ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.154.2018:25
sp. zn. 3 Azs 154/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. D., t. č. neznámého
pobytu, zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha
6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 A 63/2018 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 968 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 6. 2018, č. j. KRPA-240409-13/ČJ-2018-000022,
rozhodla o zajištění žalobce podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
za účelem správního vyhoštění, neboť žalobce nevycestoval z území České republiky v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne
omezení osobní svobody.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, který ji rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 A 63/2018 – 47, jako nedůvodnou
zamítl.
[3] Městský soud se zabýval tím, zda žalovaná dostatečným způsobem zvážila možnost
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování namísto zajištění žalobce, neboť to bylo
stěžejním žalobním argumentem proti napadenému správnímu rozhodnutí. Dospěl přitom
k závěru, že žalovaná se dostatečně a přezkoumatelně vypořádala s nutností zajištění žalobce
a přihlédla k individuálním okolnostem jeho případu. Dle názoru městského soudu žalobce
s ohledem na své dosavadní jednání neposkytoval záruku umožňující uplatnění zvláštních
opatření. Finančními prostředky ke složení finanční záruky žalobce nedisponoval a možnost
aplikace zvláštního opatření formou zdržování se na určité adrese a hlášení na policii žalovaná
vyloučila s poukazem na předešlé jednání žalobce, který se dopouštěl protiprávního jednání
a nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud uzavřel, že v žalobcově situaci
nenalezl žádné okolnosti, které by jej odlišovaly od jiných osob, které jsou zajištěny podle
§124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Uložení mírnějších donucovacích opatření
by se v jeho případě míjelo účinkem.
[4] Závěrem městský soud nepřistoupil ani na argumentaci žalobce, podle níž se fakticky
neseznámil s rozhodnutím o správním vyhoštění a nebyl si tak vědom, že již nemůže na území
České republiky pobývat. Městský soud k tomu uvedl, že žalobce byl povinen se aktivně zajímat
o svou pobytovou situaci a střežit, zda pobývá v ČR oprávněně. Žalobce však evidentně nejevil
o řízení o správním vyhoštění zájem, což vyplývá z toho, že na adrese pobytu neměl označenou
schránku a neučinil žádné kroky ke zjištění svého aktuálního pobytového statusu. Městský soud
v tomto směru upozornil na to, že rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo vykonatelnosti
již dne 2. 1. 2018, přičemž neoprávněný pobyt žalobce v ČR vyšel najevo až při policejní kontrole
dne 27. 6. 2018.
[5] Proti výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, brojí žalobce (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel považuje úvahy městského soudu o nemožnosti uložení zvláštních opatření
za nepřijatelné. Soud se totiž fakticky přihlásil k závěru, že nedbalostní jednání stěžovatele
spočívající v nedostatečném zájmu o legálnost pobytu v ČR ospravedlňuje jeho zajištění,
aniž by byla dána možnost uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování. Takový
paušalizovaný přístup stěžovatel odmítá. Nezpochybňuje, že na území ČR pobýval nelegálně,
avšak tohoto jednání se dopustil toliko z nedbalosti, nikoli úmyslně. Tuto okolnost žalovaná
nereflektovala. Nedbalostní jednání není dostatečně silným argumentem pro odmítnutí aplikace
alternativních opatření nahrazujících institut zajištění. Stěžovatel k tomu cituje judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která se zabývala smyslem právní úpravy zvláštních opatření
za účelem vycestování.
[7] Stěžovatel je dále toho názoru, že v případech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců
nelze připustit jakékoliv paušalizované rozhodování. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, výslovně odmítl rozšířenou praxi
správních orgánů, podle níž je u cizinců, kteří po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění z území
ČR nevycestovali, fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních opatření. Právě stěžovatel
je osobou, u níž nelze konstatovat nemožnost uložení zvláštních opatření, a to pro jeho zjevnou
nevědomost o protiprávním pobytu v ČR a z důvodu jeho snahy o řádnou spolupráci
s žalovanou v průběhu správního řízení. Žalovaná i městský soud však přistoupili k osobě
stěžovatele nesprávně a jejich rozhodnutí tak nemohou obstát.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jádrem sporu je v daném případě to, zda u stěžovatele postačovalo namísto zajištění
uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem,
že v takových případech není možné postupovat paušálně. Ze stěžovatelem zmiňovaného
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38
(publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyplývá, že „[d]ůvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního
opatření (§123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové
a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní
chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně
charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince).“
[12] Z rozhodnutí žalované však nevyplývá, že by k případu stěžovatele přistupovala paušálně.
Naopak žalovaná se – jak správně podotknul i městský soud v napadeném rozsudku – zabývala
zjištěnými okolnostmi a hodnotila dosavadní chování stěžovatele ve vztahu k možnosti uložení
zvláštních opatření. Žalovaná tedy postupovala v souladu se zásadou individualizace a její
rozhodnutí není v tomto směru nepřípustně paušalizující či dokonce nepřezkoumatelné.
Žalovaná (a posléze i městský soud) poukázala na konkrétní jednání stěžovatele a konkrétní
okolnosti dané věci, na jejichž základě nebylo možno dospět k závěru o vhodnosti uložení
zvláštních opatření namísto aplikace institutu zajištění.
[13] Stěžovatel namítá, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění a v této
souvislosti vyzdvihuje, že na území ČR pobýval nelegálně toliko z nedbalosti. Nejvyšší správní
soud k tomu především konstatuje, že stěžovatel opomíná, že problémy s doručováním
si způsobil především sám, neboť na adrese pobytu si doručované písemnosti nevyzvedával,
respektive si zde neoznačil poštovní schránku (viz protokol o podání vysvětlení ze dne
27. 6. 2018, ve správním spise založený na č. l. 12). Městský soud také v tomto ohledu správně
podotknul, že rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele se stalo vykonatelným dne 2. 1. 2018.
Stěžovatel byl zajištěn při policejní hlídce až dne 27. 6. 2018, je tedy očividné, že svou pobytovou
situaci řadu měsíců nijak neřešil a o výsledek řízení o správním vyhoštění se nezajímal. Nemůže
se proto nyní dovolávat toho, že o protiprávnosti svého pobytu v ČR nevěděl. V tomto světle
také Nejvyšší správní soud hodnotí stěžovatelovo tvrzení o řádné spolupráci s žalovanou.
Je zřejmé, že stěžovatel neučinil žádné kroky k tomu, aby v souladu s právními předpisy
legalizoval svůj pobyt v ČR, případně odcestoval do vlasti, jak mu ukládalo vykonatelné správní
rozhodnutí. Stěžovatel ostatně ani nic takového v průběhu řízení netvrdil. Bez významu není též
ani to, že důvodem vyhoštění stěžovatele byl jeho předchozí neoprávněný pobyt na území ČR
minimálně v období ode dne 21. 10. 2015 do dne 9. 3. 2016 (viz rozhodnutí o uložení správního
vyhoštění ze dne 20. 11. 2017, č. j. KRPA-94885-46/ČJ-2016-000022, ve správním spise založené
na č. l. 6).
[14] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal pochybení v postupu městského soudu, který
v návaznosti na žalobní argumentaci řádně přezkoumal závěry žalované ohledně možnosti
uložení zvláštních opatření a s těmito závěry se následně ztotožnil. V podrobnostech kasační
soud odkazuje zejména na odstavce 15 až 21 napadeného rozsudku.
[15] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná, které však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec její úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[17] Městský soud usnesením ze dne 4. 9. 2018, č. j. 4 A 63/2018 – 31, ustanovil stěžovateli
jako opatrovníka Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
neboť stěžovatel byl dne 17. 7. 2018 letecky vyhoštěn do země původu a soudu se nepodařilo
doručit písemnost na známou adresu v cizině. Za dané situace musí Nejvyšší správní soud dále
rozhodnout o odměně ustanoveného opatrovníka. Ze spisu vyplývá, že opatrovník ve věci učinil
jeden úkon právní služby, a to sepsání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif); dále jen „advokátní tarif“]. Za něj mu náleží odměna podle
§9 odst. 5 advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 2. advokátního tarifu ve výši 500 Kč.
K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
ve výši 300 Kč. Ustanovený opatrovník doložil, že je plátcem DPH, proto mu výše odměny byla
navýšena o 168 Kč. Opatrovníkovi stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 968 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.; viz výrok
III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu