ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.143.2019:15
sp. zn. 3 As 143/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České Republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
22. 2. 2019, č. j. 57 A 34/2018 – 48,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce žádal Vězeňskou službu České republiky, Vazební věznici České Budějovice
o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
(dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Věznice podle žaloby hodlala přenést svou
povinnost poskytnout požadovanou informaci na Generální ředitelství Vězeňské služby České
republiky, s čímž stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto postupu stížnost, o které nebylo
dle jeho tvrzení v zákonné lhůtě rozhodnuto. Z toho důvodu se žalobce žalobou u Krajského
soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti
žalované, kterou označil jako „Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice České Budějovice“.
[2] Krajský soud v záhlaví označeným dle §7 odst. 2 a 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně
příslušnému. Dospěl totiž k závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí informace od Vězeňské
služby České republiky, která sídlí v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítá, že aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím, podle nějž se domáhal
na žalované informací o její činnosti, nesmí být vystavena libovůli organizačních složek státu.
Stěžovateli byla nejprve poskytována omezená míra údajů a poté byla odpovědnost s poukazem
na postavení správního orgánu „transformována“ na blíže neurčený právní subjekt bez určení
příslušného orgánu jednajícího jeho jménem. Stěžovatel proto požaduje, aby v záhlaví označené
usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu bylo zrušeno. Současně požádal
o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační
stížnosti.
[4] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, není
podání kasační stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle
§7 odst. 6 s. ř. s. spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem.
Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, soud tudíž zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, soud odkazuje
na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých se stejně jako v projednávané
věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob týkajících se žádostí
o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srovnej např. rozsudky ze dne
19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 – 13, ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16; či ze dne
17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10). V těchto řízeních soud opakovaně vyslovil závěr,
že ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele, který navíc má sám právní vzdělání,
nezbytné.
[6] Soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle
§7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný,
postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[8] V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti správního
orgánu, kterou mělo být zasaženo do jeho práv ve věci poskytnutí informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Ze shora uvedených rozsudků vyplývá (stěžovateli
již dobře známý) jednoznačný závěr, že správním orgánem a povinným subjektem podle
§2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je v souzené věci Vězeňská služba České
republiky.
[9] Jak uvedl soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 – 9, v obdobné
stěžovatelově věci, výše „[u]vedené závěry Nejvyššího správního soudu dopadají v plném rozsahu i na nyní
posuzovanou věc, pouze s tím rozdílem, že pro určení místní příslušnosti pro řízení o nečinnostní žalobě
je rozhodující druhá část §7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy skutečnost, že do práv stěžovatele tvrzenou nečinností
mohla zasáhnout, i přes své nepřesné označení v žalobě, pouze Vězeňská služba ČR jako celek, tedy správní
orgán se sídlem v obvodu Městského soudu v Praze, který je tak k řízení o dané žalobě soudem místně příslušným
(včetně příslušnosti k tomu, aby po postoupení věci nejprve posoudil, zda jsou splněny další podmínky řízení
o předmětné žalobě)“.
[10] Krajský soud proto správně uzavřel, že za správní orgán, který měl svou nečinností
zasáhnout do stěžovatelových práv, je podle §7 odst. 2 věty první s. ř. s. třeba považovat
Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. Místně příslušným
k projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), Městský soud v Praze.
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Českých Budějovicích rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto
jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu