ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.12.2019:32
sp. zn. 3 Azs 12/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
Mgr. Aleše Sabola a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce: H. V., zastoupen JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2018, č. j. 17 A 156/2018 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubovi Backovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále také jako
„krajský soud“) ze dne 30. 11. 2018, č. j. 17 A 156/2018 – 38, jímž krajský soud zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2018, č. j. OAM-223/LE-LE05-LE26-PS-2018,
(dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), o zajištění žalobce. Žalovaný dospěl
k závěru, že se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění či je pozdržet, ačkoliv žalobce mohl o tuto
ochranu požádat již dříve. Podle §46a odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena
do 17. 1. 2019. Pro uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný důvody
neshledal.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud výše uvedeným
rozsudkem zamítl. Krajský soud souhlasil se žalovaným, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců za situace, kdy existovaly oprávněné důvody
domnívat se, že ji podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli o ni mohl požádat
dříve. Ani podle krajského soudu nebylo namístě uložení zvláštních opatření dle §47 zákona
o azylu. O neúčinnosti zvláštních opatření svědčí fakt, že žalobce porušoval právní předpisy
České republiky i dalších členských států EU, když svévolně neoprávněně pobýval na území
České republiky bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce
bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem
na území ČR a Evropské unie zcela prokazatelně vědomě ignoroval. Podle krajského soudu
žalovaný uvedl v rozhodnutí podstatné skutečnosti, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního
opatření dle §47 zákona o azylu.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu, který podřadil podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili
využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalovaný zdůvodnil nemožnost
využití zvláštních opatření stejnou argumentací jako důvodnost samotného zajištění a soud
tento postup aproboval. Stěžovatel se ovšem provinil pouze nelegálním pobytem na území ČR,
a to pouze po zanedbatelnou dobu dvou týdnů. Nedá se tak hovořit o zatvrzelém
nebo dlouhodobém maření rozhodnutí o správním vyhoštění. Odkaz krajského soudu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, není
případný, neboť řeší situaci cizince se zcela odlišnou pobytovou historií. Poukázal na principy
vyjádřené v preambuli směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví
normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, a v §46a odst. 1 zákona o azylu, podle
nichž má možnost využití zvláštních opatření přednost před zajištěním. Stěžovatel sice podal
žádost o mezinárodní ochranu v reakci na své zajištění, nevycestoval však pouze pro nedostatek
finančních prostředků a chabou spolupráci ukrajinské ambasády při opatřování náhradního
cestovního dokladu, a zajištění je pro tyto okolnosti opatřením excesivním. Připomněl, že české
právní předpisy musí být vykládány v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), což ostatně plyne
i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 - 51. Neexistují
žádné důvody domnívat se, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu,
neboť by takovým postupem sám zkrátil možnost legálně pobývat na území České republiky.
[5] Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno
v souladu se zákonem o azylu. Stěžovatel zákonné povinnosti během pobytu na území ČR
nerespektoval, žádost o mezinárodní ochranu pak byla podána účelově s cílem odvrátit hrozící
nebezpečí realizace vyhoštění. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Není sporu o tom, že stěžovatel byl dne 27. 9. 2018 kontrolován hlídkou Policie České
republiky. Při této kontrole stěžovatel nepředložil žádný doklad totožnosti. Po potvrzení
totožnosti stěžovatele bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob s platností
do 7. 9. 2019, neboť rozhodnutím Krajského ředitelství Policie České republiky,
Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 27. 7. 2018,
č. j. KRPA-281397-18/ČJ-2018-000022, mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho
roku a stanovena a lhůta k vycestování v délce 30 dnů. Stěžovatel však území České republiky
v uložené lhůtě neopustil a nadále zde pobýval bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu.
Z tohoto důvodu byl stěžovatel rozhodnutím Krajského ředitelství Policie České republiky,
Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 28. 9. 2018,
č. j. KRPA-365413-14/ČJ-2018-000022, podle §124 odst. 1 písm. c) č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla
stanovena na 90 dnů. Dne 29. 9. 2018 podal stěžovatel v zařízení pro zajištění cizinců žádost
o udělení mezinárodní ochrany, neboť na Ukrajině „nemá co dělat a není tam pro něj život“.
[10] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[11] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ Zvláštním opatřením se podle
§47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele
o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo
osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
[12] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že §46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření)
transponují do vnitrostátního práva čl. 8 přijímací směrnice, která poprvé na úrovni unijního
práva upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, dostupného
na www.nssoud.cz). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních
opatření do zákona o azylu byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice,
neboť návratová směrnice se v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
nepoužije.
[13] Nejvyšší správní soud má potom za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců.
Ztotožňuje se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody
se domnívat, že podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Stěžovatel
ostatně tuto skutečnost nepopírá, naopak ji ve své kasační stížnosti potvrdil. Výslovně uvedl,
že žádost podal v reakci na své zajištění a důvod zajištění nezpochybňuje.
[14] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit také
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona. Je třeba
mít na zřeteli, že volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany, mezi něž lze řadit zmíněná zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude
se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření, a že uložení zvláštního opatření
je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci mezinárodní ochrany, nýbrž rovněž
pro případ výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Pokud zde existují
skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí
o správním vyhoštění mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[15] Nejvyšší správní soud se v otázce nevyužití zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje se závěry krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Žalovaný vycházel
jednak z faktu, že stěžovatel se na území České republiky nacházel nelegálně, jednak z hodnocení
jednotlivých okolností tohoto pobytu. Pokud se tedy stěžovatel vědomě nacházel na území České
republiky bez dokladu totožnosti, bez pobytového oprávnění, přičemž navíc nerespektoval
rozhodnutí o správním vyhoštění, je zjevně osobou, u níž lze o plnění uložených zvláštních
opatření pochybovat. Důvodný je proto závěr žalovaného, že nelze pojmout důvěru v budoucí
stěžovatelovo jednání ve vztahu k eventuálnímu výkonu rozhodnutí o vyhoštění. Stěžovatelova
námitka poukazující na krátkou dobu jeho neoprávněného pobytu na území České republiky
po uplynutí doby vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění neobstojí. Faktická délka
neoprávněného pobytu na základě stěžovatelem namítnutých okolností totiž není důsledkem
jednání stěžovatele (ten takovou dobu vlastním přičiněním nezkrátil), nýbrž důsledkem správními
orgány provedené pobytové kontroly. Žalovaný pak důvodně zohlednil i to, že z jednání
stěžovatele a okolností případu je zřejmé, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo
účelové.
[16] Ani kasační námitce, dle které žalovaný vyloučil uložení zvláštních opatření ze stejných
důvodů, na jejichž základě vyhodnotil důvod pro samotné zajištění podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje. Z povahy věci je totiž zřejmé, že tyto
důvody se vzájemně prolínají a není možné je zcela oddělit. Žalovanému proto nelze vyčítat,
pokud se prolínají rovněž v odůvodnění jeho rozhodnutí. K tomu zdejší soud odkazuje
na rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž uvedl: „Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě
existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření
vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.
Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince.“ Zásadní
tedy je individuální posouzení situace žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Lze přitom
přisvědčit názoru krajského soudu, že se žalovaný při úvaze možností použití zvláštních opatření
takovými okolnostmi zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil.
[17] Pokud stěžovatel obhajuje nerespektování uloženého správního vyhoštění
tím, že nevycestoval pouze pro nedostatek finančních prostředků a chabou spolupráci ukrajinské
ambasády při opatřování náhradního cestovního dokladu, je toto tvrzení v přímém rozporu
s tvrzením stěžovatele učiněným do protokolu o vyjádření účastníka řízení dne 28. 9. 2018
a citovaném v žalobou napadeném rozhodnutí. Stěžovatel sice zmínil, že požádal o náhradní
cestovní doklad na ukrajinském zastupitelském úřadu, ovšem vzápětí uvedl, že neměl v plánu
z České republiky vycestovat. Lze doplnit, že doklad na velvyslanectví nebyl stěžovateli dle jeho
tvrzení vydán pro nepředložení rodného listu, další kroky směřující k vycestování na Ukrajinu
však stěžovatel již zjevně nečinil.
[18] Lze shrnout, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel ve lhůtě stanovené
k vycestování činil jakékoliv kroky k opuštění území České republiky. S ohledem na výše uvedené
skutkové okolnosti bylo možné se důvodně domnívat, že zvláštní opatření by nebyla účinná.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry krajského soudu, který po vyhodnocení
rozhodných skutkových okolností potvrdil závěry žalovaného o neúčinnosti zvláštních opatření.
[19] Pokud krajský soud citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
sp. zn. 7 Azs 185/2016, pak pouze v rozsahu obecných závěrů o tom, že volba mírnějších
opatření, než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je vázána na předpoklad,
že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření, a že uložení
zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Tyto závěry jsou aplikovatelné i na případ stěžovatele.
[20] Pokud na závěr stěžovatel předestírá úvahy o absenci motivů pro maření řízení o udělení
mezinárodní ochrany, z čehož dovozuje nesprávnost závěru o nemožnosti uložení zvláštního
opatření, soud se ani s touto argumentací neztotožňuje. Předně, stěžovatel institut mezinárodní
ochrany zneužívá s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Je nepřijatelné, aby stěžovatel
na základě zneužití práva dovozoval okolnosti svědčící v jeho prospěch. Deklarovaný zájem
stěžovatele spolupracovat se žalovaným v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, která byla
vyhodnocena jako účelová, pak navíc sám o sobě negarantuje dostupnost stěžovatele
pro případný výkon rozhodnutí o vyhoštění.
[21] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
in fine kasační stížnost zamítl.
[22] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 1. 11. 2018, č. j. 17 A 156/2018 - 17,
ustanoven advokát JUDr. Ing. Jakub Backa, jehož odměnu a hotové výdaje podle
§35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti, tj. písemné podání ve věci samé, ve výši 3 100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty
mu přísluší částka 714 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem
4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Soud ustanovenému zástupci nepřiznal náhradu nákladů za úkon
spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu dne 13. 1. 2019 podle
§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Potvrzení zástupcem předložené není důkazem,
že taková porada trvala skutečně déle než jednu hodinu. Z potvrzení lze dovodit, že bylo
vyhotoveno před uskutečněním porady, její skutečná délka ovšem v tento okamžik nemohla být
ještě zřejmá. Navíc se z něj podává, že stěžovatel byl obecně poučen o možném vývoji jeho
pobytového statusu na území České republiky; právní problematika stěžovatelova zajištění,
které je předmětem řízení o kasační stížnosti, nebyla řešena v rozsahu vyžadujícím právní poradu
se stěžovatelem v trvání delším než jednu hodinu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu