ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.214.2017:53
sp. zn. 3 As 214/2017 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. B. Š., zastoupen
Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 4. 2015, č. j. 444/500/15 13469/ENV/15, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017, č. j. 5 A 105/2015 - 117,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Česká inspekce životního prostředí, ředitelství, odbor ochrany přírody, oddělení
mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES (dále jen „ČIŽP“), výroky I. až XX.
rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, č. j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.072/14/RZN, v souladu
s §34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě
rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“), zabavila žalobci
celkem 20 papoušků druhů amazoňan žlutokrký (exemplář č. 1 a 2), amazoňan rudoocasý
[exemplář č. 3 (neživý), 4 a 5], kakadu palmový [exemplář č. 6 (neživý) a 7 až 16] a ara hyacintový
(exemplář č. 17 až 20). Důvodem bylo neprokázání jejich zákonného původu v souladu
s §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Výrokem XXI. téhož rozhodnutí ČIŽP
uložila žalobci povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč podle §6 odst. 1 vyhlášky
č. 520/2005 Sb. Rozhodnutím specifikovaným v záhlaví zamítl žalovaný odvolání žalobce
a potvrdil prvostupňové rozhodnutí ČIŽP.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), v níž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i prvostupňového rozhodnutí
ČIŽP. Městský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl.
[3] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujících skutečností. Oznámením
ze dne 19. 12. 2011 zahájila ČIŽP se žalobcem podle §34a odst. 1 zákona o obchodování
s ohroženými druhy správní řízení o zabavení dvaceti shora uvedených exemplářů, a to z důvodu
podezření z neprokázání jejich původu podle §24 téhož zákona. Vycházela přitom ze skutečností
poskytnutých Celním ředitelstvím v Praze (dále též „celní orgán“ či „celní úřad“), od nějž dne
1. 8. 2011 převzala protokoly o provedení domovní prohlídky a o předání zajištěných stop a dne
21. 10. 2011 i fotodokumentaci z domovní prohlídky. Z těchto materiálů vyplývá, že v bydlišti
žalobce proběhla domovní prohlídka podle §83 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), které se účastnil Mgr. Z. N. (pracovník ČIŽP) jako konzultant (§157 odst.
3 trestního řádu), a celnímu orgánu při ní bylo vydáno dvacet předmětných exemplářů jakožto
věcí důležitých pro trestní řízení. Zajištěné exempláře byly ještě tentýž den předány ČIŽP k řízení
podle zákona o obchodování s ohroženými druhy, jelikož nebyly třeba k dalšímu šetření v rámci
trestního řízení. Správní spis obsahuje též protokol o kontrole provedené u žalobce dne
16. 3. 2011, při níž ČIŽP zkontrolovala deset shodných exemplářů, které následně rozhodnutím
ze dne 9. 12. 2014 zabavila, a také korespondenci s výkonnými orgány CITES Rakouska,
Nizozemí, Německa a Francie týkající se pravosti dokumentů vydaných těmito orgány.
[4] Ve vyjádření k věci ze dne 19. 1. 2012 žalobce mj. vznesl námitku podjatosti Mgr. Z. N.
odůvodněnou tím, že Mgr. N. vykonává pravomoc správního orgánu, ale zároveň se v minulosti
účastnil kontrol u žalobce a také vystupoval při domovní prohlídce jako odborný konzultant.
Svoji pravomoc odborného konzultanta navíc překračoval, když domovní prohlídku vedl
a spolurozhodoval o tom, které exempláře mají být zajištěny. O námitce podjatosti rozhodla
příslušná představená Mgr. P. Ř. usnesením ze dne 30. 11. 2012 tak, že Mgr. N. není vyloučen z
projednávání a rozhodování ve věci, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti podle §14 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), které by jeho vyloučení
odůvodnily.
[5] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012 ČIŽP zabavila žalobci všech dvacet předmětných
exemplářů. Uvedené rozhodnutí však bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného
ze dne 1. 4. 2014 a věc byla vrácena ČIŽP k novému projednání a rozhodnutí pro nedostatečná
skutková zjištění o snímatelnosti kroužků některých exemplářů a pro vadu výroku. V následném
správním řízení ČIŽP opatřila a zařadila do spisu další podklady (zejména videodokumentaci
z domovní prohlídky, oznámení o úhynu exempláře č. 3 a úřední záznam Krajského úřadu
Plzeňského kraje o poskytnutí kopií dokumentů žalobci). Žalobce mj. dne 15. 8. 2014 zaslal ČIŽP
prostou kopii znaleckého posudku MVDr. L. B. ve věci „Posouzení snímání kroužků u papoušků
a vyjádření se k časovému vývoji a změnám tvaru, průměru a tvrdosti nohy papouška kakadu palmový
(Probosciger aterrimus), který se dožívá 60 – 80 let.“, vyhotoveného dne 6. 8. 2014. Znalec v posudku
zejména uvedl, že z dnešního pohledu lze považovat zkoušku snímání kroužku u nedospělých
jedinců s kroužky velikosti dle doporučení Agentury na ochranu přírody a krajiny ČR (dále též
„AOPK“), kde není očividný nesoulad, a případné násilné snímání kroužku, za týrání zvířat.
Rovněž konstatoval, že vývoj končetiny u velkých papoušků je završen přibližně 6 měsíců po
vylétnutí z hnízda, u kakadu palmových tedy ve stáří 8 až 9 měsíců.
[6] Dne 9. 12. 2014 vydala ČIŽP nové rozhodnutí ve věci, jímž bylo žalobci opětovně
zabaveno všech dvacet předmětných exemplářů. Všechny exempláře přitom byly zařazeny
v příloze A nařízení Rady (ES) č. 337/97, z čehož plyne, že se ve všech případech jedná o druhy
přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením podle §2 písm. c) zákona o obchodování
s ohroženými druhy. Rozhodnutí o zabavení jednotlivých exemplářů bylo konkrétně a podrobně
odůvodněno, přičemž u všech exemplářů se jednalo o neprokázání jejich původu z různých
příčin. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto žalobou
napadeným rozhodnutím, v němž žalovaný setrval na závěrech ČIŽP.
[7] Po posouzení věci městský soud ve shodě se správními orgány konstatoval, že původ
exempláře nelze prokázat pouze registračním listem (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 79/2013 – 43, a Městského soudu v Praze ze dne
11. 4. 2013, č. j. 11 A 159/2011 – 53). Povinnost registrace exempláře podle §23 zákona
o obchodování s ohroženými druhy a povinnost prokázat jeho původ podle §24 téhož zákona
jsou totiž „zcela odlišnými a na sobě nezávislými povinnostmi, přičemž porušení každé z nich je důvodem
pro zabavení exempláře dle §34a zákona o obchodování s ohroženými druhy.“ Ztotožnil se také se závěrem
správních orgánů o neplatnosti potvrzení ES (EuroCITES), které žalobce předložil k prokázání
původu některých exemplářů, a to z důvodu změn v popisu exemplářů provedených
Krajským úřadem Plzeňského kraje (dále jen „krajský úřad“). V případě potvrzení ES
k exemplářům č. 7, 8, 13, 14, 16 a 18 nebyl krajský úřad výkonným orgánem CITES,
který potvrzení vydal. V případě potvrzení ES k exempláři č. 3, které krajský úřad vydal, byly
změny provedeny tak, že do něj bylo ručně vepsáno „nové označení“ a přilepena samolepka
s novým mikročipovým číslem, aniž by tyto změny byly autorizovány otiskem razítka a podpisem
oprávněné úřední osoby. Soud přitom nepovažoval za důvodnou námitku, že žalobci je kladeno
za vinu pochybení krajského úřadu, jelikož „[p]ředmětem tohoto řízení je pouze posouzení prokázání
původu exemplářů, nikoli posouzení odpovědnosti příslušného správního orgánu za nesprávný úřední postup
při vyznačování změn na dokladech.“
[8] Městský soud považoval za nedůvodnou rovněž námitku rozporu právní úpravy zabavení
exemplářů v zákoně o obchodování s ohroženými druhy s ústavním pořádkem a nařízením Rady
(ES) č. 338/97. Odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. II ÚS 3218/13,
kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 79/2013 - 43, v němž se zdejší soud zabýval výkladem dotčených
ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy. Nenalezl ani rozpor dotčené právní
úpravy s nařízením Rady (ES) č. 338/97, neboť §24 odst. 3 věta druhá zákona o obchodování
s ohroženými druhy v rámci potvrzení o původu exemplářů přímo odkazuje na dokumenty
osvědčující nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými
druhy, kterými jsou právě nařízení Rady (ES) č. 338/97 a nařízení Komise (ES) č. 865/2006.
[9] Městský soud také zdůraznil, že předmětem tohoto soudního přezkumu je pouze řízení
o zabavení exemplářů dle §34a zákona o obchodování s ohroženými druhy, nikoli přestupkové
řízení dle §34c téhož zákona, či řízení o správních deliktech podle §34d. Zabavení exempláře
podle §34a zákona o obchodování s ohroženými druhy je pro vlastníka exempláře
ve své podstatě potrestáním, avšak základním cílem tohoto zákona je zavedení co nejširšího
režimu ochrany exemplářů, řízení o zabavení exemplářů je tak ochranným opatřením
(resp. předcházením škody). Městský soud konstatoval, že se tedy v dané věci nejedná o porušení
zákazu dvojího trestání, a že v demokratickém právním státě je ultima ratio připuštěna možnost
zabavení vlastnictví bez náhrady jako trest za jednání v rozporu se zákonem.
[10] Městský soud pokládal za lichou i námitku o nezákonném vedení správního řízení,
neboť ČIŽP má podle §25 odst. 4 písm. j) zákona o obchodování s ohroženými druhy
povinnost spolupracovat s celními úřady při kontrole, zda exemplář odpovídá údajům uvedeným
na příslušných dokladech, a taktéž je podle §50 odst. 1 správního řádu oprávněna použít
pro účely vydání rozhodnutí podklady od orgánů veřejné moci, tj. i od orgánů činných v trestním
řízení (k tomu odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 168/2014 – 27).
V rámci kontroly nad dodržováním ustanovení zákona o obchodování s ohroženými druhy tedy
byly celní orgány povinny s ČIŽP spolupracovat, a jelikož měly důvodné pochybnosti o původu
exemplářů, byly oprávněny je zadržet a o zadržení neprodleně uvědomit ČIŽP. Činnost ČIŽP,
v rámci které si pořizovala opisy, kopie, či nahlížela do spisu vedeného v trestním řízení proti
žalobci, pak rovněž spadá pod získávání podkladů podle §50 odst. 1 správního řádu.
[11] K výtkám žalobce na adresu orgánů činných v trestním řízení městský soud uvedl,
že posuzovat zákonnost jakéhokoliv úkonu provedeného orgány činnými v trestním řízení
je do podání obžaloby v trestní věci oprávněn pouze dozorový státní zástupce a poté soud
v rámci vedeného trestního řízení. Současně konstatoval, že pro dané řízení je zcela
bezpředmětné, zdali bylo trestní řízení vedené proti žalobci skončeno či nikoli. Pokud
jde o námitku, že ČIŽP žalobci nevydala písemné potvrzení o zadržení exemplářů, soud žalobce
upozornil, že exempláře byly zadrženy celním orgánem, tudíž potvrzení měl žalobci vydat tento
orgán. Správní orgány nadto v odůvodnění svých rozhodnutí uznaly, že v řízení o zabavení
exemplářů nevydaly žádné potvrzení o zadržení exemplářů, to však lze považovat za zcela
bagatelní pochybení, které žádným způsobem nezpochybňuje zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí.
[12] Soud považoval za zákonné i zahájení správního řízení, neboť k němu nedošlo pouze
na základě informací poskytnutých správnímu orgánu orgánem činným v trestním řízení,
tj. celním orgánem, ale bylo zahájeno z moci úřední na základě četných nesrovnalostí v dokladech
k prokázání původu exemplářů předložených žalobcem. Nepřisvědčil ani námitce porušení
mlčenlivosti odborného konzultanta Mgr. N., neboť žádný právní předpis nezakazuje, „aby tentýž
správní orgán, jehož pracovník působil v trestním řízení jako odborný konzultant, nemohl zahájit správní řízení,
jestliže pro jeho zahájení shledá důvody a jestliže se jedná o řízení, které lze vést nezávisle na trestním řízení.“
Pokud jde o námitky podjatosti (pracovníků ČIŽP), ve vztahu k Mgr. N. se městský soud
ztotožnil s tím, že za důvod jeho vyloučení nelze považovat jeho účast na úkonech před
zahájením řízení a kontrolách podle §14 odst. 5 správního řádu, ani jeho působení odborného
konzultanta při domovní prohlídce; ve vztahu k Mgr. Ř soud konstatoval, že podjatost nebyla
namítána v zákonem stanovené lhůtě, a že tvrzení žalobce není nijak podložené.
[13] Žalovaný se podle městského soudu v žalobou napadeném rozhodnutí zcela dostatečně
vypořádal s veškerými námitkami žalobce. Znalecký posudek MVDr. L. B. správní orgány řádně
hodnotily jako každý jiný listinný důkaz. Nadto i sám městský soud vyhodnotil znalecký posudek
jako nadbytečný důkaz a upozornil, že žalobce správním orgánům předložil pouze jeho
neověřenou kopii. Správní orgány se podle městského soudu také řádně zabývaly doporučením
AOPK ohledně velikosti kroužků, na které žalobce odkazoval. Použil-li žalobce doporučené
velikosti kroužků, musel přesto, v souladu s uvedeným doporučením, přihlédnout
k individuálním morfologickým vlastnostem nohou každého exempláře. Soud také, s odkazem
na obsah správního spisu, odmítl tvrzení žalobce, že správní orgány po něm požadovaly
za účelem prokázání původu exemplářů č. 9 a č. 13 toliko potvrzení ES. Pokud jde o nedodržení
lhůty pro označení exempláře č. 3, soud opět zdůraznil, že povinnost registrace dle §23 zákona
o obchodování s ohroženými druhy, včetně povinnosti hlásit změny značení dle §23a citovaného
zákona, a povinnost prokázat původ dle §24 téhož zákona, jsou zcela odlišnými a na sobě
nezávislými povinnostmi.
[14] K námitce, že si správní orgány neověřily důvod přeznačení exempláře č. 2 (na rozdíl
od jiných exemplářů), městský soud uvedl, že důvodem pro závěr o neprokázání původu
u tohoto exempláře nebylo jeho nesprávné přeznačení, nýbrž jeho označení děleným kroužkem
s osičkou. Jako nedůvodnou posoudil i námitku neprovedení řádného dokazování u exemplářů
č. 19 a č. 20, neboť žalobce u těchto exemplářů výslovně nenavrhl provedení důkazu analýzou
DNA, ale pouze ČIŽP vytýkal, že ve správním řízení z úřední povinnosti neprovedla veškeré
důkazy k prokázání původu exemplářů. Oproti tomu v odvolání proti (předchozímu) rozhodnutí
o zabavení exemplářů ČIŽP ze dne 14. 12. 2012 žalobce navrhl provedení důkazu rentgenovým
posouzením čitelnosti kroužku, se kterým se správní orgány řádně vypořádaly, když uvedly,
že jej považují za nadbytečný. Nadto žalovaný správně zdůraznil, že pokud v žalobcem
předložených listinách k exemplářům nebyli uvedeni jejich rodiče, nemohl by výsledek testu
DNA vést k jejich identifikaci. Soud se rovněž ztotožnil s názorem správních orgánů,
že za zjištěného skutkového stavu věci, kdy byly dotčené exempláře označeny tak, že jejich
nezaměnitelné identifikační údaje s nimi nebyly nesnímatelně spojeny, nemohla být jejich
totožnost, natož jejich původ prokázán. K odkazu žalobce na výsledky kontroly provedené ČIŽP
dne 16. 3. 2011, městský soud uvedl, že nelze vycházet ze zjištění učiněných ČIŽP v rámci jiné
kontroly, navíc i při předchozí kontrole byla na straně žalobce shledána mnohá pochybení,
jež vedla k zahájení trestního řízení.
[15] Námitky, že žalobci bylo bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, nebyla
mu poskytnuta součinnosti při obstarávání dalších důkazů, byly po něm vyžadovány nemožné
důkazy a byly vyhledávány důkazy toliko v jeho neprospěch, žalobce podle městského soudu
řádně nekonkretizoval. Soud zdůraznil, že břemeno důkazní tížilo žalobce, přičemž ze správního
spisu nezjistil žádné šikanózní jednání správních orgánů. Také upozornil, že po žalobci bylo
požadováno toliko předložení důkazů k prokázání původu jeho exemplářů, což je zákonem
stanovená povinnost každého chovatele zvlášť ohrožených živočichů. Zároveň městský soud
„ze správního spisu nezjistil, že by žalobce po správních orgánech požadoval předání či zapůjčení vzorků
exemplářů za účelem provedení testů DNA u exemplářů.“ Neztotožnil se ani s námitkou žalobce,
že správní orgány nesprávně vyložily obsah dopisu rakouského výkonného orgánu CITES ze dne
10. 5. 2011. Za ryze účelové pak považoval tvrzení žalobce, že správní orgány přistoupily
k zabavení exemplářů č. 17 a 18 pouze na základě uvedeného dopisu. Nesouhlasil ani s námitkou,
že žalobci byla kladena k tíži neznalost právní úpravy proto, že je dlouholetým a zkušeným
chovatelem. ČIŽP v odůvodnění rozhodnutí pouze vyslovila, že žalobce, jakožto dlouholetý
chovatel, by si měl být vědom právní problematiky CITES při chovu exemplářů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[16] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá rozsudek městského soudu kasační stížností.
Předně namítá, že ř ízení bylo zahájeno na základě nezákonně získaných podkladů. Veškeré
podklady totiž byly získány v rámci trestního řízení, nikoli vlastním zjištěním správního orgánu,
a orgány činné v trestním řízení je ČIŽP předaly bez zákonného zmocnění. Stěžovatel přitom
odmítá odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle kterého
je připuštěno užití důkazů z trestního řízení v navazujícím přestupkovém řízení, jelikož
v projednávaném případě nebylo vedeno navazující přestupkové řízení, ani nebyla věc
postoupena správnímu orgánu. Exempláře byly dobrovolně vydány na základě §78 trestního
řádu a jsou tedy předmětem trestního řízení. Pokud by tomu tak nebylo, musely by orgány činné
v trestním řízení vydat usnesení podle §80 trestního řádu a exempláře vrátit stěžovateli, což se
však nestalo. Na tom nemůže nic změnit ani protokol, v němž je konstatováno, že exempláře již
nejsou důležité pro trestní řízení, a proto se předávají ČIŽP, takový postup tehdy účinný trestní
řád neumožňoval. Podle názoru stěžovatele pak neměly orgány činné v trestním řízení žádné
zákonné zmocnění ani k předání zajištěných listin, fotodokumentace a protokolu z domovní
prohlídky ČIŽP. Věcná příslušnost ČIŽP k zahájení řízení o zabavení exemplářů nebyla
založena, neboť ČIŽP neprovedla kontrolu podle §30 zákona o obchodování s ohroženými
druhy, ani nezadržela exempláře podle §34 téhož zákona. Jediným legálním způsobem,
jak se mohla ČIŽP dostat k podkladům z trestního řízení, bylo jejich postoupení v souladu
s §171 resp. s §222 trestního řádu, ke kterému však nedošlo. Uvedený postup ČIŽP a orgánů
činných v trestním řízení hrubě odporuje čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“). Nezákonně získané podklady pro zahájení správního řízení
pak zakládají nezákonnost celého navazujícího řízení, včetně všech důkazů v něm získaných.
[17] Stěžovatel taktéž nesouhlasí s tím, že celní orgány (v postavení orgánů činných v trestním
řízení) i ČIŽP mohly v průběhu domovní prohlídky činit vlastní zjištění pro své účely. Takový
postup je v rozporu s čl. 12 odst. 2 Listiny. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s tím, že posouzení
zákonnosti úkonu v trestním řízení je pro správní soud irelevantní. Dále pak namítá porušení
povinnosti mlčenlivosti vyplývající z §157 odst. 3 trestního řádu Mgr. N., který se v postavení
odborného konzultanta účastnil domovní prohlídky a informace (a důkazy) získané při domovní
prohlídce použil pro následné správní řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením městského
soudu, že žádný právní předpis nezakazuje, aby tentýž správní orgán, jehož pracovník působil
v trestním řízení jako odborný konzultant, nemohl zahájit správní řízení, jestliže pro ně shledá
důvody, a to z toho důvodu, že správní orgán zahájil správní řízení právě na základě zjištění
odborného konzultanta při domovní prohlídce. Stěžovatelem bylo navíc zjištěno, že zástupci
ČIŽP pod záminkou postavení poškozeného, resp. z důvodu ochrany veřejného zájmu, běžně
nahlíželi do trestního spisu a požadovali zasílání materiálů z trestního spisu, a to bez zákonného
oprávnění. Celní orgán přitom měl v době domovní prohlídky postavení policejního orgánu
podle §12 trestního řádu, nikoli postavení celního orgánu ve smyslu §25 zákona o obchodování
s ohroženými druhy. ČIŽP tak nebyla oprávněna do spisu nahlížet, měla vyčkat skončení
trestního řízení a zahájit správní řízení až následně, pokud by jí byl materiál postoupen na základě
zjištění orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti stěžovatel odmítá i argument
správního orgánu, že se jedná o řízení sui generis, které nemá k jinému řízení vztah, a může se
zahajovat kdykoliv, bez vazby na zákonnost předcházejícího postupu. Stěžovatel opětovně
namítá rovněž podjatost Mgr. N. a Mgr. Ř.
[18] Podle názoru stěžovatele je zákon o obchodování s ohroženými druhy v rozporu
s nařízením Rady (ES) 338/97 a s ústavním pořádkem ČR. Z čl. 16 uvedeného nařízení je totiž
zřejmé vnímání zabavení exempláře jakožto sankce; podle výkladu správních orgánů se však
jedná o ochranné opatření sui generis, což nemá oporu v právním řádu ČR. Ochranným opatřením
lze podle stěžovatele upravit vztahy toliko během řízení do doby rozhodnutí ve věci samé.
Zabavení exempláře je významným zásahem do práv a svobod garantovaných Listinou, tudíž
tak lze učinit jen za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny) nebo jako sankci (čl. 39 Listiny), argumentaci
správních orgánů, že je nutné vykládat čl. 11 odst. 4 Listiny ve smyslu odst. 3 téhož článku,
považuje stěžovatel za chybnou a účelovou. Upozorňuje, že podle čl. 11 odst. 3 Listiny nesmí být
vlastnické právo zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy;
tyto zájmy jsou však chráněny právě předpisy trestního a správního práva, které jednání
v rozporu s nimi označují jako správní delikty (přestupky) a trestné činy. Rozpor s nařízením
Rady (ES) 338/1997 pak lze dovodit i z rozsudku soudního dvora EU ve věci C-532/13, který
považuje zabavení exempláře za nejzazší sankci, kterou lze za porušení uvedeného nařízení uložit.
Podle stěžovatele navíc městský soud směšuje právní úpravu platnou pro členské státy
s právní úpravou pro dovoz ze třetích zemí. I když je neprokázání původu exempláře dle
§34c odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy přestupkem, ČIŽP nezahájila
přestupkové řízení, ale pouze rozhodla o zabavení exemplářů. Zabavováním exemplářů
na základě „ochranného opatření“ tedy ČIŽP účelově obchází svou zákonnou povinnost zahájit
řízení o přestupku.
[19] Pokud jde o prokázání původu exemplářů, stěžovatel je přesvědčen, že splnil všechny své
povinnosti. Registrační list je podle něj jediným povinným dokumentem, který musí chovatel
ke každému exempláři vlastnit. Potvrzení ES je jen jednou z listin, jejichž demonstrativní výčet
se nachází v §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, a chovatel ji de facto k legálnímu
držení exempláře nepotřebuje. Zejména v případě exemplářů, které stěžovatel nabyl
před účinností úmluvy CITES, jako dar, nebo v případě vlastních odchovů, není k dispozici jiný
dokument, než registrační list a záznamy o chovu. Tehdejší legislativa nevyžadovala archivaci
dokladů o nabytí exempláře; odkaz žalovaného na zákon účinný na území ČSFR od poloviny
roku 1992 je proto zavádějící. Na kvalitu a obsah dokladů k takovým exemplářům je třeba
hledět se zřetelem na dobu jejich vzniku. Bez ohledu na to, že stěžovatel k exemplářům
č. 9 a 13 předložil EuroCITES, byly dalším důkazem chovatelské záznamy, které však – jak uvádí
sám správní orgán - nebyly podkladem pro rozhodnutí a nejsou součástí spisu.
Nezkoumání původu u exemplářů nabytých před účinností úmluvy CITES vyplývá
z čl. 8 odst. 3 písm. a) této úmluvy. Postup ČIŽP, kdy vyžaduje EuroCITES u každého
exempláře, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, tento postup pak nemůže zdůvodňovat
ani důkazním břemenem tížícím stěžovatele. Stěžovatel má povinnost prokazovat původ
exemplářů toliko ze zákona povinnými dokumenty, které ovšem může reálně získat; dokumenty,
které nejsou povinné, nelze od stěžovatele vyžadovat, ani mu jejich absenci klást k tíži.
Tento názor koresponduje s publikací CITES zveřejněnou na webových stránkách Ministerstva
životního prostředí.
[20] Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem městského soudu, že znalecký posudek
MVDr. B. neprokazuje jeho tvrzení ve věci nesnímatelnosti kroužků. Posudek hodnotí metodu
užitou při testu snímatelnosti jako týrání zvířat; je přitom zcela lhostejno, o jaké exempláře se
jedná, neboť manipulace popsaná ve znaleckém posudku bude nezákonná bez ohledu na to, u
kterého exempláře byla užita. Z předložených videozáznamů je zřejmé, že pracovníci ČIŽP právě
onu brutální a nezákonnou metodu použili. Nejedná se přitom o nezbytný postup, což je
stěžovatel schopen prokázat videozáznamem, který doložil již v odvolacím řízení, avšak který byl
odvolacím orgánem i soudem ignorován. Správní orgány zcela ignorovaly doporučení AOPK
vztahující se k velikostem kroužků, které je však jediným podkladem pro chovatele. Podle
stěžovatele nelze předvídat, jaký kroužek bude jednotlivým exemplářům stačit. Řada exemplářů
byla označena kroužkem i čipem a vše bylo nahlášeno a zaregistrováno krajským úřadem, více
udělat nelze, jedná se o postup doporučovaný žalovaným jiným chovatelům. Závaznost
Metodické příručky AOPK vyplývá i z jejího úvodního textu, jako doporučení ji chovatelům
rozesílá sám výkonný orgán CITES a odvolává se na ni i Metodický návod k vydávání výjimek ze
zákazu obchodních činností s exempláři podle čl. 8 odst. 3 nařízení Rady (ES) 338/1997. Stát se
nemůže zříci svých vlastních doporučení.
[21] Stěžovateli je dále kladeno za vinu, že se u něj v době konání domovní prohlídky nacházel
exemplář bez označení, není přitom žádná pochybnost o tom, že byl kroužek sňat ze zdravotních
důvodů. Veterinární lékař, který na místě rozhodl o sejmutí kroužku, současně rozhodl, že není
možné exemplář neprodleně označit čipem, protože by došlo k přímému ohrožení života.
K domovní prohlídce pak došlo na samém počátku lhůty pro označení a nahlášení změny
značení, která činní 30 dní. Správní orgány navíc vědomě tolerují hrubé porušování §23 zákona
o obchodování s ohroženými druhy ze strany záchranných center, které je podle nich v jiném
postavení. Naproti tomu chovatele nutí exempláře označovat neprodleně, i když jim zákon
stanovuje lhůtu 30 dní.
[22] Stěžovatel trvá na tom, že neplatnost dokumentů opravených krajským úřadem způsobil
tento úřad, a proto nemůže být jejich neplatnost důvodem k zabavení exemplářů. Nesouhlasí také
s tím, že úřadem opravený EuroCITES neprokazuje původ exempláře. Tvrzení, že se musí jednat
o výkonný orgán, který EuroCITES vydal, nemá oporu v právní úpravě, navíc by jediným
následkem neplatnosti tohoto dokladu bylo to, že exemplář nesmí být předmětem obchodu; jeho
neplatnost nemá vliv na posouzení původu exempláře. Výkonný orgán přitom změny
zaznamenal, autorizoval do registračního listu a zavedl do registru CITES a případně
i do EuroCITES; je tedy nepochybné, kdy a jaké značení exemplář měl. V daném případě
se jedná pouze o administrativní chybu (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 12. 2013, č. j. 2 As 61/2013 – 31, podle kterého nemohou administrativní
chyby v dokumentech založit odpovědnost za přestupek). Takový postup správních orgánů
je nezákonný a v rozporu s tzv. „dobrou správou“; podle stěžovatele se městský soud v napadeném
rozsudku touto námitkou prakticky nezabýval.
[23] Pracovníci ČIŽP se svým jednáním snažili znepřehlednit situaci pro orgány činné
v trestním řízení a vytvořit si podmínky pro zabavení exemplářů. Již při domovní prohlídce
nerespektovali předkládané dokumenty, neakceptovali tvrzení a důkazy ve prospěch stěžovatele
a zaměřili se jen na skutečnosti hovořící v jeho neprospěch, které hodnotili zcela nekriticky
i přes značné rozpory. ČIŽP také opakovaně bránila stěžovateli v kontrole exemplářů
a zajištění potřebných vzorků, kterými mohl prokázat skutečný stav věci; nemůže
se tak odvolávat na to, že důkazní břemeno je na jeho straně, když mu neposkytla přiměřenou
součinnost. Dále mu klade k tíži irelevantní skutečnosti, jako např. to, že je dlouhodobý
a zkušený chovatel, a proto musí znát legislativní podmínky chovu lépe, než ostatní obyvatelé.
ČIŽP též interpretovala stanoviska ze zahraničí jednoznačně v neprospěch stěžovatele,
neboť odpověď rakouského orgánu CITES se nedá chápat jako potvrzení neoprávněné změny
označení a nemůže být důvodem k zabavení exemplářů. Správní orgány rozhodovaly na základě
nejednoznačných informací ze zahraničí, avšak městský soud v napadeném rozsudku
tyto informace považuje za jednoznačné; námitky stěžovatele městský soud odmítl,
aniž by je podrobil náležitému zkoumání.
[24] Konečně stěžovatel v řízení prokázal, že prvotní zkoumání DNA provedené laboratoří
FERA na žádost ČIŽP je zcela neprůkazné. Další doklady týkající se DNA byly podle názoru
stěžovatele získány v rozporu se zákonem, ostatně ani odvolací soud v trestní věci
nepovažuje veškeré důkazy k DNA za prokazatelné. Jediným zákonně získaným důkazem
k DNA je ten, který dodal sám stěžovatel. Soud však zákonnost získání podkladů ČIŽP vůbec
nezkoumal.
[25] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkazuje na své vyjádření k žalobě,
odůvodnění svého rozhodnutí a napadený rozsudek. Dodává, že užití podkladů získaných
v rámci trestního řízení pro rozhodnutí ve správním řízení nebylo v rozporu se zákonem. Dále
odmítá, že měl celní orgán exempláře, které již nepotřeboval, usnesením vrátit stěžovateli, neboť
by tak mohlo být zmařeno řízení o zabavení exemplářů. Případná absence formálního kroku
ČIŽP při postupu podle §34 zákona o obchodování s ohroženými druhy nemohla mít vliv
na zákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatel neprokázal původ zabavených exemplářů
a snaží se pouze upozorňováním na údajné procesní nedostatky zvrátit výsledek řízení. Pracovník
ČIŽP v průběhu domovní prohlídky nepřekračoval své postavení konzultanta, ani neporušil
povinnost mlčenlivosti. Řízení o zabavení exemplářů bylo zahájeno a vedeno z důvodu
neprokázání původu dotčených exemplářů, které má sice vazbu na provedenou domovní
prohlídku, nicméně k prokázání původu mohlo dojít kdykoli v průběhu správního řízení.
Posudek MVDr. B. správní orgány posuzovaly jako nadbytečný kvůli jeho obecnosti, nízké
vypovídací hodnotě a posouzení, které neodpovídá videozáznamům testů snímatelnosti kroužků.
Polemiku ohledně doporučení AOPK lze odmítnout s odkazem na evropské předpisy v oblasti
CITES, z nichž přímo plyne povinnost nezaměnitelného označení, které se projevuje
v požadované nesnímatelnosti kroužků. Nelze také souhlasit s bagatelizací důvodů pro zabavení
exemplářů stěžovatelem, ani s jeho názorem, že k zabavení ČIŽP přistoupila pouze na základě
administrativní chyby krajského úřadu. Registrace a registrační list nemá žádný vliv na prokázání
původu exempláře. Tvrzení stěžovatele ohledně neoznačeného exempláře č. 3 nebylo doloženo
konkrétními doklady a jeví se jako účelové. Pokud jde o rozpor zákona č. 100/2004 Sb.
s nařízením Rady (ES) 338/1997 a s ústavním pořádkem ČR, žalovanému nepříslušní posuzovat
ústavnost zákonných norem a otázkou se dostatečně zabýval městský soud. Zabavení exemplářů
v souladu s §34a zákona o obchodování s ohroženými druhy nelze směšovat se sankcí
ve správním trestání. Stěžovatel nepochopil aplikaci §34a téhož zákona, neboť je na držiteli
exemplářů aby jakýmkoli způsobem prokázal původ jím držených jedinců. Nelze tedy spekulovat
o tom, zda měla ČIŽP na své náklady zpracovávat testy DNA u všech zadržených exemplářů.
[27] Stěžovatel kasační stížnost následně doplnil dvěma přípisy ze dne 20. 12. 2017 a ze dne
5. 3. 2018. V prvém uvedeném přípise odkazuje na dokument obsahující informace pro veřejnost
k provádění úmluvy CITES a znovu uvádí, že žalovaný považuje jeho obsah za nesprávný,
ač jej sám vyhotovil. To je však v přímém rozporu s principem „dobré správy“. Uvedený
dokument nadto osvědčuje tvrzení stěžovatele, že zabavení exempláře je považováno za sankci,
a že prokazovat původ exempláře lze i neúředními listinami. Poukázal také na skutečnost,
že napadený rozsudek vycházel zejména z tvrzení žalovaného, i když stěžovatel namítal jejich
nesprávnost. Stěžovatel také dlouhodobě předkládá důkazy o nezákonném postupu žalovaného.
Ve druhém uvedeném přípise pak opakuje námitku nezákonnosti vedeného řízení a rozporu
s Ústavou ČR a Listinou, a zdůrazňuje, že v projednávaném případě nebylo ani vedeno navazující
správní řízení, ani nebyla věc postoupena správnímu orgánu; k zajištění exemplářů došlo v rámci
trestního řízení. Přesto byly exempláře zajištěné při domovní prohlídce ještě téhož dne předány
ČIŽP. Zákon o obchodování s ohroženými druhy není ani normou speciální vůči trestnímu řádu;
závěry, resp. výklad o užití těchto norem v jejich vzájemném poměru, které městský soud
v tomto ohledu činí, ničím nedokládá a nedovozuje. Stěžovatel má za to, že odůvodnění
odkazující na poměr speciální úpravy nadřazené trestnímu řádu, představuje porušení
principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod
podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Znovu také poukazuje na hrubý rozpor postupu ČIŽP
a celního orgánu s čl. 12 odst. 2 Listiny. Závěrem napadenému rozsudku vytýká, že není
ve vztahu k jeho zásadním námitkám dostatečně a logicky odůvodněn, čímž je založena jeho
nepřezkoumatelnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.), dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[29] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti, obdobně jako
v řízení před městským soudem, argumentuje pouze procesními pochybeními správních orgánů,
nijak však nezpochybňuje důvod, který ČIŽP vedl k vydání rozhodnutí o zabavení výše
specifikovaných exemplářů podle §34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy,
tj. neprokázání původu exemplářů ve smyslu §24 odst. 1 téhož zákona.
[30] Nejvyšší správní soud na tomto místě také připomíná, že jádro soudního přezkumu
rozhodnutí správních orgánů se soustředí v řízení před krajským (městským) soudem.
S tím souvisí i poměrně striktní pravidla o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních
bodů pouze ve lhůtě pro podání žaloby (viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti,
jakožto mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského
(městského) soudu, je naproti tomu řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem
přezkoumávána správnost posouzení věci a postupu krajského (městského) soudu. Jelikož rámec
soudního přezkumu byl předurčen již v řízení o žalobě, není v řízení o kasační stížnosti
přípustné uplatňovat nové důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí
(viz §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 5 s. ř. s.). S ohledem na uvedené se tedy Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele, že prvotní zkoumání DNA provedené
na žádost ČIŽP je zcela neprůkazné, další doklady týkající se DNA byly získány v rozporu
se zákonem, a že jediným zákonně získaným důkazem k DNA je ten, který dodal sám stěžovatel.
Tyto námitky nebyly uplatněny v žalobě, a tudíž je nutno považovat je za nepřípustné ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
[31] Stejně tak je nezbytné uvést, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční
zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 části věty
za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti,
uvedenými v kasační stížnosti, a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich
odůvodnění do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 – 108, či ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Rozsudek krajského (městského) soudu je tak přezkoumáván
v intencích žalobních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je třeba
opětovně zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského (městského) soudu a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy
musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2003,
č. j. 6 Ads 3/2003 - 73). S přihlédnutím ke shora popsaným zásadám, na nichž řízení o kasační
stížnosti stojí, proto nelze než konstatovat, že se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat
ani námitkami stěžovatele, které byly toliko převzaty ze žaloby, a nebyla u nich doplněna
argumentace ve vztahu k jejímu posouzení městským soudem. Konkrétně se jedná o opětovně
vznesené námitky podjatosti vůči pracovníkům ČIŽP Mgr. N. a Mgr. Ř., a také o námitku týkající
se exempláře bez označení a odlišné praxe u záchranných center. Je přitom vhodné poznamenat,
že městský soud se s oběma uvedenými námitkami přezkoumatelným způsobem vypořádal.
[32] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou,
že se jí musí zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatele (§109 odst. 3 věta
před středníkem s. ř. s.). Teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné,
může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ve druhém doplnění kasační
stížnosti ze dne 5. 3. 2018 pouze obecně uvedl, že napadený rozsudek není ve vztahu k jeho
zásadním námitkám dostatečně a logicky odůvodněn, aniž by tyto námitky jakkoli konkretizoval.
Na základě přezkoumání obsahu napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že z jeho výroku je zřejmé, jak soud rozhodl, odůvodnění rozsudku je s výrokem v souladu
a soud se v něm podrobně vypořádal se všemi žalobními námitkami a skutečnostmi, které byly
pro posouzení věci rozhodné. Odůvodnění napadeného rozsudku tvoří logický celek, ze kterého
plynou závěry městského soudu o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti; lze tak přistoupit k přezkumu
na základě věcných námitek uplatněných v kasační stížnosti.
[33] Námitku nezákonnosti zahájení, resp. vedení správního řízení, neshledává Nejvyšší
správní soud důvodnou. Domovní prohlídka byla u stěžovatele dne 26. 7. 2011 provedena jako
neodkladný a neopakovatelný úkon v souladu s čl. 12 odst. 2 Listiny pro účely trestního řízení,
a to na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 2 5. 7. 2011. Při této
prohlídce celní úřad zadržel shora specifikované exempláře papoušků. Zákon o obchodování
s ohroženými druhy přitom celnímu úřadu ukládá povinnost neprodleně informovat o zadržení
exemplářů ČIŽP a upravuje i další postup při nakládání se zadrženými exempláři, spočívající
v jejich předání záchrannému centru (§34 odst. 2). Celní orgán v daném případě postupoval
v souladu s touto speciální právní úpravou, neboť exempláře zadržené při domovní prohlídce
ještě téhož dne předal ČIŽP. V této souvislosti ČIŽP pojala podezření, že se jedná o exempláře
s neprokázaným původem. Důvody uvedla v oznámení o zahájení řízení o zabavení
exemplářů, a to označení exemplářů č. 1 a 10 kroužkem, resp. mikročipem s jiným číslem,
než jaké je uvedeno na dokladech, označení exemplářů č. 2, 6 a 19 nepřípustným typem kroužku
(snímatelný či s osičkou), označení exemplářů č. 9, 11 a 12 nepřípustným typem kroužku
v kombinaci s mikročipem, jehož číslo není zaneseno do potvrzení ES nebo u něhož není
v potvrzení ES řádně změněn způsob značení, absence platného potvrzení ES u exemplářů
č. 4, 5, 7, 8 a 13 až 18 a nepředložení jakékoli dokumentace k exemplářům č. 3 a 20. Taková
zjištění zcela postačovala k zahájení správního řízení o zabavení exemplářů z moci úřední podle
§46 správního řádu. Toto správní řízení tedy bylo ze strany ČIŽP zahájeno v souladu
se zákonem, a dále již bylo pouze na stěžovateli, aby relevantními důkazy v řízení prokázal původ
předmětných exemplářů. To však neučinil, a důkazní břemeno, které ho v tomto směru tížilo,
neunesl.
[34] Nejvyšší správní soud hodnotí jako nedůvodnou taktéž námitku nepřípustného užití
informací získaných v trestním řízení. Jak bylo rozebráno výše, celnímu úřadu ze zákona vyplývá
povinnost spolupracovat s ČIŽP při zadržení exemplářů. Je přitom nemyslitelné, aby celní úřad
v souladu s touto zákonnou povinností předal ČIŽP zadržený exemplář, aniž by jej zároveň
seznámil s podstatnými okolnostmi, které se k tomuto případu vztahují. ČIŽP pak byla v souladu
s §50 odst. 1 správního řádu oprávněna použít jako podklady pro vydání rozhodnutí mimo jiné
i podklady od orgánů veřejné moci, tj. i od orgánů činných v trestním řízení. Protokol o domovní
prohlídce provedené dne 26. 7. 2011 u stěžovatele a fotodokumentace z této domovní prohlídky
takovými podklady nepochybně jsou. Stejně tak je v souladu s uvedeným ustanovením správního
řádu i nahlížení ČIŽP do trestního spisu, resp. zasílání materiálů z tohoto spisu.
[35] Nejvyšší správní soud ostatně připustil využití důkazů získaných v trestním řízení
i ve správním řízení již ve svých rozsudcích ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, a ze dne
22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 - 57. Ačkoli se uvedené rozsudky vztahují k daňovému řízení
a k odlišné skutkové situaci, přisvědčují závěru, že obecně je možné ve správním řízení použít
jako podklad rozhodnutí i důkazy získané v souladu se zákonem v řízení trestním. K tomuto
názoru se soud přiklonil i v pozdějším rozsudku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 168/2014 - 27,
na který odkazuje i městský soud. V něm zdejší soud rovněž vyslovil, že „mohou-li být podle
§50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí podklady od jiných orgánů veřejné moci (…),
lze nepochybně dospět k závěru, že důkazní prostředky opatřené v souladu se zákonem v trestním řízení jsou
důkazními prostředky, kterými lze provést důkaz v následném správním řízení.“ Stěžovateli lze přisvědčit
v tom, že v projednávaném případě nebylo vedeno navazující přestupkové řízení, ani nebyla věc
postoupena správnímu orgánu. Přesto je však podle názoru Nejvyššího správního soudu možné
aplikovat závěry shora uvedených rozsudků i na nyní projednávanou věc, jelikož přípustnost užití
předmětných podkladů ve správním řízení vyplývá přímo z §50 odst. 1 správního řádu,
který jejich užití nepodmiňuje postoupením věci ani navazujícím správním řízením.
[36] Pokud jde o posuzování zákonnosti úkonů v trestním řízení, jak správně uvádí městský
soud v napadeném rozsudku, to skutečně náleží pouze státnímu zástupci. Jestliže tedy stěžovatel
namítá, že orgány činné v trestním řízení měly vydat usnesení podle §80 trestního řádu, kterým
by mu byly exempláře vydány zpět, či že neměly žádné zákonné zmocnění k předání zajištěných
dokumentů ČIŽP, Nejvyšší správní soud konstatuje, že posouzení této námitky mu nepřísluší.
K posouzení provedených úkonů z pohledu ČIŽP, tedy posouzení toho, zda ČIŽP postupovala
správně při spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, však správní soud příslušný je. Městský
soud přitom postup ČIŽP hodnotil, a správně dospěl k závěru, že postupovala v souladu
se zákonem (shodně pak její postup hodnotil i Nejvyšší správní soud – viz výše).
[37] K námitce postupu celního orgánu dle zákona o obchodování s ohroženými druhy
(resp. jeho nepostupování v souladu s trestním řádem) Nejvyšší správní soud konstatuje, že celní
ředitelství zajistilo exempláře, na něž se vztahuje zvláštní ochranný režim. Při nakládání s nimi
bylo tedy povinno respektovat úpravu obsaženou v příslušném zákoně obsahujícím ustanovení
k zajištění jejich ochrany, tj. v zákoně o obchodování s ohroženými druhy. Tento zákon
obsahoval úpravu speciální vůči obecné úpravě obsažené v trestním řádu, a celní ředitelství
ji muselo respektovat (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 1 As 308/2017 – 33).
Pokud tedy s exempláři nakládalo dle speciálního zákona k jejich ochraně, nikoli dle obecné
a kusé úpravy obsažené v trestním řádu, postupovalo zcela správně a v souladu se zákonem.
[38] Důvodné pak nejsou ani námitky, že ČIŽP postupovala v rozporu s Listinou,
když v průběhu domovní prohlídky prováděla vlastní zjištění, a že její pracovník Mgr. N. porušil
povinnost mlčenlivosti o skutečnostech zjištěných při domovní prohlídce. Z protokolu
o provedení domovní prohlídky je zřejmé, že při ní sice byl Mgr. N. přítomen, avšak pouze
v postavení odborného konzultanta ve smyslu §157 odst. 3 trestního řádu. Tvrzení stěžovatele,
že tento pracovník překračoval svoje pravomoci, je přitom ničím nepodložené a obecně
formulované. Z ničeho nevyplývá ani skutečnost, že by Mgr. N. porušil povinnost mlčenlivosti, či
zneužil informace získané při domovní prohlídce. Jak uvedl městský soud, žádný právní předpis
nezakazuje, aby tentýž správní orgán, jehož pracovník působil v trestním řízení jako odborný
konzultant, nemohl zahájit správní řízení, jestliže pro jeho zahájení shledá důvody a jestliže se
jedná o řízení, které lze vést nezávisle na trestním řízení. Správní řízení bylo zahájeno na základě
informací, které ČIŽP oficiálně získala od orgánu činného v trestním řízení v souvislosti
s předáním exemplářů zadržených při domovní prohlídce. Toto předání přitom bylo splněním
povinnosti vyplývající celnímu úřadu ze zákona o obchodování s ohroženými druhy, nikoli
důsledkem účasti zaměstnance ČIŽP na domovní prohlídce. Důvodem pro zahájení a vedení
řízení bylo neprokázání původu dotčených exemplářů. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu
ztotožňuje s názorem městského soudu, že řízení o zabavení exemplářů je řízením sui generis, které
je na trestním řízení nezávislé a pro jeho zahájení a meritorní ukončení je podstatné pouze to, zda
žalobce prokázal původ předmětných exemplářů či nikoliv.
[39] Co se týče námitky rozporu zákona o obchodování s ohroženými druhy s právem
EU a s ústavním pořádkem ČR, ani tu nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou.
Jak již uvedl městský soud, výkladem dotčených ustanovení zákona o obchodování s ohroženými
druhy se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 79/2013 – 43,
kde mj. uvedl, že „žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu
ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES, vyhlášena pod č. 572/1992 Sb.)
a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených
exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci
jakožto jejich držiteli. Následkem neunesení tohoto důkazního břemene je zabavení exemplářů chráněných druhů.
Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že bylo povinností správních orgánů prokázat, že původ zadržených
exemplářů papoušků druhu kakadu palmový nebyl legální. Nepochybně se přitom jedná o zákonné omezení práv
vlastníků, na něž jsou kladeny zvýšené nároky ohledně evidence, označování a dokumentace jimi chovaných
exemplářů chráněných živočichů. Takové omezení vlastnického práva a zásahy do něj jsou odůvodněny důležitým
veřejným zájmem na ochraně před vyhynutím ohrožených druhů živočichů prostřednictvím omezení, respektive
zákazu obchodu s těmito chráněnými živočichy, v jehož důsledku jsou decimovány populace chráněných živočichů
v jejich přirozeném prostředí (často v rozvojových zemích).“
[40] Rozhodující senát neshledává důvod se od uvedeného právního hodnocení v nynějším
případě odchýlit a ztotožňuje se s ním. Pokud jde o odkaz na rozsudek Soudního dvora EU
ve věci C-532/13, který podle názoru stěžovatele „považuje zabavení exempláře za nejzazší sankci,
kterou lze za porušení uvedeného nařízení uložit“, Nejvyšší správní soud jej považuje za nepřiléhavý.
V uvedeném rozsudku je pouze konstatováno, že „[p]říslušný orgán členského státu, v němž se nacházejí
dotyčné exempláře, má proto zadržet a může zabavit pouze exempláře, na něž se skutečně vztahuje důvod
neplatnosti dovozního povolení.“ Nadto je třeba poznamenat, že i v tomto rozsudku je zdůrazňováno,
že „pokud jde o cíle sledované nařízením č. 338/97, je třeba připomenout, že režim ochrany zavedený
pro exempláře druhů zařazených do příloh A a B uvedeného nařízení má za cíl zajistit co možná nejširší ochranu
volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi za současného respektování
cílů, zásad a ustanovení CITES.“ Stěžovatel si pak protiřečí, pokud uvádí, že odkazem na citovaný
rozsudek městský soud směšuje právní úpravu platnou pro členské státy s právní úpravou
pro dovoz ze třetích zemí, přičemž následně sám odkazuje právě na tento rozsudek.
[41] Pokud stěžovatel namítá, že ČIŽP nezahájila přestupkové řízení, ale pouze
rozhodla o zabavení exemplářů, přestože je neprokázání původu exempláře přestupkem
dle §34c odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy, zdejší soud k tomu uvádí,
že předmětem soudního přezkumu v dané věci je pouze řízení o zabavení exemplářů podle
§34a zákona o obchodování s ohroženými druhy, nikoli přestupkové řízení dle §34c téhož
zákona. Jedná se o dvě odlišná řízení a nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že zabavováním
exempláře na základě §34a uvedeného zákona je nutno považovat za obcházení povinnosti ČIŽP
zahájit řízení o přestupku.
[42] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se posouzení
průkazu původu. V prvé řadě není pravdou, že ČIŽP vyžadovala potvrzení ES u každého
exempláře. Ze správního spisu je patrné, že po stěžovateli byly požadovány jakékoli důkazy, jimiž
prokáže původ exemplářů. Argumentace stěžovatele o nepravdivosti tvrzení soudu, že nařízení
Rady 338/97 při vydání EuroCITES u exemplářů nabytých před účinností úmluvy CITES
neobsahuje ustanovení o nepřípustnosti zkoumání původu, se pak míjí s odůvodněním
napadeného rozsudku, jelikož městský soud nic takového netvrdí. Ve zbytku je uvedená námitka
převzata ze žaloby, aniž by u ní byla doplněna jakákoli argumentace městského soudu, kterou
by stěžovatel napadal. S obsahem uvedené námitky se přitom městský soud řádně vypořádal,
Nejvyšší správní soud se s jeho hodnocením ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.
[43] Kasační soud nepovažuje za důvodnou ani námitku týkající se nezohlednění znaleckého
posudku MVDr. B. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se správní orgány i městský soud
tímto znaleckým posudkem řádně zabývaly a přesvědčivě a podrobně odůvodnily,
proč jej považují za nadbytečný. S tímto hodnocením se pak zdejší soud bezvýhradně ztotožňuje,
neboť závěry uvedené v tomto posudku jsou naprosto obecné a nemají žádnou vypovídací
hodnotu ohledně konkrétních předmětných exemplářů. Nelze přitom přisvědčit tvrzení
stěžovatele, že je lhostejno, o jaké exempláře se jedná, jelikož manipulace popsaná ve znaleckém
posudku bude nezákonná bez ohledu na to, u kterého exempláře byla užita; takto obecně
formulovaný znalecký posudek totiž nikterak neprokazuje, zda byla manipulace tam popsaná
u předmětných exemplářů užita či nikoli. Použití hrubé síly pracovníků ČIŽP při snímání
kroužků u jednotlivých v řízení zabavených exemplářů pak bylo vyvráceno fotodokumentací
z domovní prohlídky a videozáznamem snímání kroužků.
[44] Není také pravdou, že se správní orgány nezabývaly doporučením AOPK vztahujícím
se k velikosti kroužků. Touto námitkou se zabýval městský soud na straně 29 napadeného
rozsudku, kde odkázal na argument žalovaného, že „ani dodržení doporučené velikosti nemůže zaručit
nesnímatelnost kroužků“. Městský soud si toto tvrzení žalovaného ověřil a dospěl k závěru,
že vycházel-li žalobce při značení exemplářů „z uvedeného doporučení a použil-li doporučené
velikosti kroužků, musel přesto přihlédnout k individuálním morfologickým vlastnostem nohou každého
exempláře.“ Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za bezvadný, neboť přímo vyplývá
ze strany 13 doporučení, kde je mj. uvedeno, že „[v]nitřní průměry kroužků jsou doporučené, chovatel
vždy musí zohlednit individuální velikost každého jedince a přizpůsobit tomu zvolenou velikost kroužku.
Upozorňujeme, že pokud bude možné kroužek již dospělému jedinci z nohy sejmout, bude tento exemplář
považován za neoznačený.“
[45] Stěžovatel též namítá, že se městský soud „prakticky nezabýval“ námitkou, že jsou
mu kladena k tíži pochybení krajského úřadu způsobující neplatnost předložených dokumentů.
Toto tvrzení však shledal Nejvyšší správní soud nepravdivým, neboť městský soud se uvedenou
námitkou podrobně zabýval na stranách 22 až 23 napadeného rozsudku a řádně ji vypořádal.
Správně uvedl, že je sice pravdou, že krajský úřad neoprávněnými změnami způsobil neplatnost
některých dokladů předložených stěžovatelem, nicméně předmětem tohoto řízení „je pouze
posouzení prokázání původu exemplářů, nikoli posouzení odpovědnosti příslušného správního orgánu
za nesprávný úřední postup při vyznačování změn na dokladech.“ V posuzované věci je podstatné pouze
to, zda stěžovatel unesl své důkazní břemeno a prokázal původ exemplářů. Městský soud
se řádně vypořádal i se souvisejícími námitkami o neplatnosti potvrzení ES v důsledku
provedených změn a o posouzení těchto změn jakožto administrativní chyby, které shledal
nedůvodnými.
[46] Liché je též tvrzení stěžovatele, že městský soud bez dalšího odmítl jeho námitky,
že mu bylo bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, nebyla mu poskytnuta součinnosti
při obstarávání důkazů, byly po něm vyžadovány nemožné důkazy a byly vyhledávány důkazy
toliko v jeho neprospěch. Soud se jimi naopak podrobně zabýval na stranách 31 a 32 napadeného
rozsudku. Tvrzení stěžovatele, že se pracovníci ČIŽP snažili znepřehlednit situaci pro orgány
činné v trestním řízení a vytvořit si podmínky pro zabavení exemplářů pak Nejvyšší správní soud
považuje za ničím nepodložené a účelové. Z ničeho také nelze usuzovat, že by ČIŽP bránila
stěžovateli v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, kterými mohl prokázat skutečný stav věci,
či že by po něm vyžadovala nemožné důkazy. Po stěžovateli bylo požadováno předložení
jakýchkoli důkazů k prokázání původu jeho exemplářů, což je zákonem stanovená
povinnost každého chovatele zvlášť ohrožených exemplářů. Jak také uvedl městský soud, není
pravdou, že by ČIŽP kladla stěžovateli k tíži neznalost příslušné právní úpravy proto,
že je dlouholetým a zkušeným chovatelem. Jednalo se o pouhé konstatování, které je navíc
v souladu s judikaturou zdejšího soudu akcentující zvýšenou odpovědnost chovatelů
zvlášť chráněných živočichů na znalost předpisů a kontrolu exemplářů (viz citovaný rozsudek
č. j. 4 As 79/2013 - 43).
[47] Pokud jde o námitku nesprávné interpretace stanoviska rakouského výkonného orgánu
CITES, i s tou se městský soud řádně a podrobně vypořádal na straně 32 svého rozsudku.
Za liché považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele, že správní orgány rozhodovaly
na základě nejednoznačných informací, neboť, jak uvedl městský soud, v předmětném stanovisku
je sděleno, že úřad nedisponuje informacemi o přeznačkování dotčených exemplářů, z čehož
plyne, že změna značení exemplářů nebyla rakouskému orgánu ohlášena, a tudíž nelze předmětné
exempláře považovat za řádně označené v souladu s právními předpisy. Jak uvedl zdejší soud
v rozsudku č. j. 4 As 79/2013 – 43, „[b]yť se tyto předpisy mohou zdát velmi přísné a formalistické, z výše
uvedených důvodů je nelze považovat za samoúčelné. Intenzita zájmu na ochraně ohrožených
druhů pak odůvodňuje i přísné postihy porušení povinností osob chovajících chráněné živočichy včetně
možnosti zabavení jedinců, u nichž jejich držitel není schopen prokázat jejich původ v souladu s právními
předpisy.“
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[48] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek městského soudu je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
[49] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší správní soud
ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní činnost.
Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu