ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.93.2019:42
sp. zn. 2 Azs 93/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. S., zastoupený Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. Č., zastoupená
Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2018, č. j. MV-122099-4/OAM-2018, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2019, č. j. 32 A 77/2018 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení ne m a jí právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce přicestoval do České republiky dne 9. 6. 2016 leteckou linkou z Dubaje.
Poté se dne 10. 6. 2016 příslušníkům Inspektorátu cizinecké policie Praha Ruzyně prokázal
cestovním pasem Egyptské arabské republiky a pobytovým povolením Italské republiky,
jako doklady vlastními, ačkoli oba tyto doklady patřily jiné osobě. Žalobce nepokračoval v další
zamýšlené cestě do Italské republiky. Vypověděl, že je státním příslušníkem Egyptské arabské
republiky, svůj vlastní cestovní doklad nemá a oba uvedené doklady znějící na jméno A. S.,
nar. dne X dostal od svého kamaráda v Egyptě.
[2] Během řízení o správním vyhoštění žalobce požádal o mezinárodní ochranu v České
republice, a to ze sociálních a rodinných důvodů. Žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná a žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 2 Az 34/2016 – 30 zamítl a právní moci tento rozsudek nabyl
dne 28. 3. 2018.
[3] Žalobce se ani po marném uplynutí lhůty podle §85b odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu („bez zbytečného odkladu, nejpozději do 1 měsíce od nabytí právní moci“ rozhodnutí
Městského soudu v Praze), nedostavil na Ministerstvo vnitra za účelem udělení výjezdního
příkazu a nadále pobýval na území České republiky pouze s identifikační kartou žadatele
o mezinárodní ochranu.
[4] V Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí pobýval žalobce od podání žádosti
o mezinárodní ochranu až do dne 17. 10. 2016, kdy se odstěhoval do sdíleného ubytování
s kamarádem na adrese X, a to až do dne 2. 10. 2017. Následně jako adresu svého pobytu uvedl
X, a to až do dne 12. 3. 2018, kdy opět uvedl jako adresu svého pobytu X.
[5] Dne 8. 6. 2018 se žalobce dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kde podal
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[6] Při výslechu dne 12. 6. 2018 žalobce v řízení o správním vyhoštění uvedl, že se jmenuje
A. S., nar. dne X, přicestoval letecky dne 1. 6. 2016 na egyptský cestovní doklad na jméno
M. I. H., kde bylo i jiné datum narození, jež si nepamatuje. Rovněž uvedl, že se asi před sedmi
měsíci seznámil s paní J. Č., osobou zúčastněnou na řízení (dále jen „OZNŘ“), když poblíž jejího
pracoviště prodával kebab. Nyní spolu žijí a sdílejí domácnost.
[7] Rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska
cizinců Zastávka ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-18144-27/ČJ-2018-931200-SV (dále
jen „prvoinstanční rozhodnutí“) bylo žalobci dle §119 odst. 1 písm. b) bod 9
a dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní
vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena na 2 roky.
[8] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo
prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno a odvolání směřující proti němu zamítnuto.
II. Rozsudek krajského soudu
[9] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“). Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
[10] Z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný
se ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám vyjádřil v dostatečné míře, přičemž
žádnou odvolací námitku neopomenul. Napadené rozhodnutí je přitom nutné vnímat jako jeden
celek i z hlediska implicitního vypořádání žalobcových dílčích námitek.
[11] Krajský soud vyhodnotil žalobní argumentaci tak, že směřovala zejména proti
nedostatečnému zvážení zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyložil, že „[s]právní vyhoštění je svým obsahem
rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu
na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval“ a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
dále připojil, že „autonomie správních orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena základními právy
dotčených cizinců a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky“. Tato obecná východiska
judikatury Ústavního soudu jsou na věc stěžovatele zcela přiléhavá, jelikož stěžovatel byl
napadeným rozhodnutím dotčen z hlediska jeho práva pobývat na území České republiky,
resp. Evropské unie.
[12] Při hodnocení souladu zásahu do soukromého a rodinného života cizinců ve smyslu
článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) vyšel krajský
soud z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva poskytující výklad, že pokud
cizinec své rodinné a soukromé vazby vytvářel a prohluboval v době nelegálního pobytu, nemohl
se rozumně spoléhat na to, že bude moci na daném území pobývat trvale, který se odrazil
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[13] Krajský soud dovodil, že k navázání vztahu žalobce s OZNŘ během prosince 2017 došlo
až v době, kdy pobýval na území České republiky toliko na základě podané žaloby, jíž zákon
přiznává odkladný účinek. V okamžiku nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze
ve věci neudělení mezinárodní ochrany dne 28. 3. 2018 stěžovatel sdílel s OZNŘ společnou
domácnost jen 3 měsíce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 4 Azs 151/2015 - 35, který se zabýval pojmem trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému,
dospěl k závěru, že v českém právním řádu není vztah žalobce s OZNŘ, který v době vydání
napadeného rozhodnutí trval jen několik měsíců, spojován s žádnými významnými právními
následky a není v žádném případě kladen na roveň vztahu rodinnému, a tedy takovýto vztah
nebrání uložení správního vyhoštění žalobci. K tomu dále připojil, že k prohlubování jejich
vzájemného vztahu docházelo v době, kdy žalobce již pobýval na území České republiky
nelegálně, a v takové situaci „musí všichni zúčastnění rozumně předpokládat, že jejich společné soužití
na území České republiky bude pravděpodobně pouze dočasné a smířit se i s případným odloučením.“
[14] Krajský soud ohledně dalších žalobních bodů dospěl k závěru, že žalobcova asimilace
v České republice spočívá především v tom, že zde navázal partnerský vztah v době nejistého
pobytu a následně i nelegálního pobytu. Žádné kulturní nebo společenské vztahy v České
republice nemá, nemá tu žádný majetek ani závazky. Jeho zdravotní stav je dobrý a se svými
příbuznými v Egyptě, kde prožil většinu svého života, je stále v kontaktu.
[15] Ohledně žalobcovy argumentace, že se nemůže vrátit do Egypta, odkázal krajský soud
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 2 Az 34/2016 – 30, z něhož plyne,
že jediným důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly ekonomické důvody,
tj. neměl peníze, aby vrátil dluh. V řízení o udělení mezinárodní ochrany pak žalobce uvedl,
že se nikdy neangažoval v politice a neměl žádné problémy v souvislosti s Muslimským
bratrstvem, jen s nimi souhlasil.
[16] Argument, že mu v případě návratu do Egypta hrozí uvěznění, neboť se angažoval
v politice proti prezidentovi, žalobce v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany
neuvedl. V rámci řízení o správním vyhoštění nedokládal žádné rozsudky svědčící o tom,
že by byl v Egyptě odsouzen, ani tuto skutečnost netvrdil.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[17] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen “napadený
rozsudek” a „stěžovatel“) brojí kasační stížností. Namítá, že dlouhodobě žije na území České
republiky ve společné domácnosti s OZNŘ, která je občankou České republiky a odmítá
stěžovatele následovat do Egypta. Jejich vztah je intenzivní, trvalý a vážný a plánují uzavření
manželství. Stěžovatel se rovněž podílí na výchově nezletilé dcery OZNŘ, což dostatečně
nezohlednil ani žalovaný, ani krajský soud. Soud nezohlednil stanovisko a vůli OZNŘ, která
si výslovně přeje žít společně se stěžovatelem na území České republiky. Realizace vyhoštění
představuje zásadní zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, OZNŘ, její nezletilé
dcery a širší rodiny z její strany. Trvalost a intenzitu rodinného vztahu lze v případě pochybností
prokázat aktuálním výslechem stěžovatele, OZNŘ a navrhovaných svědků. Krajský soud
si neopatřil všechny potřebné podklady, z nichž by bylo možné zjistit aktuální stav soužití
stěžovatele s OZNŘ.
[18] Zásadní pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v nedostatečném zdůvodnění jeho
rozsudku, neboť vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně se vypořádal
s námitkami uvedenými v žalobě, nezabýval se náležitě skutkovým stavem věci a tento postup
měl vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Soud nezaujal přezkoumatelné stanovisko
ke stěžovatelovým žalobním bodům.
[19] Správní orgány ani krajský soud konkrétně neodůvodnily, jakým způsobem by mohl
stěžovatel v budoucnu ohrozit bezpečnost státu, resp. závažným způsobem narušit veřejný
pořádek. Protiprávní jednání, kterého se stěžovatel dříve dopustil, nelze hodnotit jako aktuální
ohrožení bezpečnosti státu či narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Stěžovatel se zde
asimiloval a integroval a již není schopen akceptovat kulturu v zemi původu. Krajský soud
přehlíží, že stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokazoval, že by v případě návratu
do Egypta byl pronásledován a ohrožen na životě.
[20] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalovaný považuje kasační argumentaci stěžovatele za nedůvodnou, kopírující žalobní
argumentaci. Nepovažuje napadené rozhodnutí za nesprávné či nezákonné a s hodnocením
krajského soudu se plně ztotožňuje. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
pro její nedůvodnost.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má všechny požadované
náležitosti, byla podána včas, osobou oprávněnou a obsahuje argumentaci podřaditelnou
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku připomíná,
že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která znemožňuje
přezkoumat napadené rozhodnutí. K otázce, jaké minimální kvality musí odůvodnění
(ať už soudního, či správního) rozhodnutí vykazovat, se Nejvyšší správní soud vyjádřil například
v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, kde uvedl, že „přestože je třeba na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle
okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech
okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ (obdobně i v rozsudku ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publikovaném pod č. 2070/2010 Sb. NSS). Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, „není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“. Povinnost soudu řádně odůvodnit
své rozhodnutí není nutno dle Ústavního soudu pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit
podrobnou odpověď na každý dílčí argument účastníka řízení.
[25] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
a shledal, že není opodstatněná. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých tvrzení stěžovatele krajský
soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Jeho odůvodnění i výrok jsou srozumitelné, neboť krajský soud logickým
a přezkoumatelným způsobem uvedl, jakými úvahami se řídil a k jakým dospěl závěrům. S těmito
závěry ostatně stěžovatel obšírně polemizuje.
[26] Jádrem stěžovatelovy kasační argumentace přitom zůstala otázka právního posouzení
nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života jeho, OZNŘ a dalších osob. V této
souvislosti namítal, že si krajský soud neopatřil všechny potřebné podklady, z nichž by bylo
možné zjistit aktuální stav soužití stěžovatele a OZNŘ, což bylo možno prokázat aktuálním
výslechem stěžovatele, OZNŘ a navrhovaných svědků.
[27] Nosné důvody, na nichž krajský soud vystavěl své závěry o nenaplnění pojmu „trvalý
vztah obdobný vztahu rodinnému“ se odvíjejí od porovnání skutkového stavu ohledně doby
počátku, okolností a délky trvání vztahu stěžovatele a OZNŘ, resp. její dcery, které byly
ve správním řízení zjištěny natolik, že nepřipouštějí důvodné pochybnosti. Krajský soud svůj
závěr odůvodnil zejména tím, že zkoumal délku soužití stěžovatele a OZNŘ (coby projev jeho
trvalosti ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 4 Azs 151/2015 - 35), což je okolnost, která nemohla být jakýmkoli dalším výslechem svědků
již více objasněna. Ačkoli krajský soud v porovnání se žalovaným nerozporoval samotnou
existenci nějakého vztahu, resp. společné domácnosti (a ostatně nezlehčoval ani citovou újmu,
kterou může způsobit odloučení stěžovatele a OZNŘ), z hlediska prokázání „trvalosti“ nebylo
možné dospět k závěru odlišnému, než ke kterému krajský soud dospěl. Krajský soud nejenže
objektivně správně dovodil, že maximální délka, po kterou mohl stěžovatel společně s OZNŘ
vést domácnost, byla doba řádově několika měsíců (s níž právní řád České republiky zpravidla
nespojuje takové právní následky, jako je tomu u doby v řádu let), ale k tomu navíc správně
vyhodnotil současně dané okolnosti vzniku jejich vztahu. Těmito okolnostmi významnými
z hlediska předpokládatelnosti budoucího vývoje vztahu ve smyslu přiléhavě použité judikatury
Nejvyššího správního soudu pochopitelně bylo působení toliko odkladného účinku žaloby proti
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci na základě jeho žádosti ze dne 10. 6. 2016
podané během předcházejícího řízení o správním vyhoštění. Podobně pak proti závěru
o kvalifikované trvalosti vztahu stěžovatele a OZNŘ působí i okolnost jeho rozvíjení v době
po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018,
č. j. 2 Az 34/2016 – 30, ve zmíněné věci neudělení mezinárodní ochrany, kdy stěžovateli nemohl
svědčit předpoklad nerušeného budoucího vývoje vztahu na území České republiky. Krajským
soudem vyhodnocené okolnosti vycházejí především ze sdělení samotného stěžovatele v průběhu
všech správních řízení týkajících se mezinárodní ochrany a pobytových záležitostí, jsou podložené
obsahem spisu bez důvodných pochybností, a jakoukoli svědeckou výpovědí v řízení o žalobě
by nemohly být znevěrohodněny nebo popřeny. Krajský soud tak správně vyhodnotil, že vztah
stěžovatele a OZNŘ není vzhledem k jeho délce a okolnostem, které jej provázely, možné vnímat
jako vztah, který by byl kladen na roveň vztahu rodinnému, což by muselo mít vliv
na posuzování možné újmy na právu na ochranu rodinného života chráněného Úmluvou. Další
prokazování opravdovosti a intenzity partnerského vztahu stěžovatele nemá význam za situace,
kdy bylo zjištěno, že netrval dostatečně dlouho a navíc byl budován v době nelegálního pobytu
stěžovatele na území ČR. Tato kasační námitka není důvodná.
[28] Kasační argumentace, že OZNŘ je občankou České republiky a odmítá stěžovatele
následovat do Egypta a že si výslovně přeje žít společně se stěžovatelem na území České
republiky, pak není okolností, která by byla relevantní z pohledu přiměřenosti dopadů
napadeného rozhodnutí do právní sféry stěžovatele. Spíše naopak působí proti stěžovatelově
argumentaci o trvalosti vztahu, jelikož v jejím důsledku se posilují pochybnosti o tom,
zda stěžovatel a OZNŘ skutečně „plánují společnou budoucnost, přemýšlejí již o konkrétním budoucím
uspořádání vzájemných poměrů a znají i individuální plány svého partnera. Jinými slovy, kvantitativní stránka
vztahu pro účely §15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona je zpravidla naplněna tehdy, pokud
lze u posuzovaného vztahu již mluvit o určité společné minulosti a zároveň vše nasvědčuje tomu, že vztah bude
i v budoucnosti nadále pokračovat.“ ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35.
[29] Argumentace stěžovatele ohledně okolností bránících mu v návratu do Egypta
(pronásledování, uvěznění v nelidských podmínkách či ohrožení na životě) byla předmětem
posuzování krajského soudu, který ji vypořádal v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud přitom jednak odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 2. 2018, č. j. 2 Az 34/2016 – 30, ve zmíněné věci neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli
a jednak přezkoumával postup správních orgánů v rámci řízení o správním vyhoštění, které
je časově následovalo.
[30] Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ve věci neudělení mezinárodní
ochrany stěžovateli jasně vyplývá, závěr, že stěžovatel: „v průběhu správního řízení neuvedl žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by v jeho případě mohl být naplněn kterýkoliv z důvodů dle §§12, 13, 14, 14a
či 14b zákona o azylu, a že v tomto řízení uváděl pouze ekonomické důvody“, což mimo jiné opřel o tento
obsah protokolu o pohovoru se stěžovatelem ze dne 15. 6. 2016: „Otázka: Měl jste ještě nějaký jiný
důvod k odjezdu z vlasti, než jste dnes uvedl? Odpověď: Ne, žádný jiný důvod. Otázka: Měl jste v Egyptě někdy
potíže? Odpověď: Ne. Jedině ekonomické problémy, neměl jsem peníze, abych vrátil dluh. Otázka: Proč žádáte
o udělení mezinárodní ochrany? Odpověď: Protože se nemůžu vrátit. Mám dluh a ten člověk, který mi půjčil
peníze, je chce zpátky. Otázka: Chcete k tomu ještě něco dodat? Odpověď: Ne. (…) Otázka: Měl jste někdy
nějaké potíže v souvislosti s Muslimským bratrstvem? Odpověď: Ne. Já jsem se nikdy nijak neangažoval. Prostě
jen s nimi souhlasím. Otázka: Uvedl jste všechny důvody, kvůli nimž jste opustil vlast a požádal o mezinárodní
ochranu? Odpověď: Ano. Otázka: Chtěl byste závěrem pohovoru uvést nějaké skutečnosti, které by měl správní
orgán vzít v potaz během posuzování Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany? Odpověď: Ne.“
[31] Krajský soud dospěl ke správnému a zákonnému závěru, že důvody stěžovatelovy žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byly ryze ekonomické. Stejně tak je správný a zákonný závěr
krajského soudu, že v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel netvrdil, že by měl
být po návratu do Egypta pronásledován a uvězněn, neboť se angažoval v politice proti
prezidentovi.
[32] S ohledem na časovou souslednost mezi pravomocným skončením řízení o (ne)udělení
mezinárodní ochrany a teprve následným řízením o správním vyhoštění stěžovatele souhlasí
Nejvyšší správní soud se závěrem krajského soudu, že se takováto tvrzení jeví jako nevěrohodná
a účelová, jelikož stěžovatel tyto okolnosti, jež mu mají bránit ve vycestování zpět do Egypta,
nově uvádí zcela protichůdně od výsledku pohovoru z roku 2016. Je zřejmé, že stěžovatel v řízení
o udělení mezinárodní ochrany nyní tvrzené okolnosti netvrdil ani neprokazoval,
že by se angažoval v politice proti prezidentovi, natož formou rozsudků.
[33] Kasační argumentace o tom, že správní orgány ani krajský soud konkrétně neodůvodnily,
jakým způsobem by mohl stěžovatel v budoucnu ohrozit bezpečnost státu, resp. závažným
způsobem narušit veřejný pořádek, se zcela míjí s nosnými důvody prvoinstančního
a napadeného rozhodnutí i důvody napadeného rozsudku.
[34] Argumentace kasační stížnosti stěžovatele reaguje na konkrétní závěry krajského soudu
obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku v zásadě jen formálně, jednotlivé námitky
nesměřuje vůči konkrétním závěrům či postupu v řízení a ponechává je v obecné rovině podobně
jako předcházející žaloba, což v důsledku nad rámec výše uvedeného znemožňuje jejich
konkrétnější vypořádání.
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud se přezkoumatelně, dostatečně konkrétně
a individualizovaně vypořádal se žalobní argumentací stěžovatele, napadený rozsudek je založen
na řádně zjištěném skutkovém stavu, který má oporu ve spise a řešení právních otázek
přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele i absence překážek pro jeho
návrat je věcně správné.
V. Závěr a náklady řízení
[36] S ohledem na nedůvodnost stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[38] Podle §60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V posuzované
věci osobě zúčastněné na řízení žádné takové náklady nevznikly, proto nemá právo na jejich
náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu