ECLI:CZ:NSS:2019:3.AFS.371.2017:29
sp. zn. 3 Afs 371/2017 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně:
ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem Vrbenská 197, České Budějovice, zastoupená JUDr. Petrou
Novákovou, advokátkou se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, proti žalovanému: Finanční
úřad pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991239/16/2201-51522-307389,
č. j. 1991226/16/2201-51522-307389, č. j. 19911258/16/2201-51522-307389, č. j. 1991208/16/
2201-51522-307389, č. j. 1991113/16/2201-51522-307389, č. j. 1991007/16/2201-51522-307389,
č. j. 1991267/16/2201-51522-307389, č. j. 1990966/16/2201-51522-307389, č. j. 1991091/16/
2201-51522-307389, č. j. 1991055/16/2201-51522-307389 a č. j. 1991042/16/2201-51522-307389,
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. 11. 2017, č. j. 57 Af 1/2017 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zam ít á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích, jímž byla podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) odmítnuta její žaloba proti výše uvedeným platebním
výměrům žalovaného ze dne 19. 10. 2016 z toho důvodu, že je žalobkyně k podání žaloby
osobou zjevně k tomu neoprávněnou.
[2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu. Pěti v záhlaví
uvedenými platebními výměry byla žalobkyni vyměřena podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty a podle §147, §139 odst. 1 a §90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále
jen daňový řád), daň z přidané hodnoty za období červen, červenec, srpen, září a říjen 2013 a šesti
uvedenými dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty
za období leden, únor, březen, duben, květen a listopad 2013, a to ve výši vymezené
v jednotlivých rozhodnutích. U dodatečných platebních výměrů současně žalobkyni vznikla
povinnost uhradit penále. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, které Odvolací
finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189 zamítlo
a napadené platební výměry potvrdilo. Vzhledem k tomu, že po podání odvolání byl dne
3. 11. 2016 zjištěn úpadek žalobkyně a dne 17. 2. 2017 byl na její majetek prohlášen konkurz,
nebylo již rozhodnutí o odvolání doručováno žalobkyni, ale pouze ustanovenému insolvenčnímu
správci.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že uvedený postup byl v souladu se zákonem,
neboť platební výměry zakládají pohledávky za majetkovou podstatou, a tudíž veškerá práva
a povinnosti s tím spojená přecházejí podle §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon), na insolvenčního správce. Ten je podle
názoru krajského soudu s ohledem na úpravu obsaženou v §249 odst. 1 insolvenčního zákona
také jako jediný aktivně legitimován podat v této věci žalobu. Na žalobu podanou jiným
subjektem, včetně žalobkyně, je tak třeba hledět jako na žalobu podanou osobou zjevně k tomu
neoprávněnou. Tento závěr pak krajský soud podpořil i odkazy na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 – 94
a v návaznosti na to pak též na rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Afs 161/2014 – 41.
[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) fakticky z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V něm poukázala především
na §140d odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, který stanovuje, že „rozhodnutím o úpadku
se z jiných řízení podle odst. 1 nepřerušují zejména a) daňová řízení“, přičemž §266 odst. 4 insolvenčního
zákona následně dokonce výslovně určuje, že daňové řízení může probíhat i po prohlášení
konkursu. Není tedy důvodu, aby za této situace a dané právní úpravy nemohlo být v návaznosti
na to přezkoumáno i daňové rozhodnutí u správního soudu. S ohledem na zásady spravedlivého
procesu by měl být v tomto soudním řízení účastníkem i úpadce (v projednávané
věci stěžovatelka). Pokud správce daně i soud opírají svůj názor o ustanovení
§246 a 249 insolvenčního zákona, pak je otázkou, zda tato ustanovení nejsou v rozporu
s ústavním pořádkem a zda by Nejvyšší správní soud neměl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit
věc Ústavnímu soudu s návrhem na jejich zrušení, eventuálně zda by se neměl pokusit tato
ustanovení ústavně-konformně vyložit tak, aby stěžovatelka neutrpěla na svých právech újmu,
a to zvláště za situace, kdy ustanovený insolvenční správce žalobu ve věci nepodal. K tomu
odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 4 As 149/2017 – 36,
kterým byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena podobná otázka
k řešení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ve věci nebyl
sporný skutkový stav, soud proto vycházel z výše popsaného. K němu jen doplňuje, že sporné
platební výměry byly doručeny stěžovatelce dne 29. 10. 2016, žaloba proti nim byla podána dne
30. 7. 2017. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo stěžovatelce doručováno,
insolvenčnímu správci bylo doručeno dne 3. 4. 2017.
[6] Jak vyplývá z výše uvedeného, hlavním důvodem, pro který krajský soud odmítl žalobu
proti platebním výměrům, byla skutečnost, že k tomuto úkonu považoval stěžovatelku za osobu
zjevně neoprávněnou. Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že procesní žalobní legitimace
stěžovatelky je pro posouzení věci zcela irelevantní. Ve věci byly správcem daně vydány platební
výměry, proti nimž bylo stěžovatelkou podáno odvolání, o tomto odvolání příslušný správní
orgán rozhodl, a to tak, že odvolání zamítl a napadené platební výměry potvrdil. Skutečnost,
že jeho rozhodnutí nebylo doručeno stěžovatelce, ač ona sama zastává názor, že jí doručeno být
mělo, na existenci rozhodnutí o odvolání ničeho nemění. Stejně tak je irelevantní, zda s ohledem
na §243 odst. 2 daňového řádu mělo být (za situace, kdy bylo sporné, zda lze napadené platební
výměry považovat z hlediska jejich obsahu za pohledávku za podstatou) po ukončení
přezkumného jednání podle §190 insolvenčního zákona ve věci rozhodováno meritorně, neboť
to je otázka zákonnosti vydaného rozhodnutí, nikoliv jeho existence.
[7] Podstatná pro rozhodnutí ve věci je podle Nejvyššího správního soudu jiná skutečnost.
S ohledem na zásadu subsidiarity obsaženou v §5 s. ř. s. a konkretizovanou v §68 písm. a) s. ř. s.,
lze totiž v řízení, které zákon upravuje jako dvouinstanční, napadnout žalobou pouze rozhodnutí
vydané správním orgánem druhého stupně; jedině tento orgán má také podle §69 s. ř. s. pasivní
procesní legitimaci. Pokud rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebylo účastníkovi
doručeno, má tato okolnost vliv pouze na určení počátku běhu lhůty k podání žaloby (je určen
dnem, kdy se účastník o vydání tohoto rozhodnutí, respektive o jeho obsahu, dozvěděl), nikoliv
však na samotnou použitelnost uvedeného pravidla. Nelze tedy dovodit, že by v takovýchto
případech bylo možno nějak náhradně napadat žalobou rozhodnutí prvoinstanční.
[8] Jestliže stěžovatelka podala v projednávané věci žalobu proti platebním výměrům,
tj. správním rozhodnutím vydaným v prvním stupni, ač se jednalo o řízení dvoustupňové, ve věci
bylo jí samotnou podáno odvolání a odvolacím správním orgánem o něm bylo dokonce
i rozhodnuto, je nutno na takovou žalobu hledět jako na nepřípustnou ve smyslu
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvodem nepřípustnosti je zde porušení zásady subsidiarity ve vztahu
k §68 písm. a) s. ř. s., který je v daném případě nutno vykládat v návaznosti na §69 s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je-li žaloba nepřípustná, nelze ji projednat bez ohledu
na to, kdo takovouto žalobu podal. Bylo by proto nadbytečné, aby se původně spornou otázkou
aktivní procesní legitimace stěžovatelky dále zabýval.
[9] Jak vyplývá z výše uvedeného, výrok napadeného usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby je zákonný, byť měl být v důvodech opřen o jiné ustanovení, než uvádí
[§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. místo písm. c)]. Změna rozhodovacích důvodů za situace,
kdy napadené rozhodnutí neobsahuje závazný právní názor ve smyslu §78 odst. 5 s. ř. s.,
však je možná a nevede ke zrušení tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1, in fine, zamítl.
[10] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona; žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho
úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu