ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.109.2018:25
sp. zn. 3 Azs 109/2018 -25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. H.,
t. č. neznámého pobytu, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem
Praha 2, Sekaninova 1204/36, proti žalované: Policie České republiky - Ředitelství služby
cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2176/2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 4 A 50/2018-27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 4 A 50/2018-27, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 14. 12. 2017, č. j. KRPA-456210-18/ČJ-2017-000022, správní orgán
I. stupně uložil žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)
a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce šesti
měsíců; současně stanovil dobu k vycestování žalobce z území ČR do 25 dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí. Důvodem tohoto potupu bylo zjištění, že žalobce pobýval na území
ČR v období od 23. 11. 2017 do 13. 12. 2017 bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018,
č. j. CPR-2186-2/ČJ-2018-930310-V242.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, jenž je shora
označeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[3] Městský soud vyšel z následujícího skutkového stavu: Žalobce, který měl u sebe
biometrický cestovní doklad, vstoupil dne 23. 8. 2017 do schengenského prostoru na základě
schengenského víza s délkou pobytu na 60 dní a dne 22. 10. 2017 ze schengenského prostoru
vycestoval. Následně, dne 25. 10. 2017, opět přicestoval do schengenského prostoru, tentokrát
na základě nově zavedeného bezvízového styku Evropské unie s Ukrajinou; v schengenském
prostoru žalobce od té doby pobýval až do 13. 12. 2017. Rozhodná doba, kdy měl žalobce podle
rozhodnutí žalované nelegálně pobývat na území ČR, spadá do přechodného období mezi
vízovým a bezvízovým stykem mezi členskými státy EU a Ukrajinou, která není upravena
přechodnými ustanoveními příslušných unijních předpisů, stanovících podmínky vstupu a pobytu
státních příslušníku třetích zemí na území Evropské unie. Poté, co žalobci vypršelo schengenské
vízum, bylo již v účinnosti nařízení, jež zavádělo částečný bezvízový styk mezi EU a Ukrajinou,
pro držitele biometrických pasů – tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2017/850
ze dne 17. 5. 2017, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví seznam
třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož
i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Ukrajina),
(dále jen „nařízení EU č. 2017/850“). Žalobce tak počítal s tím, že po skončení platného
povolení k pobytu na základě víza bude moci plynule navázat bezvízovým stykem v délce 90 dnů.
Nařízení EU č. 2017/850 ani nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne
9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob
(Schengenský hraniční kodex), (dále jen „Schengenský hraniční kodex“) však neobsahují
přechodná ustanovení, jež by uvedenou situaci řešila. Mimo to žalobce den po skončení platnosti
svého víza území EU opustil a následně do schengenského prostoru znovu přijel, po dobu
pobytu disponoval biometrickým cestovním průkazem a celkově prokázal maximální snahu šetřit
právního řádu ČR i unijního práva.
[4] Vzhledem k absenci právní úpravy, jež by výslovně řešila přechodné období, a s ohledem
na dobrou víru žalobce v oprávněnost pobytu, která nebyla lehkovážná, nýbrž založená
na skutečné snaze poznat právní předpisy včetně všech povinností a řádně je dodržovat, bylo
podle názoru městského soudu uložení správního vyhoštění nepřiměřeně přísné. Intenzita
zásahu, kterou představuje správní vyhoštění, neodpovídala závažnosti žalobcova jednání.
Uložení správního vyhoštění žalobci tak bylo v jeho konkrétním případě v rozporu
s §174a zákona o pobytu cizinců.
[5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž uplatnila důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“)
[6] Stěžovatelka předně považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost. Podle jejího názoru je odůvodnění rozsudku zmatečné a nelze z něj seznat,
zda soud žalobcovo jednání považoval za protiprávní (neodůvodňující však uložení správního
vyhoštění), anebo zda se žalobce nelegálního pobytu vůbec nedopustil.
[7] Podle stěžovatelky městský soud nesprávně posoudil právní otázku naplnění skutkové
podstaty §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka trvá
na tom, že žalobce právní předpisy porušil. Žalobce si ještě před vstupem nařízení č. 2017/850
v účinnost vyřídil krátkodobé schengenské vízum typu C s vyznačenou platností od 19. 5. 2017
do 18. 11. 2017 a dobou pobytu 60 dnů. Od 11. 6. 2017, kdy citované nařízení vstoupilo
v účinnost, získali držitelé biometrických pasů vydaných Ukrajinou úlevu z vízové povinnosti
pro pobyt na území členských států EU. Jiná změna upravující pobytový režim nenastala.
Konkrétní podmínky vstupu a pobytu pro všechny občany třetích zemí (lhostejno zda jsou
držiteli víz nebo využívají bezvízového styku) na území členských států EU stanoví
čl. 6 Schengenského hraničního kodexu, podle něhož mohou cizinci ze třetích zemí na území
členských států vstupovat a pobývat na základě stanovených podmínek, přičemž předpokládaná
doba pobytu na území členských států nepřesáhne 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů.
Stěžovatelka proto zastává názor, že přechodných ustanovení v souvislosti s omezením vízové
povinnosti nebylo třeba. Nesouhlasí s názorem městského soudu, že cizinec může na území
ČR pobývat nejprve po dobu stanovenou vízem (nejdéle 90 dnů) a následně může navázat
bezvízovým pobytem v délce nových 90 dnů. Tímto postupem by byly zcela popřeny podmínky
čl. 6 Schengenského hraničního kodexu, neboť skupina cizinců mající v držení biometrický
cestovní pas opatřený krátkodobým schengenským vízem, by mohla pobývat na území členských
států EU nejprve v rámci uděleného víza a následně pokračovat v bezvízovém pobytu; takovým
cizincům by tedy vznikala bezdůvodná neoprávněná výhoda v podobě delšího pobytu na území
členských států EU. Jedinou výjimku z uvedeného pravidla, mohou upravit dohody o zrušení
vízové povinnosti uzavřené mezi členským státem a konkrétními zeměmi. Uvedenou dohodu
Česká republika s Ukrajinou uzavřenou nemá.
[8] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry městského soudu, že rozhodnutí o správním
vyhoštění bylo nepřiměřeně přísné vzhledem k nízké závažnosti žalobcova jednání. Připomněla,
že cizinec je před příjezdem na území členských států povinen seznámit se s podmínkami vstupu
a pobytu, což ovšem žalobce neučinil, neboť nesplnil přihlašovací povinnost. Nelze mu proto
přičítat k dobru, že v dobré víře spoléhal na to, že doba vízového a bezvízového pobytu nejsou
ve vzájemném vztahu. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že žalobci bylo uloženo
správní vyhoštění při spodní hranici zákonné sazby.
[9] Závěrem stěžovatelka uvedla, že jiné posouzení věci by nahrávalo obcházení zákona
zneužíváním institutu přiměřenosti při krátkodobých pobytech na území České republiky
bez víza, a to i přesto, že by šlo o jednání vědomé a úmyslné. Názor městského
soudu by totiž vedl k tomu, že by rozhodnutí o správním vyhoštění zřejmě vůbec nebylo
možno vydat pro krátkodobé neoprávněné pobyty, neboť vydání rozhodnutí podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců (s ohledem na dikci §119a odst. 2
ve spojení s §174a téhož zákona) by již bylo vždy nepřiměřené. Uvedený způsob posouzení
však je v rozporu se smyslem i účelem zákona o pobytu cizinců.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil nejdříve námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor
k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Konstantní judikatura
zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud
zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (například rozsudky
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74; citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[14] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Podle ustálené judikatury je skutečně rozsudek,
z něhož nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého
rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, považován za nepřezkoumatelný
(viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009-132).
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že městský soud ne zcela jasně vyložil svoji
úvahu o nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, napadený rozsudek nicméně
nepřezkoumatelným neshledal. Z odůvodnění je patrné, že městský soud považoval za stěžejní
skutečnost, že přechod z vízového pobytu na bezvízový není upraven přechodnými ustanoveními
příslušných nařízení EU; absenci výslovné právní úpravy pro uvedené přechodné období
tak fakticky zohlednil ve prospěch žalobce. Přihlédl rovněž k tomu, že žalobce prokázal snahu
šetřit právní řád České republiky tím, že její území opustil a následně se vrátil v dobré víře,
že bude moci navázat bezvízovým pobytem, a že po celou dobu pobytu disponoval
biometrickým cestovním pasem. Naopak argumentace městského soudu poukazující na vysokou
intenzitu zásahu do práv žalobce, neodpovídající povaze posuzovaného jednání
(v němž stěžovatelka spatřuje rozpor s výše uvedenými závěry), se jeví spíše jen jako podpůrná
a okrajová. Z těchto důvodů proto zdejší soud nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
neshledal a přistoupil k meritornímu přezkumu.
[15] Jádrem kasační argumentace je nesouhlas stěžovatelky s posouzením právní otázky
maximální přípustné doby pobytu cizince při přechodu z vízového pobytu na bezvízový.
Stěžovatelka považuje za nesprávný názor městského soudu, že dobu pobytu cizince
využívajícího bezvízového styku jeho domovské země s členskými státy Evropské unie nelze
započíst do maximální přípustné doby pobytu 90 dní během období 180 dní, jak je stanovena
v čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu. Tato námitka je důvodná.
[16] Úvodem je třeba předeslat, že Schengenský hraniční kodex je přímo použitelným
předpisem (nařízením), který upravuje překračování jak vnějších, tak vnitřních hranic členských
států Evropské unie, a vztahuje se na všechny osoby, včetně občanů EU (čl. 3 ve spojení
s čl. 2 odst. 5 tohoto nařízení). Dále je třeba připomenout, že smyslem Schengenského hraničního
kodexu je mimo jiné stanovit jasná, jednoduchá a harmonizovaná pravidla týkající se výpočtu
povolené délky krátkodobého pobytu v EU (srov. bod 9 preambule uvedeného nařízení).
[17] V hlavě II (Vnější hranice) kapitole 1 (Překračování vnějších hranic a podmínky vstupu)
Schengenského hraničního kodexu jsou upraveny podmínky vstupu a pobytu státních příslušníků
třetích zemí při krátkodobých pobytech na území Evropské unie. Čl. 6 odst. 1 citovaného
nařízení konkrétně stanoví:
„Pro předpokládané pobyty na území členských států, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období
180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu, platí pro vstup
státních příslušníků třetích zemí tyto podmínky:
a) mají platný cestovní doklad opravňující držitele k překročení hranice, který splňuje tato kritéria:
i) musí být platný nejméně tři měsíce po předpokládaném datu odjezdu z území členských států.
V naléhavých případech, které jsou odůvodněné, je možné od splnění této povinnosti upustit,
ii) byl vydán v předchozích deseti letech;
b) mají platné vízum, pokud je požadováno na základě nařízení Rady (ES) č. 539/2001, ledaže jsou držiteli
platného povolení k pobytu nebo platného dlouhodobého víza;
c) zdůvodní účel a podmínky předpokládaného pobytu a mají zajištěny dostatečné prostředky pro obživu
jak na dobu předpokládaného pobytu, tak na návrat do své země původu nebo na průjezd do třetí země,
ve které je zaručeno jejich přijetí, nebo jsou schopni si tyto prostředky legálním způsobem opatřit;
d) nejsou osobami vedenými v SIS, jimž má být odepřen vstup;
e) nejsou považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy
kteréhokoliv z členských států, zejména nejsou osobami, jimž má být podle vnitrostátních databází členských států
odepřen vstup ze stejných důvodů.“
[18] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že disponování platným vízem nebo povolením
k pobytu je jen jednou z podmínek vstupu a pobytu na území členských států Evropské unie,
tedy i České republiky. Čl. 6 odst. 1 písm. b) Schengenského hraničního kodexu současně
reflektuje skutečnost, že státní příslušníci některých třetích zemí vízové povinnosti nepodléhají.
Tato eventualita je vyjádřena odkazem na nařízení Rady (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví
seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum,
jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni
(dále jen „nařízení ES č. 539/2001“). Seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci mají
povinnost mít při překročení hranice Evropské unie platné vízum, je uveden v příloze I tohoto
nařízení, příloha II pak obsahuje seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou
od této povinnosti osvobozeni. Jsou-li občané některého třetího státu od vízové povinnosti
podle nařízení ES č. 539/2001 osvobozeni, vztahuje se tato úleva v souladu s jeho čl. 1 odst. 2
pouze na pobyty, jejichž celková délka nepřekročí tři měsíce.
[19] Jak správně poukázala stěžovatelka, toto nařízení, respektive jeho přílohy I a II, bylo
změněno nařízením EU č. 2017/850 tak, že z přílohy I byl přesunut odkaz na Ukrajinu
do přílohy II nařízení ES č. 539/2001, s tím, že zrušení vízové povinnosti se vztahuje pouze
na držitele biometrických pasů vydaných Ukrajinou v souladu se standardy Mezinárodní
organizace pro civilní letectví (ICAO). S ohledem na to, jak je konstruován
čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu (coby obecný předpis, v jehož rámci
je přeshraniční pohyb regulován – viz odst. 16 tohoto odůvodnění), tedy držitelům ukrajinského
biometrického pasu odpadla pouze jedna z podmínek vstupu a pobytu na území EU.
Za předpokladu, že jejich pobyt nepřesáhne 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů (kterým
se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu), nemusejí tedy
státní příslušníci Ukrajiny, kteří jsou držiteli biometrického cestovního pasu, nadále splňovat
podmínku vyplývající z písmene b) tohoto ustanovení, tedy disponovat platným (krátkodobým)
vízem. Tato skutečnost však sama o sobě nemá vliv na použitelnost Schengenského hraničního
kodexu; toto nařízení se, jak bylo uvedeno výše, nadále vztahuje na všechny osoby překračující
vnější i vnitřní hranice členských států EU.
[20] Okolnost, zda je cizinec od vízové povinnosti osvobozen, se tedy nijak nedotýká
maximální přípustné doby pobytu 90 dní v období 180 dní, která vyplývá z uvozující věty
čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu. K opačnému výkladu nenabízí prostor
ani nařízení EU č. 2017/850, kterým bylo upuštěno od vízové povinnosti pro držitele
ukrajinských biometrických pasů (nelze z něj dovodit, že se u stávajících pobytů na základě
uděleného víza přerušuje dosavadní 180 denní lhůta a začíná běžet nová, odvíjející se ode dne
vstupu na území EU na základě bezvízového styku). Lze tedy uzavřít, že odpadnutím vízové
povinnosti u státních příslušníků třetích zemí nezanikají ostatní regulativy vstupu a pobytu,
a nadále pro ně mj. platí, že délka jejich pobytu nesmí během období 180 dnů bezprostředně
předcházejících každému dni pobytu přesáhnout v souhrnu 90 dní.
[21] Uvedený závěr nepřímo podporuje i právní názor vyslovený Soudním dvorem Evropské
unie v rozsudku ze dne 3. 10. 2006, C-241/05, Bot. Soudní dvůr zde podal výklad některých
ustanovení Úmluvy o provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, uzavřené mezi vládami
států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky
o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19); pravidla
obdobná úpravě nyní účinného Schengenského hraničního kodexu byla zavedena již zakládajícími
členy schengenského prostoru.
[22] Ustanovení čl. 20 odst. 1 zmiňované úmluvy opravňuje cizince, kteří nepodléhají vízové
povinnosti, volně se pohybovat na území smluvních stran po dobu nejvýše tří měsíců během
období šesti měsíců ode dne prvního vstupu, za předpokladu, že splňují podmínky vstupu
uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), c), d) a e) této úmluvy. Článek 5 odst. 1 citované úmluvy
pak stanoví podmínky vstupu cizinců na území smluvních stran Schengenské dohody pro pobyt,
který netrvá déle než tři měsíce, obdobně jako čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu,
tj. povinnost mít platný cestovní doklad [písm. a)], platné vízum [písm. b)], doklady, které
prokážou účel a podmínky předpokládaného pobytu včetně zajištění dostatečných finančních
prostředků [písm. c)], cizinec není osobou, které má být odepřen vstup [písm. d)], a nepředstavuje
nebezpečí pro veřejný pořádek, bezpečnost státu nebo mezinárodní vztahy některé ze smluvních
stran [písm. e)].
[23] V odkazované věci C-241/05, Bot se Soudní dvůr Evropské unie zabýval obdobnou
situací, jaká nastala v případě nyní projednávaném. Šlo o případ rumunského občana, který
pobýval v schengenském prostoru na základě bezvízového styku v období od 15. 8. 2002
do 25. 3. 2003 postupně dva a půl měsíce, dva měsíce a jeden měsíc. Soudní dvůr v citovaném
rozsudku vyslovil závěr, že státnímu příslušníkovi třetí země požívajícímu bezvízového styku
se státy Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 13-18), není zakázáno
volně se pohybovat v schengenském prostoru i po uplynutí přípustné doby pobytu 3 měsíců
během období 6 měsíců dle čl. 20 odst. 1 Úmluvy o provedení Schengenské dohody, avšak
„jen za podmínky, že tato osoba znovu vstoupí do schengenského prostoru a k tomuto vstupu dojde po uplynutí
doby šesti měsíců ode dne jejího vůbec prvního vstupu do tohoto prostoru. Takovýto nový vstup musí proto být
rovněž považován za první vstup ve smyslu citovaného ustanovení, stejně jako vůbec první vstup do schengenského
prostoru.“ Ustanovení čl. 20 odst. 1 Úmluvy o provedení Schengenské dohody tak „státnímu
příslušníkovi třetího státu nepodléhajícímu vízové povinnosti dovoluje pobývat v tomto prostoru po dobu nejvýše
3 měsíců během po sobě jdoucích období 6 měsíců, za podmínky, že každé z těchto období bude započato
takovýmto prvním vstupem“. K otázce možného rizika obcházení pravidel pro dlouhodobé pobyty
Soudní dvůr dodal, že je věcí zákonodárce Společenství případně změnit čl. 20 odst. 1 Úmluvy
o provedení Schengenské dohody tak, aby kumulací dvou nikoli bezprostředně po sobě
následujících pobytů v schengenském prostoru po dobu téměř šesti měsíců nedocházelo
k ohrožování pravidel použitelných na pobyty delší než tři měsíce.
[24] Z uvedeného je zřejmé, že zdejším soudem podaná interpretace výše uvedených
ustanovení Shengenského hraničního kodexu a nařízení ES č. 539/2001 je konformní s výkladem
prakticky stejné unijní úpravy, podaným již dříve Soudním dvorem Evropské unie.
[25] V nyní projednávaném případě žalobce opustil území EU dne 22. 10. 2017,
tj. den po skončení platnosti polského víza s platností 60 dní, a vyčerpal tak 61 dní z povolené
doby pobytu 90 dní v rámci období 180 dní. Z maximální přípustné doby pobytu mu tedy
zbývalo vyčerpat 29 dní. Žalobce se na území Evropské unie vrátil dne 25. 10. 2017, poslední den
z přípustného devadesátidenního pobytu tedy připadl na 22. 11. 2017. Žalobci sice již odpadla
jedna z podmínek vstupu a pobytu na území EU, tato skutečnost ovšem, jak shora uvedeno,
nijak neovlivnila délku přípustného pobytu 90 dní v rámci 180 dní, ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu. Setrval-li tedy žalobce na území České republiky,
respektive Evropské unie, i po 22. 11. 2017, porušil tím svůj pobytový status. Za této situace
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobce
se neoprávněného pobytu na území České republiky nedopustil; je proto naplněn kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[26] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil podle §110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu
řízení, v němž je městský soud vázán právním názorem tohoto soudu, vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším
řízení rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu