ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.203.2018:40
sp. zn. 3 As 203/2018 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného
JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému
Prvnímu náměstkovi policejního prezidenta, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 10
Ad 6/2015-62,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 29. 1. 2015,
č. j. PPR-17850-58/ČJ-2014-990131. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
13. 5. 2014, č. 14/2014, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku a byl
mu uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti „inspektor“.
[2] Stěžovatel na výzvu zdejšího soudu doplnil kasační stížnost podáním ze dne 4. 2. 2019,
jež obsahovalo taktéž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle
§107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje obtížně řešitelnou procesní
situací, kterou právní předpisy do důsledku neupravují. Stěžovatel uvedl, že žalobci je nyní
s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí o odvolání nepravomocně odňata služební
hodnost. Ačkoli i podle městského soudu byl skutek prokázán mimo rozumnou pochybnost,
stěžovateli by nakonec při novém rozhodování nezbylo, než rozhodnutí správního orgánu
I. stupně zrušit a řízení zastavit, a to pro uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro vedení řízení.
Žalobce byl však již před několika lety na základě napadeného rozhodnutí propuštěn
ze služebního poměru. Pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí I. stupně, muselo by v návaznosti
na to být zrušeno i navazující rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru. Žalobce
by tak pravděpodobně opět začal vykonávat službu. V případě, že by poté Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil, musel by být zpětně navozen stav, jako by služební
poměr obnoven nebyl, což by znamenalo nutnost vymoci po žalobci vyplacený služební příjem
za období, kdy byl ze služebního poměru propuštěn i za období obnoveného výkonu služby.
Právní předpisy ovšem nepamatují na případ, kdy příslušníkovi nelze přiznat a vyplácet služební
příjem proto, že na dobu, kdy tento příslušník službu fakticky vykonával, je třeba nahlížet jako
na dobu, kdy nebyl příslušníkem bezpečnostního sboru. Žalovaný závěrem návrhu dodal,
že řízení před městským soudem nepovažuje za objektivní a korektní, že nebyly splněny
podmínky pro projednání věci, a rozsudek je tudíž nezákonný.
[4] Žalobce s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Podle jeho názoru
byl trest za kázeňský přestupek uložen v objektivní prekluzivní lhůtě; rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je totiž stále v platnosti, neboť zrušeno bylo pouze rozhodnutí odvolací.
Odvolací orgán tak nebude kázeňský trest znovu ukládat, neboť tento byl již uložen
již rozhodnutím I. stupně. Žalobce se domnívá, že návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti je motivován snahou žalovaného znemožnit mu s úspěchem uplatnit
podnět k přezkoumání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle §193 zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
č. 361/2003 Sb.“), který je možno uplatnit pouze do 4 let od nabytí právní moci rozhodnutí.
Toto rozhodnutí se v důsledku napadeného rozsudku dostalo do rozporu s právními předpisy,
jelikož rozhodnutí o kázeňském trestu je nyní nepravomocné. Pokud by bylo rozhodnutí
o propuštění v přezkumném řízení zrušeno, musel by žalobci bezpečnostní sbor vyplatit služební
příjem za dobu 4 let. Žalovaný se tak snaží zakrýt skutečnost, že přiznáním odkladného účinku
by žalobci propadla lhůta k uplatnění mimořádného opravného prostředku. Závěrem svého
vyjádření žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného, že za fakticky vykonanou službu nemůže
vzniknout nárok na služební příjem.
[5] Podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného
usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení
o kasační stížnosti – viz §107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu,
při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou,
která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé.
K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li
stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla
nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno,
a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
[6] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně
individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud
jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu
s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně
z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím
předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat)
výsledek meritorního posouzení věci.
[7] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil složitou právní situací,
spočívající v existenci nepravomocného rozhodnutí I. stupně, které bude muset být (nehledě
na to, zda bylo zákonné), zrušeno pro uplynutí objektivní prekluzivní lhůty pro projednání
kárného deliktu. V důsledku toho bude muset stěžovatel přijmout žalobce zpět do služebního
poměru, neboť navazující rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru pozbude
svého podkladu a nezbude, než ho zrušit. S tím by souvisela i nutnost vyplatit žalobci zpětně
služební příjem za dobu, kdy byl ze služebního poměru propuštěn, a vyplácet mu příjem za dobu
obnoveného výkonu služby. Pokud by však následně Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil, musel by být zpětně navozen stav,
jako by služební poměr žalobce obnoven nebyl. Vznikla by tak dle názoru stěžovatele těžko
řešitelná situace, týkající se do té doby vyplaceného služebního příjmu. Ten by musel být
po žalobci vymáhán zpět, přičemž však právní předpisy neupravují případ odměny policisty
za službu, kterou sice fakticky vykonal, ovšem v době, na níž je (ex post) nutno nahlížet jako
na dobu, kdy nebyl příslušníkem bezpečnostního sboru.
[8] Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, otázka (ne)zákonnosti napadeného rozhodnutí
není důvodem pro přiznání odkladného účinku, neboť při rozhodování o návrhu na přiznání
odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude rozhodnutí ve věci samé. To však
neznamená, že odkladný účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému nikdy přiznán. Bude
se ovšem jednat o případy výjimečné, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno
ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu
nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu
s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma
a její intenzita spočívá.“ Z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení proto musí
žalovaný správní orgán dostát stejným nárokům jako žalobce. Újmou žalovaného přitom není
ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, tj. například zájmu na jednotném postupu správních
orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.
[9] Předně je vhodné poznamenat, že potenciální situace, kdy žalovaný správní orgán
na základě pravomocného zrušujícího rozsudku krajského (městského) soudu, vydá nové
rozhodnutí, které nabude právní moci (zde pravděpodobně zruší rozhodnutí správního orgánu
I. stupně a zastaví řízení), a následně Nejvyšší správní soud tento rozsudek soudu zruší a věc vrátí
soudu první instance k novému projednání, není žádoucí, neboť se tím založí existence dvou
pravomocných správních rozhodnutí v téže věci, která si vzájemně odporují. Pouhá hrozba
existence dvou paralelních rozhodnutí v téže věci však nemůže pro žalovaného (stěžovatele) bez
dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku
(viz shora citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014-58).
[10] Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že bude-li v řízení o kasační stížnosti procesně
úspěšný, budou muset být případná opatření přijatá správními orgány v mezidobí (tj. do doby
rozhodnutí kasačního soudu) zpětně revidována. Není důvod bagatelizovat stěžovatelem
předestřenou možnost, že došlo-li ke zrušení kázeňského rozhodnutí, jakožto podkladového
rozhodnutí pro propuštění žalobce ze služebního poměru, má to pro stěžovatele, respektive
příslušný bezpečnostní sbor, konsekvence jak finanční, tak organizační, přičemž v případě
úspěchu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti mohou být tyto konsekvence z důvodů výše
zmiňovaných obtížněji řešitelné. Za daného stavu věci jde ovšem o situace hypotetické,
neboť z argumentace stěžovatele neplyne, že by v důsledku zrušení druhoinstančního kázeňského
rozhodnutí došlo již alespoň ke zrušení rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru,
od čehož se všechny úvahy stěžovatele odvíjí. Nadto je evidentní, že některé stěžovatelem
tvrzené konsekvence (zejména povinnost vymáhat po žalobci služební příjem za dobu obnovené
služby – byl-li by stěžovatel v daném soudním řízení ve výsledku úspěšný) nejsou právně nikterak
podloženy a o možnosti jejich reálného vzniku lze důvodně pochybovat. Na druhé straně je pak
třeba přihlédnout ke zcela reálné újmě, která hrozí žalobci v podobě faktického zmaření možnosti
přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru cestou mimořádného opravného
prostředku či nápravného prostředku dozorčího práva (§192 a §193 zákona č. 361/2003 Sb.).
Přiznal-li by totiž Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek, hledělo
by se na (kázeňské) rozhodnutí stěžovatele nadále jako na pravomocné, zakládající jím zamýšlené
právní důsledky. Hodlá-li žalobce dle svého vyjádření podat podnět k přezkoumání rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru (tuto možnost má bez ohledu na to, zda bude
odkladný účinek kasační stížnosti přiznán), odpadl by sistací účinků napadeného rozsudku důvod,
pro který by mohlo být toto rozhodnutí v přezkumném řízení zrušeno. Důvodem pro zahájení
přezkumného řízení by zde totiž podle žalobce byla skutečnost, že podkladové rozhodnutí,
tedy rozhodnutí o kázeňském přestupku, bylo zrušeno. Jelikož lze přezkumné řízení zahájit
nejdéle ve lhůtě 4 let od právní moci rozhodnutí, nemůže žalobce (s ohledem na datum vydání
tohoto rozhodnutí) iniciaci takového postupu odkládat na dobu konečného vyřešení sporu
o zákonnost uložení kázeňského opatření.
[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nastalé situaci
musí převážit zájem žalobce na možnosti reálně (nikoli jen formálně) dosáhnout přezkumu
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, nad zájmy stěžovatele na bezproblémovém
řešení problémů spojených s případnou další existencí služebního poměru stěžovatele.
[12] Z uvedeného důvodu proto zdejší soud podle §107 s. ř. s., ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu