ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.58.2018:23
sp. zn. 3 Azs 58/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: O. Y.,
zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3,
Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 6. 2018, č. j. 32 A 19/2018 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 10. 2017,
č. j. KRPZ-71357-26/ČJ-2017-150026-SV (dále jen „správní rozhodnutí I. stupně“),
bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň stanovena doba, po kterou jí nelze
umožnit vstup na území členských států EU, v délce šesti měsíců. Samostatným
rozhodnutím správního orgánu I. stupně z téhož dne č. j. KRPZ-71357-27/ČJ-2017-150026-SV
(dále též „rozhodnutí o nákladech“), byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení
ve věci správního vyhoštění ve výši 1000 Kč. Uvedená rozhodnutí k odvolání žalobkyně potvrdila
žalovaná svými rozhodnutími ze dne 11. 4. 2018, č. j. CPR-32790-2/ČJ-2017-930310-V243 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), a ze dne 12. 4. 2018, č. j. CPR-32790-3/ČJ-2017-930310-V243 (dále
jen „napadené rozhodnutí o nákladech“).
[2] Žalobkyně podala proti oběma napadeným rozhodnutím žalobu, kterou Krajský soud
v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený
rozsudek“). Při svém rozhodování vyšel krajský soud z následujících skutečností zjištěných
ze správního spisu: Žalobkyně byla dne 27. 6. 2017 kontrolována Policií ČR v areálu společnosti
TEKOO spol. s r.o., Uherský Brod, U Korečnice 2340 (dále jen „společnost TEKOO“), a to při
pracovní činnosti spočívající v balení zeleniny do obalů, kdy jmenovaná k výzvě předložila pouze
cestovní pas Ukrajiny s vyznačeným národním vízem Polska typu D, opravňujícím ji k časově
omezenému pobytu na českém území. Žádné doklady, které by ji opravňovaly k výkonu pracovní
činnosti na území České republiky, však nepředložila. V rámci pobytové kontroly došlo k podání
vysvětlení vedoucím skladu společnosti TEKOO, který uvedl, že žalobkyně byla k práci vyslána
na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi společnostmi TEKOO (v pozici objednatele)
a Vidininvest Trade s.r.o., dříve sídlem Praha 3, Řehořova 27/44 (jako zhotovitelem; dále
jen „společnost Vidininvest“; pozn. zdejšího soudu: dne 5. 6. 2018 byla společnost vymazána
z obchodního rejstříku). Práce je potom přidělována, řízena a kontrolována zaměstnanci
společnosti TEKOO, která zaznamenává i elektronickou docházku. Vedoucím skladu byl dále
poskytnut kontakt na koordinátora společnosti Vidininvest pana M. V. (pozn. krajský soud
nesprávně uvádí, že jde o koordinátora „polského zaměstnavatele“ žalobkyně – proti tomu
srov. úřední záznam ze dne 28. 6. 2017, č. j. KRPZ-71357-1/ČJ-2017-150026-SV, případně
čl. VIII zmíněné smlouvy o dílo). Ten policii uvedl, že žalobkyně byla s dalšími cizinci vyslána
do ČR k odběrateli – společnosti Vidininvest [na základě smlouvy o poskytování příhraničních
služeb uzavřené s dodavatelem – polskou společností OVD-TEMYRTANS, sp.z.o.o, sídlem
Polská republika, Žabia Wola 107A; dále jen polský zaměstnavatel], který je dále poskytl
společnosti TEKOO (na základě zmíněné smlouvy o dílo).
[3] Z obsahu správního spisu krajský soud dále odkázal na protokol o výslechu žalobkyně
ze dne 28. 6. 2017, č. j. KRPZ-71357-9/ČJ-2017-150026-SV (dále jen „Protokol“), v rámci jehož
obsahu zdůraznil, že žalobkyně uvedla, že pracuje pro pana M., aniž by byla schopna identifikovat
svého zaměstnavatele. Práci v České republice našla jako nabídku na internetu. S panem M. byla
v kontaktu přes viber [pozn. zdejšího soudu: jedná se tzv. instant messaging aplikaci umožňující
uživateli realizovat mj. internetové hlasové hovory či zasílat zprávy jiným uživatelům], potom za
nimi jednou týdně jezdí do Uherského Brodu a vždy se za ní staví v práci. Žalobkyně dále uvedla,
že po příjezdu do ČR začala pracovat ve společnosti TEKOO, kde koncem dubna podepsala
dokumenty, aniž by byla schopna upřesnit, co bylo jejich obsahem. Práci ji přiděloval a
kontroloval mistr společnosti TEKOO. V Polsku žalobkyně nikdy nepracovala, přičemž
polského zaměstnavatele ani společnost Vidininvest vůbec nezná. Dokumentům, které podepsala,
nerozuměla. Mzda jí měla být vyplácena zálohově od pana M.. Krajský soud dále poukázal na
následující podstatné součásti spisového materiálu – kopie cestovního pasu žalobkyně, včetně
vyznačeného národního víza Polska typu D s platností od 20. 3. 2017 do 19. 3. 2018, pracovní
smlouva žalobkyně a polského zaměstnavatele (v polštině) ze dne 24. 4. 2017, objednávka
společnosti TEKOO ze dne 1. 3. 2017, smlouva o poskytování příhraničních služeb mezi
polským zaměstnavatelem a společností Vidininvest ze dne 1. 1. 2017, kopie sdělení Evropské
komise o možnosti delegace zaměstnanců polského zaměstnavatele do jiných států EU ze dne 31.
3. 2017, smlouva o dílo uzavřená mezi společnostmi Vidininvest a TEKOO ze dne 27. 2. 2017,
informace Úřadu práce ČR o nástupu žalobkyně do zaměstnání - vyslání k výkonu práce ze dne
25. 4. 2017, odpověď Úřadu práce ČR ze dne 12. 7. 2017 na žádost správního orgánu I. stupně o
sdělení informace k žalobkyni jako cizinci, podle které byla splněna informační povinnost [vyslání
v rámci poskytování služeb podle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) – přiložena informační karta],
přičemž však žalobkyni nebylo vydáno žádné pracovní povolení. Krajský soud akcentoval též
závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 21. 7. 2017, ev. č. ZS36496, potvrzující
možnost vycestování žalobkyně, a vyjádření společnosti TEKOO ze dne 21. 7. 2017, ze kterého
vyplývá, že daná společnost má uzavřenu smlouvu o dílu se společností Vidininvest, která ji může
plnit rovněž prostřednictvím subdodavatelů. Společnost TEKOO dále uvedla, že smluvní vztah
má pouze se jmenovanou společností, se kterou komunikuje prostřednictvím jejího zástupce,
pana M. V. K vyjádření je připojen přehled odpracovaných hodin cizinců poskytnutých
k výkonu pracovní činnosti společností Vidininvest, včetně žalobkyně, která má evidováno
312,15 odpracovaných hodin. Poslední dokumenty konstatované krajským soudem představují
žalobkyní předložené objednávky mezi společnostmi Vidininvest a TEKOO za období měsíců
březen až červenec roku 2017, podnájemní smlouva ze dne 2. 3. 2017 uzavřená mezi těmito
společnostmi a doklad o školení v polském jazyce.
[4] Úvodem svých navazujících úvah krajský soud odkázal na vymezení závislé práce
zahrnuté v §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů,
a na obecné pravidlo pro zaměstnávání cizinců obsažené v §89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti,
podle kterého lze cizince zaměstnat nebo přijmout do zaměstnání pouze za předpokladu,
že je držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance
nebo modré karty. Jednu z výjimek ze zmíněného pravidla představuje dle krajského soudu
ustanovení §98 písm. k) téhož zákona, které reaguje na primární (čl. 56 Smlouvy o fungování
EU) a sekundární (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES o vysílání pracovníků
v rámci poskytování služeb; dále jen „Směrnice“) legislativu EU v oblasti přeshraničního
poskytování služeb, přičemž podle předmětného ustanovení zmíněný požadavek nedopadá
na zaměstnání cizince, který byl na území ČR vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu EU. V této souvislosti krajský soud konkrétně poukázal
na čl. 1 odst. 3 písm. a) Směrnice, dopadající na případy, kdy je pracovník vyslán zaměstnavatelem
do jiného členského státu z důvodu realizace konkrétní zakázky v režimu poskytování služeb,
čehož se dovolává žalobkyně. Od uvedeného je podle krajského soudu třeba odlišit situaci
upravenou pod písm. c) téhož ustanovení Směrnice, postihující případy, kdy jsou pracovníci
vysláni (poskytnuti) do jiného členského státu přímo jako pracovní síla k plnění pracovních úkolů
pod vedením příjemce služby, resp. podniku, do kterého jsou vysláni, kdy i v tomto případě
jde o službu ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování EU. Jedná se přitom o specifickou formu
agenturního zaměstnávání, která se od prvního případu liší tím, že pracovníci se ihned
po poskytnutí služby nevracejí ke svému zaměstnavateli, ale naopak je podstatou celého procesu
jejich integrace na trhu práce členského státu, do kterého byli jako pracovní síla poskytnuti
(viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 3. 1990, věc C-113/89, Rush Portuguesa). Oproti
první variantě se může druhá možnost podle krajského soudu negativně projevit na stabilitě trhu
práce a související míře nezaměstnanosti obyvatel státu, do něhož byli pracovníci vysláni, přičemž
doplnil, že Soudní dvůr EU z tohoto důvodu připustil, že v případě dlouhodobého poskytování
pracovní síly lze přijmout restriktivnější opatření, a to v podobě vydání pracovního povolení,
jakožto nutné podmínky pro poskytnutí služby na principu agenturního zaměstnávání
(srov. rozsudek ze dne 11. 9. 2014, věc C-91/13, Essent Energie Productie BV ).
[5] V návaznosti na unijní úpravu se krajský soud zaměřil na vnitrostátní režim,
kdy při rozboru ustanovení zákona o zaměstnanosti připomněl rozsudek ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky
jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) Směrnice a na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní
činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se tak podle
Nejvyššího správního soudu ve smyslu §98 písm. k) téhož zákona nevyžaduje pouze
u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území ČR jako pracovní síla, vykonávají svou
hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území ČR vyslal, neboť pouze v takovém případě
lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění
na český pracovní trh. Při aplikaci uvedeného právního názoru na skutkové okolnosti
projednávaného případu dospěl krajský soud následně k závěru, že výjimka obsažená
v §98 písm. k) citovaného zákona na žalobkyni nedopadá.
[6] Krajský soud konkrétně zdůraznil, že sice bylo prokázáno, že žalobkyně byla v době
výkonu pracovní činnosti na území ČR formálně v pracovněprávním vztahu k polskému
zaměstnavateli, jak dokládá mj. pracovní smlouva, avšak ve skutečnosti bylo podstatou jejího
vyslání zprostředkování zaměstnání, a to nikoliv za účelem krátkodobého poskytnutí služby,
ale z důvodu integrace na trhu práce bez zákonem stanoveného povolení. V tomto bodě krajský
soud akcentoval, že žalobkyně při výslechu sama uvedla, že svého polského zaměstnavatele
a společnost Vidininvest vůbec nezná, neví co je jejich předmětem podnikání, a nikdy
pro ně fakticky nepracovala. Co se týče vzniku pracovního poměru, dozvěděla se o něm
na internetu, přičemž s kontaktní osobou (pan M. V.) komunikovala přes viber, a tento za ní
dojížděl jednou týdně do Uherského Brodu. V Polsku nikdy nepracovala a v ČR prakticky denně
vykonávala práci pro společnost TEKOO, a to výlučně na základě pokynů a pod kontrolou
jednoho z pověřených zaměstnanců, včetně elektronické evidence docházky. Její činnost
tak představovala výkon závislé práce pro jmenovanou společnost. Krajský soud dodal, že
popsaný způsob výkonu pracovní činnosti žalobkyně potvrzuje vedle Protokolu také úřední
záznam ze dne 28. 6. 2017, zachycující pobytovou kontrolu žalobkyně, i vyjádření společnosti
TEKOO ze dne 21. 7. 2017.
[7] V souhrnu uvedeného krajský soud vyhodnotil, že ačkoliv správní orgány chybně uvedly,
že poskytnutí žalobkyně jako pracovní síly není službou ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování
EU, dospěly ke správnému závěru, že šlo o službu vykazující znaky agenturního
zaměstnávání, kterou nelze subsumovat pod výjimku §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
Ze skutkových okolnostní případu podle krajského soudu nevyplývá, že by žalobkyně převážnou
část své pracovní činnosti vykonávala v domovském státě svého zaměstnavatele,
kam by se po dokončení práce v ČR vrátila. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem správních
orgánů o naplnění důvodů pro správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
o pobytu cizinců.
[8] Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o nákladech krajský soud konstatoval,
že má akcesorickou povahu, přičemž výše nákladů řízení byla stanovena v souladu s právní
úpravou. Žalovaná tedy postupovala v souladu se zákonem, když zamítla odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí o nákladech, neboť bylo založeno pouze na tvrzené nezákonnosti správního
rozhodnutí I. stupně o správním vyhoštění.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále též „s. ř. s.“). V ní uvedla, že setrvává na svém názoru, že práci na území ČR
nevykonávala neoprávněně. Správní orgány podle stěžovatelky nepodloženě odmítly aplikovat
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, ve spojení se Směrnicí, přičemž zopakovala,
že je zaměstnankyní polské společnosti a do ČR byla vyslána v rámci přeshraničního poskytování
služeb – plnění zakázky pro společnost Vidininvest, a to na základě smlouvy o poskytování
služeb. Dodala, že soulad daného postupu s unijním právem potvrdila ve svém vyjádření,
k žádosti polského zaměstnavatele, i Evropská komise. Stěžovatelka namítla, že ačkoliv
opakovaně předkládala důkazy k prokázání skutečnosti, že mělo být aplikováno ustanovení
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, nebylo to ze strany správního orgánu akceptováno.
[10] V rámci kasační stížnosti stěžovatelka rovněž namítla, že pouze ze skutečnosti,
že v Polsku nepobývala delší dobu, nelze dovozovat, že si se svým polským zaměstnavatelem
nevytvořila vztah, a že se k němu nehodlá po dokončení vyslání do ČR vrátit. Takový úmysl
správnímu orgánu stěžovatelka nikdy nesdělila. V obchodních vztazích nelze podle stěžovatelky
vyloučit, že je zaměstnanec přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti
zaměstnavatele ihned v souladu s unijními předpisy vyslán k výkonu práce v jiném členském
státě, jako tomu bylo v jejím případě. Správní orgány i krajský soud vystavěly své závěry
na výpovědi stěžovatelky, která však obchodní ani smluvní vztahy zúčastněných společností
nezná, a nemohla proto relevantně posoudit stěžejní otázky. Stěžovatelka dodala, že vzniklé
nejasnosti mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly důkazy jí navrhované. Z těchto
důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že způsob rozhodování krajského
soudu nehodlá blíže komentovat, s tím, že plně odkazuje na shromážděný spisový materiál.
[12] Nejvyšší správní soud úvodem poukazuje na skutečnost, že přes formální uplatnění
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelka tento nijak
nekonkretizovala, přičemž zdejší soud ani z úřední povinnosti nezjistil, že by napadený rozsudek
byl nepřezkoumatelný nebo řízení před krajským soudem bylo zatíženo jakoukoliv vadou mající
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisového materiálu rovněž nevyplývá,
že by stěžovatelka před krajským soudem vytýkala, že skutková podstata, z níž správní orgány
vycházely, postrádá oporu ve spisech nebo je s nimi přímo v rozporu, případně že by byla
porušena zákonná procesní pravidla pro její zjišťování [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Argumentace stěžovatelky na podporu tohoto stížního bodu zcela chybí. Nejvyšší správní soud
proto postoupil k posouzení důvodnosti námitky nesprávného právního posouzení krajským
soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení
podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle
zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval “.
[15] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti „[p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta,
karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje
k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.
[16] Zdejší soud v tomto bodě připomíná, že již krajský soud v napadeném rozsudku
zdůraznil, že otázkou vysílání státních příslušníků Ukrajiny, kterým bylo uděleno polské vízum,
nikoli však povolení k výkonu práce na území ČR, polským zaměstnavatelem k výkonu práce
do ČR, aniž by kdy pro polského zaměstnavatele pracovali, se zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Pomocí
systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo EU dospěl k závěru,
že „[v]ýjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání,
zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) [zákona o zaměstnanosti], se vztahuje
jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání
pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní
trh.“ Nad rámec tohoto odkazu lze poznamenat, že podobné případy, týkající se dokonce
stejného polského zaměstnavatele i stejného odběratele služeb (tj. společnosti Vidininvest Trade
s.r.o., respektive Vidininvest s.r.o., jejichž jediného společníka představovala tatáž osoba) jako
v nyní posuzované věci, řešil Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 2 Azs 142/2018 – 17, a ze dne 13. 12. 2018, č. j. 2 Azs 243/2018 – 17. Stěžovatelé byli
v odkazovaných případech zastoupeni advokáty téže advokátní kanceláře jako nynější
stěžovatelka, čemuž odpovídá i zcela shodná kasační argumentace všech tří stěžovatelů. Zdejší
soud proto vyšel z právního názoru vysloveného v odkazovaných rozsudcích, když v nyní
projednávané věci neshledal důvody, pro které by bylo nutné se od dříve vyslovených závěrů
odchýlit.
[17] V posuzovaném případě ze spisového materiálu vyplývá, jak konstatoval krajský soud
na straně 3-4 napadeného rozsudku, že stěžovatelka si nabídku práce našla na internetu, přičemž
se mělo jednat o výkon práce v České republice. Kontaktní osobou – panem M. V., se kterým
stěžovatelka komunikovala prostřednictvím viberu, jí bylo sděleno, že s platným polským vízem,
kterým stěžovatelka již v danou dobu disponovala, pro ni nebude problém pracovat v ČR.
Na území České republiky přicestovala spolu se svým manželem „někdy kolem 20. 4. 2017 “ přes
Polsko, kterým však pouze projeli, když zastavovali toliko z důvodu odpočinku. Zhruba týden
poté, tj. 27. nebo 28. 4. 2017, přesné datum si stěžovatelka již nepamatovala, nastoupila do práce
ve společnosti TEKOO v Uherském Brodě. Teprve na zmíněném místě přitom dne 24. 4. 2017
podepsala pracovní smlouvu (jejímuž obsahu však z důvodu použitého jazyku dle svých slov „moc
nerozumí “) s polským zaměstnavatelem, k němuž nicméně poznamenala, že o němž nic neví, ani
to, čím se zabývá, a kdo za něj jedná. Shodně konstatovala, že nezná společnost Vidininvest.
Stěžovatelka dále sama uvedla, že jejím zaměstnavatelem je M.V., od kterého také dne 23. 6. 2017
obdržela zálohu na mzdu. V rámci svého výslechu stěžovatelka rovněž zmínila, že pracovní úkoly
ji zadával mistr ze společnosti TAKOO.
[18] Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl ve shodě s krajským
soudem k názoru, že i přes formální zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní
smlouva uzavřená mezi polským zaměstnavatelem a stěžovatelkou, smlouva o poskytování
přeshraničních služeb mezi polským zaměstnavatelem a společností Vidininvest a smlouva o dílo
mezi společnostmi Vidininvest a TEKOO) jednal polský zaměstnavatel fakticky jako agentura
práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR. Z podkladů spisového
materiálu jasně vyplývá, že stěžovatelka nejenže ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele
neprovozovala svou hlavní činnost, ale o svém polském zaměstnavateli de facto vůbec nic neví.
Absenci jakéhokoliv povědomí o údajném faktickém, tj. nikoli pouze formálně vystupujícím
zaměstnavateli, přitom jistě nelze vysvětlit, jak činí stěžovatelka v kasační stížnosti, namítanou
„neznalostí obchodních a smluvních vztahů zúčastněných společností “. I za takového stavu by totiž musela
mít o svém polském zaměstnavateli, pokud by pro něj skutečně pracovala, alespoň základní
informace.
[19] Nad rámec uvedeného je možné poznamenat, že d odatek stěžovatelčiny pracovní
smlouvy, datovaný již dnem následujícím po podpisu samotné smlouvy, podle kterého měla
pracovat na adrese závodu společnosti TAKOO v Uherském Brodě, neobsahuje jakékoliv časové
omezení tvrzeného „vyslání “, tj. změna místa výkonu práce byla stanovena na dobu neurčitou.
V souvislosti s dalším argumentem vzneseným stěžovatelkou zdejší soud podotýká, že v řízení
nebylo jakkoli prokázáno, že by její vyslání představovalo odlehčující opatření v době dočasného
úbytku zakázek polského zaměstnavatele nebo že by k němu došlo ve srovnatelné situaci
(srov. bod 41 shora zmíněného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31).
[20] V souhrnu uvedeného nelze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že by krajský soud svůj
závěr vystavěl pouze na zjištění, že jmenovaná v Polsku nepobývala delší dobu. Krajský soud
naopak na stranách 3-4 napadeného rozsudku obsáhle a podrobně rekapituloval skutečnosti,
které zjistil ze správního spisu, jež po uvedení relevantní vnitrostátní a unijní právní úpravy,
a s ní související judikatury, pečlivě vyhodnotil na straně 7. Nelze přitom přehlédnout,
že stěžovatelka ve své kasační stížnosti, stejně jako předtím v žalobě, neuvedla žádné konkrétní
důkazy, které by mohly vést ke zjištění, že v jejím případě byly splněny podmínky pro aplikaci
výjimky dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (viz citace judikatury zdejšího soudu
realizovaná výše). Jakkoliv je jistě možné souhlasit s tvrzením, že obecně platí, že v obchodních
vztazích nelze vyloučit, že v důsledku nižší vytíženosti zaměstnavatele je nově přijatý
zaměstnanec ihned vyslán k výkonu práce v jiném členském státě, platí, že ve stěžovatelčině případě
se jedná o tvrzení neprokázané, a navíc nové, tedy v žalobě neuplatněné, a proto ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[21] Z uvedených důvodů zdejší soud aprobuje závěr učiněný správními orgány, respektive
potvrzený krajským soudem, že na situaci stěžovatelky nebylo možné aplikovat výjimku
z povinnosti získání pracovního povolení ve smyslu §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
Vyloučení možnosti aplikace citovaného ustanovení přitom nebylo ze strany správních orgánů
(ani krajského soudu) nepodložené, jak stěžovatelka namítá. O tom svědčí shora provedený
rozbor skutečností vyplývajících ze spisového materiálu, které stěžovatelka žádným relevantním
způsobem nezpochybnila. Při uvedeném závěru potom krajský soud zcela správně s odkazem
na judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu zhodnotil, že správní orgány
postupovaly v souladu se zákonem, když jednání stěžovatelky shledaly protiprávním, zakládajícím
důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
o pobytu cizinců. Jestliže pak krajský soud seznal, že napadené rozhodnutí, které potvrdilo
rozhodnutí I. stupně o správním vyhoštění stěžovatelky, netrpí nezákonností, postupoval rovněž
správně, když aproboval i postup správních orgánů při vydání navazujícího rozhodnutí
o nákladech, respektive napadeného rozhodnutí o nákladech, jejichž legalitu stěžovatelka v žalobě
zpochybnila toliko odkazem na nezákonnost prvně jmenovaných rozhodnutí.
[22] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že si je vědom skutečnosti, že krajský soud
v napadeném rozsudku explicitně nereagoval na stěžovatelčin žalobní odkaz na vyjádření
(sdělení) Evropské komise ze dne 31. 3. 2017. V souvislosti s tímto dílčí nedostatkem je však
třeba připomenout, že aby se mohlo jednat o vadu řízení, která by odůvodňovala zrušení
napadeného rozsudku, musela by taková vada ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Ze znění napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský
soud vycházel z podkladů správního spisu, jehož součástí bylo i zmíněné sdělení Evropské
komise, což konečně krajský soud v rámci rekapitulace jeho obsahu výslovně uvedl.
Právní posouzení stěžovatelčina případu provedené krajským soudem potom zahrnuje
i rozlišení různých situací, které při vysílání pracovníků do jiné členské země, než je ta,
kde má zaměstnavatel sídlo, vznikají. Krajský soud v kontextu judikatury zdejšího soudu
a Soudního dvora EU srozumitelně vysvětlil, za jakých podmínek představuje vyslání pracovníků
(poskytnutí pracovní síly) službu, jejíž volný pohyb je unijním právem zaručen, a kdy naopak
výjimku z povinnosti mít pracovní povolení aplikovat nelze. Zvoleným postupem tak de facto,
přestože implicitně, vypořádal i odkaz stěžovatelky na předmětné sdělení Evropské komise,
v souvislosti s nímž je současně vhodné poznamenat, že pouze obecně, bez vztahu ke stěžovatelce,
popisuje, kdy lze vyslat pracovníky na území jiného členského státu, aniž by tam museli získat
pracovní povolení. Za těchto okolností nemá dílčí nedostatek odůvodnění krajského soudu vliv
na závěry napadeného rozsudku, které se stěžovatelce prostřednictvím námitek obsažených
v kasační stížnosti nepodařilo zpochybnit.
[23] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto
řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu