 – Rusko“ a Výroční zprávy Human Rights Watch 2016 o Ruské federaci
ze dne 27. 1. 2016 jeví jako zcela správné a navíc ještě souladné s informací Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 3. 6. 2016 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu
po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí.
[12] Ohledně namítaného pochybení krajského soudu spočívajícího v nedostatečném posouzení
rozhodnutí žalovaného v otázce udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu Nejvyšší
správní soud odkazuje na meze soudního přezkumu takovýchto rozhodnutí, které vyložil
např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. Krajský soud správně uzavřel,
že rozhodnutí správního orgánu podle §14 zákona o azylu podléhá soudnímu přezkumu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo
opačné závěry. Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že azyl z humanitárních důvodů
lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele, na jeho udělení není právní nárok a posouzení
důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, plyne, že správní uvážení nelze
nahradit uvážením soudním, lze ovšem přezkoumat, zda uvážení nevybočilo z přípustných mezí.
Nejvyšší správní soud žádné vybočení z mezí správního uvážení v rozhodnutí žalovaného neshledal
(správní orgán úvahu nad humanitárním azylem provedl a žádné důvody pro jeho udělení
neshledal). Stejně tak je rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno i v části týkající
se neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Krajský soud proto nepochybil,
když žalobu zamítl.
[13] Pokud jde o namítanou změnu v judikatuře, která by měla být vyvolána nálezem Ústavního
soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/17, ten byl tematicky rozdělen podle napadených ustanovení
do dvou samostatných celků: (i) na otázku ústavnosti zastavení řízení správním orgánem
v některých věcech povolení pobytu v České republice cizincům, kteří jsou rodinnými příslušníky
občanů České republiky, a (ii) na otázku ústavnosti limitace soudního přezkumu v některých věcech,
v nichž došlo k ukončení omezení osobní svobody (ukončení zajištění osoby, ukončení
nepovolení vstupu na území České republiky z přijímacího střediska na mezinárodním letišti).
Zrušením právních úprav v těchto otázkách odstranil Ústavní soud možné zásahy do procesních
garancí čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a v neposlední řadě i základního práva
na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím však
nedošlo k ovlivnění dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci významu nutnosti
vycestování cizince pro jeho rodinný či soukromý život v situacích neudělení žádné z forem
mezinárodní ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu