ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.297.2017:37
sp. zn. 3 As 297/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: Ing. P. H., zastoupen
Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2017, č. j. 17 A 48/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, ze dne 20. 1. 2016,
č. j. MMP/011167/16, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení §12 odst. 5 a §47 odst. 3
písm. g) téhož zákona,
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o silničním provozu, pro porušení
§47 odst. 2 písm. a) téhož zákona a
- přestupku podle §125c odst. 1 písm. i) bod 3 zákona o silničním provozu, pro porušení
§47 odst. 3 písm. f) téhož zákona,
za což mu byla v souladu s §12 odst. 1, odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále také
jako „zákon o přestupcích“), podle §11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a §12c odst. 4 písm. e)
zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost zaplatit náhradu
nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Uvedených přestupků se žalobce dopustil tím, že dne 26. 6. 2015, v době okolo 18:40
hodin jel jako řidič motorového vozidla tovární značky VW Passat, RZ: X, po vozovce pozemní
komunikace kruhového objezdu Rondel v Karlovarské ulici v Plzni v levém jízdním pruhu ve
směru k výjezdu na ulici Otýlie Beníškové, přičemž v prostoru před výjezdem na ulici Otýlie
Beníškové přejížděl z levého jízdního pruhu do pravého, čímž ohrozil a omezil M. B., řidiče
vozidla tovární značky Ford Tourneo Connect, RZ X, jedoucího po stejné vozovce, stejným
směrem jízdy, zařazeného do pravého jízdního pruhu. Toto jednání žalobce bylo příčinou
dopravní nehody, při které došlo ke střetu pravé boční části jím řízeného vozidla s levou přední
částí vozidla řidiče B., který ve snaze o zabránění střetu strhl řízení vpravo na výjezd ulice Otýlie
Beníškové. Při nehodě došlo k hmotné škodě na obou vozidlech. Po této události žalobce bez
zastavení pokračoval dál v jízdě, aniž by prokázal druhému řidiči svoji totožnost a sdělil údaje o
jím řízeném vozidle, nesepsal s druhým řidičem společný záznam o dopravní nehodě pro
pojistitele, ačkoliv byl povinen tak učinit.
[3] Odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 27. 4. 2016, č. j. DSH/2416/16, sp. zn. ZN/497/DSH/16. Krajský soud
žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
[4] Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že střet vozidel nezavinil, resp. s jeho
námitkou, že znalec vyslýchaný k věci nedokázal odpovědět na otázku, kde přesně došlo ke střetu
vozidel a z čí viny. Krajský soud hodnotil výpověď znalce jako korespondující s výpovědí
poškozeného o tom, že ke střetu muselo dojít při přejíždění žalobce z levého pruhu na kruhovém
objezdu do pravého poté, co se žalobce rozhodl vyjet z kruhového objezdu do ulice Otýlie
Beníškové. Jelikož se poškozený M. B. se svým vozidlem Ford nacházel rovněž na kruhovém
objezdu, a to v pravém jízdním pruhu, a měl v úmyslu pokračovat po něm až k výjezdu do ulice
Karlovarská, a ze způsobu střetu vozidel (místa otěru karoserie vozidel, natočení kola vozidla
Ford mírně vpravo za účelem vyhnutí se střetu) soud dovodil, že žalobce při přejíždění z levého
do pravého jízdního pruhu řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu omezil (nutnost
poškozeného uhýbat vpravo) a ohrozil (střet vozidel). Soud dále konstatoval, že vzájemná poloha
vozidel po střetu nemohla být vůbec zjištěna v důsledku jednání žalobce, který v místě střetu
nezastavil a pokračoval dál v jízdě.
[5] Rovněž o porušení §47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu krajskému soudu
nevznikly důvodné pochybnosti. Pokud žalobce tvrdil, že střet nezaznamenal, byl povinen
zastavit vozidlo ve smyslu §47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu nejpozději ihned
poté, kdy se o nehodě dozvěděl od druhého účastníka dopravní nehody, tj. v okamžiku, kdy stál
s vozidlem na semaforu. Žalobce tak neučinil, naopak na zelený signál pokračoval v jízdě
a z místa nehody odjel. Návrat teprve po telefonickém kontaktu policií dle názoru krajského
soudu nevyvinil žalobce z porušení povinnosti neprodleně po dopravní nehodě vozidlo zastavit.
[6] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu. Rozsudek má totiž dvanáct stran, avšak argumentací stěžovatele se soud zabýval
pouze na straně jediné, a to zkratkovitě a nepřezkoumatelným způsobem. Nepřezkoumatelnost
stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud „přímo deformuje znalecký posudek Ing. Ž. ve smyslu
izolovaného tvrzení v neprospěch stěžovatele“. V řízení před soudem nebylo prokázáno, že stěžovatel
porušil ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, navíc je potřeba střet vozidel
hodnotit tak, že v podstatě o žádnou dopravní nehodu v pravém slova smyslu nešlo,
jelikož poškozený neutrpěl žádnou škodu majetkovou ani škodu na zdraví.
[7] Ve vztahu k přestupku spočívajícímu v opuštění místa dopravní nehody stěžovatel
obsáhle polemizuje zejména se skutkovými zjištěními správních orgánů a namítá, že ve správním
řízení mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo, neboť v řízení nebylo jednoznačně
prokázáno, že stěžovatel na místě, jež označil poškozenému jako místo, kde se setkají a nehodu
vyřeší, skutečně nečekal. Krajskému soudu vytýká, že se je ho argumentací nezabýval jinak,
než strohým konstatováním, že měl zastavit „nejpozději na semaforu“, vůbec však nevzal do úvahy
„ochromení dopravy, k němuž by takovým necitlivým způsobem došlo“. Stěžovatel namítá, že p ostup
správních orgánů a následné odůvodnění rozsudku krajským soudem zakládají
nezákonnost rozhodnutí ve smyslu kasačních důvodů podle §103 odst. 1, písm. a), b) a d) zákona
č. 105/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Ve vztahu k zavinění dopravní nehody žalobce namítá, že ve znaleckém posudku byly
prezentovány pochybnosti o skutkovém stavu. Možnost zavinění střetu poškozeným ani střet
vozidel na jiném místě totiž v řízení ustanovený znalec nemohl objektivně vyloučit,
jelikož na místě nehody k tomu neexistovalo dostatečné množství stop. Existují tedy dvě
varianty skutkového stavu, a za této situace měly správní orgány postupovat podle zásady in dubio
pro reo. Stanovisko správních orgánů přejal i krajský soud. I ve vztahu k samotnému zavinění
dopravní nehody stěžovatel namítl, že postup správních orgánů a následné odůvodnění rozsudku
krajským soudem zakládají nezákonnost rozhodnutí ve smyslu kasačních důvodů podle
§103 odst. 1, písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí a vyjádření k žalobě v řízení před krajským soudem; navrhl kasační stížnost
zamítnout.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti soud ověřil, že stěžovatel pouze z větší
části opakuje žalobní výhrady proti postupu správních orgánů. Kasační stížnost je však opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které lze
v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí. Směřují-li
kasační důvody proti postupu ve správním řízení či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv
proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační stížnost jen o „jiné důvody“ než důvody uvedené
v §103 s. ř. s. Taková kasační stížnost je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[13] Řízení ve správním soudnictví je pak ovládáno dispoziční zásadou, což platí i o řízení
o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4, větě za středníkem, s. ř. s.,
je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti
(§109 odst. 4, věta před středníkem, s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních
bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí
kasačního soudu (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 67/2011 – 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
[14] S ohledem na koncipování kasační stížnosti, resp. stížnostních bodů, se soud z hlediska
rozsahu přezkumu může vyjádřit prakticky jen k tomu, zda jsou závěry krajského soudu
přezkoumatelné, dále pak, zda krajský soud v logických souvislostech hodnotil závěry znalce
a zda v souladu se zákonem vyhodnotil okamžik, kdy mělo být vozidlo po dopravní nehodě
zastaveno.
[15] K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu lze obecně uvést,
že stěžovateli nic nebrání v zopakování žalobní argumentace v případech, kdy ji krajský soud
dostatečně nevypořádal, a směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné
vadě řízení před krajským soudem), nicméně zároveň musí být z takto tvrzeného kasačního
důvodu zřejmé, že nevypořádáním konkrétních žalobních námitek se stěžovatel dostal do situace,
kdy s rozhodnutím nemůže věcně polemizovat o rozhodném skutkovém stavu či právním
posouzení věci, neboť mu názor soudu na podstatu věci není znám. Důsledkem tohoto stavu
je pak objektivní znemožnění či výrazné ztížení formulace kasačních důvodů v případně
podávané kasační stížnosti, a to zejména ve vztahu k samotné podstatě sporu. Stěžovatel ovšem
nevypořádání konkrétních žalobních tvrzení krajským soudem s takovými důsledky netvrdí.
Pokud stěžovatel spojuje nepřezkoumatelnost rozsudku s nesprávným hodnocením výpovědi
znalce a ve vyvození nesprávných závěrů ze zjištěného skutkového stavu v důsledku nepoužití
zásady in dubio pro reo, jde o věcnou polemiku se závěry soudu, kterou lze podřadit pod kasační
důvody předpokládané §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., nikoliv pod kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[16] K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se pak opakovaně vyjadřuje judikatura
jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek
zpravidla vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné
jej zrušit. Za nepřezkoumatelné lze označit zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela
opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky tohoto
soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[17] Dále je třeba připomenout, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní
tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny
argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 12. 2015. sp. zn. 2 As 44/2013).
[18] Nejvyšší správní soud má přitom za to, že krajský soud ve svém rozsudku posoudil
všechny pro věc relevantní žalobní námitky. Odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné
a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Z porovnání obsahu žaloby a odůvodnění rozsudku
krajského soudu vyplývá, že závěry soudu lze vztáhnout na všechny body žaloby. Lze tedy
v první řadě konstatovat, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
je přezkoumatelný.
[19] První věcně projednatelná kasační námitka směřuje proti právnímu hodnocení jednání
stěžovatele, pokud neprodleně po dopravní nehodě nezastavil vozidlo [kasační důvod podle
§103 odst. 1. písm. a) s. ř. s.].
[20] Podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu řidič, který měl účast na dopravní
nehodě, je povinen vozidlo neprodleně zastavit. Dopravní nehodou je přitom událost v provozu
na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata
na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku
v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu (§47 odst. 1 zákona o silničním provozu).
[21] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že k dopravní
nehodě nedošlo s poukazem na nulovou škodu na vozidle poškozeného. Není zřejmé, z čeho
stěžovatel dovozuje svoje tvrzení o výši škody vzniklé na vozidlech, neboť z protokolu o nehodě
se podává, že výše škody činila zhruba 45 000 Kč, a z fotodokumentace založené ve správním
spisu je zřejmé, že poškozena byla obě vozidla. Tvrzení stěžovatele tedy neodpovídá zjištěnému
skutkovému stavu věci. Stěžovatel pak nepopírá, že na jeho vozidle škoda vznikla. Střet vozidel
stěžovatele a poškozeného tedy dopravní nehodou je.
[22] Není také sporu o tom, že stěžovatel vozidlo poté, co došlo k dopravní nehodě,
neprodleně nezastavil. Naopak z místa nehody odjel, přestože byl poškozeným na účast
při dopravní nehodě upozorněn. Tímto jednáním porušil povinnost stanovenou v §47 odst. 2
písm. a) zákona o silničním provozu, přitom takový závěr také krajský soud v odůvodnění
rozsudku zřetelně uvedl. Další stěžovatelovo tvrzení, týkající se jeho chování po dopravní
nehodě, resp. důvody takového chování, a to včetně stěžovatelem tvrzeného zájmu na zachování
plynulosti dopravy, krajský soud zjevně za důvodné nepovažoval. Bližšího rozboru stěžovatelovy
argumentace s ohledem na jednoznačný závěr o porušení výše uvedené povinnosti
(jímž byla naplněna skutková podstata přestupku) nebylo třeba. Výstižně se ostatně s touto
argumentací vypořádal již žalovaný ve svém (a krajským soudem v rozsudku obsáhle citovaném)
rozhodnutí.
[23] Lze pro úplnost doplnit, že stěžovatelem na jeho obhajobu uváděné důvody obstát
nemohou. Zákon o silničním provozu neupřesňuje pojem „neprodleně zastavit vozidlo“, nicméně
již jen na základě gramatického výkladu je zřejmé, že je tak nutné učinit
bezprostředně poté, co k dopravní nehodě došlo. V daném případě stěžovatel zaregistroval - dle
jeho slov - „skřípnutí“, následovalo upozornění na nehodu poškozeným, vzápětí také návrh
stěžovatele poškozenému, že nehodu vyřeší na jiném místě. Nejpozději v okamžiku,
kdy povědomí o dopravní nehodě stěžovatel získal (upozornění poškozeným), měl tedy vozidlo
zastavit a v jízdě nepokračovat. Povinnost neprodleného zastavení vozidla není samoúčelná.
Jde o součást postupu směřujícího k vyřešení dopravní nehody. Jednotlivé úkony účastníků
dopravní nehody jsou činěny v časové a logické posloupnosti tak, aby na místě nehody došlo
k získání veškerých podkladů pro její vyšetření.
[24] Obdobnou právní otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
29. 8. 2014, č. j. 5 As 4/2013 – 26, v němž řešil postup účastníků dopravní nehody směřující
k sepsání společného záznamu o dopravní nehodě. Soud přitom dospěl k závěru, že záznam musí
být sepsán neprodleně po nehodě. K okamžiku, kdy má být takový záznam sepsán, a zda lze
takový okamžik stanovit dohodou mezi účastníky dopravní nehody, soud uvedl: „Sepsání společného
záznamu je tak alternativním způsobem řešení vzniklé méně závažné dopravní nehody, přičemž na věc lze plně,
s přihlédnutím ke změně právní úpravy, vztáhnout závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu,
dle něhož je třeba na sepsání záznamu aplikovat stejné časové kritérium jako na přivolání Policie České
republiky, a to s ohledem na to, že smyslem těchto postupů je mimo jiné neprodlené a objektivní vyšetření
dopravní nehody, jakož i přijetí případných potřebných opatření s touto dopravní nehodou vyvolaných a spojených.
[…] Stejně jako nelze dovozovat, že určení doby, v níž dojde k sepsání záznamu, je v dispozici účastníků
dopravní nehody, nelze ani ve věci obsahu takového záznamu aplikovat principy autonomie vůle či smluvní
svobody, jak činil krajský soud. Je totiž třeba mít na zřeteli, že v případě sepsání záznamu o dopravní
nehodě se nikterak nejedná o dohodu na jeho obsahu či dokonce smlouvu (i když v konkrétním případě není
vyloučeno, že účastníci dopravní nehody se ve vylíčení okolností vedoucích k dopravní nehodě, jejího zavinění
apod. shodnou).“
[25] Neprodlené zastavení vozidla je prvotní a nedílnou součástí procesu řešení dopravní
nehody a logicky předchází sepsání společného záznamu o dopravní nehodě. Závěry soudu
ve výše uvedeném rozsudku lze proto vztáhnout i na tuto zákonnou povinnost. Povinnost řidiče
po nehodě neprodleně zatavit vozidlo nemůže být co do času či místa, kde má být povinnost
splněna, obejita dohodou účastníků dopravní nehody. Právě k takovému postupu
však stěžovatel poškozeného nabádal.
[26] Není-li dohoda mezi účastníky dopravní nehody, která by obcházela jejich povinnosti
stanovené §47 zákona o silničním provozu, přípustná, nemohou být pro posouzení
odpovědnosti za přestupek rozhodné ani okolnosti komunikace mezi stěžovatelem a poškozeným
ohledně jiného místa, kde měla být dopravní nehoda dořešena, ani jakýkoliv hypotetický další
slibovaný postup stěžovatele ve vztahu k poškozenému. Rozhodná není ani existence volných
míst pro zaparkování v blízkosti místa nehody či vůle stěžovatele na takovém místě vyčkat
na příjezd poškozeného. Jelikož jsou tyto okolnosti pro učinění závěru o odpovědnosti
stěžovatele za přestupek bezpředmětné, je bezpředmětným i rozdílné popisování těchto okolností
stěžovatelem a poškozeným, z něhož stěžovatel dovozuje důvod pro aplikaci zásady in dubio
pro reo. Nutnost postupovat podle této zásady s ohledem na bezpředmětnost stěžovatelem
namítaných okolností vůbec nevyvstala. Lze tedy v posuzovaném případě obecně shrnout,
že pro závěr o tom, zda byla naplněna skutková podstata přestupku, není relevantní chování
stěžovatele po odjetí z místa dopravní nehody, nic totiž takové chování nemění
na tom, že vozidlo stěžovatel po dopravní nehodě neprodleně nezastavil. Neobstojí ani námitka,
že nelze stěžovatelův případ srovnávat se situací, kdy řidič z místa nehody ujede, skrývá
se a až dodatečně je vypátrán policií; takové stěžovatelem namítané okolnosti totiž zákon
k naplnění skutkové podstaty přestupku nevyžaduje.
[27] Neobstojí dále námitka, že krajský soud konstatoval povinnost stěžovatele zastavit
„nejpozději na semaforu“, aniž by bral ohled na „ochromení dopravy, ke kterému by takovým necitlivým,
způsobem došlo“. Krajský soud tuto okolnost skutečně nezohlednil, učinil tak ovšem
důvodně. Posloupnost jednání řidiče, který měl účast na dopravní nehodě, je ve smyslu
§47 odst. 1 až 3 zákona o silničním provozu následující:
- neprodlené zastavení vozidla,
- přijetí opatření k zabránění vzniku škody osobám nebo věcem, pokud tato hrozí
v důsledku dopravní nehody, a spolupráce při zjišťování skutkového stavu.
Účastníci dopravní nehody jsou pak povinni postupovat následujícím způsobem:
- učinit vhodná opatření, aby nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích v místě dopravní nehody; vyžadují-li to okolnosti, jsou oprávněni
zastavovat jiná vozidla,
- oznámit, v případech stanovených zákonem o silničním provozu, nehodu policii; došlo-li
k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat
poskytovatele zdravotnické záchranné služby,
- označit místo dopravní nehody,
- umožnit obnovení provozu na pozemních komunikacích, zejména provozu vozidel
hromadné dopravy osob,
- neprodleně ohlásit policii poškození pozemní komunikace, obecně prospěšného zařízení
nebo životního prostředí, pokud k němu při dopravní nehodě došlo,
- prokázat si na požádání navzájem svou totožnost a sdělit údaje o vozidle, které mělo
účast na dopravní nehodě,
- v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu policii, sepsat společný záznam
o dopravní nehodě, přitom záznam musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní
nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků.
[28] Uvedený postup zachovává vnitřní posloupnost jednotlivých úkonů směřujících jednak
k vyřešení dopravní nehody, jednak k odstranění jejích následků, primárně k záchraně života,
či ochraně zdraví. Úkony v dané struktuře jsou přitom seřazeny podle jejich důležitosti.
Z uvedené posloupnosti je zřejmé, že plynulost dopravy lze řešit až poté, co jsou splněny
primární povinnosti tak, aby byl naplněn zájem na ochraně života a zdraví účastníků dopravní
nehody a podchycen skutkový základ pro její vyřešení. Možnost nerespektovat povinnost řidiče
po nehodě vozidlo neprodleně zastavit z důvodu zachování plynulosti provozu zákon
nepřipouští. Čistě pro pořádek lze stěžovatele odkázat na fotodokumentaci založenou
ve správním spisu. Je v ní zaznamenána dopravní situace na místě nehody. Z fotografií fakticky
prázdného kruhového objezdu a okolních komunikací se nepodává, že by dopravní situace vůbec
mohla být pro stěžovatele důvodem, proč vozidlo po nehodě nezastavit.
[29] Důvodná není ani druhá kasační námitka směřující proti skutkovým zjištěním o průběhu
dopravní nehody, o nichž stěžovatel s poukazem na výpověď znalce tvrdí, že se ze správního
spisu nepodávají [kasační důvod podle §103 odst. 1. písm. b) s. ř. s.].
[30] Podle §12 odst. 5 zákona o silničním provozu smí přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého
řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat
znamení o změně směru jízdy. Při souběžné jízdě umožní řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům
vozidel do tohoto pruhu přejíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí
v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného
pruhu. Tam, kde se dva jízdní pruhy sbíhají v jeden, aniž by bylo zřejmé, který z nich je průběžný, nesmí řidič
jedoucí v levém jízdním pruhu ohrozit řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu.
[31] Znalec ve své výpovědi při ústním jednání dne 21. 12. 2015 jednoznačně uvedl,
že stěžovatel odbočující do ulice Otýlie Beníškové musel v každém případě přejíždět z levého
do pravého jízdního pruhu s tím, že ať již došlo ke střetu vozidel v bodě 1 (dle tvrzení
poškozeného) či v bodě 2 (dle tvrzení stěžovatele), najíždělo vozidlo stěžovatele částečně
do jízdního pruhu vozidla poškozeného. Znalec vskutku pro absenci jízdních a brzdných stop
jednoznačně nemohl stanovit průběh jízdy obou vozidel před vznikem dopravní nehody,
proto jeho závěry vycházejí z mechanismu poškození obou vozidel. Na hodnocení mechanismu
poškození vozidel znalec v souvislosti s absencí stop odkázal, takový odkaz však stěžovatel
pomíjí. Kasační námitka tak stojí na dezinterpretaci výpovědi znalce stěžovatelem. Zavinění
střetu vozidel znalec nehodnotil (zcela správně poukázal na to, že jde o otázku právní,
nikoliv technickou), námitka stěžovatele, že znalec zavinění poškozeným objektivně vyloučit
nemohl, je proto bezpředmětná. Bezpředmětné je i lpění stěžovatele na místě, kde ke střetu
vozidel došlo. Jednoznačně bylo totiž v řízení prokázáno, že ke střetu došlo v důsledku
stěžovatelova přejetí z levého do pravého jízdního pruhu při vyjíždění z kruhového objezdu
(viz výpověď znalce). Soud výpověď znalce hodnotil v logických souvislostech, není
proto důvodná námitka, že izolovaně zohlednil pouze skutečnosti svědčící v neprospěch
stěžovatele. Nenastaly tedy ani ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího
v porušení §12 odst. 5 zákona o silničním provozu pochybnosti, které by zakládaly důvod
pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
[32] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu