ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.253.2019:14
sp. zn. 3 As 253/2019 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 A 30/2019 – 23,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamí t á .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany
před nečinností žalované, kterou spatřoval v nevyřízení žádosti ze dne 20. 6. 2018 dle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“), o poskytnutí informací o činnosti žalované a údajů o fungování jejích
organizačních jednotek, adresované Věznici Karviná. Společně s žalobou podal žalobce také
žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Městský soud
usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 A 30/2019 – 23, zamítl žalobcovu žádost o osvobození
od soudních poplatků i jeho návrh na ustanovení zástupce.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl uvedené usnesení městského soudu kasační stížností,
ve které tvrdí, že je osobou se zdravotním postižením a že se bez svého zavinění ocitl v tíživé
sociální situaci. Podle něj nelze v právním státě trpět zlovůli v rozhodovací činnosti odpovědných
soudců a účelově bránit poskytnutí soudní ochrany, navíc nadržováním žalované, což otřásá
důvěru v nestrannost justice. Domáhá se zrušení napadeného usnesení městského soudu
a vrácení věci k novému projednání. Stěžovatel současně požádal o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
z řad advokátů a žádostí o osvobození od soudních poplatků. K žádosti o osvobození
od soudních poplatků zdejší soud konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí městského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě
končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud proto nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků (a logicky jej tedy ani ke splnění poplatkové povinnosti nevyzýval).
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
vycházel Nejvyšší správní soud z §35 odst. 10 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
podle kterého lze účastníku ustanovit zástupce, jestliže jsou u něj dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků a tento postup je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
Při úvaze, zda je v řízení o této kasační stížnosti nezbytné ustanovit k hájení zájmů stěžovatele
advokáta, vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že stěžovatel brojí proti usnesení
o neosvobození od soudních poplatků, respektive o neustanovení zástupce, a jedná se tedy o věc,
která není skutkově ani právně nijak složitá. V kasační stížnosti prezentuje (byť stručně) důvody,
kterými zpochybňuje rozhodnutí městského soudu. Kasační stížnost tedy obsahuje dostatečné
argumenty a ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele nezbytně nutné. Navíc je třeba
poukázat i na skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a v minulosti
sám působil jako advokát. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti zamítl (výrok I. tohoto rozsudku). Ostatně obdobně
postupoval kasační soud i v dalších případech (z poslední doby viz např. rozsudek ze dne
23. 7. 2019, č. j. 7 As 197/2019 – 14).
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoli za řízení odejme, popř. i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení
řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popř. neodůvodňovaly. Přiznané osvobození
se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[9] Již městský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS, podle kterého platí,
že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů,
které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi
množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí).“
[10] V dané věci se stěžovatel domáhal poskytnutí souboru informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Městský soud poukázal na to, že stěžovatel v projednávané
věci své žádosti adresoval Věznici Karviná, on sám však vykonával trest odnětí svobody ve V.
(nyní se nachází ve V . – pozn. Nejvyššího správního soudu). Požadované informace se tak
vztahovaly k vězeňskému zařízení, v němž se stěžovatel nenacházel (a ani netvrdil, že by mu
hrozilo přemístění do takového zařízení).
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že ze stěžovatelovy žádosti
neplyne, že by požadované informace měly jakýkoliv vztah k podstatným okolnostem jeho života.
Naopak jde o spory zřejmě vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí. I zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s žalovanou
(respektive s různými vězeňskými zařízeními) množství sporů týkajících se poskytování informací
dle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují před soudy. Taková řízení
má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit (a nejde-li
o šikanózní jednání nebo jiné zneužití veřejných práv). Není však důvod, aby náklady na vedení
těchto řízení za stěžovatele nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození
od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně
řízení podle své libosti. Jeho úkolem je zajistit, aby osobám, které nemají dostatek prostředků
a u nichž je namístě, aby soudní řízení vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich
životních okolností), nebránil nedostatek prostředků v účinné soudní ochraně (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 As 88/2019 – 13).
[12] Takovou povahu však nyní vedené řízení nemá. Jelikož stěžovatel „vrší“ správní a soudní
řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup správních
orgánů, přestože v právně totožných věcech stěžovatele již byl pravomocně vysloven závazný
názor Nejvyššího správního soudu), aniž důsledně váží důvodnost svého postupu, je podle
zdejšího soudu správné, aby stěžovatel vedl soudní řízení s vědomím jeho nákladů a aby uhradil
soudní poplatek (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 6 Ans 14/2012 – 11).
[13] Uvedené platí tím spíše, má-li stěžovatel právnické vzdělání vyžadované pro výkon
advokacie. S ohledem na výše uvedené mu nemohl být ani ustanoven zástupce pro řízení
o žalobě (§35 odst. 10 s. ř. s.). V řízení o žalobě nadto není zastoupení advokátem povinné.
Městský soud tedy nepochybil ani tím, že stěžovateli neustanovil zástupce z řad advokátů
(pro úplnost srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015,
č. j. 1 As 197/2015 – 19). Z ničeho přitom neplyne, že by rozhodnutí městského soudu bylo
založeno na zlovůli, či že by bylo výrazem nadržování žalované, jak stěžovatel bez další
konkretizace tvrdí v kasační stížnosti. Napadené usnesení má plnou oporu v právní úpravě
a konstantní judikatuře (viz výše).
[14] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
(výrok II. tohoto rozsudku).
[15] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu