ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.92.2018:28
sp. zn. 2 Azs 92/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: O. S., zastoupená
JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 5. 2017, č. j. MV-156800-10/OAM-2016 a rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 5. 2017, č. j. MV-156800-11/OAM-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 33 A 52/2017 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 33 A 52/2017 - 80, zamítl Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2017,
č. j. MV-156800-10/OAM-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí I“) a rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 5. 2017, č. j. MV-156800-11/OAM-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí II“).
Napadeným rozhodnutím I bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
Přijímacího střediska cizinců Zastávka (dále též „PSC Zastávka“) ze dne 13. 9. 2016,
č. j. CPR-22155/ČJ-2016-931200-SV, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění
s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, v délce 4 roky,
a to za opakované porušení právního předpisu a za pobyt na území bez víza dle §119 odst. 1
písm. b) bod 9 a §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Napadeným rozhodnutím II bylo
zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Přijímacího střediska cizinců Zastávka ze dne 9. 9. 2016,
č. j. CPR-22155/ČJ-2016-931200-SV, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady
řízení o správním vyhoštění paušální částkou ve výši 1000 Kč.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný přiměřeně a racionálně zdůvodnil,
proč nepovažuje důvody tvrzené žalobkyní za „dobré důvody“ ve smyslu článku 31 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (vyhl. pod č. 208/1993 Sb., dále jen „Úmluva“). Žalobkyně
se přihlásila v PSC Zastávka až s odstupem pěti dnů pobytu na území ČR, pokud se její tvrzení
o návratu na Ukrajinu v roce 2011 zakládají na pravdě. Nepochybně jí nic nebránilo v tom,
aby kontaktovala cizineckou policii hned po svém příjezdu do Prahy. Navíc žalobkyně není
klasickým příkladem uprchlíka ve smyslu Úmluvy, neboť neopustila Ukrajinu z důvodu
tam probíhajícího vnitřního konfliktu v jihovýchodní části Ukrajiny, nýbrž proto, že měla
problémy s manželem (domácí násilí).
[3] Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že je sporné, jak dlouho žalobkyně nelegálně
pobývala na území ČR, neboť její cestovní doklad neobsahuje razítko o opuštění území ČR
ani o vstupu na území Ukrajiny. Jakkoliv zde žalovaný vyjádřil pouhé podezření, že nelegální
pobyt žalobkyně mohl trvat déle, na rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí to nemělo
zásadní vliv. Podstatné je, že žalobkyně se dopustila porušení zákona o pobytu cizinců opakovaně
a svou situaci neřešila zákonem předvídaným způsobem, tj. nepožádala o udělení víza za účelem
cesty do ČR. Takový postup nelze ospravedlnit ani tím, že žalobkyně cestovala za svými
dětmi, které žijí v ČR. Žalovaný vycházel ze skutkového závěru, že v řízení nebylo
prokázáno, jak dlouho žalobkyně na území ČR pobývala nelegálně, nicméně nad veškerou
pochybnost bylo prokázáno, že tomu bylo po dobu minimálně pěti dnů ode dne 31. 8. 2016
do dne 5. 9. 2016, kdy se stala žadatelkou o udělení mezinárodní ochrany.
[4] Stejně tak se krajský soud neztotožnil s námitkou nepřiměřenosti uloženého zákazu
pobytu (4 roky). Žalovaný hodnotil závažnost jednání žalobkyně dostatečně podrobně,
přičemž výslovně zohlednil zejm. vědomí protiprávnosti pobytu, vstup mimo hraniční přechod,
opakovaný nelegální pobyt, naproti tomu jako pozitivní okolnost hodnotil fakt, že žalobkyně
měla k dispozici cestovní doklad. K samotné délce uloženého zákazu pobytu na území ČR
krajský soud připomíná, že žalovaný musel zohlednit, že se jedná o opakovaný nelegální pobyt
na území ČR, přičemž již v roce 2011 bylo žalobkyni uděleno správní vyhoštění s délkou zákazu
vstupu na území členských států v délce 3 let. Jak je krajskému soudu známo z jeho rozhodovací
činnosti, správní vyhoštění je poměrně běžně ukládáno i za kratší nelegální pobyt, než je pět dnů.
[5] K namítané nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska k vycestování krajský soud uvedl,
že obsahem správního spisu jsou podkladové zprávy o zemi původu, z nichž přezkumné závazné
stanovisko vychází, přičemž samotné závazné stanovisko se zabývá jak objektivními informacemi
o zemi původu, tak i obavami žalobkyně. Přezkumné závazné stanovisko ministra vnitra ze dne
23. 3. 2017 vyhovuje požadavkům stanoveným judikaturou, především rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, a nálezu Ústavního soudu ze dne
29. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka především považuje uložený trest zákazu pobytu na území České republiky
na dobu čtyř let za nespravedlivě přísný, tedy nezákonný. Podle jejího názoru správní orgán
dostatečně nezohlednil zásadu proporcionality, neboť intenzita zásahu do jejích práv
nebyla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah sloužit. Správní orgán
se měl důkladněji zabývat kritérii obsaženými v §174a zákona o pobytu cizinců a zohlednit
především skutečnost, že stěžovatelka odjela ze země původu kvůli dlouholetým problémům
s manželem, který ji bil a týral. Navíc stěžovatelka na území pobývala nezákonně pouze 5 dní
a poté se sama dostavila do PSC Zastávka s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu.
[8] Stěžovatelce byl již dříve rozhodnutím správního orgánu zakázán vstup na území České
republiky, a to po dobu tří let. Toto rozhodnutí akceptovala a nijak se proti němu nebránila.
Proto se stěžovatelka domnívá, že správní orgán měl nyní uložit mírnější opatření,
a to i s ohledem na to, že stěžovatelka přicestovala do České republiky za svým synem a dcerou
a taky proto, aby unikla svému násilnickému manželovi.
[9] Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti namítala, že se žalovaný ani krajský soud řádně
nezabývali možným porušením článku 31 Úmluvy a že jejich konstatování, že nedošlo k jeho
porušení, není řádně odůvodněno.
[10] Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí
žalovaného a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Odkázal na svá vyjádření k žalobě
a spisový materiál a navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Pokud
by totiž bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné, nebylo by nezbytné zabývat se dalšími námitkami.
Stěžovatelka namítala, že se žalovaný ani krajský soud řádně nezabývali možným porušením
článku 31 Úmluvy. Z napadeného rozhodnutí je patrné, jak správní orgán uvážil o pro věc
podstatných skutečnostech, což potvrdil i krajský soud. Nejvyšší správní soud souhlasí
se stěžovatelkou, že správní orgán mohl své úvahy důkladněji rozvést; jeho rozhodnutí
by to dodalo na přesvědčivosti. Nicméně učiněný závěr je i tak správný. Stěžovatelka nespadá
pod definici uprchlíka dle čl. 1 Úmluvy, tudíž se na ni nevztahuje ani čl. 31 Úmluvy. Nejvyšší
správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 404/2017 - 47, kde vyslovil,
že „[p]řestože je domácí násilí závažným a patologickým jevem, je řešení tohoto problému primárně úkolem
orgánů konkrétního státu, pokud se neprokáže, že dotčené orgány řešení nezvládají zajistit či ho záměrně
odmítají.“ Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nebylo zjištěno, že by stěžovatelce v případě
návratu hrozila vážná újma dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v podobě násilí ze strany
bývalého manžela.
[14] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení dalších námitek a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Ze správních spisů vyplynuly tyto pro projednávanou věc podstatné skutečnosti.
Stěžovatelce bylo již dříve uloženo správní vyhoštění, a to rozhodnutím Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy ze dne 16. 12. 2011, kterým zároveň stanovila
dobu, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na tři roky.
Po správním vyhoštění v prosinci 2011 odcestovala stěžovatelka zpět na Ukrajinu na náhradní
cestovní pas. Podle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 13. 9. 2016 je vycestování
stěžovatelky možné, přičemž jednání manžela nelze podřadit pod §179 zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka měla možnost vnitřní ochrany, přičemž ministerstvo hodnotilo i zranitelnost osoby
stěžovatelky. Po opětovném příjezdu do České republiky dne 31. 8. 2016 (datum uváděné
stěžovatelkou; v cestovním pase není vstupní přechodové razítko) se stěžovatelka dostavila
do PSC Zastávka dne 5. 9. 2016 s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu, prokázala
se cestovním pasem Ukrajiny platným do 27. 11. 2018. Rozhodnutím žalovaného ze dne
21. 10. 2016, č. j. OAM-769/ZA-ZA11-ZA18-2016, nebyla stěžovatelce udělena mezinárodní
ochrana, proti čemuž podala žalobu k soudu.
[16] Stěžejní námitku představuje nespravedlivě přísná délka doby, po kterou nelze umožnit
vstup na území členských států EU.
[17] Dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let,
porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení
tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí .
[18] Správní vyhoštění není rozhodnutím sankční povahy v přísném slova smyslu, jakkoli jeho
dopady takto cizinec, jemuž je uloženo, může nepochybně pociťovat, nýbrž rozhodnutím
vyjadřujícím zájem státu na tom, aby se dotyčný cizinec na území státu nezdržoval
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 – 58).
Jak už několikrát zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1147/13, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, či ze dne 29. 4. 2004,
sp. zn. III. ÚS 99/04), žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území ČR
neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém
území. Pokud tedy stěžovatelka neměla potřebné pobytové oprávnění, a přesto pobývala
na území ČR, je zcela v souladu se zákonem, že správní orgán I. stupně rozhodl o postupu
dle příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců a vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu.
[19] Stěžovatelce již bylo správní vyhoštění jednou uloženo, a to se zákazem vstupu v délce tří
let. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzovat přiměřenost dříve uložené sankce;
zákonnost nezrušeného správního rozhodnutí se presumuje. V nyní projednávaném případě
se jedná o opětovné porušení právního předpisu, neboť stěžovatelka pobývala na území České
republiky nelegálně. Zákon o pobytu cizinců dává v otázce stanovení délky zákazu vstupu
na území správnímu orgánu prostor pro správní uvážení stanovením maximální doby zákazu
vstupu ve vztahu k jednotlivým porušením uvedeného zákona. Poprvé bylo stěžovatelce
uloženo správní vyhoštění s délkou zákazu vstupu na území členských států v délce 3 let. Jelikož
se jedná již o druhý prohřešek stěžovatelky, nemohla být nyní uložená délka zákazu vstupu
nižší, neboť pak by její uložení jen stěží mělo odstrašující preventivní účinek a nemotivovalo
by stěžovatelku vstupovat na území ČR jen tehdy, pokud k tomu bude mít příslušný
cizineckoprávní titul. S přihlédnutím k tomu, že si stěžovatelka byla vědoma toho, že na území
České republiky pobývá nelegálně, a to v době od svého příjezdu do podání žádosti
o mezinárodní ochranu v PSC Zastávka (minimálně 5 dnů), lze považovat stanovenou
délku zákazu na čtyři roky za přiměřenou. Správní orgán při svém rozhodování zohlednil
i §174a zákona o pobytu cizinců a své závěry ohledně stanovené doby řádné odůvodnil.
Stěžovatelka uvedla, že na Ukrajině má manžela, který ji ale bije a vyhání z domu, a matku,
které je 80 let. V České republice žijí její dospělé děti - syn a dcera. Z evidence cizinců správní
orgán zjistil, že syn má od roku 2014 ukončen dlouhodobý pobyt a v současnosti pobývá
na území jako žadatel o mezinárodní ochranu; dcera nemá na území žádné pobytové oprávnění.
Je tedy zjevné, že děti stěžovatelky nejsou v ČR v rovině pobytového práva trvale zakořeněny.
Dopad napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatelky tak není
nepřiměřený ve srovnání s povahou protiprávního jednání, kterého se dopustila, zejména
s ohledem na to, že šlo o jednání opakované a vědomé.
[20] Nejvyšší správní soud na závěr připomíná existenci §122 zákona o pobytu cizinců,
který umožňuje udělit cizinci vízum nebo povolit vstup na území v době, po kterou nelze
podle rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci umožnit vstup na území, jestliže důsledkem
neudělení víza nebo nepovolení vstupu by byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační
stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
[23] Stěžovatelce byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017,
č. j. 2 A 57/2017 – 15, ustanovena zástupkyní JUDr. Anita Pešulová, advokátka se sídlem
Klimentská 1652/36, Praha 1. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokátky
částkou 3100 Kč za jeden úkon právní služby (tj. podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy
3400 Kč. Částka v celkové výši 3400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu