ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.119.2018:93
sp. zn. 3 Azs 119/2018 - 93
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) V. D.,
b) L. D., c) nezl. M. D., d) nezl. Z. D., všichni státní příslušníci Ukrajiny, všichni zastoupeni
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018,
č. j. 4 Az 89/2017 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
10 220 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobců nese
stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2017, č. j. OAM-631/ZA-ZA12-K02-2017, neudělil
mezinárodní ochranu žalobci a) podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný dále
rozhodnutím ze dne 9. 10. 2017, č. j. OAM-630/ZA-ZA12-K02-2017, obdobně neudělil
mezinárodní ochranu žalobkyni b) a jejím dvěma nezletilým dětem [žalobcům c) a d)]. Žalobci
a) a b) jsou manželé a žalobci c) a d) jsou jejich nezletilí synové.
[2] Žaloby proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) nejprve spojil ke společnému projednání. Rozsudkem ze dne 2. 10. 2018,
č. j. 4 Az 89/2017 – 67, pak městský soud žaloby jako nedůvodné zamítl.
[3] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu.
Dne 3. 8. 2017 požádali žalobci o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V rámci
žádosti a v následném pohovoru uvedli, že jsou státními příslušníky Ukrajiny, náboženským
vyznáním Svědkové Jehovovi a jsou bez politického přesvědčení. Ve vlasti žili ve městě X
v Ivano-Frankovské oblasti. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu žalobce a) sdělil, že měl
na Ukrajině spory s příbuznými o jednopokojový byt, který vlastní napůl se svou
pratetou. Pratetina dcera [dále jen „prasestřenice“ - podle výpovědi žalobce a) jde o dceru babiččiny
sestry – pozn. Nejvyššího správního soudu] mu opakovaně kvůli bytu vyhrožovala, potíže začaly
na podzim 2016, kdy nechal žalobce a) na dveře bytu namontovat speciální zámek,
aby se nemohla dostat dovnitř. „Prasestřenice“ se chovala stále agresivněji, žalobce a) proto
na přelomu roku 2016 a 2017 věc nahlásil na policii, ta se tím ale odmítla zabývat a sdělila
mu, že rodina si má spory o majetek vyřešit sama. Žalobce a) se na jiné orgány neobrátil,
proti postupu policie stížnost nepodal. Vnitřní přesídlení nepřipadalo v úvahu, protože
„prasestřenice“ má partnery pochybného charakteru, kteří jsou spojeni s podsvětím a jejich
kontakty sahají na celé území Ukrajiny. Žalobce a) dále uvedl, že kromě potíží s bytem neměl
ve vlasti žádné problémy. Chtěl by si v České republice vydělat nějaké peníze a pak se vrátit
do vlasti a pokusit se od příbuzných druhou polovinu bytu odkoupit. Žalobkyně b) odvozovala
i s nezletilými dětmi důvod žádosti o mezinárodní ochranu od problémů manžela – žalobce a).
Doplnila, že jí osobně nebo dětem nikdo nevyhrožoval, ale prostřednictvím manžela vyhrožovali
celé rodině. Žalobkyně b) bydlela s rodinou na Ukrajině ve vlastním bytě. Jinak uvedla v zásadě
totožné informace jako žalobce a).
[4] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Zdůraznil, že jediným důvodem
podání žádosti o mezinárodní ochranu byly obavy před naplněním výhrůžek, jimiž žalobce a)
častovala jeho „prasestřenice“ v rámci sporu o společný jednopokojový byt. K tomu nejprve
konstatoval, že tato situace nespadá pod důvody udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
[5] Městský soud dále s odkazem na judikaturu zdejšího soudu uvedl, že ve vztahu
k výhrůžkám „prasestřenice“ žalobce a) by bylo možno žalobcům udělit doplňkovou ochranu
za situace, pokud by jim hrozilo „reálné nebezpečí“ újmy, tedy že ve významném procentu případů
obdobných situaci žalobců dojde k nežádoucímu následku, takže žalobci mají dobré důvody
domnívat se, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i je. Městský
soud však neshledal, že by žalobcům reálné nebezpečí hrozilo. Poukázal přitom
na to, že „prasestřenice“ vyhrožovala žalobci a) pouze ve chvílích jejich setkání, sama
jej nevyhledávala a nikdy ani nevyhrožovala ostatním členům rodiny. Vůči žalobcům či jejich
majetku se nedopustila žádného násilí a není známo, že by v minulosti měla problémy
se zákonem. Výhrůžky byly nekonkrétní a podle městského soudu z nich nevznikal dojem
připraveného plánu. Sám žalobce a) ve správním řízení uvedl, že výhrůžky měly spíše charakter
nadávek, za které je zpočátku i považoval. Městský soud poukázal na to, že míra obav žalobců
nemohla být tak velká, jestliže v dubnu 2017, kdy navštívili Českou republiku, o mezinárodní
ochranu nepožádali. Žalobce a) tento fakt zdůvodnil tak, že chtěl využít polské vízum
až do konce jeho platnosti, aby mohl v Polsku pracovat. Po návštěvě ČR se vrátil do Polska
a zbytek rodiny odcestoval zpět na Ukrajinu, tedy tam, kde jim měla hrozit vážná újma.
[6] Městský soud dále zdůraznil, že žalobci měli v domovském státě dostatek právních
instrumentů na to, aby se alespoň pokusili situaci vyřešit pomocí ukrajinských orgánů veřejné
moci. Pouze jedinkrát se obrátili na policii ve městě X, vícekrát to však již nezkusili a proti
postupu policie nepodali stížnost. Žalobci dále mohli využít rovněž vnitřního přesídlení, jejich
tvrzení, že „prasestřenice“ má kontakty na podsvětí, respektive na osoby s vlivem po celé zemi,
nepovažoval soud za plausibilní. Takové okolnosti z ničeho nevyplývaly. Městský soud
též nepřisvědčil námitce týkající se bezpečnostních poměrů na Ukrajině. Město X leží ve značné
vzdálenosti od centra bojů v Luhanské a Doněcké oblasti. Integrace žalobců c) a d) ve školních
zařízeních v ČR může podle městského soudu představovat relevantní skutečnost v obecném
cizineckém právu, nikoli však v azylovém řízení. Závěrem se městský soud neztotožnil ani
s námitkami poukazujícími na obvyklou praxi žalovaného, který měl v obdobných případech
doplňkovou ochranu udělit. Na konkrétní takové případy žalobci nepoukázali a soudu ani nebyly
známy z jeho úřední činnosti. Městský soud uzavřel, že žalovaný posoudil věc žalobců objektivně
a nestranně, vycházel z dostatečných a aktuálních podkladů a svoje závěry řádně zdůvodnil.
[7] Kasační stížnost podali žalobci (dále také jen „stěžovatelé“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítají
v ní, že městský soud nesprávně posoudil otázku možnosti udělení azylu nebo doplňkové
ochrany. Stěžovatelé sice opustili vlast primárně z důvodu obav o život a bezpečí v důsledku
vyhrožování ze strany příbuzné (míněno „prasestřenice“ – pozn. Nejvyššího správního soudu),
avšak v širším kontextu mají problémy i s členy mafiánských struktur (partner příbuzné, která
stěžovatelům vyhrožovala). Nelze vyloučit, že s těmito osobami spolupracuje i policie, popřípadě
jejich způsob jednání toleruje. Policie stěžovatelům nepomohla, na nadřízené orgány
se tito neobrátili, neboť je obecně známo, že na Ukrajině je úroveň ochrany běžných občanů
nízká. Stěžovatelům tedy reálně hrozí v zemi původu újma, neboť jejich životy neochrání policie
ani jiné státní orgány.
[8] Podle stěžovatelů dále žalovaný v řízení řádně nezjistil skutkový stav věci. Správní
rozhodnutí neodpovídá osobním poměrům stěžovatelů, situaci v místě jejich bydliště i celkovým
poměrům panujícím v zemi původu. Žalovaný neopatřil dostatek aktuálních a úplných podkladů
a byl vůči stěžovatelům zjevně zaujatý.
[9] Stěžovatelé závěrem namítají, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Z jeho
odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se městský soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů ve vztahu k bezpečnostní situaci stěžovatelů, která je zapříčiněna
nevymahatelností práva na Ukrajině. Z rozhodnutí městského soudu není patrné, z jakých
důvodů nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě. Postup městského
soudu dále musí splňovat požadavek předvídatelnosti a při jeho rozhodování nesmí vznikat
nedůvodné rozdíly, což ovšem nebylo v posuzovaném případě dodrženo.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Nejprve odkazuje
na spisový materiál, na správní rozhodnutí a na výpovědi stěžovatelů během správního řízení.
Žalovaný je přesvědčen, že posoudil všechny okolnosti daného případu, shromáždil odpovídající
podklady a jeho rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Stěžovatelé podle něj neuvedli
žádné relevantní důvody z hlediska mezinárodní ochrany. Žalovaný se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem městského soudu a neshledává v něm žádná pochybení. K ostatním kasačním
námitkám se žalovaný nevyjádřil a uvedl, že jejich posouzení ponechává na úvaze Nejvyššího
správního soudu.
[11] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[12] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost
kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 zakládalo
zásadní pochybení krajského (zde městského) soudu při výkladu hmotného či procesního práva,
pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů.
[13] V zájmu stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřují – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelé
v kasační stížnosti výslovně netvrdili a neoznačili žádný důvod, jímž by měla kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně přesahovat jejich vlastní zájmy.
Stěžovatelé toliko obecně tvrdili, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, městský soud
se nevypořádal s žalobními argumenty a jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné. Nejvyšší správní
soud přezkoumal napadený rozsudek a taková pochybení nezjistil. Průběh řízení nebyl stižen
vadami, odůvodnění napadeného rozsudku s ohledem na stěžovateli popsaný skutkový příběh
bylo dostatečné a srozumitelné a městský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami
(viz str. 4 až 7 rozsudku městského soudu). Žádné zásadní pochybení městského soudu
ve smyslu uvedené judikatury tak zdejší soud neshledal.
[14] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen
se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, dále Nejvyšší správní soud v projednávané věci
rovněž nenalezl. Otázky, které stěžovatelé nastolili v žalobě a poté znovu v kasační stížnosti,
již byly opakovaně v judikatuře tohoto soudu řešeny. Nejvyšší správní soud se k působení
soukromých osob v minulosti nejednou vyjádřil a například v rozsudku ze dne 13. 9. 2004,
č. j. 4 Azs 185/2004 – 45, uvedl, že „[z]a pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením
soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud
by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu.“ Citovaný rozsudek se sice týká výslovně pojmu pronásledování, nicméně
totožné požadavky klade zákon o azylu i na otázku posouzení hrozící vážné újmy v případě
návratu do vlasti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62).
[15] Stěžovatelé se sice jednou na policii obrátili, avšak ta se jejich případem z důvodu
nedostatku důkazů a s ohledem na povahu věci (spory v rodině o majetek) odmítla podle jejich
tvrzení zabývat. Stěžovatelé nepodali proti postupu policie stížnost a ani se svůj problém
nepokusili vyřešit žádným jiným způsobem. Uvádí totiž, že úroveň ochrany běžných občanů
je na Ukrajině nízká. Z judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že subjektivní
nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23).
[16] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §104a odst. 1
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[17] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
(§60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
[18] Stěžovatelům byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2019,
č. j. 3 Azs 119/2018 – 88, ustanovena zástupkyně Mgr. Gabriela Kopuletá, advokátka se sídlem
Havlíčkova 1043/11, Praha 1. Původní zástupkyni stěžovatelů, Mgr. Ivetě Cimburkové,
advokátce ustanovené v řízení před městským soudem, byl na vlastní žádost pozastaven výkon
advokacie s účinností od 1. 1. 2019, o čemž kasační soud informovala přípisem dne 3. 3. 2019.
Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Soud ustanovené
zástupkyni přiznal odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a s §11 odst. 1 písm. písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), v platném znění (dále jen „advokátní tarif“)], a to ve věci čtyř stěžovatelů. Podle
§12 odst. 4 advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou
nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu
mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí
částku 3 100 Kč, po snížení podle §12 odst. 4 advokátního tarifu pak za každého ze stěžovatelů
2 480 Kč, tj. za všechny zastupované stěžovatele celkem 9 920 Kč (4 x 2 480 Kč) za jeden úkon
právní služby. Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náleží ustanovené zástupkyni i náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Ustanovená zástupkyně soudu
nedoložila, že je plátkyní DPH (§14a advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni náleží odměna
ve výši 10 220 Kč (odměna za jeden úkon právní služby 9 920 Kč a náhrada hotových
výdajů za tento úkon 300 Kč). Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení stěžovatelů nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné
§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu