ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.192.2018:12
sp. zn. 3 As 192/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018,
č. j. 22 A 80/2018 – 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě domáhal ochrany proti
nečinnosti žalované v řízení o žádosti žalobce ze dne 1. 6. 2018 o poskytnutí informací; současně
požádal i o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce z řad advokátů a o vydání
předběžného opatření. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018,
č. j. 22 A 80/2018 – 6 (dále jen „napadené usnesení“), byla žaloba postoupena Městskému soudu
v Praze.
[2] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že správním orgánem,
který dle tvrzení žalobce zasáhl do jeho práv (porušení povinnosti vydat rozhodnutí), podle
jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze; místně příslušným soudem
k posouzení žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud v Praze.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností.
Konkrétně namítá, že: „[ž]alovaná (žalobce za žalovanou označil Vězeňskou službu České
republiky, Věznici a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava – pozn. soudu) je správní
jednotkou, která podle ustanovení §4 zák. č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi
které patří správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako
povinného subjektu.“ Stěžovatel současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti proti
procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení
o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, všechna citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Napadené usnesení nepochybně
právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž
kasační soud nepožadoval.
[6] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních
podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží
toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí
je i nyní napadené usnesení, jak je již výše uvedeno. V projednávané věci tak ani podmínka
povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna. Nadto je v případě stěžovatele
nutno konstatovat, že jde o osobu s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, jelikož dříve působil jako advokát, což bylo
ověřeno z webových stránek České advokátní komory.
[7] Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je veskrze obecná a stěžovatel
ve své podstatě konkrétně nevymezuje, jakých pochybení v postupu či závěrech se měl krajský
soud dopustit. Nicméně z podstaty napadeného usnesení je zřejmé, že kasační stížností stěžovatel
rozporuje otázku místní příslušnosti soudu pro rozhodování o žalobě proti nečinnosti žalované
v řízení o žádosti stěžovatele o poskytnutí informací ze dne 1. 6. 2018. Nejvyšší správní soud
proto alespoň v obecné rovině posoudil, zda byly splněny zákonem stanovené podmínky
pro postoupení věci Městskému soudu v Praze.
[10] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.
[11] Stěžejní v právě posuzované věci je tedy určit správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele
zasáhl do jeho práv (neposkytl požadované informace).
[12] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Z dosavadní judikatury vyplývá,
že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné pravidlo, ale vždy je třeba vycházet
z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti při určení, kterému správnímu
orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací pravomoc.
[13] Například v usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 – 58,
kasační soud vyslovil, že „bylo-li prvostupňové rozhodnutí vydáno v rámci určité větší instituce, je pro určení
místní příslušnosti krajského soudu ve správním soudnictví nutno v konkrétním případě posoudit,
o kterou ze dvou následujících alternativ se jedná. První možností je, že v rámci této instituce existují samostatné
správní orgány v kompetenčním smyslu, které mají (územní) obvody své působnosti vymezen úžeji, než je rámec
fungování dané instituce jako celku. Pak se místní příslušnost krajských soudů ve správním soudnictví řídí podle
sídel těchto správních orgánů v kompetenčním smyslu. Druhou alternativou je, že ačkoli se rozhodování v rámci
dané instituce odehrává či může odehrávat na různých místech (míněno z hledisek geografických), je tato instituce
i tak jen jedním správním orgánem v kompetenčním smyslu. Pak je její rozhodování, ať již se odehrává kdekoli,
pro účely určení místní příslušnosti přičitatelné pouze jednomu místu, a sice jejímu sídlu. V tomto případě
pak bude k řízení ve správním soudnictví příslušný ve všech věcech, v nichž daná instituce rozhodovala
jako správní orgán prvního stupně, jediný krajský soud, a sice podle místa jejího sídla.“
[14] Vždy je třeba vycházet ze základního pravidla, že za „správní orgán“ lze považovat orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu
nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Organizační složka
správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy,
svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 – 84).
[15] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního orgánu s celostátní
působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc, nemohou
takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním stupni
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. se v takových
případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností, nikoli sídlem jeho
vnitřní organizační jednotky (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, nebo usnesení tohoto soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. Nad 81/2012 – 71).
[16] Stěžovatel dopisem ze dne 1. 6. 2018 požádal Věznici a ústav pro výkon zabezpečovací
detence Opava o poskytnutí informací. S ohledem na výše uvedené však lze dovodit, že v právě
posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí informací po Vězeňské službě České
republiky, jakožto povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím.
[17] Věznicím (respektive jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, organizačními jednotkami
Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon
nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím
samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu
ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu
podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele měl zasáhnout
do jeho práv.
[18] Na základě výše popsaných úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že za správní orgán, který dle tvrzení stěžovatele měl svou nečinností zasáhnout do jeho práv
podle §7 odst. 2 věta první s. ř. s., nelze v nynější věci považovat Věznici a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, ale Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4.
K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), místně příslušným Městský soud v Praze, neboť v obvodu tohoto soudu se nachází
sídlo tohoto správního orgánu. Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li Městskému soudu
v Praze napadeným usnesením stěžovatelovu žalobu k projednání a rozhodnutí.
[19] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady (přesahující rámec běžné úřední činnosti) vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu