ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.7.2019:41
sp. zn. 3 Azs 7/2019 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: N. A. A. A.,
zastoupený Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018,
č. j. 13 Az 63/2018 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018, č. j. OAM-803/ZA-ZA11-ZA19-2018.
Žalovaný tímto rozhodnutím rozhodnul tak, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle §25 písm. i) zákona o azylu
a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“),
je Spolková republika Německo (dále jen „SRN“).
[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne
17. 7. 2018 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Při poskytnutí
údajů k žádosti a v následném pohovoru uvedl, že v létě 2015 opustil vlast a ilegálně vycestoval
do Turecké republiky, následně pokračoval do Bulharské republiky. Dne 8. 10. 2015 odjel
do SRN. Zde požádal o mezinárodní ochranu, jeho žádost byla zamítnuta. V SRN žil
po zamítnutí žádosti až do roku 2018 v táboře pro uprchlíky. SRN neopustil kvůli špatným
sociálním podmínkám, ale byl tam sám a chtěl odejít za bratrem do ČR, který jej finančně
i psychicky podporoval. V ČR by chtěl žalobce zůstat s bratrem a pracovat zde. V zemi původu
měl žalobce problém s bratrem dívky, do které byl zamilovaný a chtěl se s ní oženit. Její bratr
s tímto vztahem nesouhlasil, žalobce byl v důsledku toho napaden čtyřmi ozbrojenými muži
a dlouho se ze svých zranění léčil. Dne 23. 7. 2018 požádal žalovaný SRN o přijetí žalobce zpět,
přičemž SRN dne 30. 7. 2018 této žádosti vyhověla.
[3] Městský soud nejprve citoval čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení, dle něhož
pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny
v čl. 22 odst. 3 tohoto nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013, zjištěno, že žadatel
překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu
ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Takto příslušný členský
stát přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo. Městský soud
uvedl, že mezi účastníky řízení bylo sporné, zda bylo naplněno kritérium dle citovaného článku
dublinského nařízení. Žalobce totiž uvedl, že v roce 2015 opustil zemi původu ilegálně a přes
Tureckou a Bulharskou republiku odcestoval do SRN. Městský soud zdůraznil, že žalovaný
vycházel z informací, které mu poskytl sám žalobce a nepochybil, pokud nezjišťoval bližší
informace o překročení hranice členského státu EU ze třetí země. Žalobce odcestoval
z Bulharské republiky do SRN v říjnu 2015, od této doby do okamžiku podání žádosti
o mezinárodní ochranu v ČR (červenec 2018) tak uplynuly přibližně dva roky a devět
měsíců. Jde tedy o období delší, než je maximální lhůta dvanáct měsíců, kterou stanoví
čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Kritérium pro určení příslušnosti obsažené v tomto článku
se tak neuplatní.
[4] Městský soud se dále ztotožnil s žalovaným, že v případě žalobce nelze aplikovat
ani žádné další z kritérií stanovených v kapitole III dublinského nařízení, nic relevantního k tomu
ostatně žalobce nepředestřel ani v žalobě. Příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany je tedy podle městského soudu dána podle čl. 3 odst. 2 dublinského
nařízení, dle něhož pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný
členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost
podána. Městský soud uzavřel, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34, nebylo možné uplatnit diskreční oprávnění žalovaného
ve smyslu čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení, pobyt žalobcova bratra na území ČR je proto
pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Žalovaný by mohl
postupovat podle uvedeného ustanovení jen v případě, pokud by byla příslušnost určena
dle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení (tedy dle kritérií v kapitole III tohoto nařízení), nikoli dle
čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení (jako tomu bylo v posuzovaném případě).
[5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že žalovaný
nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Pokud by tak učinil, musel by přihlédnout k okolnostem,
které odůvodňují použití čl. 17 dublinského nařízení. Rozhodnutí žalovaného je v tomto směru
nepřezkoumatelné, obdobně jako žalovaný postupoval také městský soud, i napadený rozsudek
je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v žalobě vytýkal žalovanému
tendenční posouzení jeho žádosti, což bylo zřejmé s ohledem na nepřezkoumatelné posouzení
aplikace čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Městský soud nedovoleným způsobem de facto
suploval odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Není podstatné, že městský soud dospěl
k totožnému závěru jako žalovaný (o neaplikovatelnosti čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení).
Rozhodné je, že městský soud zjistil, že žalovaný nepostupoval dostatečně pečlivě, ale přesto
napadené rozhodnutí nezrušil. Stěžovatel v závěru kasační stížnosti nad rámec konstatuje,
že jedním z cílů dublinského nařízení je zachování práva na rodinný život. Právo na sloučení
s rodinou prostřednictvím diskrečního oprávnění v čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení
by tak podle stěžovatele nemělo být omezeno jen na kritéria uvedená v kapitole III tohoto
nařízení. Zmíněná kritéria nadto počítají pouze se sloučením s žadateli o azyl či azylanty
a nezohledňují rodinné příslušníky, kteří získali jiné pobytové oprávnění. Tím je právo na rodinný
život reálně přiznáno toliko úzce vymezenému okruhu osob, což je v rozporu s cílem
deklarovaným dublinským nařízením a s Listinou základních práv a svobod.
[6] Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v tom, že se městský soud (stěžovatel opakovaně nesprávně uvádí v doplnění kasační stížnosti
ze dne 28. 2. 2019 krajský soud, má však nepochybně na mysli městský soud – pozn. soudu)
dopustil výše popsaného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí. Zdůrazňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti
nepředestřel právní otázky, k nimž by bylo nutné se judikatorně vyjádřit. K námitce, že měl být
v dané věci aplikován čl. 13 dublinského nařízení, žalovaný odkazuje na doslovné znění tohoto
ustanovení. Žalovaný zdůrazňuje, že vycházel z výpovědí samotného stěžovatele, podle nichž
nelegálně přijel do Turecké republiky a dále do Bulharské republiky již v roce 2015. Odmítá
tvrzení, že by žádost o mezinárodní ochranu posuzoval tendenčně a odkazuje na správní spis,
své rozhodnutí i na odůvodnění napadeného rozsudku.
[9] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[11] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení
městského soudu, jehož rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Stěžovatel se také
domnívá, že městský soud nahradil činnost správního orgánu a doplnil odůvodnění jeho
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však žádné takové zásadní pochybení nezjistil, průběh řízení
nebyl stižen vadami, odůvodnění napadeného rozsudku bylo s ohledem na stěžovatelem popsaný
skutkový příběh dostatečné a srozumitelné a městský soud se vypořádal se všemi žalobními body
na straně 4 až 5 napadeného rozsudku.
[12] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen
se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl a ani Nejvyšší
správní soud ji v projednávané věci nenalezl. Otázky, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté
v kasační stížnosti, již byly opakovaně v relevantní judikatuře tohoto soudu řešeny, městský soud
přitom na tuto judikaturu i vhodně poukázal (viz odstavec [4] výše). Nejvyšší správní soud proto
kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[13] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. dubna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu