ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.151.2018:33
sp. zn. 3 Azs 151/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupený
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 75 A 20/2018 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Ing. Jakubu Backovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2018, č. j. KRPU-167880-18/ČJ-2018-040022-SV-CV,
jímž bylo rozhodnuto, že se žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
ve spojení s §124 odst. 2 téhož zákona, zajišťuje za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění
žalobce byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce, které nastalo dne
23. 8. 2018. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 75 A 20/2018 – 33.
[2] Krajský soud nejprve shrnul obsah správního spisu tak, že žalovaná dne 23. 8. 2018
zahájila správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce. Z protokolu o jeho výslechu z téhož
dne vyplývá, že se chtěl dostat do Německa, aby tam mohl pracovat. Proto si ve Vietnamu
zaplatil nelegální (převaděčskou) cestu, kterou absolvoval mimo jiné přes území České republiky.
V Německu byl žalobce zadržen a vrácen zpět do České republiky. Žalobce uvedl, že žádným
cestovním dokladem, vízem či povolením k pobytu pro Českou republiku, ani pro zbytek
Schengenského prostoru nedisponuje. V České republice ani jiných zemích Evropské unie
nemá žádné rodinné či majetkové vazby, nikoho tady nezná. Stejně tak nemá finanční prostředky,
aby si zde zajistil ubytování nebo z nich uhradil náklady spojené s návratem do Vietnamu.
Nakonec dodal, že při zadržení v Německu nahlásil nesprávné datum svého narození, což bylo
zřejmě způsobené chybným překladem.
[3] Krajský soud uvedl, že při posouzení námitky žalobce, že žalovaná postupovala
nesprávně, jelikož mu mohla namísto zajištění uložit zvláštní opatření podle §123b a §123c
zákona o pobytu cizinců, vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 9 Azs 192/2014 - 29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34. Z těchto rozhodnutí
vyplývá, že má-li být využito mírnějších opatření, než je zajištění cizince, musí existovat
předpoklad, že tento cizinec bude se státními orgány spolupracovat. Současně krajský soud
zohlednil i to, že uložení zvláštních opatření musí být upřednostněno před zajištěním.
Podmínkou však je, aby byla uložená zvláštní opatření skutečně účinná.
[4] Krajský soud dovodil, že v případě žalobce existuje důvodná obava, že by uložení
zvláštních opatření nebylo účinné a že by se státními orgány při jejich realizaci nespolupracoval.
Tento závěr odůvodnil tím, že žalobce při zadržení v Německu uvedl nepravdivé datum svého
narození a s těmito údaji byl předáván z Německa. Až na základě jednání před žalovanou
doznal skutečné datum svého narození, čímž naplnil podmínky pro zajištění podle
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud připomněl i to, že žalobce vědomě
nelegálně cestoval přes území České republiky a chtěl také nelegálně pracovat v Německu. Navíc
nic nenasvědčuje tomu, že by si mohl opatřit finanční prostředky za účelem realizace zvláštního
opatření podle §123c zákona o pobytu cizinců, a to tím spíše, že mu byl v řízení před krajským
soudem z důvodu jeho nemajetnosti ustanoven právní zástupce.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu, který podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že krajský soud (stejně jako žalovaná) při posuzování možnosti využití
zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců vycházel ze skutečnosti,
že stěžovatel „použil území České republiky pro nelegální vstup na území Německa“. Tuto skutečnost
považoval za rozhodnou, aniž by vzal v potaz, že se jedná o osobu, která se nedopustila jiného
protiprávního jednání, než nelegálního pobytu na území České republiky v řádu hodin, a nikdy
se nestalo, že by nerespektovala správní rozhodnutí, které jí bylo uloženo.
[7] Stěžovatel namítá, že samotný fakt, že se snažil ilegálním způsobem vycestovat
do Německa, nesvědčí o tom, že bylo nezbytné přistupovat k nejintenzivnějšímu možnému
zásahu do jeho práv a omezovat ho na osobní svobodě. Takový postup je v rozporu se závěrem
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2107, č. j. 5 Azs 294/2016 – 18.
Z něj vyplývá, že samotný nelegální pobyt na území České republiky nemůže být důvodem
pro nevyužití zvláštních opatření. Kromě toho krajskému soudu vytýká, že shodně se žalovanou
podložil nemožnost využití zvláštních opatření stejnou argumentací, jakou odůvodnil samotné
zajištění stěžovatele.
[8] Stěžovatel v této souvislosti připomíná, že se na území České republiky ani zbylých zemí
Schengenského prostoru dosud nedopustil žádného protiprávního jednání, za nějž by byl uznán
vinným (ať již z hlediska práva správního či trestního), jelikož v době vydání napadeného
rozhodnutí žalované nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. O skutečnosti,
že si je už vědom toho, že není možné, aby na území České republiky pobýval nelegálně, svědčí
i fakt, že podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany. Kromě toho po zahájení
správního řízení o jeho vyhoštění začal s žalovanou plně spolupracovat, přestal tajit svoji identitu
a poskytl jí veškeré potřebné informace k vedení tohoto řízení.
[9] Žalovaná navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Připomíná, že nepřistoupila
k uložení zvláštních opatření za účelem vycestování zejména proto, že zde existovala důvodná
obava, že by stěžovatel toto zvláštní opatření nerespektoval. O tom svědčí předchozí chování
stěžovatele - záměr nelegálně pobývat a pracovat v Německu - ačkoli si byl vědom, jak může
legálně získat potřebné doklady. O to se však ani nepokusil (pro údajnou složitost a nákladnost),
přesto však byl ochoten využít služeb organizovaných převaděčů za celkovou částku
15 000 amerických dolarů. Dalším důvodem pro neuložení zvláštních opatření bylo, že sám
stěžovatel při výslechu uvedl, že na území České republiky nikoho nezná a nemá zde žádnou
možnost ubytování. Stejně tak nezná nikoho, kdo by mu ubytování zajistil, a nemá žádné finanční
prostředky. Z výše uvedeného je zřejmé, že uložení zvláštních opatření za účelem vycestování
není v tomto případě namístě. Jejich uložením by totiž byl ohrožen výkon správního vyhoštění
a také by hrozil negativní dopad na soukromý život stěžovatele, protože by byl v České republice
ponechán zcela bez prostředků.
[10] Tvrzení stěžovatele, že se nedopustil žádného jiného protiprávního jednání (vyjma
nelegálního pobytu na území České republiky v řádu několika hodin) a že se nikdy v minulosti
se neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí, jsou nepřesná a zavádějící. Navíc je nepochybně
jejich cílem zlehčit protiprávní jednání stěžovatele. V této souvislosti žalovaná připomněla,
že stěžovateli není vytýkán pouze neoprávněný pobyt v České republice v řádu několika hodin,
ale také neoprávněný vstup a pobyt na území několika států Evropské unie (přinejmenším
Slovenska a Německa).
[11] Ani odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 294/2016 - 18,
není podle žalované přiléhavý. Žalovaná totiž oproti případu, který Nejvyšší správní soud tehdy
posuzoval, nemožnost využití zvláštních opatření opřela nejen o nelegální pobyt stěžovatele,
ale právě i o ony přitěžující okolnosti, na které ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala
(viz odstavce [9] a [10] tohoto rozsudku).
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou kasační námitku, dle které krajský soud
pochybil tím, že shodně se žalovanou při posuzování možnosti uložení zvláštních opatření
vycházel pouze z toho, že stěžovatel na území České republiky neoprávněně pobýval, přestože
tento pobyt trval jen v řádu několika hodin.
[15] Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudku ze dne 1. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 130/2017 – 17, všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz) vyplývá, že zajištění cizince je nejzávažnějším zásahem do jeho osobní
svobody, a proto je nutné k němu přistoupit pouze tehdy, je-li skutečně třeba. Důsledkem toho
je, že „[u]ložení zvláštních opatření má obecně přednost před zajištěním cizince. Zvláštní opatření však zároveň
musí být skutečně účinné. Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, je vázána na určité předpoklady.
Cizinec musí být schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Předpokládá se, že cizinec bude
se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č. j. 10 Azs 102/2017 - 38).
[16] Při posuzování otázky, zda jsou v konkrétním případě splněny předpoklady, aby bylo
určité zvláštní opatření uloženo, musí správní orgán zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné
poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho
dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností, včetně charakteru porušení těchto
povinností (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, bod 41).
[17] Této povinnosti však žalovaná dostála a krajský soud tak nepochybil, pokud její závěry
aproboval. Jak je uvedeno v odstavcích [3] a [4] výše, krajský soud s odkazem na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil, že v případě stěžovatele existuje důvodná obava,
že by nespolupracoval se státními orgány a že by uložení zvláštních opatření v jeho případě
nebylo účinné. Tento závěr však krajský soud nezaujal jen na základě faktu, že stěžovatel
po krátkou dobu nelegálně pobýval na území České republiky. Zohlednil i to, že stěžovatel
při svém zadržení v Německu uvedl nesprávné datum svého narození, čímž ztěžoval průběh
správního řízení, a že nemá dostatek finančních prostředků na složení záruky odpovídající výši
nákladů spojených s jeho správním vyhoštěním.
[18] Z výše uvedeného je tedy patrné, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 294/2016 – 18, není přiléhavý. Jak správně uvedla žalovaná ve vyjádření ke kasační
stížnosti, ani z jejího rozhodnutí nevyplývá, že by nemožnost využití zvláštních opatření
odůvodnila toliko nelegálním pobytem stěžovatele, jako tomu bylo v odkazovaném judikátu.
Žalovaná vzala v potaz například i to, že stěžovatel nemá v České republice žádné známé
nebo příbuzné, u nichž by se mohl zdržovat a splnit tak povinnost oznámit adresu místa pobytu
na policii, ani nemá dostatek prostředků na složení finanční záruky (str. 5 rozhodnutí žalované).
[19] Nakonec Nejvyšší správní soud dodává, že tvrzení stěžovatele, že se na území České
republiky ani zbylých zemí Schengenského prostoru dosud nedopustil žádného protiprávního
jednání, je zavádějící. V době vydání napadeného rozhodnutí žalované sice nebylo pravomocně
rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, ovšem stěžovatel nerozporoval, že by se nedopustil
jednání, za které mu bylo uloženo správní vyhoštění. To samé platí o námitce, že stěžovatel
„prozřel“ a je si vědom toho, že není možné, aby na území České republiky pobýval nelegálně,
a proto zde požádal o udělení mezinárodní ochrany. O udělení mezinárodní ochrany však
požádal poté, co žalovaná rozhodla o jeho správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti připomíná, že při přezkumu rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z výše uvedeného má tedy Nejvyšší správní soud
za to, že ani výše popsané okolnosti nesvědčí o tom, že by stěžovateli mělo být uloženo zvláštní
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, namísto zajištění podle §124 odst. 1
písm. b) téhož zákona.
[20] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věta druhá s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud dle
§60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná,
které však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti. Nejvyšší
správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
[22] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce, advokát JUDr. Ing. Jakub Backa,
a to usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. 75 A 20/2018 - 17. Ustanovený zástupce učinil v řízení
před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní služby, kterými jsou jedno písemné podání
soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); dále jen „advokátní tarif“]
spočívající v sepsání kasační stížnosti a také řádné doložená další porada s klientem přesahující
jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu]. Za dva úkony právní služby
náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 2 × 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Za dva
úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci náleží 6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH
ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu