ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.187.2018:39
sp. zn. 3 As 187/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. G., zastoupeného
Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému
Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ostravě ze dne 30. 10. 2018, č. j. 20
A 11/2017 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne
28. 4. 2017, č. j. MSK 39842/2017, bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Rýmařov,
odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 3. 2017,
č. j. MURY 5587/2017, tak, že byla ze skutkové věty výroku o vině vypuštěna část textu týkající
se vymezení času spáchání přestupku a doba sankce zákazu činnosti byla zkrácena z 8 měsíců
na 6 měsíců; ostatní části výroku a odůvodnění zůstaly beze změny. Rozhodnutím správního
orgánu I. stupně, ve spojení s rozhodnutím žalovaného, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), v příčinné souvislosti s porušením §4 písm. c) tohoto zákona,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.800 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a současně povinnost uhradit náklady
přestupkového řízení. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 10. 4. 2016
v 9:40 hodin v obci Malá Morávka, na silnici č. II/445, v úrovni chaty Sedmikráska a hotelu
Neptun, ve směru jízdy na obec Karlova Studánka, jako řidič osobního motorového vozidla X,
RZ X, předjížděl autobus linky č. 862, v úseku, kde je předjíždění zakázáno svislou dopravní
značkou B21a. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou; rozsudkem Krajského soudu ze
dne 29. 9. 2017, č. j. 20 A 11/2017 – 25, bylo rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I.
stupně zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 3 As 302/2017 – 29, byl uvedený rozsudek zrušen a věc
byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu bylo zjištění, že krajský
soud správní rozhodnutí zrušil pro nevypořádání otázky materiální stránky předmětného
přestupku, ač tato námitka nebyla uplatněna v žalobě; krajský soud tím vykročil mimo
dispozitivní zásadu, kterou je řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí ovládáno. Rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2018, č. j. 20 A 11/2017 - 57 (dále též jen „napadený
rozsudek“) byla žaloba zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku krajský soud označil za nedůvodnou žalobní námitku o deficitech
správního řízení při zjišťování místa a času posuzovaného děje pro rozpory v kamerovém
a úředním záznamu. Dle krajského soudu se sice skutečně z úředního záznamu (ve spojení
s údaji z mapy se zakreslením pozic) a z kamerového záznamu podávalo odlišné místo
spáchání přestupku, nicméně správní orgány zcela správně popsaly skutek co do jeho lokalizace,
vycházely-li z kamerového záznamu, jehož autenticita nebyla ve správním řízení ničím
zpochybněna a uvedený popis místa přestupku z něj jednoznačně plyne [policejní hlídka byla
umístěna za zastávkou autobusu u budovy základní školy (ve směru jízdy k obci Karlova
Studánka) a stříbrné vozidlo značky X zahájilo předjíždění autobusu za přemostěním
Bělokamenného potoka, přičemž k dokončení předjíždění nutně muselo dojít přibližně v úrovni
hotelu Neptun]. Krajský soud se rovněž přiklonil k závěru správních orgánů, i pokud jde o dobu
spáchání přestupku. K rozporu mezi kamerovým záznamem (čas 9:40) a úředním záznamem
(čas 8:40) došlo totiž v souvislosti s přechodem na letní čas. To ostatně potvrdili i důvěryhodné
výpovědi zasahujících policistů. Skutková zjištění, jakož i skutková věta výroku rozhodnutí
o vině, tedy dle krajského soudu odpovídají provedenému dokazování, jsou správná a dostatečně
konkrétní.
[3] Z odůvodnění napadeného rozsudku se dále podává, že krajský soud odmítl jako
nedůvodné rovněž žalobní námitky o nezákonném vedení správního řízení, kdy měly být
procesní úkony prováděny osobou, u níž nebylo zákonem předvídaným způsobem rozhodnuto
o její (ne)podjatosti, a o zániku odpovědnosti žalobce za spáchání přestupku ještě před vydáním
rozhodnutí žalovaného.
[4] Krajský soud nedal žalobci za pravdu ani v jeho tvrzení o nenaplnění formální stránky
přestupku. Nejprve neakceptoval tvrzení žalobce, že se v daném případě nejednalo o předjíždění,
ale objíždění, neboť z kamerového záznamu je zřejmé, že autobus byl zcela evidentně v prakticky
nezměněném pohybu (výrazně nezpomaloval, ani neuhýbal ke kraji vozovky) a jízdní manévr byl
zahájen daleko před hranicí křižovatky u hotelu Neptun. Dle krajského soudu proto byly důkazní
návrhy, jež měly žalobcem tvrzené skutečnosti prokázat, žalovaným správně shledány
nadbytečnými. Poté krajský soud neakceptoval ani tvrzení žalobce, že se v úrovni
chaty Sedmikráska a hotelu Neptun nachází křižovatka rušící účinnost dopravní značky
B 21a, a že se s touto námitkou správní orgán vůbec nevypořádal a neprovedl úplné dokazování.
Dle krajského soudu byl stěžejním důkazem (mimo fotografie umístění dopravní značky
B 21a) videozáznam, na němž je zřetelně vidět započetí předjížděcího manévru v působnosti
dopravního značení B 21a a skutečnost, že předjíždění probíhalo ještě v době, kdy předjíždějící
vozidlo projíždělo v úrovni hotelu Neptun a chaty Sedmikráska. Otázka, zda se v prostoru
jmenovaných rekreačních zařízení nachází křižovatka, tedy není dle krajského soudu i žalovaného
relevantní, neboť předjížděcí manévr započal již před tímto místem a je proto nerozhodné,
zda žalobce v průběhu předjíždění křižovatkou projel či nikoliv. Krajský soud proto aproboval
i závěr žalovaného, dle kterého není nutné oslovovat silniční správní úřad k určení,
zda se o křižovatku jedná či nikoliv. Dle krajského soudu byl tedy skutkový stav dostatečně
zjištěn a správní orgán se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně (a přezkoumatelně) vypořádal
s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce.
[5] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a c) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel předně namítá nesprávnost právního posouzení otázky (ne)existence
materiálního znaku přestupku. Stěžovatel si je sice vědom toho, že se krajský soud v souladu
se závěrem Nejvyššího správního soudu neměl naplněním materiálního znaku přestupku zabývat,
jelikož tato otázka nebyla žalobou namítána, takový závěr nicméně považuje za nesprávný
pro rozpor se závěry Ústavního soudu, vyjádřenými v nálezu ze dne 12. 1. 2016,
sp. zn. II. ÚS 2732/15. Z obecné zásady, že správní soud přezkoumává napadené správní
rozhodnutí v mezích včas uplatněných žalobních bodů, totiž existuje výjimka v případě určitých
skutečností významných z hlediska hmotného práva. Na podkladě citovaného nálezu Ústavního
soudu stěžovatel dovozuje, že zásady dispoziční a koncentrace řízení, uplatňované ve správním
soudnictví, musejí ustoupit, pokud by jejich aplikace vedla k neakceptovatelnému zásahu
do základních práv a svobod účastníků řízení či by byla v zásadním rozporu s principy
spravedlnosti a spravedlivého rozhodování. Posouzení materiálního znaku přestupku, a tedy
posouzení zda se vůbec jedná o protiprávní čin, lze dle stěžovatele jednoznačně považovat
za natolik zásadní otázku z pohledu spravedlivého trestání, že je soud povinen se jí zabývat
bez ohledu na to, zda byla exaktně součástí žalobních bodů. Uvedené ostatně stěžovatel ihned
po doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu sdělil krajskému soudu ve svém
vyjádření ze dne 4. 10. 2018, ten se však s předmětnou argumentací obstojně nevypořádal.
Stěžovatel setrvává na svém přesvědčení, že jeho jednání nenaplnilo materiální znak přestupku.
[7] Stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání nenaplnilo ani formální znaky přestupku; v úseku
od dopravní značky B 21a do údajného místa předjetí autobusu se totiž nachází několik míst,
které je možné označit za křižovatky (rušící účinnost dopravní značky), což stěžovatel dokládá
print screeny pořízenými ze serveru www.mapy.cz:
(1) První křižovatka se nachází v blízkosti domu č. p. 236; dle stěžovatele se o křižovatku
nepochybně jedná z důvodu dopravního značení „dej přednost v jízdě“ a „zákaz předjíždění“
z opačného směru; přestože si stěžovatel není jist, zda dopravní značení zde bylo takto
umístěno i v době vytýkaného jednání, považuje za podstatné subjektivní vnímání situace
řidičem.
(2) Druhá křižovatka leží v místě mezi domy č. p 275 a 228; zde se nachází vedlejší
komunikace vlevo i vpravo a v tomto úseku se stále vyskytuje přerušovaná středová čára.
[8] Krajský soud dle stěžovatele správně usoudil, že daný úsek je možné označit
za „past na řidiče“. Právní důsledky této skutečnosti však vnímal oproti stěžovateli z pohledu
materiálního znaku přestupku, nikoli v rovině znaků formálních, mezi něž patří i subjektivní
stránka přestupkového jednání (zavinění). Jestliže je tedy dopravní situace v daném místě takto
nepřehledná, může snadno účastníky silničního provozu zmást a uvést je v omyl, v důsledku
čehož je dle stěžovatele odpovědnost za předmětný přestupek vyloučena.
[9] Další částí kasační stížnosti stěžovatel namítá, že skutkové závěry nemají oporu ve spise
a v provedeném dokazování. Má za to, že z provedených důkazů není možné učinit nepochybný
závěr o předjíždění v místě uvedeném ve skutkové větě rozhodnutí. Z videozáznamu, na který
správní orgány i soud odkazují, takový závěr není možné učinit. Dle stěžovatele nelze vyloučit,
že k předjetí autobusu došlo až za označeným úsekem; pokud by tomu tak skutečně bylo,
v úrovni chaty Sedmikráska se nachází křižovatka, která by nesporně zákaz předjíždění rušila.
[10] Nadto, jestliže je v rozhodnutí konstatováno předjíždění v úrovni chaty Sedmikráska
a hotelu Neptun, pak se dle stěžovatele nemůže jednat o protiprávní jednání, jelikož v tomto
úseku je již možné předjíždět; kromě již uvedeného důvodu, i proto, že se zde n achází další
křižovatka, rušící zákaz předjíždění. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že skutkový závěr o místě
spáchání přestupku neodpovídá právní kvalifikaci, neboť jeho jednání není možné označit
za přestupek; jestliže správní orgány trvaly na vině, měly jako místo přestupku označit jiný úsek
silnice.
[11] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá zmatečnost řízení z důvodů absentujících
podmínek řízení. Po vydání prvého rozsudku krajského soudu a jeho následujícího zrušení
Nejvyšším správním soudem došlo ke změně v obsazení senátu. Jelikož s. ř. s. důsledky změny
složení senátu neupravuje, je nutno na podkladě §64 s. ř. s. aplikovat §119 odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož pro případ změny v obsazení soudu předseda senátu
na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Oznámení takové
skutečnosti má dle stěžovatele nepochybně význam i z hlediska uplatnění námitky podjatosti.
[12] Zmatečnost shledává stěžovatel i v tom, že ve věci bylo rozhodnuto, aniž bylo nařízeno
ústní jednání. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že pro rozhodnutí věci bez jednání nebyly splněny
podmínky, neboť krajský soud jej dle §51 odst. 1 s. ř. s. nevyzval, aby se k rozhodnutí
bez nařízení ústního jednání vyjádřil. Krajský soud tak neučinil ani po zrušení rozsudku kasačním
soudem, ač k tomu byl povinen (zde odkazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 – 92).
[13] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem kasačního i krajského
soudu stran posouzení materiálního znaku přestupku; krajský soud byl ostatně při svém
přezkumu zavázán názorem Nejvyššího správního soudu a nelze mu tedy vytýkat, že tento názor
respektoval. Nadto žalovaný setrvává na svém závěru, že předjíždění je v daném místě materiálně
škodlivé a v tomto ohledu odkazuje na svou argumentaci k předchozí kasační stížnosti.
K posouzení naplnění formálních znaků žalovaný taktéž odkázal na svou předchozí argumentaci
a ztotožnil se se závěrem krajského soudu. K argumentaci stěžovatele křižovatkou, rušící platnost
dopravní značky B 21a, žalovaný uvedl, že křižovatka, která by předmětnou značka rušila,
se v daném místě nenachází. Pointa argumentace (další) křižovatkou u domu č p. 236 žalovanému
uniká, neboť ta se nachází před umístěním dopravní značky B 21a, již měl stěžovatel porušit
(ve směru jeho jízdy).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že v předmětné věci rozhoduje již podruhé.
Poprvé se tak stalo rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 3 As 302/2017 – 29, jímž ke kasační
stížnosti žalovaného zrušil předcházející rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Ze strany krajského soudu totiž došlo k vybočení z rámce soudního přezkumu
vymezeného žalobními body a porušení kogentního ustanovení §75 odst. 2 věty první s. ř. s.,
neboť se zabýval otázkou (ne)existence materiálního znaku přestupku, která nebyla v žalobě
uplatněna. Pro další řízení byl proto krajský soud zavázán právním názorem k otázce
(ne)existence materiálního znaku předmětného přestupku nepřihlížet a věc znovu posoudit
výlučně v intencích řádně uplatněných žalobních námitek.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami zmatečnosti řízení před krajským
soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., odvíjející se od změny „ve složení senátu“,
a od vydání rozhodnutí bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny
podmínky.
[18] Pokud jde o tvrzenou změnu v obsazení senátu (fakticky v osobách samosoudkyň – pozn.
NSS), stěžovatel namítá nutnost aplikace §119 odst. 3 o. s. ř. (z důvodu absentující úpravy
důsledků změny složení senátu v s. ř. s.), dle kterého pro případ změny v obsazení soudu
předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů;
oznámení takové skutečnosti má přitom dle stěžovatele nepochybně význam i z hlediska
uplatnění námitky podjatosti.
[19] Na tomto místě Nejvyšší správní soud nejdříve zdůrazňuje, že citované ustanovení o. s. ř.
se vztahuje k jednání, u něhož se provádí dokazování. Je tedy zcela zjevné, že na nyní
posuzovanou věc nedopadá, neboť krajský soud při svém rozhodování jednání nenařizoval,
vycházel jen z obsahu správního spisu a žádné dokazování neprováděl. Dále je třeba upozornit,
že zmatečnost řízení [tedy kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
by ani tvrzeným pochybením soudu (bylo-li by shledáno) nemohla být naplněna; mohlo
by se jednat pouze o vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost následně vydaného rozsudku
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zmatečnost řízení v souvislosti se změnou
v obsazení soudu v průběhu řízení by mohla být spojena pouze se situací, kdy soud nebyl řádně
(tzn. v souladu s pravidly rozvrhu práce soudu) obsazen, v důsledku čehož by ve věci rozhodoval
nezákonný soudce. O takový případ se v dané věci nejednalo, neboť věc byla rozvrhem práce
po zrušení prvého rozsudku krajského soudu přidělena samosoudkyni Mgr. Jarmile Úředníčkové,
která posléze ve věci rozhodla. Zde nelze nicméně přehlédnout, že krajský soud pochybil
v tom, že stěžovatele o změně zákonného soudce nevyrozuměl, či alespoň na možnost změny
neupozornil, z ničeho ovšem neplyne, že by v důsledku tohoto pochybení došlo k jakémukoli
zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel totiž pouze v obecné, hypotetické rovině zmiňuje,
že takový postup neumožňuje účastníku řízení vznést před vydáním rozhodnutí případně
námitku podjatosti; netvrdí ovšem, že by proti osobě Mgr. Úředníčkové takovou námitku hodlal
uplatnit. Jde tedy o procesní pochybení krajského soudu, které nemělo vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
[20] S výše uvedeným úzce souvisí i další námitka zmatečnosti řízení, spočívající ve vydání
rozhodnutí věci bez nařízení jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky vyplývající
z ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. I zde je nejprve třeba uvést, že ani případné pochybení tohoto
rázu rovněž nezakládá zmatečnost řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale mohlo by jít
o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud jde o samotnou důvodnost této
námitky, stěžovatel tvrdí, že krajský soud v tomto směru pochybil opakovaně, a to před vydáním
prvého i druhého (nyní napadeného) rozsudku. V prvním případě je nutno tvrzení
stěžovatele označit za nepravdivé s odkazem na výzvu krajského soudu ke sdělení souhlasu
s rozhodnutím o věci samé bez jednání, obsahující poučení o presumpci takového souhlasu,
nevyjádří-li se stěžovatel ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy, založenou
na čl. 22 soudního spisu (včetně příslušné doručenky). Stěžovateli je však nutno dát za pravdu
v tom, že po zrušení prvého rozsudku krajského soudu taková výzva skutečně znovu učiněna
nebyla. Jakkoli si je Nejvyšší správní soud plně vědom závěrů uvedených ve stěžovatelem
odkazovaném dřívějším rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 – 92, dle kterého pouze
v případech, kdy po zrušení rozhodnutí kasačním soudem již krajský soud nemá (v důsledku
vysloveného závazného právního názoru) prostor pro další vlastní uvážení, nezakládá předmětná
vada vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přesto neshledává v daném
případě toto pochybení natolik závažným, aby bez dalšího nutně vedlo ke zrušení napadeného
rozsudku. Za rozhodující totiž Nejvyšší správní soud považuje fakt, že i když stěžovatel v kasační
stížnosti poukázal na porušení §51 odst. 1 s. ř. s., nikterak nekonkretizoval, jak tato tvrzená
skutečnost měla negativně zasáhnout do sféry jeho veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.)
a o která práva se jednalo. Pokud tedy stěžovatel například netvrdí, že v důsledku uvedeného
pochybení nemohl soudu předestřít konkrétní důkazní návrhy k jejich provedení (a k čemu
konkrétně by provedené důkazy měly směřovat), že mu nebylo umožněno rozhojnit u soudního
jednání žalobní argumentaci, apod., není zřejmé, jakým jeho právům by měla být zrušením
napadeného rozsudku (a zavázáním krajského soudu postupovat vůči účastníkům výzvou
vydanou dle §51 odst. 1 s. ř. s.) poskytována soudní ochrana. Ostatně, krajský soud v novém
rozsudku fakticky pouze zopakoval své závěry, vyjádřené již v prvním zrušeném rozsudku,
před jehož vydáním stěžovatel na nařízení jednání netrval. Změna v posouzení věci oproti
původnímu rozsudku spočívala toliko ve vypuštění části argumentace týkající se materiální
stránky přestupkového jednání, a to v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (ten neobsahoval žádné pokyny k doplnění skutkových podkladů pro vydání
nového rozsudku).
[21] Stěžovatel dále v napadeném rozsudku krajského soudu postrádá posouzení materiálního
znaku přestupku, byť si je plně vědom závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu,
obsaženého ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 3 As 302/2017 – 29. Tento názor
však stěžovatel považuje za nesprávný pro rozpor se závěry Ústavního soudu, vyjádřenými
v nálezu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, na což svým vyjádřením upozornil krajský
soud, který je však nijak nereflektoval.
[22] K uvedené námitce je předně vhodné uvést, že krajský soud nemohl pochybit
tím, následoval-li v novém rozhodnutí ve věci závazný právní názor vyslovený v rozsudku
kasačního soudu. Jelikož byl tento názor vysloven ve zrušujícím rozsudku, nemohl stěžovatel
rozdílný názor Nejvyššího správního soudu na možnost soudního posouzení materiální stránky
předmětného přestupku oproti názoru krajského soudu vyjádřit jinak, než v kasační stížnosti
proti nově vydanému rozsudku (případná ústavní stížnost proti rozsudku tohoto soudu
by musela být odmítnuta pro porušení principu subsidiarity). Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší
správní soud za korektní zareagovat na argumentaci stěžovatele a vyložit, proč na vysloveném
právním názoru i nadále trvá.
[23] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že se Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne
12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, skutečně zabýval otázkou, zda dispoziční zásada a princip
koncentrace řízení, na nichž je soudní přezkum správních rozhodnutí založen, představují
absolutní, per se aplikovaná pravidla, bez možnosti jejich potlačení v zájmu nalezení spravedlivého
rozhodnutí ve věci samé. Je pravdou, že Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto zásady (principy)
jsou toliko prostředkem racionalizace soudního přezkumu a není tedy pojmově vyloučeno
na jejich přísném uplatňování v určitých případech netrvat.
[24] Stěžovatel ovšem přehlíží fakt, že Ústavní soud tento názor vyslovil na pozadí zcela
specifického případu, přičemž uvedený závěr dal výslovně do souvislosti s výjimečnými situacemi,
u kterých by striktní lpění na procesních pravidlech zcela zjevně vedlo k odepření spravedlnosti.
Ve věci posuzované Ústavním soudem bylo regulátorem posuzováno zadání, respektive
zpracování konkrétní reklamy. Jelikož regulátor dospěl k závěru, že reklama obsahovala nekalou
obchodní praktiku, uložil v samostatných řízeních zadavateli i zpracovateli pokutu,
a to za spáchání dvou samostatných správních deliktů. Oba tyto subjekty brojily proti
rozhodnutím vydaným v jejich věcech žalobami u správního soudu. Zatímco zadavatel byl
se svou žalobou úspěšný, protože soud přisvědčil jeho tvrzení o absenci nekalé obchodní praktiky
v předmětné reklamě, žaloba zpracovatele byla zamítnuta. Prvoinstanční i kasační soud přitom
vycházely z toho, že žalobní námitky zpracovatele nebyly důvodné; námitku absence nekalé
obchodní praktiky tato žaloba neobsahovala. Fakt, že v době rozhodování o této žalobě již byl
prvoinstančnímu soudu znám výsledek řízení o žalobě zadavatele, včetně závěru o neexistenci
nekalé obchodní praktiky v posuzované reklamě, nemohl být dle názoru správních soudů
zohledněn právě pro absenci takové námitky v žalobě zpracovatele (uplatnění dispoziční zásady).
Ústavní soud konstatoval, že jakkoli je zákonem deliktní odpovědnost u obou shora uvedených
subjektů konstruována samostatně, samotné protiprávní jednání je v zákoně definováno totožně
a dopadá tedy fakticky na stejné jednání zúčastněných subjektů. Za situace, v jednom soudním
řízení bylo autoritativně konstatováno, že se předmětné jednání zákonu nepříčilo, ve druhém
řízení (kde bylo rozhodováno později) tento fakt, představující esenciální předpoklad deliktní
odpovědnosti obou participujících subjektů, zohledněn vůbec nebyl. Dle názoru Ústavního
soudu bylo s ohledem na takto nastalou situaci nutno hledět na deliktní odpovědnost
zpracovatele reklamy prizmatem závěrů o absenci deliktní odpovědnosti jejího zadavatele; jiný
přístup by byl v rozporu s principem rovnosti před zákonem, potažmo s principem právní jistoty,
jehož nedílnou součástí je požadavek předvídatelnosti práva i předvídatelnosti postupu orgánů
veřejné moci. V takovém případě musí procesní regulativy směřující k zajištění efektivního
průběhu soudního řízení ustoupit uvedeným principům; v opačném případě by došlo ke vzniku
neobhajitelné nespravedlnosti na straně druhého subjektu, postihovaného fakticky za totéž
jednání, u kterého bylo postaveno najisto, že nepředstavuje porušení zákona.
[25] Z uvedeného je podle názoru Nejvyššího správního soudu evidentní, že výjimečná
situace, ve které Ústavní soud dovodil možnost prolomení (mimo jiné) dispozitivní zásady,
se zcela odlišuje od situace stěžovatele. Není pochyb o tom, že stěžovateli nic nebránilo
zpochybnit existenci materiální stránky předmětného přestupku již v žalobě; krajský soud přitom
v době svého rozhodování nebyl postaven před otázku, zda má zohlednit skutečností vylučujících
existenci vytýkaného přestupku, vyplývající bez pochyb z jiného soudního rozhodnutí, jako tomu
bylo ve věci posuzované Ústavním soudem. Situace stěžovatele tedy nevykazovala ony znaky
výjimečnosti, jako tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem. Ani tato námitka tak není
důvodná.
[26] V další části kasační stížnosti stěžovatel setrvává na názoru, že jeho jednání nenaplnilo
ani formální znaky přestupku, a to s ohledem na existenci dokonce dvou křižovatek, rušících
účinnost dopravní značky B 21a, zakazující předjíždění.
[27] Stěžovatel nejprve poukazuje na křižovatku v blízkosti domu č. p. 236. Zde je však nutno
zdůraznit, že předmětnou argumentaci, pokud jde o dané místo, stěžovatel uplatnil prvně
až v kasační stížnosti. Stěžovateli přitom nic nebránilo uplatnit ji již dříve v žalobě
(nejde například o reakci na argumentaci krajského soudu, vyjádřenou poprvé až v odůvodnění
jeho rozsudku). V důsledku toho není taková námitka přípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Pouze
na okraj lze podotknout, že předmětné místo, stěžovatelem označované za křižovatku, se nachází
zcela mimo úsek, kde mělo k zakázanému předjíždění dojít.
[28] Druhá křižovatka, dle stěžovatele rušící účinnost dopravní značky B 21a, leží mezi
domy č. p. 275 a 228, tj. v blízkosti hotelu Neptun a chaty Sedmikráska. K danému místu
však již krajský soud, ve shodě se žalovaným, v napadeném rozsudku jasně a zcela správně
konstatoval, že otázka, zda se v prostoru jmenovaných rekreačních zařízení nachází křižovatka,
není relevantní, neboť předjížděcí manévr byl započat již před tímto místem a je nerozhodné,
zda žalobce v průběhu předjíždění křižovatkou projel či nikoliv. Dle názoru krajského soudu bylo
právě proto nadbytečné oslovovat silniční správní úřad k určení, zda se o křižovatku jedná
či nikoliv (str. 7 napadeného rozsudku). S ohledem na stále se opakující předmětnou argumentaci
stěžovatele před orgány veřejné moci, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska deliktní
odpovědnosti za přestupek dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním
provozu není rozhodné místo dokončení předjíždění, ale jeho počátek (místo započetí
předjížděcího manévru přitom zcela zřetelně dokládá pořízený videozáznam, založený
ve správním spise); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2017,
č. j. 4 As 218/2017 – 44 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Tuto skutečnost stěžovatel nijak nerozporoval.
[29] V souvislosti s formálními znaky přestupku stěžovatel rovněž poukazuje na závěr
krajského soudu, který daný úsek označil za „past na řidiče“. Právní důsledky této skutečnosti však
oproti stěžovateli vnímal z pohledu materiálního znaku přestupku, nikoli v rovině znaků
formálních (konkrétně subjektivní stránky přestupku, tedy v zavinění). Zde je však nutno
zdůraznit, že tato argumentace nebyla předmětem žaloby. Stěžovatel ji prvně uplatnil až v reakci
na první rozsudek krajského soudu, který tento názor vyslovil jako první, avšak nad rámec
žalobních bodů, v důsledku čehož byl jeho rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel nyní v kasační stížnosti polemizuje se závěry nikoliv
napadeného rozsudku, ale se závěry rozsudku již zrušeného, a proto se zcela míjí s předmětem
nynějšího přezkumu.
[30] Stěžovatel dále rovněž opakovaně namítá, že skutkové závěry nemají oporu ve spise
a v provedeném dokazování, a to pokud jde o místo spáchání přestupku. Trvá na tom,
že z provedených důkazů (tedy ani z videozáznamu) není možné učinit nepochybný závěr
o předjíždění v místě uvedeném ve skutkové větě rozhodnutí. Nelze tak vůbec vyloučit,
že k předjetí autobusu došlo až za označeným úsekem; pokud by tomu tak skutečně bylo,
v úrovni chaty Sedmikráska se nachází křižovatka, která by nesporně zákaz předjíždění rušila.
[31] Předmětnou argumentaci stěžovatele v její první části je nutno označit za zcela obecnou.
Není z ní nijak zřejmý důvod, proč dle stěžovatele nelze z pořízeného videozáznamu učinit
nepochybný závěr o místě předjíždění. Naopak právě obsahem předmětného záznamu
je přestupkové jednání stěžovatele exaktně doloženo, je z něj naprosto patrné předjíždění
v působnosti zákazové dopravní značky B 21a, respektive počátek předjíždění, který
je, jak již bylo výše uvedeno, rozhodný z hlediska deliktní odpovědnosti stěžovatele. Jakkoli
je pravdou, že z doloženého videozáznamu nelze bezpečně určit naprosto přesný okamžik
a místo dokončení předjíždění, lze jen znovu zopakovat, že místo dokončení předjíždění
(k němuž patrně došlo v blízkosti chaty Sedmikráska a hotelu Neptun) není pro posouzení
spáchání předmětného přestupku relevantní. Tuto argumentaci pak lze plně vztáhnout
i na související kasační námitku stěžovatele, dle které skutkový závěr o místě spáchání přestupku
neodpovídá právní kvalifikaci, neboť v úrovni chaty Sedmikráska a hotelu Neptun je již možno
předjíždět. V dané věci činí stěžovatel sporným toliko místo dokončení předjíždění,
tedy skutečnost v dané věci nepodstatnou; relevantní počátek předjíždění nijak nezpochybňuje.
[32] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jí zamítl.
[33] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu