ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.28.2019:24
sp. zn. 3 Azs 28/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. O., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 12. 2018, č. j. 4 A 97/2018 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 9. 2018, č. j. KRPA-365979-22/ČJ-2018-000022,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2018, č. j. KRPA-365979-33/ČJ-2018-000022
(dále také jen „rozhodnutí o zajištění“), rozhodla podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), o zajištění žalobce za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Doba
zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalovaná dále rozhodnutím
ze dne 24. 10. 2018, č. j. KRPA-365979-37/ČJ-2018-000022 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení
zajištění“), prodloužila na základě §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců dobu zajištění žalobce
o 33 dnů.
[2] Proti rozhodnutí o prodloužení zajištění brojil žalobce žalobou u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 4 A 97/2018 – 37,
zamítl jako nedůvodnou. Žalobce v žalobě především namítal, že rozhodnutí je zatíženo vadou
nepřezkoumatelnosti pro nevypořádání otázky zvlášť závažného zdravotního stavu žalobce.
Žalovaná byla v průběhu řízení informována o tom, že u žalobce je dle sdělení německé věznice
riziko infekce a sebevraždy. Žalobce odkázal na článek 21 a 22 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(dále jen „přijímací směrnice“), a na §10 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“). V této souvislosti měla podle mínění žalobce žalovaná věnovat péči tomu, zda žalobce
není zranitelnou osobou. Žalovaná předmětné informace o zdravotním stavu nijak nevyhodnotila
při zvážení možnosti umístění žalobce do zařízení pro zajištění cizinců. Ohrozila
jej tak umístěním do tohoto zařízení, které není koncipováno na péči o závažně psychicky
nemocné osoby.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že žalovaná se otázkou,
zda je zajištění žalobce možné, zabývala v rozhodnutí o zajištění ze dne 29. 9. 2018, na které
v rozhodnutí o prodloužení zajištění odkázala. Poukázal přitom na to, že provedenou lékařskou
kontrolou bylo ověřeno žalobcovo tvrzení, že je zdráv, netrpí žádnou chorobou a neužívá žádné
léky. Podle soudu tedy bylo objektivně zjištěno, že žalobce netrpí infekčním onemocněním
ani není ve špatném psychickém stavu, který by znemožňoval jeho umístění v zařízení
pro zajištění cizinců. Žalobce ničím nedoložil žalobní tvrzení, že trpí závažným psychickým
onemocněním.
[4] Městský soud se dále neztotožnil s tím, že žalobce měl být posuzován jako osoba
zranitelná. Obsahem správního spisu není nic, co by pro takový závěr svědčilo. Prodloužení doby
zajištění bylo nezbytné pro realizaci žalobcova předání do příslušného členského státu. Žalovaná
postupovala v souladu s §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Městský soud rovněž uvedl,
že žalobce byl ze zajištění propuštěn s tím, že dne 28. 11. 2018 proběhne transfer leteckou cestou
do Milána. Žalovaná tak učinila všechny kroky k tomu, aby došlo k realizaci předání žalobce
podle nařízení Dublin III. Z žádosti o provedení transferu policejní eskortou na mezinárodní
letiště ze dne 21. 11. 2018 vyplývá, že žalobce s transferem souhlasil a v dané věci nebyly shledány
žádné zvláštní zdravotní či bezpečnostní podmínky. Za této situace měl soud za to, že zajištěním
žalobce nedošlo k porušení jeho práv.
[5] Proti výroku I. rozsudku městského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, brojí žalobce
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení napadeného rozsudku i správního rozhodnutí
a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel trvá na tom, že napadené správní rozhodnutí trpí vadou v tom směru,
že žalovaná nezohlednila stěžovatelův zdravotní a psychický stav. Takovou vadu nelze nahradit
ani eventuálním samostatným vyhodnocením relevantní části spisu v soudním řízení. Městský
soud fakticky vyšel z vlastních úvah vyhodnocujících obsah správního spisu a zcela tak nahradil
činnost žalované. Vlastní aktivitou se pokusil napravit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí,
přičemž je notorietou, že takový postup akceptovat nelze. Žalovaná přitom nezohlednila
informace týkající se psychického stavu stěžovatele. Protože tuto skutečnost nevyhodnotil
městský soud správně, je třeba napadený rozsudek zrušit. V kasační stížnosti stěžovatel dále
opakuje svoji žalobní argumentaci (k tomu viz rekapitulace obsahu žaloby v odstavci [2] výše).
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že soudnímu přezkumu již bylo podrobeno
rozhodnutí o zajištění stěžovatele ze dne 29. 9. 2018. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl
městský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 4 A 89/2018 – 40. Kasační stížnost stěžovatele
proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou rozsudkem
ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Azs 3/2019 – 19 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Soud ověřil, že v nyní posuzovaném případě uplatňuje stěžovatel
v kasační stížnosti totožné námitky jako ve věci ukončené rozsudkem č. j. 6 Azs 3/2019 – 19.
Závěry uvedené ve zmiňovaném rozsudku proto kasační soud převzal a níže je rekapituluje,
neboť neshledal žádný důvod se od nich odchýlit. V podrobnostech lze na rozsudek
č. j. 6 Azs 3/2019 – 19, odkázat.
[11] Podle čl. 28 odst. 4 nařízení Dublin III, pokud jde o podmínky zajištění a záruky
vztahující se na zajištěné osoby, použijí se na provádění přemístění do příslušného členského
státu články 9, 10 a 11 přijímací směrnice. Podle čl. 11 odst. 1 přijímací směrnice hlavním zájmem
vnitrostátních orgánů by mělo být zdraví, včetně zdraví duševního, zajištěných žadatelů, kteří jsou zranitelnými
osobami. Jsou-li zajištěny zranitelné osoby, členské státy zajistí, aby byly tyto osoby pravidelně kontrolovány
a aby se jim dostávalo odpovídající podpory s přihlédnutím k jejich konkrétní situaci včetně jejich zdravotního
stavu. Podle čl. 21 přijímací směrnice členské státy zohlední ve vnitrostátních právních předpisech
provádějících tuto směrnici zvláštní situaci zranitelných osob, například nezletilých osob, nezletilých osob
bez doprovodu, zdravotně postižených osob, starších osob, těhotných žen, osamělých rodičů s nezletilými dětmi, obětí
obchodování s lidmi, osob trpících závažnou chorobou, osob s duševní poruchou a osob, které byly podrobeny
mučení, znásilnění nebo jiným formám hrubého psychického, fyzického nebo sexuálního násilí, jako jsou oběti
ženské obřízky. Podle čl. 22 odst. 1, věty první, druhé a třetí přijímací směrnice, za účelem účinného
provádění článku 21 posoudí členské státy, je-li žadatel žadatelem se zvláštními potřebami při přijetí. Členské
státy rovněž určí povahu těchto potřeb. Toto posouzení se zahájí v přiměřené lhůtě poté, co byla učiněna žádost
o mezinárodní ochranu a může být začleněno do stávajících vnitrostátních postupů. V návaznosti
na to definuje zákon o azylu v §2 odst. 1 písm. i) zranitelné osoby. Podle tohoto ustanovení
se zranitelnou osobou rozumí zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina
s nezletilým dítětem nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba
starší 65 let, osoba se zdravotním postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť
obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným
formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.
[12] Nejvyšší správní soud poukázal v rozsudku ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 – 27,
na to, že z čl. 28 odst. 4 nařízení Dublin III, ve spojení s čl. 11 přijímací směrnice vyplývá,
že i v případě zajištění osoby za účelem přemístění podle nařízení Dublin III je nezbytné zabývat
se její zranitelností – zdravotním a duševním stavem. Zároveň však připomenul, že řízení
o zajištění je z časového hlediska velmi krátké a konstatoval, že „[s]e nelze dožadovat, aby žalovaný
výslovně pojednal o veškerých obecných zárukách a podmínkách zajištění, které by členské státy měly uplatňovat
podle nové přijímací směrnice. Z kvalitativního hlediska nutně existuje rozdíl mezi posouzením relevantních
skutečností v řízení o zajištění podle §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, oproti například dublinskému
řízení, ve kterém je jednoznačně širší prostor (z věcného i časového hlediska) pro posouzení situace cizince.“
[13] V rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 – 47 (který se na rozdíl
od posuzované věci týkal nepovolení vstupu na území České republiky a na který odkazoval
i stěžovatel) Nejvyšší správní soud k otázce zdravotního stavu a zranitelnosti konstatoval,
že „[p]ři posuzování zdravotního stavu žadatele o mezinárodní ochranu ministerstvo prvotně vychází z informací
v dotazníku žádosti o udělení mezinárodní ochrany, konkrétně z odpovědi na otázku ´Jaký je Váš zdravotní
stav?´. Pokud žadatel uvede – jak to učinila stěžovatelka – že jeho zdravotní stav je dobrý, je logické, že správní
orgán nemá důvod předpokládat jakékoliv závažnější zdravotní problémy žadatele. Pokud by však stěžovatelka
uvedla či nějakým způsobem naznačila (např. předložením lékařské zprávy), že trpí zdravotními problémy,
nebo by tomu nasvědčovalo vlastní pozorování pracovníků ministerstva či jiné indicie, bylo by na správním orgánu,
aby aktivně dále zjišťoval, zda tyto problémy dosahují takové intenzity, že je třeba stěžovatelku považovat
za zranitelnou osobu ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu. Jestliže vážnému zdravotnímu postižení stěžovatelky
nic nenapovídalo, lze považovat skutková zjištění správního orgánu založená na podkladech z řízení o udělení
mezinárodní ochrany za dostatečná.“
[14] Nejvyšší správní soud v již výše citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 223/2017 – 27,
poznamenal, že pokud pro to nevyplynou před správním orgánem důvody, není třeba otázku
zranitelnosti výslovně rozebírat. Pro nyní posuzovanou věc jsou ve světle judikatury uvedené výše
rozhodné následující skutečnosti. Stěžovatel na otázku, jaký je jeho zdravotní stav, odpověděl,
že je zdravý, neužívá žádné léky a s ničím se neléčí, pouze ho bolí na levé straně žeber z fotbalu
(viz protokol o podání vysvětlení ze dne 29. 9. 2018 na č. l. 19 správního spisu). Stěžovatel
byl vyšetřen, přičemž podle závěru lékaře byl schopen podrobit se policejním úkonům a mohl
být umístěn v policejní cele (viz zpráva žurnálního lékaře pro policii na č. l. 10 správního spisu).
Žalovaná tak učinila dostatečné kroky k ověření aktuálního zdravotního stavu stěžovatele.
Žalovaná byla upozorněna na informace z vězení ve Spolkové republice Německo,
že u stěžovatele je riziko infekce a sebevraždy. Jednalo se ovšem o pobyt ve věznici víc než půl
roku před zajištěním stěžovatele (v období od 18. 12. 2017 do 25. 1. 2018 – viz listina založená
ve správním spise na č. l. 21), stěžovatel přitom v řízení před žalovanou neuváděl, respektive
ani nenaznačil, že jeho zdravotní stav by mohl být překážkou bránící jeho zajištění. Taková
překážka nevyplynula ani z jeho lékařského vyšetření. Žalovaná vzala uvedené informace
ze SRN v úvahu na str. 6 rozhodnutí o zajištění, kde stručně posuzovala, zda zdravotní stav
stěžovateli nebrání ve vycestování. V rozhodnutí o prodloužení zajištění, které bylo předmětem
přezkumu městského soudu v nyní projednávané věci, se sice žalovaná informacemi
pocházejícími ze SRN již výslovně nezabývala, avšak toto rozhodnutí navazovalo na prvotní
rozhodnutí o zajištění, na které ostatně žalovaná odkazovala.
[15] Za této situace nelze dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
z důvodu, že žalovaná nevyhodnotila zdravotní stav stěžovatele, respektive z důvodu,
že se výslovně v rozhodnutí o prodloužení zajištění nevyslovila k otázce, zda se jedná
o zranitelnou osobu. Konkrétní skutečnosti v době rozhodování žalované nenasvědčovaly tomu,
že by aktuální zdravotní stav stěžovatele bránil prodloužení jeho zajištění. Na informace
pocházející ze SRN, jež nebyly nijak dále odůvodněny či doloženy, je nutno nahlížet v kontextu
pozdějšího vlastního vyjádření stěžovatele, který výslovně potvrdil, že se cítí zdravý, a odborného
lékařského vyšetření, které rovněž neshledalo závažné zdravotní obtíže. Z obsahu spisu
ani nevyplývá, že by jakékoli pochybnosti o zdravotním (duševním) stavu stěžovatele zakládalo
jeho chování před pracovníky žalované či zařízení, ve kterém byl zajištěn. Není důvodná
ani kasační námitka, že by městský soud nahrazoval činnost žalované – městský soud jen reagoval
na žalobní argumentaci, v níž stěžovatel poprvé začal tvrdit, že žalovaná měla vyhodnotit,
zda není zranitelnou osobou.
[16] Nejvyšší správní soud na závěr pro úplnost připomíná, že zdravotní stav má význam
nejen pro posouzení, zda je vůbec možné zajištění stěžovatele, ale i pro posouzení
realizovatelnosti samotného přemístění. Zevrubné ověření, zda je přemístění cizince do jiného
členského státu realizovatelné (např. ze zdravotních důvodů – viz rozsudek Soudního dvora
EU ze dne 16. 2. 2017 ve věci C-578/16 PPU, C. K., H. F., A. S. proti Slovinské republice),
však probíhá až v samotném řízení o předání cizince (srov. rozsudek č. j. 5 Azs 223/2017 – 27).
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měla procesně úspěšná žalovaná, které však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec její úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[19] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven zástupce Mgr. Jindřich Lechovský, advokát
se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, a to usnesením ze dne 5. 11. 2018, č. j. 4 A 97/2018 – 19.
Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce v takovém případě hradí podle
§35 odst. 10 s. ř. s. stát. Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil jeden úk on
právní služby, a to sepsání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif); dále jen „advokátní tarif“]. Za něj mu náleží odměna podle
§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu
ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle
§13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem
DPH, proto mu výše odměny byla navýšena o 714 Kč (§14a advokátního tarifu). Zástupci
stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada
hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžova tele
nese stát (§60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.; viz výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu